Český lékařský bestseller a nový Asterix, detektivka nechybí. Knižní čtvrtek

Novinka je návratem autorské dvojice Martin Moravec a Marek Dvořák. Jejich knižní rozhovor Mezi nebem a pacientem získal cenu Magnesia Litera. Je Marek Dvořák nejoblíbenějším autorským počinem Martina Moravce? Pravděpodobně opravdu ano, o čemž svědčí i jejich literární reunion, který navíc přichází už v létě (takže tradiční Moravec k Vánocům letos nebude, pokud ovšem Moravec nepřekvapí). Co je jiné? Nejde o rozhovor. Jak řekl sám Martin Moravec, kniha je psána v ich-formě, takže budí dojem, že ji vlastně napsal sám Marek Dvořák. Ale protože ji ve skutečnosti napsal Moravec, jistě opět půjde o intenzivní a poutavé čtení, které bude možná o dost působivější právě proto, že nejde o rozhovor. Bestseller je samozřejmě jasný.

Chrise Chibnalla, držitele ceny BAFTA, mám rád a také ho nenávidím. Napsal totiž ty nejméně zajímavé epizody britského seriálového sci-fi zlata Doctor Who, přičemž ho během pěti let, kdy byl jeho šéfscenáristou, naprosto zničil a udělal z něj zcela nekoukatelnou věc, za kterou by se měl smažit v pekle. Je také podepsán pod Doctorovským spin-offem Torchwood (který je dobrý i s ním) a nebo pod méně dobrou letošní adaptací Sedmi ciferníků Agathy Christie od Netflixu.

Jenomže na druhou stranu... je jediným autorem jednoho z nejlepších detektivních seriálů vůbec, prvotřídního dramatu Broadchurch s Davidem Tennantem a Olivií Colman v hlavních rolích. Věřím proto, že právě tady, ve svém literárním debutu, který je naprosto klasickou anglickou detektivkou (vesnice s temnou minulostí), si vybral silnější chvilku. Z recenzí zahraničních čtenářů nejsem o moc moudřejší, protože naznačují obě dvě možnosti, ale faktem zůstává, že tahle kniha je pro mě nejočekávanějším titulem letošního jara a doufám, že se s ní u mě Chibnall vykoupí po tom zkaženém Doctorovi, protože jestli je tahle detektivka jen z poloviny tak dobrá jako Broadchurch, pořád bude naprosto excelentní. Ostatně chválí ji i Lee Child, Shari Lapena nebo Jeffrey Deaver (podle kterého je dokonce geniální). Smrt u Bílého jelena je také bestsellerem Sunday Times a jeho pokračování je už na cestě, v angličtině vyjde ve stejný den jako český překlad jedničky – tedy 16. června.

Teď se nebudu příliš dlouho rozepisovat. Asterix pokračuje, což je skvělé. A pořád je výborný, což je samozřejmě taktéž skvělé. Zatímco díly 35 až 39 napsal Jean-Yves Ferri (a dělal to výborně, Goscinnymu se příběhy hodně blížily a mizerné poslední díly, které obstaral sám Albert Uderzo, se s nimi vůbec nedají srovnávat), od dílu 40 (což byl minulý Bílý kosatec) se o dobrodružství našich oblíbených neohrožených Galů stará právě Fabcaro (občanským jméne Fabrice Caro) – a dělá to ještě o malý kousíček lépe než jeho předchůdce! Alespoň tak to na mě po tom jednom dílu působí. Právě Bílý kosatec se může hrdě postavit po bok těch nejlepších dílů zlaté éry (nechť si je každý dosadí sám na základě osobních preferencí nebo třeba dějové podobnosti). Asterix je tak ve vynikajících rukou a já jen doufám, že Lusitánie to nepokazí.

Osmisetstránková (!) kniha z několika velice různorodých prostředí. Jeho autora u nás (až na povídkovou knihu Z mlhy života) zatím neznáme. Pochází z Německa, za svou první knihu Když jsme snili, která vypráví o složitém dospívání ve Východním Německu po pádu Berlínské zdi, získal řadu ocenění. Jeho další romány pak v jednom případě získaly i ceny Lipského knižního veletrhu a ve druhém Německou knižní cenu.

Projektory vypadají naprosto fenomenálně, ostatně i ty se dočkaly podobných prestižních uznání (i když nevyhrály), ale průměr z hodnocení buď zcela nadšených nebo zcela zklamaných čtenářů dává dohromady... inu, průměr. Faktem ale je, že na český trh míří velmi zajímavý titul, který by, vzhledem k tomu o čem a jak vypráví, mohl zaujmout hned několik skupin čtenářů.

Dominik Landsman nejprve proslul svým Deníčkem moderního fotra (a jeho pokračováními), v poslední době je ale známý hlavně jako ten pán, co v soutěžích Na lovu a Superlov píše ty nehezké vtipné věci o Kalkulátorovi a zakazuje soutěžícím, aby se zmiňovali o svých skocích padákem. Svým novým titulem (a že jich už má na kontě dvě desítky!) se znovu pokouší dokázat, že má smysl pro humor a jeho knihy jsou opravdu vtipné. Což jsou (a pro někoho možná i depresivní, pokud zažívá podobné stavy úzkosti jako autor). A jsou i úspěšné a oblíbené (ty knihy, stavy asi těžko) a rozsahem nevelké, takže přesně taková jednoduchá krátká oddechovka, kterou na léto spousta lidí vyhledává.

Fobos přináší další knihu z edice Smrtihlav, ve které vycházejí velmi významné, ale méně známé (v Česku občas úplně) klenoty hororového a sci-fi žánru. Tentokrát je na řadě Mlha, ovšem ne Stephena Kinga ani Johna Carpentera (ta je stejně jen filmová), ale Jamese Herberta, který nemá nic společného s americkým autorem Duny Frankem Herbertem, už proto, že je Brit. Tenhle Herbert je uznávaným mistrem hororu, a jeho knihy jsou prý velmi znepokojivé, s ponurou atmosférou i nemálo drsné – což je vcelku dobrá vizitka.

Známe ho i u nás, jeho tituly v Česku vycházely před třiceti lety v nakladatelství Mustang. Jedním z těch titulů byla i Mlha, která ale teď vychází v novém překladu. Herberta proslavila hlavně jeho postapokalyptická hororová série Krysy, ve které to má lidstvo po radioaktivní katastrofě spočítané. Obřím černým krysám se tu ale náramně daří... pokud máte rádi Kinga (máte), ale přijde vám málo drsný, tohle by vám mohlo sednout. Já to taky vyzkouším.