RECENZE: Saša Filipenko, Slon. Strhující román o soudobé diktatuře

Foto: KrajskéListy.cz

Popisek: Saša Filipenko, Slon

Saša Filipenko, běloruský spisovatel a novinář, mě poprvé okouzlil v roce 2019. Tehdy jsem měl možnost přečíst si relativně útlý román Rudý kříž (Pistorius; Olšanská), v němž se devadesátiletá Taťána Alexejevna navzdory postupující Alzheimerově chorobě pokouší převyprávět otřesný příběh svého života. Následovaly neméně působivé knihy Štvanice (2021, Pistorius; Olšanská) a Kremulátor (2024, Odeon).

Autor, dnes žijící ve Švýcarsku, protože návrat do rodného Běloruska pro něj není možný, však ani tentokrát neztratil nic ze své síly. Jeho novinka Slon (2026, Odeon) patří k nejlepším knihám, které jsem letos četl. Jen obtížně pro ni hledám dostatečné superlativy.

Je to román jiný. Osvěžující i vyčerpávající zároveň. Satira, alegorie, politický román i existenciální drama v jednom. Především je to ale kniha, která přesně vystihuje mechanismy fungování diktatury, ať už ji budeme číst jako obraz dnešního Ruska, Běloruska nebo jakéhokoli jiného autoritářského režimu. Není to jen výborná literatura, ale svým způsobem také studijní materiál.

Nejsem si jistý, zda mladší generace čtenářů dokáže plně pochopit, co znamenaly komunistické perzekuce a život ve společnosti založené na strachu. Ještě méně si troufám odhadnout, kolik lidí si uvědomuje, že podobné mechanismy nejsou jen kapitolou z učebnic dějepisu, ale v řadě zemí představují každodenní realitu.

Slon je samozřejmě metafora. Může představovat diktaturu, nemoc společnosti, hranici, propast, rezignaci i strach. Každý si v něm najde něco trochu jiného.

Anotace děj shrnuje jednoduše a přesně: Co uděláte, když se u vás doma zničehonic objeví živý slon? A co když zjistíte, že nejste jediní? Jednoho dne se v každé domácnosti, na každém dvorku i sídlišti objeví obrovský, mlčící slon. Nikdo netuší, odkud přišel ani proč. A většina lidí se rozhodne dělat, že tam vůbec není.

Filipenko přitom nezůstává jen u samotného příběhu. Text prokládá komentáři, drobnými odbočkami i křížovkou. Mohlo by to působit samoúčelně, ale opak je pravdou. Tyto formální hříčky román příjemně odlehčují a dokazují autorovu hravost.

Ještě silnější je však samotná látka.

Čtenář vstupuje do rodiny slavného spisovatele, jehož romány ve skutečnosti píše submisivní manželka. Každé ráno se všichni scházejí u stolu, kde autor předhazuje nové náměty. Jednou o smrti, podruhé o lásce k pornoherečce. Veškeré dění zblízka sleduje dcera Anna, stejně jako zdálky nevlastní syn, který zastává funkci ministra vnitra.

Teprve v první třetině románu přichází hlavní hrdina Pavel, přezdívaný Paša. Je komikem, zamiluje se do Anny, a podobně jako samotný Filipenko se narodil v roce 1984. Je ironický, nebojácný a odmítá mlčet.

Právě tady se román naplno rozbíhá.

Sloni mezitím zaplavují domácnosti, silnice i veřejný prostor. Z počáteční zvědavosti se stává katastrofa. Státní moc však problém systematicky popírá. Ignoruje zničenou infrastrukturu, znečištěnou vodu, mrtvé i nemocné. Všichni předstírají, že žádní sloni neexistují.

Jen Pavel se rozhodne odporovat.

Za svůj postoj ale platí vysokou cenu. Dostává se do hledáčku udavačů, represivních složek i soudů. Následuje vězení, výslechy, mučení a postupná ztráta všeho, co považoval za samozřejmé.

Posledních deset stran mě doslova přikovalo. Filipenko zde popisuje brutalitu státní moci s takovou intenzitou, že marně hledám příměr. Přitom nikdy nesklouzne k laciné prvoplánovosti. Hrůza pramení právě z uvěřitelnosti.

Slon je výjimečný román. Chytrý, odvážný, literárně nápaditý a bolestně aktuální. Je to kniha, která připomíná, jak snadno může společnost začít přehlížet zlo, pokud se stane běžným.

Hodnotím 94 procenty a řadím ji mezi nejlepší tituly letošního roku.

Nezbývá než poděkovat českým nakladatelům a překladatelům (Jakub Šedivý a Libor Dvořák), že dílo Saši Filipenka dlouhodobě přinášejí domácímu obecenstvu.

Vložil: MBA Jan Holoubek