Král detektivek, jeho výročí a důvod, proč ho moc neznáme

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: John Dickson Carr

LITERÁRNÍ GLOSA: Skončí horké léto 2026 a přijde podzim a někteří, ale nebude nás moc, si připomeneme 120. výročí narození krále detektivního románu Cartera Dicksona (1906-1977). Vlastně to však slavíme už teď, za veder a o prázdninách. (A královnou žánru, to také vím, zůstává „Agáta“.) A proč tu skoro nic od něj nevyšlo? Jen málokdo četl Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek...

Carter Dickson byl bezesporu unikátní génius a (právě) jako Carter Dickson podepisoval část svých děl. Původně chtěl, aby tam stálo Carr Dickson, ale to nakladatelé zamítli, že se to až moc podobá jeho skutečnému jménu, které zní John Dickson Carr.

Jeho třídílný román Tři rakve (1935, česky v knížce Třikrát záhady starého Londýna) byl roku 1981 vyhodnocen jako „nejlepší detektivka všech dob“ a jistě, ono hodnocení proběhlo dávno, před půlstoletím, ale… Schválně mi tedy ukažte, když mrmláte, lepší detektivní šarádu vzniklou od té doby.

Možná je, spíš ne. Ono je to celé ošemetné. Dotyčné hodnocení kvalit se bere z hlediska dokonalosti rozlousknutí záhady a klasičtí literární badatelé, co ctí hlavní proud, jsou při té příležitosti odstrkáváni ke zdi. Nejde navíc jen o nějaké rádoby povýšené kritiky. I takový Pes baskervillský vládne magií a taky on, aby ne, přebije Tři rakve. Ale... Ale není dostatečnou šarádou.

Zrovna tak nikdo nepochybujeme o umu Raymonda Chandlera i dalších borců „drsné školy“ a jistě, bylo navíc vydáno i deset tisíc detektivních románů, vypovídajících kvalitně o životě; zatímco psychologie hrdinů Tří rakví jest, inu, vachrlatá. O to se nikdo nehádá.

Stručně řečeno jsou tři milníky a už před Rakvemi existovaly nejméně dvě jiné „nejlepší detektivky“, a to Měsíční kámen (1868) Wilkieho Collinse, který to vlastně všecko začal, když nepočítám několik mistrných Poeových povídek, a Tajemství žluté komnaty (1907) Gastona Lerouxe. A právě Gastonem Lerouxem, tedy autorem při pohledu váženého historika druhořadým, ale i Chestertonem, a tedy autorem prvořadým, se Carr inspiroval. Oba ty proudy jaksi pobral a… Měl vyhráno.

Leroux je přitom kapitola sama pro sebe. A Chesterton? Napsal i jiné dobré detektivky, ale nejslavnější jsou ty s páterem Brownem, kterých je přesně třiapadesát. Zvlášť ty starší jsou úžasné, ale i sám Chesterton nepopírá, že psal taky pro peníze a rychle a nechci jmenovat, ale narazil jsem posléze i na horší brownovky. Schválně si (anebo znovu) přečtěte třeba jeho povídku Zmízení Atura Vaudreyho. A až to uděláte, buď mi napíšete, že jsem vůl, anebo, a to spíš, uznáte, že i sám Chesterton občas upadal či „klamal tělem“, ba vařil z vody.

A nevylučuji, že to občas udělal i J. D. Carr, ale osobně jsem u něj nikdy nenarazil na nic „vaudreyovsky“ rozplizlého. Byl mistr a precizní stratég a ve třicátých až čtyřicátých letech opravdu král záhad uzavřené místnosti. A jeho díla sice vždy mají přirození, pozemská vysvětlení, to už byla jeho zásada, ale pocit úžasu, které jsou s to vyvolat, se vyrovná úžasu generovanému tou nejkvalitnější science fiction Arthura Charlese Clarka či Isaaca Asimova. A nemáte-li božím dopuštěním na podobné pocity čidla, možná se o čtení carrovek ani nepokoušejte!

Já už mu propadl a mám jednoho kamaráda, inženýra a technika, který jej miluje zcela oddaně, a když si občas zavoláme, po chvíli to vždy přijde a Pepa povídá: „Ty hlavo, a nevyšel nějakej novej Carr?“ A myslí český překlad románu, samozřejmě; a já smutně: „Nevyšel.“

A proč nevycházejí? Nevím. Možná to souvisí s tím, že od Carrovi smrti ještě neuběhlo sedmdesát let, ale spíš to bude v tom, že u nás nemá dost oddaných ctitelů.

„Ani se nedivíme,“ řekli nyní mnozí, ale pozor, ony to nejsou jen studené šarády. Uměl navodit atmosféru hrůzy a příkladem je nejenom Vražda v muzeu voskových figurín, ale i naposled česky vydaný román Ten, kdo šeptá. jehož originál je už z roku 1946 a dá se - bezpochyby - číst i jako děsivý horor. Jedna vražda tam je spáchána na vrcholu vysoké věže, ve které s výjimkou oběti zaručeně nikdo nebyl. A jak to Carr vysvětlí? Bravurně. A není to vlastně ryzí-letní oddechovka… a lze mít z podobných historií až pocit deprese. Vraždy jsou hnus a někdy ještě o to větší, když zpětně sledujete, jak si počínala inteligentní a rafinovaná zrůda. Ale sympatický Carrův pátrač - doktor Gideon Fell - vždy přijde zrůdě na kobylku a spravedlnosti, uf, učiní zadost. To jsme rádi, ne?

Jako teenager jsem četl Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek a tam je o Carrovi hodně stran. Škvorecký se vyznal, a sice opatrně říká „já ty detektivky četl akorát v nemocnici, tak se omlouvám,“ ale bylo i tak cítit, jak je miluje.

Následně vzal Josef kramle, zůstal v Kanadě (jednou mi tam odtud dokonce poslal dopis, který mám schovaný) a tuhle jeho knihu z šedesátých let mi táta okolo roku 1980 sehnal. Udělala dojem nejenom na mě a jeden český spisovatel ji dokonce ještě roku 1988 vykradl do „své“ publikace Sherlock Holmes a ti druzí, nebylo mu stydno. Má tam, uznávám, onen PG i pár vlastních postřehů. Ale ke Škvoreckému: je jasné, že ten, kdo jeho detektivní „bibli“ nečetl, ví o detektivkách o dost méně, tedy pokud nezkoumal nějaké anglosaské prameny.

Carr psal i bravurní detektivky zapuštěné do různých historických dob a dělá to samé dnes Vondruška a dělal to Bauer a je to celá móda, ale vlastně podobný přístup zavedli teprve paní Teyová a - právě - Dickson Carr.

Jak to funguje? Někdy je řešení postaveno částečně na tom, že se technologie ještě nevyvinuly v čase řešení záhady na patřičnou úroveň, a tak odpadají některé přístupy. Ale vzpomínám si, že v knize Ohni, hoř! (1957) je naopak situace, kdy si pátrač pošetile říká, že ještě „tenkrát“ neexistovala vzduchovka, a fíha, už vynalezena byla. A to rozhodne.

V rámci toho, že takhle brousil po světech minulých, nebál se Carr ani použít jako své detektivy spisovatele. V jednom jeho příběhu tudíž pátrá sám Edgar Poe… a ve druhém (v románu Hladový skřítek, 1972) dokonce Dickensův kamarád Wilke Collins, původce už zmíněného Měsíčního kamene anebo bestselleru Žena v bílém. Ten, mimochodem řečeno, je taky detektivka, ale nakonec padl až do rukou samotného Lloyda Webbera. Je muzikálem. Asi jako Evita. Čímž nechci, nemylte se, naznačit, že by to Ženu - nutně - prznilo.

Co mi přijde u Carra ještě zábavné? Zatímco jeho veledetektiv Gideon Fell vypadá takřka jako už zmíněný Brown, ten druhý nejpodstatnější pátrač, kterého vysnil, Henry Merrivale, je vizuálně celý Winston Churchill.

Carr měl ohromnou slabost pro Anglii a britskou náturu, i když byl původem Američan (a syn tamního kongresmana), ale je fakt, že i „tenhle“ Churchill byl, jak asi víte, zpola Američan.

Česky, a nechápu proč, nevyšlo dosud ani tohle Carrovo klíčové a mistrné dílo: Křivý pant. A přitom je vymyslel už tak dávno, už před druhou světovou válkou. Je ukázkou, že lze v detektivce klidně kumulovat hned i celou šňůru fascinujících problémů (a zde nejen Titanic).
Už zmíněná Agatha Christie obdivovala Carra a ve svém díle ho důstojně zmiňuje; ale sporu taky není, nakolik byla ďábelská: měla výdrž a vydržela psát solidní detektivky od první světové války až do sedmdesátých let, přičemž Carra opakovaně překonává i jejich kvalitou, a někdo mi u vody řekl: „Kdyby se vzali… To si umíš představit?“

„To by nenapsali nic,“ povídám. „To by se to vyrušilo.“

Vložil: Ivo Fencl