Himmlerní Pävcharti aneb Zmýlená platí ve Vlčím doupěti. 9. povídka ze série MULTIVERCZ IV
24.06.2026
Foto: AI / Grok
Popisek: Ilustrační obrázek
ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ: Italský sociolog Vilfredo Pareto přišel s teorií, že po změně režimu nikdy nedojde k úplné výměně elit. Nový systém totiž potřebuje experty – specializované úředníky, ředitele podniků, rozvědčíky, někdy i budoucí generály, začíná předposlední povídka séria Marka Dobeše. A pokračuje…
Revolucionáři možná umí pomoci zbourat starý režim, ale málokdy umí odborným způsobem řídit chod státu. Nový režim proto staré kádry, nomenklaturu, potichu asimiluje. Tito lidé nabídnou novým vládcům své organizační schopnosti a know-how výměnou za beztrestnost a udržení statusu. Režim se sice změní ideologicky, ale personální struktura středního a vyššího managementu státu zůstává často stejná. Problém nastane když se do nejvyšší funkce dostane zástupce staré struktury. Zcela tak totiž neguje předchozí ideový vývoj. Gemini+, Marek Dobeš, 15.6. 2026 Präha
Stroj na transdimenzionální přesuny z vedlejší místnosti hučel, jako když si zfetovaný van der Lubbe hraje na honěnou s požárem v Říšském sněmu. Odilo Globocnik junior už o něj ale nejevil zájem, rezignoval, stále ještě roztřesený z předchozí série proher, bledý, zpocený, hluboce deprimovaný, se nechal Josefem Mašínem odvézt na letiště.
Před odletem se zcela zblblý současnou situací ve Spojených státech s tichým zakňučením a u vědomí, že v moderních a progresivních multiverzech už starogermánští bohové nemají vůbec žádný karmický výtlak, poklekl na plochu letištní haly, sepjal třesoucí se protézy a upřel zrak kamsi k neviditelnému, uhlíkově neutrálnímu nebi. „Odpusťte mi, ó mocní a utlačovaní lesbičtí tučňáci z tajících antarktických ker!“ začal odříkávat novou mantru se zavřenýma očima. „Kaji se čistě pro jistotu za svou zpozdilou heteronormativní toxicitu a prosím za bezpečný průlet hyperSSprostorem! Slibuji, že odteď budu třídit plasty a nebudu předpokládat, že cizí pohlaví může být kdy kompatibilní s tím mým...“
Díky této pokrytecké zbabělosti proběhl jeho odsun z Americké reality snáze, než když Státy na začátku své MULTIVERCZ IV mise penetroval. Což přítomnéX aktivisto oceniloYX patřičným aplauso.
Josef Mašín, který ho sem přivezl, aby se s ním před odletem rozloučil, na něj shlédl s výrazem naprostého vojenského i estetického opovržení. Přehodil si přes rameno kabelu s plně nabitým samopalem Thompson, rázně zavadil špičkou boty o Odilovu zadnici a donutil ho tak k rychlé erekci.
„Vstaňte, Odilo, nebo vás pro výstrahu degraduji na zástupce domovní důvěrnice v Microsoftu nebo ještě hůř, stojan na projevy v Českém rozhlasu! Leťte za lepšími zítřky do vašeho nového proSSpektorátu, já nemáme čas na tyhle vaše progresivistické modlitbičky.“
„Jdu lovit,“ zavelel sobě sám Mašín nekompromisním hlasem a bez ohlédnutí odfrčel svým vysokoemisním emerickým osmiválcem, zatímco přítomní dosud nepřejetí, na asfalt přilepení, aktivisté teatrálně popadali a začali hypoventilovat.
A zatímco Odilo pokorně kráčel uličkou hanby, kde mu uvědomělo OmbudsOsObO plivaloYXZ na jeho odporně bílou pokožku, směrem k pasovém odbavení, se právě soukal na nedaleké Vandenberg Space Force Base do kokpitu ukradeného vojenského stealth-kluzáku, jehož trup pohlcoval radarové vlny i světlo, a nezadržitelně klouzal hyperprostorovou kaskádou přímo k satelitnímu dvojčeti hlavního města říše, Berlínu II., nad jehož budováním dlel Reichsinnenminister, samotná dvojka nacistického Německa, Heinrich Luitpold Himmler. Měl svůj vlastní, jak jinak než řácky řáholecky krvavý cíl - proniknout do Vlčího doupěte a vlastníma rukama zavraždit Heinricha Himmlera.
Josef Mašín se již sžil s úspornými prostorami kabiny, když tu se před ním rozblikala kontrolka dálkového mobilního komunikátoru.
„Haló?“
„Tady pozemní základna prezidenta Spojených států, pane Mašíne, dovolte abychom vás informovali, že DAT (Donald Trump Augustus, První zářivý, pozn. aut.) vás právě amnestoval, smíte s americkou technikou dekapitovat po světě kohokoli uznáte za vhodné, protože mu duch Ivanky sdělil, že cokoli on nebo vy děláte, správně děláte.
„Vyřiďte, že oběma děkuji.“
„Ale proto vám nevoláme. Znáte nějakého Odilo Lotaria (Lothara) Ludwiga Globocnika, mladšího řečeného Malý Globus? Ano“ Skvěle. Chtěl by s vámi hovořit.“
JM mladší chvíli přemýšlel, jestli svého bývalého spolupracovníka nepošle do Neukölln-kelu, ale pak se mu uvědomělě zflusaného bývalého poctivého nacisty zželelo a rozhodl se mu radiotelegraficky odpovědět.
„Dělám to pro vás, Odilo,“ odplivl si Mašín do mikrofonu.
V Odilově hlase se zachvěly slzy a dojetí. Vyjeveně polkl. „Pro mě? Co? Proč?“
„Letím odstranit jednoho německého parchanta. Tím, že zlikviduju vašeho šéfa, odříznu hlavu celému tomu nacisticko-byrokratickému monstru, které pod záminkou Meine Ehre heißt Treue znásilňuje vaši vůli. Sloužíte mu s falešným pocitem, že věrnost má být bezbřehá. Co vám nadřízení himml hergot nařídí, to plníte. Proto jsem se rozhodl dekapitovat Himmlera, kterému jste přísahal věrnost. Po jeho smrti budete konečně svobodný,“ odpověděl Mašín hlasem, který rezonoval jako břitký kov bezzákluzového kanónu ze Škodových závodů. „Následně se budemete moci stáhnout někam do ústraní, najít si tichý kout v téhle zatrolené všivé dimenzi a navždycky zapomenout na lidi, jako je třeba ten váš nenáviděný všivák Pavel Petr.“
„Ale... ale my bychom proti podobným všivákům přeci měli bojovat! On je přesně ten typ člověka, který ničí všechno, co zbylo z mužného pojetí cti, jak se tento vnitřní kód v Evropě formoval po staletí!“ namítl Odilo a do hlasu se mu drala frustrace.
„Kdepak, Odilo, vy to zjevně vůbec nechápete,“ zasmál se Mašín hořce a pohrdavý tón ten smích ještě víc zkreslil. „Váš odpor proti němu nemá absolutně žádný smysl. Je to naprosto marné. Typ lidí jako Pavel Petr nikdy neporazíte na bitevním poli ani v jakékoli diskuzi, protože oni žádné skutečné bitevní pole neuznávají. Nehrají podle pravidel. Ani cti ani topografie. Jsou to chameleoni. Žijí z toho, že bez skrupulí využívají každou změnu situace pro svůj vlastní, osobní prospěch. Vždy vše překroutí, každého s chutí obelhou, zamotají ho do pavučiny polopravd, jen aby se svými panožkami udrželi u pák moci.“
Mašín si na palubě svého kluzáku s mechanickou přesností zkontroloval zásobník Thompsonu, ten zvuk chladné oceli jasně pronikl až do Odilových sluchátek.
„Tihle lidé ideály neuznávají,“ pokračoval Mašín tvrdě. „Dnes přísahají věrnost jednomu režimu, a jakmile se obrátí vítr, bleskově převléknou kabát a pasují se do role největších zastánců jiného. Jde jim jen o ně samé. Mají prázdné duše, které naplní jen moc. Svoboda nebo čest jsou pro ně slova, která se hodí do pohádek. Srážet se s takovými oportunisty je jen plýtvání vaší energií a mým střelivem. Nechte tu přebarvenou lidskou amorální žumpu, ať se utopí ve vlastní černé duši.“
„Takže vy mi čistíte cestu k... důchodu?“ vydechl Odilo nevěřícně. „Vy to fakt děláte pro mě?“
„Říkejte si tomu, jak chcete. Vyřeším váš nacistický problém, Odilo, alespoň něco na tomto světě změním, kdž už se mi to nepodařilo s mou vlastí, pomůžu jedinci, vám, svému bývalému spolubojovníkovi. Držte mi palce, Odilo.“
Spojení se s praskotem přerušilo.
S hlasitým mlasknutím se Mašínův letoun zabořil do rozbředlého příkrovu globálně přihřáté Antarktidy.
Do nitra bunkru pronikl snadno. Muž schopný prchnout přes hranice dvou totalitních komunistických států neměl problém proniknout do pevnosti totality nacistické. Dost mu k tomu pomohla i Odilova visačka s řadovým číslem zasloužilého člena SS, kterou mu před odletem tím kopancem vytáhl svou pohorkou ze zadní kapsy u kalhot.
Přesto se ani on necítil úplně komfortně, když ho obklopily temné, okultními symboly vyzdobené chodby Vlčího doupěte. Těžké rudé koberce dokonale tlumily jeho tiché vojenské kroky. Na betonových stěnách visely obří prastaré runy společnosti Ahnenerbe, které jemně pulzovaly temnou energií. Ve vzduchu byl štiplavě cítit ozón, střelný prach a těžká vůně genocidního režimu.
Cíl byl pro Mašína krystalicky jasný - najít a zlikvidovat Heinricha Himmlera, pomstít tak otce, generála Mašína staršího a zároveň osvobodit bývalého bojového druha od vojenské přísahy. Dnes se nebude vyjednávat. Dnes se bude trestat.
Pohyboval se komplexem s grácií stínů, vyřadil několik SS znuděných hlídek pouze nožem a holýma rukama, až konečně stanul před masivními dubovými dveřmi s mosazným nápisem Reichsführer-SS. Mašín se ani neobtěžoval s klikou. Dveře bez okolků vyrazil drtivým kopem pohorky (s lehkou pomocí semtexové tatranky).
„Tohle je za Tři krále, ty okultní potkane!“ zařval Mašín a jeho Thompson byl v tu vteřinu připravený k okamžité smrtící palbě.
Jenže situace v honosné místnosti plné map a artefaktů se katastrofálně zvrtla. Nestál tam Himmler, ale nadřízené Háčko. Vůdce jen chladně a povýšeně zvedl obočí a stiskl skryté tlačítko na dubovém stole.
Strop se s ohlušujícím rachotem rozestoupil. Z útrob ventilace se sneslo komando elitních kyber-SS strážců – hrůzostrašných monster z masa a kovu, jejichž umělé svaly byly posíleny temnou, zelenavě světélkující vrilovou magií.
Než stihl Mašín vůbec stisknout spoušť a pokropit místnost olovem, jeden z vrilových strážců se k němu přesunul nepřirozenou rychlostí a ocelovou pěstí ho brutálně udeřil přímo do zápěstí. Ozvalo se křupnutí. Thompson odletěl do kouta místnosti. Další dva obrovití kyber-nacisté ho chytili pod krkem, zvedli ho do vzduchu, jako by nic nevážil, a drtivou silou ho přitlačili ke zdi.
Mašín se rval jako lev. Kopal, drásal, zasáhl jednoho ze strážců hlavou do obličeje tak tvrdě, až kybernetické oko zajiskřilo a zhaslo. Ale magií dopovaná ocel byla zkrátka nad síly i takto ostříleného veterána z povolání. Začal lapat po dechu, před očima se mu dělaly černé mžitky.
Adolf Hitler k němu pomalu přistoupil se sadistickým úsměvem, který odhaloval drobné vlčí zuby. Z pouzdra na opasku s teatrální pomalostí vytáhl svůj naleštěný Luger a natáhl závěr. „Ach, Herr Mašín. Čekal jsem vás. Monitorovali jsme vaši dimenzionální stopu po celou dobu vašich vrilových experimentů. Ta vaše otravná rodinná Czechische sága o odboji a neustálém vzdoru. Kazíte tomu národu jeho přizpůsobivou karmu. Ale to dnes v této místnosti definitivně končí.“ Namířil zbraň přímo mezi Mašínovy oči.
A právě v tu chvíli se to stalo.
Vzduch v pravém horním rohu místnosti se roztrhl se zvukem párajícího se plátna. Z černé, jiskřící trhliny znenadání vypadl Odilo. Jeho navigační kompas Päwek zachytil Mašínovy souřadnice a díky briskně vytvořené anomálii v subprostoru se místo do Čech přesunul i se santabarbarským rotopedem přímo sem.
Příště: Himmlerní Pävcharti II. aneb TG Masakr ve Vlčím doupěti
Vložil: Marek Dobeš