Miluju prožívat motýlky v břiše s každým sblížením hrdinů, říká autorka (nejen) románů pro ženy

Foto: Se svolením Marie Hamáková (stejně jako obálky knížek v textu)

Popisek: Marie Hamáková

ROZHOVORY NA OKRAJI: Marie Hamáková je (*17. 10.1990, Plzeň) mladou spisovatelkou ze západních Čech. Věnuje se psaní románů pro ženy i pohádkové a povídkové tvorbě. Více si o jejím psaní i životě povíme v následujících řádcích.

Maruško, ty sama pocházíš z umělecké rodiny. Ovlivnilo to nějak i tvé vlastní směřování v životě?

Ano, ovlivnilo. Mým dědečkem byl Josef Ladislav Jícha, plzeňský malíř, grafik, spisovatel a básník. Celý život zasvětil umění a vedl k tomu i mě. Od útlého dětství jsem ráda četla literaturu, kterou mi doporučoval. Pomohl mi založit kartičku do knihovny. Podporoval mě v psaní a pomohl mi na střední škole založit školní časopis. Díky dědovi mi vyšlo i hodně článků v Plzeňském deníku. On ve mně viděl potenciál. Já jsem ale s příchodem puberty od psaní utíkala. Teď toho lituju, ale byl to asi vývoj, kterým jsem si musela projít, abych se k tomu později vrátila v plné síle a dotáhla to až k vydání knihy.

J. L. Jícha byl malíř s geniálním talentem. Doufám, že si o něm také ještě samostatně popovídáme v nějakém dalším rozhovoru. Ale nyní se budeme věnovat tobě. Do které doby datuješ své literární začátky? A co ti vlastně dává psaní knih a příběhů vůbec?

Psala jsem od chvíle, kdy jsem se to naučila. Začala jsem deníkem a pokračovala fanfikcí na Harryho Pottera. Milovala jsem čtení, a to se plynule přeneslo v psaní vlastních příběhů. Vypisovala jsem se z emocí, a vznikaly tak z toho později i články na blog, který jsem měla.

Psaní příběhů a knih je pro mě celý můj život. Miluju prožívat nespočet profesí, koníčků, cestování, motýlky v břiše s každým sblížením hrdinů, emoce, pláč, zvraty… Moje postavy mi při psaní jedou před očima, jako by měly vlastní film. Nedokážu bez toho pocitu, který při psaní zažívám, žít.

To je zajímavý postřeh. Sice píšu jen kratší texty, ne celé romány jako ty, ale někdy si přijdu spíš jako opisovač filmu, který mi běží v hlavě, a ani nevím, jestli je z mojí dílny, nebo mi ho někdo tajemný prostě naservíroval do hlavy. Možná to vnímáme podobně, kdo ví… Určovaly tvůj život také literární soutěže, nebo tahle záležitost šla spíše mimo tebe?

Dvakrát jsem to zkusila. Myslela jsem si, že když uspěju, budu to mít později snazší při zasílání rukopisu do nakladatelství, protože už budu mít něco vydaného. Vyzkoušela jsem v praxi Hvězdu inkoustu a ještě jednu soutěž pro charitativní sborník. První soutěž dopadla špatně, v druhé jsem uspěla a moje povídka byla na prvním místě ve sborníku. Kratší příběhy mi pomohly jako předstupeň, než jsem přistoupila k psaní románů.

Teď zpětně bych řekla, že jsem se mohla obejít klidně bez toho. Soutěže jsou zaměřené dost subjektivně a nehodnotí je mnohdy profesionálové, jako je tomu v nakladatelství. Člověka to může zbytečně brzdit v tvůrčím procesu.

Začínajícím spisovatelům se občas doporučuje účast na různých kurzech pro ně. Jaký máš na tuhle věc názor a doporučila bys je sama druhým?

Prošla jsem si obdobím s kurzy i bez kurzů. Zpětně za sebe můžu říct, že kurzy dají člověku hlavně skupinu lidí, se kterými se může podporovat. To někomu může hodně pomoci a motivovat ho psát. Co se týče pravidel a pouček, spíš jsem se setkala s demotivací lidí. Jakmile jim to nejde podle pravidel, nepíšou raději vůbec. Myslím si, že je pro psaní mnohem důležitější číst a znát základní zákonitosti příběhu, než se učit nějaké poučky, do kterých musím napasovat svůj příběh. Nemůžeme všichni psát stejně, to by byly i všechny knihy stejné! Je potřeba do knih dávat vlastní esenci.

Já bych druhým doporučila hodně číst a psát. Čím víc člověk píše, tím víc se učí. A to za něj žádný lektor psaní knih stejně neudělá.

Mimochodem, jsou tvůrci, kteří prý nejdříve vytvoří krásnou obálku a potom k ní snovají příběh. Co si myslíš o této strategii?

Znám takové tvůrce a přijde mi to krásné. Někdy jsem to měla stejně a někdy moje obálka vznikala až při psaní příběhu. Když potom ladíme obálku s nakladatelstvím, moc se mi líbí, že oni vždy přijdou ještě s mnohem lepší. Ale moje návrhy jim slouží jako inspirace.

Ovlivnilo tě literárně také tvé studium, nebo s psaním nijak nesouviselo?

Studium na gymnáziu ano. Tam jsem měla přímo literární seminář, psala jsem ročníkovou práci o Williamu Shakespearovi. O to víc dnes nerozumím tomu, proč jsem šla studovat vědeckou biologii, očního optika a nakonec jsem si podala přihlášku na matematiku. Před dvěma lety jsem intenzivně přemýšlela o studiu bohemistiky, pak jsem od toho upustila a začala se vzdělávat pomocí kurzů. Nyní mám hotové kurzy Korektury krok za krokem, Profesionální redaktor a Čárkologie. Vzdělávám se dál i sama. Práce v nakladatelství je můj sen. Pro jedno již pracuji a práci pro další jsem otevřená.

Přeji ti, aby se ti daný sen splnil. Sám jsem ale léta v jednom nakladatelství  pracoval a byli jsme tak přetížení prací a korekturami cizích textů, že se dělalo od nevidím do nevidím a mé vlastní psaní šlo z 95 % „do háje“. Některé roky jsem nenapsal vůbec nic. Musel jsem jít dělat něco úplně jiného, abych zase mohl začít psát… Ale nechci tě strašit, tobě se to stát nemusí. – Mimochodem, o čempak vyprávěla tvá první publikovaná knížka?

Kniha Dvě tváře lásky vypráví o boji mezi potenciální snachou a tchyní. Obě milují jednoho muže. Jedna jako matka a druhá jako přítelkyně. Která z nich má šanci spor vyhrát? Obě mají své taktiky.

A nač se zaměřují obsahově tvé pohádky a komu jsou určeny? 

Jedna z mých knížek pro děti je pohádková a druhá vypráví příběhy zvířátek. První znázorňuje několik klasických pohádek. Dítě má díky velkému písmu v ní šanci číst samo. Některá slova nahrazují obrázky, takže je čtení o to zábavnější. Příběhy o zvířátkách jsou více poučné. Jsou určeny malým dětem, kterým čtou rodiče, nebo dětem v první třídě, které se teprve učí číst. Bohužel s koncem Levných knih skončil i jejich prodej. Další v nejbližší době nechystám, ale už se mi v hlavě rodí nový nápad.

Tvojí novinkou na trhu je román Třetí kovboj. Čím bys naň ráda přilákala své čtenáře či možná spíše čtenářky?

Kovboj na útěku není primárně psaný pro ženy, ale právě ženy ho čtou nejvíc. Čtenářky se mohou těšit na dlouhovlasého Jirku s kovbojským kloboukem, který to v životě neměl jednoduché. Na rozlučce se svobodou poznává Kamilu, do které se neměl zakoukat, nicméně zakoukal. Na pozadí příběhu tak vzniká nevěra…

A kromě románů píšeš také kuchařky. Jakpak se člověk dostane k tomuto žánru a co nabízíš za kulinářské speciality?

Dostala jsem z nakladatelství nabídku, že bych si to mohla zkusit, a já po ní skočila. Vaření mám moc ráda, vařím každý den, takže mi to přišlo jako zajímavá zkušenost. Na konci června mi vyjde Kuchařka pro pomalý hrnec. Je vhodná pro všechny, kdo nechtějí vařením trávit hodiny a zároveň si chtějí pochutnat.

Na nějaký čas jsi zmizela ze sociálních sítí. Stála za tím nepříjemná zkušenost. Chceš se o ni rozdělit s ostatními?

Myslím, že stačí naznačit. Celý příběh si nechávám pro sebe, ne všechny příběhy mají spatřit světlo světa. Před rokem jsem odešla ze sociálních síti kvůli nepříjemné zkušenosti v komunitě lidí, které jsem měla ráda a považovala jsem je za přátele. Představ si, že se jednoho dne probudíš a najednou se o tobě začnou šířit skutečnosti, které nejsou pravda. Něco jako tichá pošta. Ona je to možná „legrace“, ale jen do chvíle, než se z tebe v očích ostatních stane někdo úplně jiný. A pak už nikoho nezajímá, kdo skutečně jsi. Začne to ovlivňovat tvůj osobní i pracovní život a najednou zjistíš, že se bráníš něčemu, co vůbec nesouzní s realitou.

Od té doby jsem se stala mnohem uzavřenější a mí přátelé by šli spočítat na prstech jedné ruky. Naučila jsem se spoléhat mnohem víc sama na sebe a začala jsem i víc psát. Myslím, že přesto, jak byla tato zkušenost bolestivá, jsem díky ní získala pravé přátele, práci snů a letos zatím vydané 2 knihy. Další se chystají.

Bohužel něco podobného také dobře znám, i když ne ze sítí, nýbrž z jednoho zaměstnání. Člověk by o tom mohl psát celé romány… Co literární spolky? Jsou rovněž součástí tvého života, nebo už patříš spíše k těm mladším spisovatelům, kteří spolkaření moc nedají?

Nejde o to, že by mi literární spolky vadily. Naopak jsem se v minulosti v přítomnosti starších kolegů cítila moc dobře. Jen jsem netušila, jaká rivalita a závist postihuje mladší ročníky. Proto se nyní držím mimo všechny spolky a komunity. Už mám zkrátka strach podruhé vstoupit do stejné vody. A co si budeme povídat, vždy se tam najde někdo, kdo tu vodu bude vířit.

Nu i starší ročníky dokážou překvapit, leč nechci ti brát iluze… A jakpak zvládají tvůj koníček manžel a děti? Tolerují ho? 

Ano, naprosto. Mám doma veškerou podporu. Děti už chápou, že se někdy potřebuju zavřít jen s počítačem. Manžel hlídá celý víkend, když řeším redakční práci. Myslím, že se sžili s tím, že jsem mimoň, kterého nejde úplně chápat.

Jak je tomu s reklamou a veřejnými akcemi? Jaké možnosti prezentací nejraději využíváš?

Co se týče reklamy, mám tu nejlepší péči od svého nakladatelství. Ale já nespoléhám jen na něj. V dnešním přesyceném knižním trhu se snažím dělat maximum i ze své strany. Mám instagramový účet s velkým počtem sledujících. Platím si na něm reklamu na své knihy. Dále pro zájemce poskytuji rozhovory. Poslední byl publikován například na Seznamu. Dále se propaguji na Facebooku a TikToku. Mám již domluvené nějaké besedy a nebráním se dalším. Snažila jsem se dostat i do Plzeňského deníku, ale odtamtud se mi nikdo neozval.

Plánuješ vyzkoušet si ještě nějaký jiný žánr – a případně který a proč?

Lákají mě romány pro dospívající dívky a thrillery. Pro dívky hlavně proto, že jsem si prošla velice bouřlivým dospíváním a mám hodně námětů, které by mohly někomu pomoct. Thrillery z toho důvodu, že mě v knihách baví budovat napětí, ale u milostných románů si ho tolik neužiju.

Kdybys měla definovat své spisovatelské motto, jak by znělo?

Píšu srdcem a nehodlám na tom nic měnit.

A co chystáš stran svých novinek pro čtenářky, případně setkání s nimi?

Chystám další romantický příběh, ale zatím nemohu říct více. Také píšu další kuchařku. Už několik měsíců přemýšlím o besedě v nějaké z knihoven, tak se tam možná časem s někým z vás potkám. Ale bohužel jsem pořád hodně časově vytížená a „lítám“ tak doslova mezi prací, psaním a učením dětí. Je pro mě tedy těžké se zastavit a něco vymyslet ještě v této oblasti. Budu se ale do budoucna víc snažit.

Děkuji za milý rozhovor a oslovení.

Potěšení na naší straně!

Vložil: Radovan Lovčí