Vilém Famm: Opravdu léčíme tichem. Z bufetu u vlakového nádraží

Foto: Vytvořeno za pomoci AI Hailuo

Popisek: Láhev (středověkého) piva

ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ: Povídková série Z bufetu u vlakového nádraží z pera Viléma Famma. Řeší život, přemýšlí o údělu, o osudu, o tématech věčných.

Pan Rudolf se opět vypravil za kamarády. Když se blížil k bufetu, nejela okolo žádná auta. Ze silnice sálalo ticho a klid. Z bufetu nevycházel ani hlásek, což bylo přímo neobvyklé a opravdu i zde bylo dokonalé ticho. Jak se říká, nebyla tu ani noha. Jen pan vedoucí, jak mu říkali, stál poblíž vchodu u dvou vzrostlých bříz.

„Tak tady to bude.“ Obrátil se na příchozího hosta. Pan Rudolf napřed nepochopil, až mu došlo, že ano, tady budou přece ty ruské kuželky a pan vedoucí sám neví už po kolikáté obhlíží, kde nová zábava pro hosty bude.

Dnes si pan Rudolf dal to nejlevnější pivo z nedalekého pivovaru. Pan vedoucí jej vyjmul z polystyrenové bedny kam dával až tři bedny nachlazených piv. Měl ji ještě z doby výstavby bufetu, kdy jej začínal o sobotách a nedělích provozovat, aby si vydělal na nájem, který musel platit od doby, kdy na pozemek postavil jeřábem u domu svařenou kostru. Takto zhotovit buňku bufetu mu poradil kamarád, spolupracovník z malé fabriky, kde spolu byli zaměstnáni. Od ní dostal železo a to i trapézové plechy za šrotovou cenu. Doma za pomoci rodiny vše svařil na obecním pozemku (neplatil žádný nájem), autem spolu s jeřábem kostru pak umístili u nádraží. S výstavbou pomáhali i děti. Nu a ta bedna vyplynula z nutnosti. Pivo dovezené z pivovaru musel nanosit doma do kvelbeného sklepa, kde se celkem dostatečně vychladilo. Pivo dovezené na káře se pak přeložilo do polystyrenové bedny, která nachlazené pivo přece jen udržovala. Nu a dnes by lednička nápor nezvládala a tak se pivo chladilo v mrazáku a ve správný čas se přeskládalo do bedny pod regálem.

Pan Rudolf pomalu upíjel. Ticho rušily jen vzpomínky vedoucího. Tu se on postavil, že se vydá do bufetu k výdejnímu okénku. Po silnici se přece jen na kole blížil další host, pan Antonín. Ten však z kola jen tiše pokynul a jel dál. Někam. Byli tedy nadále sami.

„Samota a ticho je zde dnes, dá se říci, už dost nezvykle dlouho.“ Pravil vedoucí a pomalu pokračoval: „A co je horší?“

Pan Rudolf se opět vtáhl do sebe a zamyslil, majitel bufetu Miloš učinil totéž. Pohroužili se do sebe. Mlčeli.

„Tak co je horší.“ Nevydržel nakonec Miloš.

„Myslím, že mlčení. Samota je sice zlá, ale někdy i prospěšná. Člověk se zklidní, plně se může soustředit na různá řešení či jen v klidu odpočívat. Mlčení nám sice dává též určitou formu ticha a klidu, které může být velmi nepřátelské, které nás přímo zraňuje. Podívejme se na dnešní fenomén doby netrestat děti fyzicky, ale slovně jim věci vysvětlit. Někteří rodiče však volí formu ignorance a mlčení. Děti trestají mlčením. Nás vychovávali pohlavkem a nebo pár na zadek. Jednou jsem rozčilil svého otce, nevím už čím. On popadl, jak se u nás říká, oklešek ze smrkové větve a jím se mne jal vyplácet. Haluz se ale zachytávala na mých teplákách a já měl co dělat, abych se nedal do smíchu. Máti mi často vzpomínala, že stačilo, aby se otec podíval na moje bráchy, když něco vyvedli a byl absolutní klid, jen já jsem pořád něco dudlal a nevadilo mi, že by mne otec, jak se říká, i zabil. Sebe sama si však v takové situaci nepamatuju. Manželka, ta se někdy na mne zlobí (obyčejně za to, co jsem zase koupil zbytečně v potravinách) a vyhlásí tichou domácnost. Zpravidla jí to do půl hodiny rozbiju tím, že se, jak ona říká, lísám a pak pusa za pusou vše spraví a je zase pohoda. Dospělí se domluví a u dětí, co je horší, někoho trochu vyplatit či ho trápit tichem?“

Vložil: Vilém Famm