Ken Follett, Kruh dní. Prostě nádhera

Foto: KrajskéListy.cz

Popisek: Kruh dní

RECENZE: Když se řekne slovo romanopisec, které už dnes téměř nikdo nepoužívá, okamžitě si vybavím několik jmen. Dějiny světové literatury podle mého zásadně formovali Cervantes, Balzac, Flaubert, Dostojevskij, Tolstoj, Dickens, Kafka či Kundera.

Jejich romány dodnes utvářejí náš pohled na lidskou duši i společnost. Jenže pojďme blíž k současnosti. Pro koho je dnes skutečně čitelný Don Quijote, Nesnesitelná lehkost bytí, Oliver Twist, Bratři Karamazovi nebo Ztracené iluze? Všechny ty knihy jsem četl. A upřímně dodám, že si dnes pamatuji pouze názvy a autory. Víc nic.

Do tohoto výčtu podle mě patří i Ken Follett. Rozdíl je však v tom, že jeho velikost možná naplno docení až další generace. Paradoxní? Možná. Jenže právě oproti zmíněným klasikům zůstává Follett mimořádně čitelný. A jeho novinka Kruh dní (Kalibr) je toho jasným důkazem.

Přestože příběh začíná 2 500 let před naším letopočtem, působí překvapivě živě a současně. Během týdne jsem byl unavený ze vstávání v 5:20, nekonečných telefonátů a schůzek, přesto jsem si každý večer našel čas alespoň na padesát až sedmdesát stran. Oproti některým jiným Follettovým knihám, třeba románu Na věky věků (všechny reedice vydal Kalibr), jsem Kruh dní zvládl za deset dnů. Má zhruba pět stran, ale od prvních kapitol mi bylo jasné, že držím v rukou něco, co mi v literatuře dlouho chybělo. Návrat ke kořenům lidské existence.

Sečtělejší čtenáři možná namítnou, že podobný vhled nabízí současná knihovna Odeonu, Haruki Murakami, Hanya Yanagihara, Michael Cunningham, Ian McEwan nebo ztřeštěný Michel Houellebecq. Jenže ti všichni se upínají hlavně k současnosti. Follett ne. Vrací se úplně na začátek. K prvotním instinktům, symbolům a bojům o přežití.

A dělá to natolik přesvědčivě, že si jednotlivé postavy, a je jich opravdu hodně, rychle oblíbíte. Budete s nimi prožívat bazální věci, nad nimiž už dnešní člověk téměř nepřemýšlí: hlad, sucho, strach o vodu či o přežití vlastního kmene. A právě v tom spočívá síla celé knihy.

Nadaný kopáč pazourků Seft putuje během letního vedra přes Velkou planinu, aby se zúčastnil obřadů oznamujících příchod nového roku. Chce také směnit své kameny za potřebné věci, a především najít Neen, dívku, do níž je hluboce zamilovaný. Její rodina žije v hojnosti a Seft díky jejich pasteveckému společenství získává šanci uniknout před krutým otcem i bratry. Neenina sestra Joia je navíc kněžka s mimořádnou vizí a schopností vést lidi.

Tolik základní dějová linka, která postupně směřuje až k vybudování Stonehenge. Monument zde představuje naději i spojení ve chvíli, kdy se kvůli egu, touze po moci a pocitu nadřazenosti střetávají rolníci, pastevci a zálesáci. Tři skupiny lidí, desítky osudů a odlišných pohledů na život, které po generace fungovaly vedle sebe.

Jenže když přijde sucho, shoří pole a hynou zvířata, začnou umírat i lidé. Některé vraždy jsou popsány tak sugestivně, že vám zůstanou v hlavě ještě dlouho po dočtení.

Ken Follett tímto románem nevzdal hold pouze nejslavnější britské památce na Salisburské pláni, ale vlastně celému lidstvu. Protože nebýt krušných začátků, nebyli bychom tu dnes ani my.

Knize dávám 90 procent. A jako vždy musím pochválit i překlad Libuše a Luboše Trávníčkových.

Vložil: MBA Jan Holoubek