RECENZE: James Baldwin, Giovanniho pokoj. Láska k muži skončila tragédií

Foto: KrajskéListy.cz

Popisek: James Baldwin, Giovanniho pokoj

Předem se omlouvám za titulek. Není totiž tím nejdůležitějším, co slavná Baldwinova kniha z roku 1956 nabízí. Útlý román, možná spíše novela, je především strhujícím popisem vnitřních běsů a démonů, s nimiž zápasí mladý Američan uprostřed bohémské Paříže.

Baldwin přitom do příběhu promítl i vlastní zkušenosti. Na konci čtyřicátých let odešel z Harlemu do Francie, aby unikl prostředí, které ho svazovalo, nevlastnímu otci Davidu Baldwinovi, baptistickému kazateli, všudypřítomnému rasismu, policejnímu násilí i pocitu, že nikam nepatří.

Jako černoch vyrůstající v Harlemu zažíval segregaci, která sice nebyla tak brutální jako na americkém Jihu, přesto byla každodenní, vyčerpávající a dusivá. Je třeba připomenout, že éra zákonů Jima Crowa definitivně skončila až v polovině šedesátých let. Dlouhodobý tlak na afroamerickou komunitu vedl nejen ke konfliktům, ale také ke vzestupu osobností, jako byli Malcolm X či Martin Luther King Jr., vůdci hnutí za občanská práva.

To už ale předbíhám. Baldwin tehdy nemohl tušit, kam se americká společnost během následujících let posune.

Jeho próza je, podobně jako dílo Richarda Wrighta, mimořádně citlivá, přesná a lidská. Díky nakladatelství Odeon a překladatelům Ladislavu Nagyovi (Giovanniho pokoj) a Jiřímu Hanušovi (Až jednou potkám svého Pána) se čeští čtenáři během krátké doby dočkali hned dvou zásadních Baldwinových knih. Je to splacený dluh, byť po několika desetiletích.

Giovanniho pokoj je nádherný text, který jsem poprvé četl v originále ještě během studia literatury. Totéž ostatně platí i o Baldwinově literárním vzoru Richardu Wrightovi, jenž rovněž odešel do Paříže. Rozdíl mezi nimi byl ovšem podstatný, Wright už tehdy patřil mezi uznávané autory a díky románu Syn černého lidu (Native Son, 1940) měl jméno i finanční zázemí. Baldwin teprve hledal své místo.

„Stojím u okna velkého venkovského domu na jihu Francie, padá tma a blíží se noc, která mě dovede do nejstrašlivějšího rána mého života. V ruce držím sklenku, u lokte mám láhev. Sleduju svůj odraz v tmavnoucím okně. Ten odraz je vysoký, skoro jako šíp, blond vlasy se lesknou. Má tvář je tváří, jakou jste viděli nesčetněkrát. Moji předci dobyli kontinent, vydali se přes smrtonosné pláně, až dorazili k oceánu, který od Evropy hleděl do temnější minulosti.“

Úvod románu obsahuje prakticky všechna jeho hlavní témata. Motiv útěku, motiv zrcadel a odrazů, nenávist k sobě samému, hledání vlastní identity i bolest z neschopnosti ji přijmout.

Američan David se v Paříži seznamuje nejen se svou budoucí snoubenkou Hellou, ale také s několika muži. Zásadní je setkání s Giovannim, do něhož se zamiluje. Přesto ho opustí, protože nedokáže přijmout sám sebe ani vlastní city. Giovanni se následně propadne do zoufalství, přijde o práci, ocitne se na okraji společnosti, a nakonec v afektu zabije majitele baru, který ho dlouhodobě ponižoval a vykořisťoval. Za svůj čin je odsouzen k smrti gilotinou.

Samotná vražda je popsána překvapivě úsporně, téměř mimochodem. Baldwinovi totiž nejde o kriminální zápletku, ale o psychologii postav. Největší síla knihy spočívá v Davidových myšlenkách, výčitkách a zbabělosti. Jeho vnitřní svět je vykreslen s mimořádnou přesností.

Vrchol románu přichází ve scéně s námořníkem, která definitivně rozbije Davidův vztah s Hellou. Zabírá sotva jednu stranu, přesto obsahuje vše: touhu, stud, strach i tragédii člověka, který nedokáže být sám sebou.

Giovanniho pokoj nabízí přesně to, co od světové literární klasiky očekávám. Je hluboce lidský, psychologicky mimořádně přesvědčivý a stylisticky bezchybný. Ani po sedmdesáti letech neztratil nic ze své naléhavosti.

Hodnocení: 90 %

Vložil: MBA Jan Holoubek