Pávek Palach potlach. 6. povídka ze série MULTIVERCZ IV.

Foto: AI / Gemini

Popisek: Ilustrační obrázek

ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ: Dnes Marek Dobeš přichází s další povídkou ze série MULTIVERCZ IV.

„Jan Palach chtěl svým činem probudit československou společnost, která rezignovala na odpor proti politickému útlaku. Pokud bychom si z jeho odkazu měli něco vzít i po 57 letech, pak je to výzva, že nesmíme přestat hájit naše základní hodnoty. A také se nikdy nesmíme smířit s vývojem, který jde proti těmto hodnotám.“ Petr Pavel @prezidentpavel 9:03 dop. 16. 1. 2026

Tahle noc byla horká, vzduch se nepohnul ani o milimetr, i když oba uřícení rotopeletonisté otevřeli všechna okna. Oba starší muži vypadali shrbení nad řidítky svých stacionárních kol jako stíny lepší minulosti a vlastně jimi i byli. Oba reprezentovali časy, kdy vyřčené slovo mělo svoji váhu. A i když každý z nich zastupoval jiný světonázor, jeden byl příznivcem totality a nadvlády bílého muže, druhý naprosto oddaný demokracii a svobodě slova, nyní je spojil jediný protivník. A tak šlapali bok po boku do pedálů, převodovali sílu svých sukovitých lýtek do dynama, které generovalo síly Vrilu. A jejich úsilí se začalo projevovat. Další duch z panteonu českých velikánů se pomalu emanoval v prostoru.

Náhle teplota klesla hluboko pod bod mrazu, v měsíčním světle se objevila silueta útlého mladíka. Z ramen se mu ještě trochu kouřilo. Odilo s Mašínem k němu upínali své poslední naděje. Jan Palach.

Prezident Pávek, muž s ocelovými nervy a výcvikem, který ho naučil spát kdekoli a kdykoli, se na svém washingtonském lůžku neklidně převalil kotoulem zkušeného rozvědčíka. Ale neprobudil. V jeho snu se začala odvíjet scéna, která neměla nic společného s vojenskou strategií ani s protokolem. Ocitl se na Václavském náměstí. Bylo šedivé, tiché, paralyzované strachem. Také on sám pocítil jakési mrazení a nahmátl v kapse falešnou občanku znějící na jméno Pávek, která mu dodávala odvahy plynoucí z pocitu, že patří k mašinerii probojovávající na vědecké bázi lepší příští lidstva. Palcem jí v kapse poslepu zalistoval, aby si tak ověřil, že dějiny jsou na jeho straně. To on patří k vládnoucí vrstvě. To on vydává rozkazy. A také je přijímá, protože jedině v nerozborné jednotě se Sovětským svazem může malý český člověk dosahovat úspěchů.

Uprostřed náměstí se rýsovala v ranním šeru postava. Z její rozhodnosti šel ten strach. Ale nebyla to přízračná figura Ctirada Mašína se samopalem. Proti té by se dovedl bránit snadno, několik parakotoulů a pak píšťalka k přivolání letecké podpory. Napalmové kobercové bombardování, na které byl jako člen generality NATO vyškolen, by hladce situaci řešilo. Jenže zde byl jeho protivník mladý křehký muž, student, s tváří vepsanou do paměti svého národa. V rukou nedržel zbraň, ale kanystr, který páchl benzínem. Jeho oči, hluboké a smutné, se upíraly přímo na Pávka.

„Pane prezidente,“ promluvil Jan Palach a jeho hlas zněl jako praskání ohně v dálce. „Vrátit jsem se sem... je to jako znovu cítit ten žár. Tenkrát jsem to udělal, aby se lidé probrali. Aby se přestali hrbit, aby si narovnali páteř před tou lží, která sem vtrhla na tancích. A rok rozežírala vůli národa nepodvolit se diktátu okupantů.“

Aha, takže já jsem prezident, pomyslel si Pavel Petr ve snu. A ten pocit mu nezkalilo ani, když student pokračoval. „Vy jste byl tím, kdo normalizaci vítal, protože mu pomáhala dostat se nahoru rychleji. Označil jste proto okupanty za vaše přátele a vaší rodiny, vaší kasty, všech Čechů ochotných ke kolaboraci s nepřítelem, který nás nutil k poslušnosti namířenou zbraní…“

A náhle z něj byl Pávek, ve snu oblečený do své perfektně padnoucí uniformy Československé lidové armády, a na vteřinu zaváhal. Cítil ten pach hořlaviny, rozhlédl se a zrakem přelétl těch pár ranních přikrčených šedivých chodců, zaznamenal tu bezmocnost doby, kterou on sám prožil v pohodlí vojenských škol. Ale pak se narovnal. Vlastně jaképak ale, tady přeci platí právě proto. Vždy byl na straně silnějšího. To byla jeho superschopnost, přimknout se k vítězi a hlásat jeho pravdy.

Tvář Pavla Petra ztvrdla v masku státníka. Já jsem prezident a ty? Popletený studentík, živá hranice, na které si my vítězové dějin leda tak opečeme buřty a z tebe zbude škvarek. Opět se cítil být nad věcí. To ale říci nemůže. Dav voličů si žádá slyšet něco vzletného, aby se tím mohl vnitřně opájet. Naštěstí v druhé kapse měl připraven papír s proslovem. Byl to projev, který jeho lidé připravovali dny, projev, při kterém měl využít všech kurzů, jimiž prošel. A ty ho naučily jednomu – za žádných okolností neprojevit nejistotu. V hlavě mu defilovaly strohé termíny z jeho tajné složky u ruské rozvědky, kterou na něj stejně jako na všechny ostatní vojáky na stráži socialismu byla v Moskvě vedena. Viděl se v posluchárně postgraduálního studia PGS, v onom elitním velitelsko-štábním, zpravodajském oboru, který nesl mrazivě věcné kódové označení Kurz D-2. Před očima mu vyvstala budova Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně, kde v roce 1988 zahájil svou cestu do světa strategické rozvědky. Slyšel ozvěnu francouzských slovíček, která do sebe tehdy pod tlakem drtil během nekonečných hodin jazykové přípravy, zatímco venku se začínal hroutit starý svět. Cítil za zády stín té mocné mašinérie, která ho formovala pod křídly Rudé armády a její tajné odnože GRU. Nebyla to jen škola, byla to Zpravodajská správa Generálního štábu ČSLA, ten mozek vojenské moci ukrytý v útrobách armády. Věděl, že jeho osud tehdy pevně třímal v rukou Zpravodajský institut, podřízený útvar, který měl z mladých komunistických zcela oddaných kádrů, jako byl on, vybrousit nástroje pro neviditelnou válku se Západem. Všechna ta data, názvy a zkratky v něm teď pulzovaly jako ozvěna minulosti, když se chystal na snovou diskuzi s jednou z nejznámějších obětí režimu, kterému on i jeho rodina sloužili.

„Milý Jane,“ začal Pávek a jeho hlas se rozléhal prázdným náměstím, pevný a klidný. „Rozumím ti. Ale doba se změnila. Tvůj čin byl radikální odpovědí na radikální zlo. Nebo jsi to tak alespoň v naivitě svého mládí viděl. Ale my dnes potřebujeme něco jiného, než okázalá gesta. Vraťme Česku řád a klid.... My dnes musíme budovat, ne pálit.“

Palach udělal krok vpřed. „Budovat na čem? Na lži, kterou jste vy, ve vaší komunistické straně, pomáhali udržovat? Předstírat, že poroba národa může skončit lusknutím amerických prstů v centrále CIA? Vy jste studoval, jak nás zlomit, pane prezidente. Vy jste byl součástí té normalizace, proti které jsem křičel svým vlastním tělem. Jak vy můžete mluvit o svobodě, když vaše kariéra rostla ve stínu třídního boje, potlačení hlasu celých vrstev národa, podvolení se diktátu ze zahraničí, nám politickou kulturou tak vzdáleného asijského obra?“

Pávek neuhnul pohledem. Věděl, že tato chvíle přijde. Věděl, že jeho minulost bude vždy v očích principielně smýšlejících občanů stínem jeho přítomnosti. Rozhodl se tento stín použít jako zbraň.

„Právě proto, Jane,“ řekl Pávek a v jeho hlase se objevila nová, naléhavá tónina, „právě proto, že vím, jaké to je žít v systému, který deformuje charakter. Moje cesta nebyla přímá. Byla to cesta poznání a transformace. Ale dokázal jsme se změnit, přizpůsobit novému systému, dokonce mne lidé svobodně zvolili prezidentem. Z toho je snad nad slunce jasnější, že má životní cesta je v malé zemi, jako je tato, jedinou možnou, pokud člověk chce být vítězem dějin, nikoli jejich obětí. Jako jsi ty. Odvrhli tě dokonce i bratři Mašíni!“

Jan Palach zalapal po dechu. Spálené hlasivky ho zradily. A tak jediný hlas, který se nesl náměstím, byl ten PP.

Prezident triumfoval, přepnul hlasivky do módu T1000 a s přízvukem Josefa Mašína pravil „Palachův čin nepovažuji za hrdinství. Považuji to za čin zoufalství, který nikomu nepomohl a nic nezměnil. Hrdina je ten, kdo se postaví nepříteli a bojuje proti němu, ne ten, kdo zničí sám sebe.“

To studentovi definitivně vyrazilo zbytek popela z plic.

A víš co, já si to nemyslím. Poslouchej, co jsem o tobě řekl, prezident začal recitovat první pasáž svého projevu, který pronesl k národu v den piety „Odkaz Jana Palacha je trvalou připomínkou toho, že svoboda není samozřejmost. Je to hodnota, za kterou je třeba bojovat, a někdy i přinášet oběti nejvyšší.“Usmál se,pokud se mnou budeš spolupracovat, můžeme ještě dokázat nadchnout naši mládež pro službu programu, který bys odepsal i ty. Vždyť já jsem dnes v této zemi největším bojovníkem proti imperialistickým cílům Ruska! Společně můžeme Rusko poplivávat každý boží den. A tím by ani tvé sebeobětování nepřišlo nazmar.“

„Vy mluvíte o obětech, pane prezidente? Já jsem obětoval všechno. Vy jste obětoval jen svou rudou knížku, když už vám nebyla k užitku.“

Pávek trhnul rameny, takhle s ním nějaký usmrkanec rybízek utřinos mluvit nebude. Obzvlášť když mu ten nos odhořel jako první. Měl sto chutí mu to vpálit po lopatě - hele, já vojska s internacionální pomocí vítal, ty si sepisoval prohlášení proti okupantům a sháněl kanystr, já jsem prezident a z tebe je stín na chodníku, tak kdo měl dějinnou pravdu? Ale udržel se, je jednou prezident v demokracii, musí na to diplomaticky. Vzpomněl si na úryvek z rozhovoru, který se mu tak moudře státnicky povedl pro denik.cz po sto dnech v úřadu a spustil „Rád bych se po pěti letech ohlédl přes rameno a zjistil, že v Česku žije daleko více lidí, kteří věří tomu, že když něco chtějí zkusit nebo něčeho dosáhnout, tak mohou.“ V jakémkoli režimu, ty ňoumo, jde jen o to snažit se a nehrát si na spasitele.

A když uviděl, že se něco děje s těmi spečenými ústy jeho oponenta, rychle pokračoval, jeho hlas sílil, jak se blížil k dalšímu bodu své argumentace: „Nemůžeme ale zůstat uvězněni v minulosti. Naše země potřebuje stabilitu a kontinuitu. Potřebuje vedení, které dokáže překlenout příkopy, které nás rozdělují. Já jsem se rozhodl sloužit této zemi, v rámci jejích nových, demokratických institucí, a využít své zkušenosti k její obraně.“

„Vy jste byl loajální k systému, který mě zabil.“

„Sloužím vlasti. Moje přítomnost na Hradě není vítězstvím komunismu, jak by někteří rádi tvrdili, ale důkazem toho, že se naše společnost dokázala proměnit. Že dokážeme odpouštět a jít dál.“ Pak použil další pasáž, která měla být vrcholem jeho projevu o smíření: „Je čas přestat kádrovat a začít spolupracovat. Minulost nás nesmí definovat navždy. Důležité je, co děláme teď, pro budoucnost této země a našich dětí. Já jsem prezidentem všech občanů, bez ohledu na jejich minulost, a mým cílem je sjednocovat, ne rozdělovat.“

Palacha zradilo levé koleno. Ona když vám odhoří čéška, hůř se vám drží postoj spatný. „Je snadné sjednocovat, když se zapomene na to, co nás rozdělilo. Je snadné mluvit o odpuštění, když jste na té straně, které se hodí.“ Pak, s posledním zábleskem smutku v očích, který by mohl cynikovi připomenout rozžatou zápalku, Jan Palach dodal: „Možná máte pravdu, pane prezidente. Možná je vaše přítomnost na Hradě skutečně důkazem toho, jak moc se tato země proměnila. Země, ke které už nepatřím.“

S těmito slovy se duch Jana Palacha, první české živé pochodně, rozplynul v šedivé mlze Václavského náměstí. Nebo to byl kouř? Prezident Pavel Petr se probudil. V místnosti bylo ticho. Na čele cítil studený pot. Narovnal si polštář. Ty washingtonské hotelové pokoje jsou vždy tou klimatizací tak vymražené, pomyslel si. Pravidelně to po nich odstonám rýmou. Kdyby občan věděl, co všechno pro něj musím snášet.

Přitáhl si peřinu ke krku a zavřel oči. To jsem mu to nandal, pomyslel si. No nic, čůrat nejdu, prostata si dá říct, až se vrátí melatonin. A pak, jestli bude mít odvahu se mi zase vysadit do snů, toho usmrkance dorazím, ještě pár projevů v zásobě pro podobné případy napsané mám. Vrací se to každý rok, vždycky tam stojím melu o chlapovi, co neuměl nic jiného, než šířit zplodiny.

V Santa Barbaře přestali dva zpocení spiklenci šlapat do pedálů. Odilo i Mašín už pochopili, že ani sebezoufalejší tragédie spáče Pávka nepřesvědčí. On je prostě... rozvědčík. A rozvědčík má odpověď na všechno.

Pávek se ze spánku usmíval. Těch projevů měl v zásobě prostě hafo. A byly tak krásně univerzální. I kdyby si třeba někdo vzpomněl na pochodeň číslo dvě jako jsou Jan Zajíc, Evžen Plocek a ty další, které režim dokázal informační bariérou lidem utajit. On, prezident Pávek, dějinný vítěz, může přednášet kdykoli to bude třeba.

„Protest Jana Palacha dodnes vnímám jako nejvyšší možnou oběť jednotlivce pro ideály, kterým věří, a jako nejsilnější morální apel a vzpouru proti rezignované náladě společnosti. Jeho boj proti okupaci státu a akceptování lží ve veřejném prostoru je v dnešní době bohužel stále aktuální. Vzpomínejme proto nejen na jeho smrt, ale také na hodnoty, pro které ve prospěch svobody našeho státu obětoval svůj mladý život. A dělejme víc pro to, aby už nikdo necítil potřebu takovým zoufalým činem probouzet národ ze sebezničující letargie.“ Petr Pavel @prezidentpavel 9:57 dop. · 16. 1. 2025

Zcela první lidskou pochodní, která se obětovala kvůli okupaci Československa roku 1968, byl Polák Ryszard Siwiec, dne 12, září 1968. Nesmíme zapomenout ani na mezní čin Slováka, vojáka základní vojenské služby, Michala Levčíka v Košicích 11. dubna 1969. Jak napsal historik Petr Blažek „Rodák ze Sečovské Polianky se narodil v rodině s polskými a rusínskými kořeny. Učil se na zedníka v Košicích, miloval rockovou hudbu. Odešel pracovat do Prahy a poté byl povolán na vojnu. V Košicích byl krátce hospitalizován v nemocnici. Po propuštění se místo, aby odjel k útvaru, zapálil na náměstí Osvoboditelů u pomníku sovětské armádě. Zemřel krátce po tragickém činu, ještě před příjezdem do nemocnice. Dochoval se opis jeho údajného posledního nejasného dopisu, ze kterého vyplývá, že protestoval proti válkám ve světě a lidské nevšímavosti. Pochován je na hřbitově v Sečovské Poliance.“

Jan Palach, životní mezníky

VŠE (Vysoká škola ekonomická): zde začal studovat v září 1966, na tu vysněnou ho napoprvé nevzali kvůli „kádrovému profilu“ tedy třídnímu původu = 18 let

Studoval obor politická ekonomie. FF UK (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy): na vysněnou historii se mu podařilo přestoupit až v roce 1968. Studium zde zahájil v říjnu 1968 = 20 let.

Den sebeupálení: čtvrtek 16. ledna 1969. Na Václavském náměstí v Praze se polil hořlavinou a zapálil kolem 14:30.

Den úmrtí: neděle 19. ledna 1969, zemřel v nemocnici na následky těžkých popálenin (na 85 % těla) = 20 let

21. narozeniny by oslavil v srpnu téhož roku. 

Petr Pavel, životní mezníky

Podání přihlášky do KSČ  únor 1983 = 21 let

Přijetí za člena KSČ 13. února 1985 = 23 let

Zvolení předsedou ZO KSČ léto 1988 = 26 let

Sametová revoluce   listopad 1989  = 28 let (čerstvě po narozeninách)

Ukončení členství v KSČ  prosinec 1989  = 28 let

Prezidentem se oficiálně stal složením slibu ve čtvrtek 9. března 2023 = 61 let.

V době, kdy byl Petr Pavel zvolen prezidentem, byl Jan Palach mrtev přesně 54 let.

Vložil: Marek Dobeš