RECENZE: Haruki Murakami, Město a jeho nejisté zdi. Trefa, ale vedle

Foto: Wikimedia Commons, k užití pro média

Popisek: Haruki Murakami

Mezi díly autorů, které mám opravdu rád, občas zeje propast, jíž bych si dovolil označit téměř za kráter.

Serotonin Michela Houellebecqa je totiž něco zcela jiného než Zničit. Hrabalovy Perličky na dně a pozdní Happy end jsou téměř nesrovnatelné texty. Stejně tak Pan Theodor Mundstock a Příběh kriminálního rady Ladislava Fukse představují dvě zcela odlišné polohy jednoho autora. A co teprve poslední překlad Michaela Connellyho Na tenkém ledě ve srovnání s jeho ranou tvorbou, kam řadím například Černý led, Černou ozvěnu nebo Dvanáctou oběť. Nebe a dudy. Lepší přirovnání mě nenapadá.

Když už jsem začal s tímto komparativním výčtem, ještě chvíli u něj zůstanu. Kdybych totiž Harukiho Murakamiho neznal a začal až jeho aktuálním románem Město a jeho nejisté zdi (2026, ODEON), jsem si téměř jistý, že bych se k němu už nikdy nevrátil. Jde o natolik specifický a obtížně vstřebatelný text, že ani mnozí jeho dlouholetí čtenáři nemusí být spokojeni.

Jenže já měl to štěstí, že jsem díky překladům Kláry Macúchové a Tomáše Jurkoviče už dříve poznal romány Norské dřevo, Kronika ptáčka na klíček, Sputnik, má láska, Kafka na pobřeží i Komturova smrt. Město a jeho nejisté zdi mi ze všech těchto knih připadá nejhutnější, nejuzavřenější a také nejobtížnější.

Očekávaný román, který se u nás okamžitě po vydání stal bestsellerem, volně navazuje na autorovu novelu z roku 1980 a tematicky se prolíná s kultovním dílem Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Ostatně tuto souvislost připomíná anotace, sám Haruki Murakami i překladatel Tomáš Jurkovič. Že bych však po přečtení jejich slov měl jasnější představu o tom, co vlastně držím v rukou, to říct nemohu.

Tuto knihu totiž vůbec neumím sevřít do několika vět. Prvních sto sedmdesát stran jsem vlastně netušil, kde se nacházím. Dospívající středoškolák se zamiluje a dlouze, předlouze vypráví o své lásce k dívce i o městě, které vlastně neexistuje. Ona tvrdí, že její skutečné já žije v tajemném městě za zdí. Když náhle zmizí, vydává se za ní. Aby do tohoto paralelního světa mohl vstoupit, musí se oddělit od svého stínu. Ve městě se stává čtenářem starých snů v podivuhodné knihovně, kde dívku znovu potká. Jenže ona ho už nepoznává.

Narazil jsem na několik interpretací, podle nichž zeď představuje dnešní svět, válkami poznamenanou civilizaci nebo dokonce pandemii covidu. Nic podobného jsem v románu neviděl, přestože jsem ho znal už z anglického vydání, které jsem si pořídil před zhruba dvěma lety. Osobně v něm vidím především meditaci o lidském životě, stárnutí, ztrátách a nevyhnutelném odcházení. A právě zde je možná klíč. V roce 2026 je Murakamimu sedmasedmdesát let. To už je věk, kdy člověk přirozeně bilancuje.

Přestože mám Murakamiho mimořádně rád, jeho nejnovější román mě tentokrát neoslovil. Jen velmi obtížně jsem se orientoval v dějových přechodech, často jsem nechápal význam jednotlivých motivů a místy mě sáhodlouhé pasáže dokonce nudily. Nemohu si pomoci.

Na druhou stranu je Murakami jedním z mála současných spisovatelů, kteří už dávno nemusí nikomu nic dokazovat. Píše především pro sebe, vlastním tempem a podle vlastních pravidel. A právě proto si může dovolit napsat román, který část čtenářů nadchne a jinou zcela mine.

Hodnocení: 68 %

Vložil: MBA Jan Holoubek