O tajemných kódech „verneovek“ s Milošem Jesenským. Záhady života

ROZHOVORY NA OKRAJI: Jen málokdo z generace Husákových dětí, ale i ze zástupců dalších ročníků nikdy neslyšel jméno Jules Verne (1828-1905). Tento legendární francouzský spisovatel, patřící mezi zakladatele sci-fi žánru, se stal ikonou našeho dětství a mládí. Proč?

V jeho barvitých románech prožívají hrdinové dobrodružství v exotických částech světa, kam se většina z nás nepodívá. Na jakém základě ale Verne ve svém díle přesně předpověděl nespočet technických vynálezů 20. a 21. století? A proč se stránky jeho knih hemží i jinými mystérii? Nejen na předchozí otázky jsem se zeptal slovenského spisovatele a badatele Miloše Jesenského.

Jak jste se k tajemstvím knižní tvorby a života Julese Verna dostal? Vím, že o tomto velikánovi chystáte rozsáhlou, téměř encyklopedickou knihu. Jejím hlavním tématem ale nemají být záhady, spekulace o alternativní historii ani jiné podobné věci.

Poté co mi před dvěma lety vyšla obsáhlá monografie o Karlu Mayovi, bylo vlastně přirozené vrátit se k dalšímu oblíbenému spisovateli našeho mládí a zmapovat jeho tvorbu. Jenže tentokrát jsem si stanovil mnohem ambicióznější cíl. Možná jsem si, jak se říká, ukousl až příliš velké sousto. O to víc si vážím přístupu své nakladatelky Ingrid Majeríkové, která se rozhodla do vydání takto rozsáhlého díla jít. Rukopis už totiž překročil devět stran a do konce mi pořád chybí ještě asi čtvrtina. Ano, je v tom kus nostalgie, ale hlavně je to skvělá příležitost připomenout si otce vědecké fantastiky, který bude mít v roce 2028 dvousté výročí narození. Řekl jsem si tedy, že je nejvyšší čas pustit se do práce, protože u toho třístého výročí už nejspíš nebudu (smích). A přestože nepůjde vyloženě o knihu záhad, nejrůznějších tajemství, pozoruhodností a překvapivých souvislostí je kolem Verna tolik, že by vydaly na několik dalších knih.

Vaše kniha by tedy měla vyjít ještě před oním výročím?

Protože toto výročí připadne na únor 2028, bylo by ideální, kdyby byla kniha k dispozici už před Vánocemi roku 2027.

Jules Gabriel Verne byl velmi plodným autorem, který sám napsal (nebo se spolupodílel) na více než šedesáti knižních titulech z edice Podivuhodné cesty. A vytvořil také více než deset svazků mimo tuto edici. Již dříve jste se zmínil, že v mnoha z nich najdeme jakési šifry ve formě podivných místopisných názvů nebo jmen románových postav. V kolika dílech jste na něco podobného narazil a jak?

Pokud jde o šifry, je třeba říct, že Jules Verne se o kryptografii živě zajímal a studoval odborné spisy věnované šifrování. S oblibou také luštil a vytvářel nejrůznější hlavolamy, rébusy a hádanky. Není proto divu, že se setkáváme se šiframi v celé řadě jeho románů. Například profesor Lidenbrock objeví cestu do středu Země díky záhadnému pergamenu popsanému runami, který po sobě zanechal alchymista Arne Saknussemm. Poškozený dokument, nalezený v láhvi v žaludku žraloka, zase přivede děti kapitána Granta na stopu jejich ztraceného otce.

A co tajemné kódy v jiných Vernových knihách?

Zakódovanou zprávu najdeme i v románu Matyáš Sandorf, kde slouží ke komunikaci mezi spiklenci, a v románu Osm mil po Amazonce pomůže rozluštění kryptogramu odhalit pachatele dávného zločinu. Na Verna silně zapůsobila povídka Zlatý skarabeus od Edgara Allana Poea a stejně jako jeho starší americký kolega byl zjevně fascinován možnostmi, které šifry nabízejí. Dodávají příběhu tajemství, probouzejí zvědavost a vtahují čtenáře přímo do hry, protože ho vybízejí, aby se sám pokusil odhalit význam ukrytých zpráv.

Proč byl Verne šiframi a kryptografií tolik zaujatý? Lze dohledat konkrétní důvody jeho neobvyklého zájmu?

Proč tomu tak bylo? Možná proto, že byl spisovatelem v době, kdy ještě neexistoval internet. Kdyby žil dnes, nejspíš by místo kryptogramů luštil strojové kódy a se zaujetím sledoval diskuze o umělé inteligenci. V 19. století však představovaly šifry jeden z nejvýraznějších symbolů tajemství, vědeckého pokroku a intelektuální výzvy. Svou roli sehrál i dobový kontext. Francie Vernovy éry byla doslova fascinována luštěním všeho, co skrývalo nějaké tajemství, od egyptských hieroglyfů až po starověké nápisy a zapomenuté jazyky. Champollionův průlom při vyluštění hieroglyfického písma se stal jedním z velkých intelektuálních triumfů století.

Verne vyrůstal ve světě, který věřil, že každý kód, každá záhada a každé tajemství čeká jen na člověka dostatečně trpělivého a důvtipného, aby je dokázal odhalit. Není proto divu, že šifry a kryptogramy nacházíme v jeho díle tak často, představovaly pro něj nejen literární prostředek, ale také symbol lidské schopnosti pronikat do neznáma a odhalovat skryté souvislosti světa.

Můžete našim čtenářům, prosím, některou z těchto šifer podrobněji popsat?

Je to velmi široké téma, takže uvedu jen jeden z několika příkladů. Tím je méně známý Vernův román Milionář na cestách. Překvapivě totiž souvisí se záhadou Rennes-le-Château, tedy s legendami o pokladech, ukrytých v této pyrenejské vesnici. Podle různých teorií mělo jít o poklad merovejských králů, templářů nebo jiné tajemné dědictví minulosti. S celou aférou je spojen Bérenger Saunière, Verneův současník.

Původně chudý venkovský kněz náhle záhadně zbohatl a jeho faru začaly navštěvovat významné osobnosti tehdejší Evropy. Mezi nimi se objevují i lidé z okruhu Verneových přátel, například Jan Orth, tedy rakouský arcivévoda Jan Salvátor Habsburský. Právě s ním si Verne intenzivně dopisoval a několikrát ho zmiňuje i ve svém díle. Čtenáři, kteří znají knihu Svatá krev a svatý grál nebo Brownův Da Vinciho kód, si na tuto pozoruhodnou a dodnes ne zcela objasněnou historii jistě vzpomenou.

A kde se v tom všem vlastně potkává Jules Verne?

Jde o opravdu nečekané souvislosti. Je totiž pozoruhodné, že Verne některé postavy svého románu pojmenoval podle místních názvů v okolí Rennes-le-Château. Vezměme si například kapitána Bugaracha. Jméno má být odvozeno od hory Pic de Bugarach, která je už desítky let obklopená aurou tajemství a dodnes přitahuje hledače pokladů i příznivce nejrůznějších esoterických výkladů.

O této jihofrancouzské hoře se tradují zvláštní historky. Z jejího nitra mají být slyšet tajemné zvuky a má se tu nacházet vstup do jiných dimenzí. Pod Pic de Bugarach prý leží i rozsáhlé podzemí s ukrytým pokladem z dob zániku středověkých katarů, dávné Francké říše, nebo ještě mnohem starším. Ale zpátky k šifrám…

Podobně i adresa paní Elisanne, Rue du Vieux-Château, v románu může působit jako další nenápadný odkaz na templáře a různé tajné společnosti. A jméno hlavního hrdiny Clovis Dardentor zase odkazuje na krále Chlodvíka, zakladatele merovejské dynastie, která je v těchto legendách často spojována s ukrytými poklady v oblasti Rennes-le-Château.

V tomto čtení už nejde o náhodné volby jmen, ale spíš o jakési signály, které čtenáře vedou k dějinám rané Franské říše a k legendám, které se kolem merovejské dynastie nashromáždily v pozdějších staletích. Zajímavý je i samotný fakt věnování knihy. Milionář na cestách je totiž jediným Verneovým dílem, které autor věnoval svým vnukům Michelovi, Georgesovi a Jeanovi. I tento detail se v rámci alternativních výkladů někdy chápe jako nenápadný signál výjimečnosti textu, jako by šlo o osobnější, méně veřejné dílo, než je zbytek jeho tvorby, jakési – kdo ví, zda jen literární – dědictví.

Tohle je hodně zajímavé… působí to, jako by v románu bylo víc vrstev skrytých významů. Jak vy sám vnímáte tyto interpretace? Jde podle vás ještě o čtení Vernea, nebo už spíš o dodatečné vrstvení významů?

Důležitými postavami románu jsou Marcel Lornans a Jean Taconnat, dva mladí muži, kteří míří do služby u 7. pluku afrických střelců v Oranu. I jejich jména se chápou jako možné symbolické odkazy. Příjmení Lornans lze etymologicky spojit s tvarem „L’Ornans“, tedy „ten z Ornanu“, což otevírá hned několik významových asociací. Jedna z nich odkazuje na biblického Ornana, jehož pozemek podle Starého zákona koupil král David za značnou sumu stříbra, aby na tomto místě mohl být později v Jeruzalémě vystavěn Šalomounův chrám.

Možná tím Verne odkazuje na jakási dávná tajemství a cennosti, související nejen s biblí? Vždyť i sám panovník Šalomoun měl mít na svou dobu neobvyklé znalosti a podivuhodné předměty...

Zároveň se v samotném jménu objevuje i francouzské or, tedy zlato, což v symbolických interpretacích vyvolává představy pokladu, skrytého poznání nebo alchymistických motivů. Právě tady se román začíná pohybovat na hranici dobrodružného příběhu, biblických motivů a esoterického čtení. Z této sítě významů se pak odvíjí i další děj. Cestující míří do Oranu v Alžírsku na palubě lodi L’Argélès pod velením kapitána Bugaracha. I tady se někdy upozorňuje na jazykovou hru s názvy. Když se jméno lodi L’Argélès obrátí, vznikne tvar „Sélégral“, který je pak vykládán jako zvuková narážka na větu „C’est le Graal“, tedy „To je grál“. Z běžného geografického označení se tak v tomto čtení stává jakýsi skrytý kód, možná odkazující k po staletí hledané relikvii, o níž dnes díky moderním dobrodružným příběhům Indiana Jonese slyšel snad každý.

Proč by podobné šifry Verne do svých děl vkládal? Mohl by k tomu mít i jiný důvod, kromě excentrismu velmi úspěšného spisovatele?

V první řadě se občas spekuluje, že Jules Verne mohl patřit k nějaké tajné společnosti. Jak nám napůl vážně a napůl s úsměvem naznačuje italský spisovatel a filosof Umberto Eco ve svém Foucaultově kyvadle.

Pojďme dál. Najdeme v knihách tohoto výjimečného autora i zmínky o paranormálních jevech, nebo o něčem, co by se jim mohlo podobat?

O paranormálních jevech v pravém slova smyslu se ve Verneových dílech asi nedá příliš mluvit. V jeho příbězích ale najdeme i strašidelné scény, které na první pohled zdánlivě odkazují k záhrobnímu světu. Když doktor Antekirt v románu Nový hrabě Monte Christo oživuje na hřbitově v Dubrovníku Petra Báthoryho, komu by se v tu chvíli nevynořila v mysli přece jen o něco starší a slavnější postava doktora Frankensteina?

Nebo si připomeňme hysterii obyvatel německého Sprembergu, kteří na hrobě alchymisty Otto Storitze očekávají jeho zmrtvýchvstání v celé parádě. K čemuž ostatně nakonec nedojde. Naproti tomu v Závěti výstředníka se to podaří americkému boháči Williamu Hypperbonovi, který se nakonec objeví před vchodem své honosné krypty na hřbitově Oak Woods Cemetery v Chicagu. Musím ale dodat, že všechny tyto události spisovatel nakonec vysvětluje racionálním způsobem.

Že by se Verne inspiroval  hororově-gotickým románem Frankenstein Mary Shelley z roku 1818? Co dalšího by tomu mohlo nasvědčovat?

Zajímavé jsou paralely i rozdíly. V obou případech stojí v centru děje mimořádně vzdělaný muž, který se pokouší překročit hranici mezi životem a smrtí. Zatímco doktor Frankenstein využívá vědu k vytvoření nového života, doktor Antekirt nejmodernějšími lékařskými metodami zachraňuje člověka považovaného za mrtvého. Právě tady se ale oba příběhy rozcházejí.

Mary Shelley napsala varování před vědou bez morálních hranic, Frankensteinův experiment končí katastrofou. Verne naproti tomu zůstává věrný optimismu 19. století, Antekirt není šílený vědec, ale dobrodinec, který využívá vědu ve prospěch člověka. Je-li Frankenstein symbolem obav z vědeckého pokroku, pak Antekirt představuje víru v jeho blahodárnou sílu. A nesmíme přehlédnout ani dobový kontext. Když Verne v 80. letech 19. století psal příběh Matyáše Sandorfa, Evropa byla fascinována pokroky medicíny, resuscitace a výzkumem účinků elektřiny na lidský organismus. Motiv návratu ze smrti tak nevycházel jen z gotické literatury, ale i z tehdejších vědeckých diskuzí.

Smrt představuje velké mystérium od úsvitu věků. Věřil Jules Verne v posmrtnou existenci, či spiritismus? Nebo se jim jako zapálený autor vědecké fantastiky raději vyhýbal?

Je opravdu zajímavé, proč se Verne nevezl na vlně tehdy módního spiritismu, když si člověk uvědomí, do jaké míry víře v nadpřirozeno holdovali třeba i literární otec Sherlocka Holmese sir Arthur Conan Doyle a řada jeho současníků, mezi kterými byli i francouzští autoři okultních románů Joséphin Péladan, Paul Féval nebo Villiers de l’Isle-Adam. Odpověď možná spočívá v tom, že se Verne, ať už chtěl, nebo ne, profiloval především jako autor píšící pro mladší čtenáře, případně pro dospělé publikum rodinných a vzdělávacích magazínů.

K tomu musíme přičíst i fakt, že jeho nakladatelé (Jules Hetzel starší a později i mladší) se snažili udržovat dobré vztahy s představiteli katolické církve, kteří měli značný vliv na výchovu a vzdělávání mládeže. Tento rámec ostatně respektoval i samotný Verne. Víme, že ho v roce 1884 přijal na soukromé audienci ve Vatikánu tehdejší papež Lev XIII., který se mu dokonce svěřil, že patří k vášnivým čtenářům jeho románů. Kdyby psal o okultismu, asi by si spolu dlouho nepovídali (smích). To je tedy pohled literární historie. Jaký byl ale jeho skutečný soukromý názor, to vlastně nikdo neví.

Přesto ale v jeho díle najdeme zmínky o duchařském nastavení. Je tomu tak?

Jednoznačně v Tajemném hradu v Karpatech. Jde o jeden z nejvýraznějších Verneových duchařských příběhů, kde se romantická tragédie propojuje s fascinací moderní vědou a její schopností vytvářet nové, téměř magické podoby reality. Verneovi se tu podařilo ztvárnit velmi silné napětí mezi pověrou a racionalitou. I když se ty zdánlivě nadpřirozené jevy nakonec vždycky logicky vysvětlí, příběh si po celou dobu drží mimořádně silnou hororovou atmosféru typickou pro gotický román. A vůbec se nedivím, že to mohlo inspirovat i Brama Stokera k napsání Draculy.

Mohl tedy Bram Stoker kráčet i ve Verneových stopách? A můžeme o tom najít nějaké konkrétní indicie?

To rozhodně nejde vyloučit, i když přímý důkaz zatím chybí. Zajímavé však je, že Verne vydal Tajemný hrad v Karpatech v roce 1892, tedy pouhých pět let před vydáním Draculy. Oba romány zasazují děj do Transylvánie, která byla pro západoevropské čtenáře konce 19. století zahalena tajemstvím a exotikou.

V obou příbězích se objevuje osamělý hrad vysoko v horách, atmosféra strachu a pověr a napětí mezi moderním světem a silou dávných legend. Pozoruhodné je také to, že ani jeden z autorů ve skutečnosti nevycházel z osobní znalosti tohoto kraje. Verne i Stoker si svou Transylvánii a Karpaty vytvořili především z cestopisů, historických prací a dalších písemných pramenů. Oba tak do značné míry spoluvytvářeli literární obraz regionu, který většina jejich čtenářů nikdy nenavštívila.

Přímý důkaz o tomto propojení obou autorů existuje?

Badatelé, kteří podrobně zkoumali Stokerovy přípravné poznámky k Draculovi, zatím neobjevili žádný jednoznačný důkaz, že by mezi jeho zdroji figuroval právě Verneův román. Přímou inspiraci proto nemůžeme prokázat. Přesto bývá Tajemný hrad v Karpatech často označován za Verneovo nejgotičtější dílo a literární historici si všímají nápadné příbuznosti jeho atmosféry s příběhem Draculy.

Pokud si představíme Stokera v roce 1892, jak otevírá čerstvě vydaný Verneův román o tajemném karpatském hradu zahaleném pověstmi a strachem, není to scénář, který by působil nepravděpodobně. A kdyby se někdy našel zapomenutý dopis, v němž by Stoker napsal: „Právě jsem dočetl Verneův karpatský román a mám jeden nápad na upíra…“, literární historici by pravděpodobně slavili celé desetiletí!

Takže tím to u Vernea končí?

Ne, protože už v jeho rané tvorbě najdeme skutečně mystický kousek s velmi neobvyklým motivem, i když jde jen o povídku. Mistr Zachariáš je působivý příběh ze 17. století o geniálním ženevském hodináři, který je přesvědčený, že do svých hodin vložil část vlastní duše. Celý život zasvětil měření času a postupně dospěje až k téměř rouhavé představě, že ovládl zákony, jimiž Bůh řídí svět. Když se však jeho hodiny začnou záhadně zastavovat, zjišťuje, že spolu s nimi slábne i on sám.

V příběhu jako vystřiženém z fantastických povídek E. T. A. Hoffmanna nechybí tajemný pokušitel připomínající samotného ďábla, zásah zbožného poustevníka ani hodinářovo vykoupení z hříchů na smrtelné posteli. Se svým šťastným koncem a závěrečným ponaučením v duchu středověkých moralit je to mystická povídka se vším všudy a rozhodně stojí za přečtení.

V této souvislosti se musím zeptat. Věřil Verne v Boha, nebo v cosi jako lidský osud?

Katolík Verne zřejmě věřil spíše v Boha-geometra než v Boha-divotvůrce. Svět podle něj funguje podle rozumných zákonů, které člověk může poznávat. V jeho románech proto téměř nenajdeme zázraky ani náboženské polemiky. Hrdiny zachraňují spíše vědomosti, odvaha a lidská vynalézavost. Přesto se v jeho díle opakovaně objevuje pojem Prozřetelnosti a představa, že za řádem vesmíru stojí vyšší inteligence. A osud? Ten u Vernea často připomíná dobře zamíchaný balíček karet – náhoda rozdává, ale hrát musí člověk sám.

Verne je známý nejen svými hlubokými cestopisnými a vědeckými znalostmi, ale také nemalým nadhledem a humorem. I když byl Francouz, rád veřejně tvrdil, že jeho rodina původně nesla polské příjmení Oleskiewicz. Toto tvrzení dokonce uváděli někteří jeho životopisci a historikové na počátku 20. století jako fakt. Opravdu šlo v případě jeho polského původu o Verneův vtip, nebo mohl být podpořen něčím reálným? 

Tohle je mimochodem jedna z nejkurióznějších historek, které se kolem Vernea kdy objevily. Nestačím se divit, jak tuhý kořínek tenhle příběh má, přestože se v různých obměnách sporadicky objevuje už od předminulého století. Svého času se jím dokonce zabýval i takový autor, jakým byl Ludvík Souček. Myslím, že nebude na škodu dopřát tomuto vysvětlení trochu víc prostoru.

O co tedy vlastně jde?

Podle vzpomínek jeho neteře a životopiskyně Marguerite Allott v sedmdesátých letech 19. století Vernea kontaktoval jistý Polák, který byl pevně přesvědčený, že slavný francouzský spisovatel ve skutečnosti není žádný Jules Verne, ale jistý Juliusz Olszewicz. Podle jeho verze měl být Verne polský Žid, který odešel do Francie, přestoupil ke katolictví a pod vlivem duchovních rádců si své těžko vyslovitelné příjmení pofrancouzštil. A protože se polská olše francouzsky řekne verne, vznikl prý Jules Verne. Zní to skoro jako zápletka některého z jeho vlastních románů… Jenže tím to nekončilo. Jednoho dne dostal Verne dopis od muže jménem Herman Olszewicz, který ho oslovoval jako dávno ztraceného bratra.

Když o několik týdnů později přišel další dopis, tentokrát dokonce v polštině, začala být situace poněkud bizarní. Verne si nechal obsah přeložit, ale zároveň se veřejně nechal slyšet, že se narodil v Nantes, jeho otec pocházel z Provins a matka z Bretaně, takže jeho rodina neměla s Polskem vůbec nic společného.

A teď přijde to nejlepší. Podle Allott pak Vernea navštívil i polský novinář, který byl o celé teorii natolik přesvědčený, že začal spisovateli vysvětlovat podrobnosti z jeho údajného života. Vyprávěl mu například, jak po svém obrácení na křesťanskou víru žil v emigraci a jak se zasnoubil s jistou polskou princeznou… A tady už si člověk skoro není jistý, kdo byl víc v rozpacích, jestli návštěvník, nebo sám Jules Verne. Mám pokračovat dál? (smích)

Některé z románů připisovaných Verneovi, zcela nebo částečně, napsali jiní autoři. Obsah a děj jeho knih často upravoval a korigoval Verneův přítel a dvorní nakladatel Pierre-Jules Hetzel, sám autor literatury pro mládež. Přímo autorem a spoluautorem několika románů, připisovaných Verneovi, byl Francouz André Laurie. Na základě jeho původního textu vznikl román Ocelové město, který Verne pouze upravil a doplnil. Podobně tomu zřejmě bylo u několika dalších knih. Některá z děl dopsal také Julesův syn. Jaká další díla mohli z větší části vytvořit jiní autoři a proč Verne s Hetzelem tuto marketingovou strategii používali?

Jsou tři díla, která Jules Verne vytvořil společně s André Lauriem, a to Ocelové město, Jižní hvězda a právě Trosečník z Cynthie, kde je tato spolupráce dokonce uvedena i na obálce. Důvod nespočíval ani tak v tom, že by Verne nestíhal psát, ale spíše v tom, že šlo o zajímavá témata, která Laurie nemohl oficiálně publikovat. Ve skutečnosti se jednalo o pseudonym bývalého revolučního politika Pařížské komuny Pascala Grousseta, který jen těsně unikl deportaci do Nové Kaledonie. Několik let poté strávil v exilu v Anglii a ani po amnestii a návratu do vlasti nemohl publikovat pod vlastním jménem. Později, když už pod pseudonymem získal dostatečnou literární proslulost, vlastně ani nebyl důvod to měnit.

Laurie psal díla obsahem i úrovní podobná svému slavnějšímu kolegovi. Občas, jako v románu Tajemná Atlantis, který vypráví o objevu Atlantidy, možná i originálnější než sám Verne. Proč tedy Laurie navždy zůstal v jeho stínu? Chyběl mu Verneův vizionářský vhled a nadčasové postřehy?

Především platí, že ve srovnání s pozdními Verneovými díly od poloviny osmdesátých let 19. století psal Laurie verneovštější texty než sám mistr. O tom se mohou přesvědčit i čeští čtenáři, protože například jeho Magnetická hora patří už desítky let k osvědčené klasice kultovní edice Knihy odvahy a dobrodružství. Laurie ale nikdy neměl šanci vystřelit tak jako Verne. Jules Verne už v té době nebyl jen autor, ale skoro literární značka, měl silné zázemí nakladatele Hetzela, jasně rozpoznatelný styl a hlavně sérii knih, které čtenáři automaticky spojovali právě s jeho jménem. A v tom je ten zásadní rozdíl.

André Laurie se sice pohyboval ve stejném prostředí, a někdy dokonce dodával náměty, které se pak v různých úpravách objevily ve Verneových knihách, ale často zůstal v pozadí. Jeho práce se tak částečně rozpustila ve verneovské značce. K tomu si připočtěte ještě jeho vlastní situaci, byl to bývalý komunard, psal pod pseudonymem, neměl stabilní literární identitu. Takže to není ani tak o tom, že by byl slabší spisovatel. Spíš ho prostě přerostla literární značka jménem Jules Verne.

A co dobové ilustrace ve Verneových knihách? I v nich můžeme nalézt nějaká mystéria, či podivnosti?

Nějaký čas jsem strávil prohlížením původních ilustrací. S lupou v ruce se na nich dá objevit překvapivé množství zajímavých detailů. Věděl jste třeba, že když Édouard Riou ilustroval Dvacet tisíc mil pod mořem, záměrně dal profesoru Aronnaxovi podobu Julese Verna z dob, kdy mu bylo něco přes třicet? Schválně si porovnejte Aronnaxův portrét s fotografiemi mladého Verna ještě předtím, než si podobně jako teď já (smích) nechal narůst svůj ikonický plnovous. Ta podobnost je opravdu nepřehlédnutelná!

Novinář Gedeon Spilett z Tajuplného ostrova má zase Vernův typický hustý plnovous a podobu z období, kdy už byl světově proslulým spisovatelem. Inženýr Cyrus Smith nápadně připomíná nakladatele Pierra-Julese Hetzela a světoběžník Phileas Fogg jako by z oka vypadl ilustrátorovi Édouardu Riouovi, kterého jeho kolega de Neuville zachytil s charakteristickými rysy tváře i knírem. Michel Ardan z Cesty na Měsíc je pak téměř portrétem slavného fotografa a vzduchoplavce Nadara, kapitán Nemo dostal tvář plukovníka Jean-Baptista Charrase a padouch profesor Schultze z Ocelového města je na první pohled karikaturou Otto von Bismarcka.

Existují i jiné a s ilustracemi související záhady?

Třeba v prvním Verneově románu Pět neděl v balóně. Už v prvním vydání z roku 1863 našli čtenáři mapu rovníkové Afriky, nad níž doktor Fergusson se svými druhy přelétá od Zanzibaru až k Senegalu. Pozoruhodné ovšem je, že mapa zachycuje i ty oblasti v africkém vnitrozemí, které tehdy ještě nebyly spolehlivě prozkoumány. V době, kdy Verne knihu psal, byli John Hanning Speke a James Grant teprve na své druhé expedici, jejímž cílem bylo definitivně potvrdit, zda je Viktoriino jezero pramenem Nilu. Ačkoli dorazili na území dnešního Jižního Súdánu a úplnou zprávu o svých objevech předložili až v únoru 1863, Verne jejich závěry ve svém románu předvídal s obdivuhodnou přesností už několik měsíců předtím, než se oficiální mapy a výsledky expedice dostaly do Evropy!

Opravdu šlo pouze o výborné zeměpisné znalosti, které tam Verne uplatnil, nebo mohl mít přístup i k nějakým neveřejným informacím, a to nejen kartografického ražení?

To nevíme. Důležité je ale to, že Verne byl velmi opatrný v tom, co do textu vkládal. Když si nebyl jistý, volil hypotézy nebo kombinoval více zdrojů. My máme tendenci vidět zpětně Vernea jako vizionáře, který předvídal neznámé. Ve skutečnosti ale často platí opačný efekt. On psal na základě velmi aktuálních, jen ještě ne zcela ustálených poznatků, které se pak v dalších měsících a letech uzavřely do definitivní podoby map a atlasů. Ale stejně je to záhada!

Konečně se dostáváme ke zřejmě největšímu mystériu velikána, který myšlenkami výrazně předběhl svou dobu. Verne totiž popsal velmi přesně technické prostředky, které v jeho době byly hudbou vzdálené budoucnosti, jako třeba let na Měsíc?

Jules Verne o tom psal přesně 104 let před startem Apolla 11 a podobnost mezi jeho fikcí a skutečností je až neuvěřitelná. V obou případech letěli přesně tři muži a startovali z americké Floridy. Verne dokonce předpověděl i politický souboj mezi Floridou a Texasem o to, odkud se poletí! Jeho románová posádka stejně jako skuteční astronauti používala k úpravě dráhy letu raketové motory. Obě výpravy navíc završily svou cestu dramatickým přistáním do vod oceánu, odkud je vyzvedlo americké námořnictvo. A teď pozor: Rozdíl mezi Vernovým fiktivním místem dopadu a skutečným místem přistání Apolla činil méně než čtyři stupně zeměpisné šířky!

To je neuvěřitelné. Tím měsíční záhady u Vernea končí, nebo ne?

Zajímavé je to i u nákladů. Když Vernem odhadovaných 5,5 milionu tehdejších dolarů přepočítáme s ohledem na inflaci a ekonomickou zátěž projektu, dostaneme se překvapivě blízko částkám, které NASA o sto let později skutečně potřebovala. A nakonec ta nejhezčí perlička – Verne nechal své hrdiny vystřelit k Měsíci z obřího děla jménem Columbiada. A velitelský modul Apolla 11, který obíhal kolem Měsíce, nesl jméno Columbia! To už je podobnost, nad kterou se člověk prostě musí usmát.

Fascinující ukázkou Verneova vizionářství je děj románu Paříž ve dvacátém století. Dílo odmítl jeho nakladatel vydat kvůli příliš pesimistickému pohledu na budoucnost, proto leželo zapomenuto více než stovku let v trezoru. V jeho ději se totiž objevuje přetechnizovaná a materialistická společnost, plná přetížených lidí, nemajících čas na sebe navzájem včetně svých dětí. A také mrakodrapy ze skla, automobily poháněné spalovacími motory, elektrická rozvodná síť a osvětlení, počítací stroje, výtahy, faxy nebo telefony. V románu je zdůrazněn i kulturní a vzdělanostní úpadek naší civilizace, k němuž opravdu dochází. Jak to všechno mohl vědět člověk, žijící zhruba v polovině 19. století? Vždyť má jít o jedno z prvních románových děl Julese Verna. Nebo mohl být román napsán až roku 1989, kdy byl prý znovuobjeven?

Paříž ve 20. století je stoprocentně autentickým dílem z roku 1863, což dnes jednoznačně potvrzují přední světoví odborníci i grafologické rozbory rukopisu. Původní text objevil až autorův pravnuk v roce 1989 v zapomenutém rodinném trezoru. Všechny teorie, podle nichž měl román vzniknout teprve na konci 20. století jako nějaký literární podvrh, jsou proto dnes definitivně vyvráceny.

A pokud jde o Verneovu pověstnou schopnost předvídat budoucnost, ta nespočívala v žádném tajemném proroctví, ale v jeho mimořádném talentu sledovat vědecké novinky, technické časopisy a nejnovější patenty. Prakticky všechny technologie, které se v románu objevují, existovaly už v roce 1863 alespoň v podobě prvních prototypů. Verne ale dokázal odhadnout, kam by se jednou mohly vyvinout. Typickým příkladem jsou automobily, pro které mu posloužil tehdy čerstvý vynález spalovacího motoru Étienna Lenoira.

A další v knize zmíněné vynálezy?

Podobně je tomu u faxů, jejichž předobrazem byl Caselliho pantelegraf, skutečně fungující mezi Paříží a Lyonem. Tehdejší věda už znala i mechanické kalkulačky nebo první pokusy s elektrickým osvětlením a Verne si dokázal představit, jak by všechny tyto vynálezy mohly jednou fungovat ve velkém a proměnit každodenní život. To, že měl z čeho vycházet, však jeho vizionářství nijak nesnižuje. Právě naopak. Jeho skutečná genialita spočívala v tom, že jako jeden z prvních pochopil obrovský civilizační potenciál tehdy ještě nenápadných technických novinek, které většina jeho současníků považovala jen za zajímavé kuriozity.

Co v této souvislosti říkáte na poněkud divoké spekulace některých spisovatelů sci-fi a záhadologů, že Verne mohl patřit mezi cestovatele časem, který pocházel z budoucnosti, snad dokonce z naší doby?

Cestovatel časem z budoucnosti je samozřejmě velmi lákavá představa a v případě Julese Vernea skoro pochopitelná. Když totiž čteme jeho romány, občas máme pocit, že si musel půjčit nejen knihy z knihovny 19. století, ale sáhl si i na dnešní internet. Když se v jeho knihách objeví technické nebo geografické nápady, které se později skutečně naplnily, máme tendenci zpětně vnímat autora jako vizionáře nebo v extrémních interpretacích až jako někoho, kdo viděl dopředu. Ve skutečnosti ale Verne spíš velmi přesně viděl do přítomnosti. Jen my už tu jeho přítomnost čteme očima budoucnosti. Takže ano, Verne je cestovatel časem. Jen ne proto, že přišel z budoucnosti, ale proto, že ho jeho knihy do budoucnosti neustále posílají. A my mu to pokaždé znovu věříme... 

Petr Koutský

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Adina Janovská

HP, Záhady života, Miloš Jesenský, Jules Verne, Rozhovory na okraji,