Vilém Famm: Voda – základ života. Z bufetu u vlakového nádraží
29.07.2026
Foto: Vytvořeno za pomoci AI Hailuo
Popisek: Kapka vody
ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ: Povídková série Z bufetu u vlakového nádraží z pera Viléma Famma. Řeší život, přemýšlí o údělu, o osudu, o tématech věčných.
Mluvit v bufetu, že voda je základem života, je snad i hřích. Tady vládlo pivo. Víno nebylo vůbec v nabídce a tak se stalo, že hosté pili pivo, ale řeči se vedly o vodě. Zahrádky, pole, ale i lesy trpí. Jeden z nich, pan Zdeněk, si hned přisolil na komunisty: „Vysoušely se pomalu i močály jen aby bylo víc orné půdy.“
Bylo mu oponováno, že tehdy nebylo takové sucho jako teď.
Pan Rudolf si uvědomil, že ta jedna bečka s 200 litry dešťové vody jeho zahrádku nezachrání a zmínil se o svém problému.
Zdeněk však měl radu: „Je zde dotační program, tuším se jmenuje Dešťovka. Zde se dá levně pořídit nádrž na dešťovou vodu. Na internetu se dá najít vše.“
Zakopávat nějakou byť levnou nádrž se panu Rudolfovi nechtělo. Obyčejné sudy však akce dešťovka neposkytuje a jemu by stačily, řekněme, takové čtyři sudy, které by spolu jen propojil. Místo na ně má a zásoba z nich by mohla být dostatečná.
Řeči okolo tekly, ale pan Rudolf opět nevnímal. Přemýšlel. Voda. Ano, proč voda mizí z krajiny? Odvodnění podmáčených půd z dnešního pohledu se opravdu jeví jako špatné rozhodnutí, ale lidé nezapomněli a tam, kde neví jak krajina dříve vypadala, je možné nahlédnout do starých map. Vodu je možné vracet do míst našich předků. Naši pradědové znali svoji krajinu a dokázali s ní v souznění žít a přetrvávat. Jsme my snad horší jich? Na rozdíl od nich máme nyní stroje, o kterých se jim ani nezdálo, které můžeme pro dobro věci využít. Jen se musíme zamyslit a vše, co budeme obnovovat či budovat i náležitě propojit. Je jasné, že vodu v krajině musíme zachytit, jako tu v té obyčejné bečce.
Rybníky či mokřady, ale co kanály, které by protínaly krajinu a rozlévaly v ní vodu? Čím více kubíků vody zachováme v krajině, tím lépe. Ve vodě je život. Rybáři můžou vyprávět. Ostatně kanály by se dala voda i rozvádět a doplňovat i jinde.
Dnes jsme svědky toho, kdy po dešti voda mizí v regulovaných potocích a řekách. Spadne nám z nebe, ale zmizí jako smrad. Než se nadějeme, je pryč. Tohle musí přestat. Víme, že důležitá je každá kapka, každá krůpěj rosy a my ji pouštíme jen tak zbůhdarma pryč. Bez vody není života. Vodu musíme chránit, jako oko v hlavě.
Kamarádi si nakonec povšimli, že pan Rudolf se opět vtáhl do sebe a všem se tak vzdálil. Zvláště Zdeněk se zajímal nad čím se jeho kolega zamyslil.
Ten, když byl vyzván, promluvil: „Vím, že sám nic nezmohu. Jedině tak vzpomenu, zda bychom z map nevyčetli, kde tu nějaký rybník v okolí byl a pak jej znovu vybudovat. Mohu apelovat na naše poslance, aby se začali tímto směrem zabývat, ale sám můžu a tedy musím navýšit zásobu deštivé vody pro svoji, či lépe řečeno, naši zahrádku. Probereme doma, zda se budeme ucházet o nádrž či nám postačí tak čtyři sudy namísto jednoho. Ty čtyři sudy by snad mohly stačit.“
Vyřčená závažná slova přinášela zlaté rady o tom, kde se dají sehnat sudy a že nádrž uchová daleko víc vody. Tak nakonec zůstalo na každém zařídit se co nejlépe pro sebe. Ze všeho se však ukázalo, že každý z nás může vodě v krajině prospět po svém. Stačí jen chtít. Nakonec se ukazuje, že prospěch pro jednotlivce se stává prospěchem všem.
Vložil: Vilém Famm