Smrt ptáčníkova, Věra Provazníková. Sobotní chvilka poezie

Smrt ptáčníkova

Blíží se soumrak.
Tělo starce sténá v závějích zadušeného peří.
Starcovy oči z lůžka pozorují vínová křídla ohně.
Naslouchaje číhavě jejich praštícímu letu
prostorem výhně,
zastírá okna svým hluchým stínem.

Z přivřených víček uniká mu vzpomínka na obchůzky lesem,
kdy vysýpal do záhybů cest zrní, jež tak rychle vzrůstalo
do zemitě černého pohledu ptactva.
Nebo jak je později nechával v brázdách svých dlaní,
ptáky v nich pak dovedně přiskřipoval a odnášel domů.

Kdyby uměl nachytat alespoň jediného ptáka,
kdyby se pozdvihli před jeho tváří jako dohořívající louče,
nahlédl by snad do komory.
Zde ptáky s rozkoší zavěšoval na trámy sluneční záře,
zde jejich peřím vyplétal chudá hnízda košů,
zde s radostí vdechoval vzduch, chvějící se jejich uvězněným zpěvem.

Té dálky co je neviděl!
Dávno mu ulétli doškami ve střeše
nebo prostřihli svými křídly papírové stěny stavení.
Nebo zahynuli vysílením, zanechavše na hliněném dně jeho domu
tříprstý otisk své smrti,
zatímco jejich duše odletěla ještě svobodněji.

Je sám. Opuštěn strašně. Opuštěn svou kořistí.
Sám se záduchou peřin.
Sám v hliněném džbánu, kde tma vysává ozvěnu mladého vína.
Sám s jazyky ohně, jež ho plivají.
Sám lapen ptáčníkem smrti.

Kdybych uměl nachytat alespoň jediného ptáka
na vějičku svých uschlých rukou.
Kdyby jimi ještě dokázal otevřít vrátka
a zkušeným zrakem zapátrat po obloze.
Kdyby se mohl ještě jednou nadechnout a jeho oko zachytilo
jediný sluneční paprsek,
jistě by sbíjel dřevěné klece tímto zlatistým hřebem
přímo v korunách stromů.
A oni sedali by do nich sami... Sám, navěky...

Za soumraku ptáci usedají do oken stavení,
aby zahřívali oválná poupata bílých květin,
která budou zjitra zpívat mrtvému starci.