RECENZE: Dominik Dán, Věštkyně. Návrat ke kořenům se nekoná

Foto: KrajskéListy.cz

Popisek: Dominik Dán, Věštkyně

Pamatuji si všechny knihy, které čtu během dovolené. Důvody jsou dva. Čtu pomalu a čtu každé slovo. Prostě nepřeskakuji, jak se mi pravidelně stává u rozvleklých pasáží. Dánovu Věštkyni tak budu mít ještě pár měsíců před očima, dokud se zase někam nevypravíme.

Kniha je nadprůměrná a dobrá. Ve srovnání s jeho dřívější tvorbou, jako jsou například Bestie, Sára, Cela číslo 17 nebo Rudý kapitán, však přece jen zaostává. Pokud se ale nebudete pouštět do srovnávání s autorovými nejsilnějšími romány, čtení si užijete.

Jako v mnoha jiných případech také zde slovenský autor propojuje dva příběhy, které spolu zdánlivě nijak nesouvisejí. Určitým leitmotivem je samotný název knihy, tedy postava věštkyně. Setkáte se s ní hned třikrát. Poprvé jakoby v mlze, podruhé v realitě a naposledy při rozuzlení druhého případu.

Detektivové z oddělení vražd už narazili na všechny možné i nemožné typy pachatelů, ale s případem, kdy má zákeřný vrah poškozený chrup shodný se svou obětí, se dosud nesetkali. Dívku, která ho potkala v lese a krutě za to zaplatila, našel náhodný běžec. Svým zraněním podlehla a vykrvácela. Nad jejím zdevastovaným tělem zůstal bezradně stát i zkušený soudní lékař doktor Lengyel, který musel po dlouhé době přizvat konzultanta.

Ať příliš nenapovídám, použiji ukázku, která jasně dokumentuje Dánův cit pro detail, rytmus i vytříbený styl.

„Raz, dva, raz, dva, tem-po, tem-po, ryt-mus, ryt-mus! Běžící muž znal zásady vytrvalostního běhu, v duchu si je opakoval. Byl trénovaný, ačkoli se atletice nevěnoval profesionálně. Po ukončení kariéry fotbalisty svaly odmítly zahálet, vysílaly protestní signály v podobě nočních křečí do lýtek… Raz, dva, raz, dva, dý-chat, dý-chat!“

Kdybych napověděl víc, připravil bych vás o překvapení. Tentokrát totiž nebudete číst o typické, ale naopak velmi netypické vraždě.

Kniha má několik mimořádně silných momentů. Jde například o „laické“ poučky, jak se chovat v bytě podezřelého, o detailní popisy místa činu i těla oběti nebo o závěrečné odhalení chyb, kterých se věštkyně dopustila. Právě v těchto pasážích jsem znovu cítil obrovský přínos, který mám u Dominika Dána tolik rád.

Věštkyni ženou kupředu především dialogy. Jako vždy jsou rozděleny na profesní a soukromou rovinu. Právě druhá jmenovaná mě hned několikrát upřímně rozesmála. Špičkování v rodině i na pracovišti je sice ostřejší, ale stále uvěřitelné a přirozené.

Dominik Dán je nesmírně zkušený autor, za nímž stojí desítky románů, které v nejmenším nezaostávají za světovou detektivní konkurencí. Věštkyně sice nepatří mezi jeho absolutní vrcholy, rozhodně ale představuje poctivou detektivku s několika výbornými scénami, silnou atmosférou a tradičně čtivým stylem.

Vydal Slovart. 

Hodnotím 76 procenty.

Vložil: MBA Jan Holoubek