Reportáž ze Světa knihy bez vytáček, bez okolků, bez píáru

Foto: Se svolením Lucie Schubertová

Popisek: Svět knihy

Svět knihy na pražském Výstavišti byl taky letos, i když ten hlavní palác dál dokončují, Nevadí - a rejdilo se vzadu a uvnitř hal postavených na lukách, kde to mám rád snad od chvíle, kdy mě prvně vzali k Maroldovu panoramatu jisté bitvy.

U Křižíkovy fontány dominuje areálu taková ta „GOJA pyramida“, jak víte. „Pavle?“

„Ano?“

„Byl´s tam na Fantomovi opery?“ optal jsem se JUDr. Vespalce, se kterým jsem na Trhu trávil nejvíc času. „Ne. Já byl na Vlasech. Hráli nazí! Ne furt, ale… Uprostřed představení nahlásili pumu, tak nás evakuovali.“

„Vrátili ti vstupné?“

„Proč? Dohrálo se to.“ Upil pivo a bylo vidět, že má zážitek.

Za Palácem, který dokončují, mě však víc uhranuly ty kovové terasy s výhledy do všech stran. Jsou rozsáhlé, působí členitě. Ačkoli se sobotním veletrhem valily davy, na jejich nebeských promenádách, tam vysoko nad lidem i jeho smogem, bylo místa dost. I soukromí! Zda jsem terasami bloumal po nějakých romantických trasách? Trochu. Sem tam si zarputile četla nějaká dívka - na jedné z mnoha laviček - , jinde rokovali milenci, dál i rodiny, trčí tam takové věžičky, fungovala kavárna a hodinu za hodinou lze nehybně shlížet přes zábradlí na lid dole. Minimálně do chvíle, než zrakem vyhmátnete známého, a vím, že vyslovím klišé, ale „usedalo mi srdce“. Metál bych dal architektovi, co tohle vymyslel, a že to zkonstruovali tak ladně. I Palác vstal z popele a je blyštivější - a že to tak trvá? To tu řešit nechci.

V pátek 15. 5. bylo jasno, ale ne vedro, a do dáli a všude na trávě posedávaly skupiny. Někdo měl i pejska. Areálem procházely základní a střední školy a ty děti nevypadaly otráveně. V sobotu se sice zatáhlo a dav začal být až nepříjemný, ale terasy to jistily a zachraňovaly. Párkrát jsem tam pár vteřin relaxoval a Pavel šel zatím do fronty na britského velvyslance.

Do fronty na hodinu. „Jak je to možný?“ povídám. Ukázal vyslancovu knihu o Češích. Povídám: „Aha. Už tu maká dlouho.“ „Ne. Dva roky.“ „Tak by tu asi rád zakotvil!“ „Nevím. V lednu nejspíš končí!“ Tu… Moderátorka autogramiády zvolala: „U tý červený paní přetínám frontu. Omlouvám se, ale tady začne jiný program.“ Inu, Pavel to ještě stihl.

Ani ostatní ale nedostali šanci řvát a uvaděčka zdvihla pomyslné paraple: „Zbytek za mnou na terasy, podpis tam dostane každý.“ Ó, Anglie!

Když jsme se pak s Pavlem vraceli od toho Brita do srdce veškerého šumu, všiml jsem si pražské pojízdné knihovny. Šel bych laxně dál, tam nic nekoupíte, ale právník užasl nad obrazy u jejího autobusu a zevnitř vyskočil sympatický knihovník. Řekl: „Městská knihovna půjčuje i obrazy. Dáte si na čtvrt roku na zeď Gogha. Až vás omrzí, dáte si tam Čapka.“ A já? Tupě povídám: „Za kolik?“ „Za nic, máte-li průkazku.“ A já: „Řeknu to v Plzni ředitelce tamní knihovny Heleně Šlesingerové. Mimochodem, můj soused Jan Benedikt tam taky jezdí s knihobusem.“ Ale chlapík to věděl, i hnal jsem se za Pavlem, alebrž jsme si den co den dávali vprostřed areálu pivo a Pavel zrovna předával svému nástupci šéfování Společnosti Karla Čapka, takže si k nám nový velmistr přisedl. Nevím proč, ale hovořili o herci Mirku Donutilovi. Že by jej snad do spolku nechtěli? Pavel Vespalec psal už léta pěknou knihu o Čapkovi a loni ji vydal; rychle se prodává, takže dojde na dotisk, snad, a Pavel vykutal X momentů Čapkova života, které ještě nikdo tak detailně neprobádal. Kniha začíná spisovatelovou prací vychovatele.

Ve stánku Obce spisovatelů České republiky prodávala Anna Šochová, zatímco básník Honza Sojka (původně Plzeňák jako já) se skvěl v programu, ale nikde jsem ho zatím nepotkal. Mělo se odhalit proč. A taky odhalilo. Za zdí, u které měla Obec stánek, prodával nakladatel Šulc a tím i můj kamarád Martin Jiroušek, literární badatel; a po krátkém rozhovoru mi nabídl ceněnou Sojkovu novinku Noční údy lamp. Chňapnu po ní a povídám: „Honza tu letos i vystupuje.“ „Co?“ na to nakladatelé. „Nevíme nic! On by nám to přece řek.“

„Tak se mrkněte do rejstříku.“ A Honza Sojka tam byl, celým jménem, ale Martin Jiroušek nalistoval program přesně a jednalo se o jiného Sojku. O Petra.

Už před veletrhem mi sdělili, že klidně smím u stánku Obce prodávat, i když to prý sotva vydržím čtyři dni, aniž bych skapal, a já si prodávání včetně konverzace s krásnými ženami už opravdu maloval jako Dalí, ale došlo na lámání chleba a v kole a hle, vůbec nikdo mě do práce netlačil a byl jsem rád, že tudíž mohu lítat areálem jako volný pták a příležitostně popíjet s Pavlem a vždy se vracet po schodištích pod modř do alelujá nebeskou. Jako kdysi pan Brouček, který o Výstavě napsal celou knihu, nebo tedy vlastně Svatopluk Čech. Chodil týmž prostorem jako já; ale vracíval jsem se k Anně a koupil si její knihy (nejednu) a lépe se poznal s její kolegyní Danielou Honysovou-Radeckou, než mi prodala své pohádky, ba i humoristickou knížku o tom, jak se živit provázením lidí po Praze. A vidíte to, zatímco za zdí a ne dál fungoval specialista na horory Martin Jiroušek, na té naší straně seděl - jen pár metrů od nás - Jiří Dědeček, vlastník nakladatelství Limonádový Joe.

Ještě v pátek jsem se styděl, ale v sobotu ráno jsem rovnou začal u jeho stánku a zíral. Jen kus nabídky ještě ležel pod voskovanou plachtou a nevšiml jsem si, jak Jiří přichází. „Pozor!“ ozvalo se. Strhl plachtu. Pozdravil jsem. Povídám: „Víte, vlastně sbírám vaše knihy a na papírku mám poslední čtyři, co mi chybí. Huňatá čuňata, Uleželé želé… Ono to nejde sehnat ani přes Trh knih, tak byste to měl dotisknout.“ A Dědeček? Zasmál se. Zvesela houkl: „Tak nám na to dejte!“ A já: „Ani nemám Projevy, stati a jiné kydy. To už se nedá sehnat! Ani nemám to ruské vydání Mého vozu: Mój samochod.“

Dědeček ztuhl: „Ne, to je polsky. To je dávno pryč.“ Trapas?

Ani ne; ale vrátil jsem se k našemu stánku a všiml si z dálky, jak si Dědeček nasazuje slušivý klobouk. A jinak? Za poslední rok a půl mi překvapivě vydali šest knih, což je až moc, a pochopitelně jsem je stánku vnutil. Že by se o ně prali, se říct nedá, a dílko Jednou kousnutý, dvojnásob plachý ostatně mizí z trhu i díky Nepraktově lehce erotické obálce.

Ještě méně pak táhnou - mnou samým kreslené - obálky knížek Styky s Jorikou, Haraš a V nitru Kamerunu, přičemž obličej publikace Malý tygr, malé peklo kreslil můj syn a obálka románu Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně přišla z velkodílny fotografky Evy Hubatové.

Jen chvíli jsem na Veletrhu byl na diskusi s cestovatelem Láďou Ziburou - mám všechny jeho knihy, obdivuji ho. Neprávem? To bych neřekl. Y lidí cestuje, ale podobné bestsellery vykoval jen on. Jo, a navštívil jsem pořad „historiků“ Františka Niedla a Vlastimila Vondrušky, kde však bylo přelidněno, a křest čtvrté básnické sbírky Michala Horáčka, kde bylo naopak překvapivě prázdno. A co jsem mimo jiné vynechal? Už zmíněného Mirka Donutila, Václava Cílka, Jozefa Kariku, Václava Bělohradského, Karla Hvížďalu, Michaela Žantovského, Ondřeje Vaculíka, Martina Hilského, Pavla Kosatíka, Alenu Mornštajnovou, Petru Klabouchovou, Pavla Pafka - a dva geniální prozaiky Marka Šindelku a Lukáše Vavrečku. Dva dni za sebou byl na Veletrhu i Ondřej Neff, ale já nestihl ani Miloně Čepelku a na jeho kamaráda Svěráka jsem se sice podívat šel, ale fronta se táhla až k vratům. „To bude to zítra to samý s Bohdalkou,“ prorokoval jsem… a doma později povídám: „Na Jiřinu jsem ani nešel.“ Odpověď: „Nebyla tam. Omluvila se.“ I tak to chodí a na podobném veletrhu po sobě teče tolik lidí a prostor je natolik členěn, že ani ten Jiřinin únik nezaregistrujete. Je navíc fakt, že po jisté věkové hranici přicházejí zasloužili tvůrci na podobné akce už méně; a tak chyběli Milan Uhde, Eva Kantůrková i Pavel Kohout.

V PEN klubovně jsem místo toho navštívil vzletné čtení Lydie Romanské a dlouho mluvil se spisovatelkou Františkou Vrbenskou, která zrovna propadá pesimismu. Jak jsem jí řekl, čtu její články v časopise Pevnost.

Na Světě knihy se taky udělují ceny a jednu dostal Lada. Byl jsem při tom, ale pan Lada nepřišel. Nebo ne osobně, protože tam seděl jeho pravnuk Viktor Lada. Jako maskota mu dali triko s nápisem LADA, které se dá objednat, a při projevu dvakrát opakoval: „Je fajn, že je o praděda zájem sedmdesát let po jeho smrti.“ Připomněl tak, že práva vypršela, i hovořil jsem o tom s právníkem Pavlem Vespalcem a on se čílil, že podobně už „veřejnosti propadl“ Josef Čapek; takže leckdo tlačí na pilu a na trh s pokračováními Pejska a kočičky (Vlastimil Peška, Pavel Fara). „No, ale ten Fara je docela na úrovni,“ povídám.

Paul přikývl: „Literárně. Ale obrázky? Kopie Čapka. Nedělala je nakonec umělá inteligence?“ Povídám: „Ale Pavle. Autor se jistě dohodl s dědici.“

„To přece dávno nemusí!“ mávl kamarád rezignovaně rukou. Vedle štěbetaly tři dívky ze školní exkurze a určitě jim nebylo osmnáct. Dali jsme se do řeči, a když nejhezčí řekla, že studuje knihovnictví, podepsal jí Pavel knihu. Já ty své rozdal dámám rovnou všechny a dopil to ne moc dobré pivo a mezi dalšími bájemi povídám už zmíněné knihovnici na rozloučenou: „Doma řekněte mamince, že jste nás potkala a že si vás za deset let vezmu.“

Nic než letmé setkání a žerty s čerty, ale pár minut jsem pábil jako ďas, což mi za to vždycky stojí, protože mi to jde a Pavel to ví, a z veškerého Veletrhu mi vedle těch nebeských teras nejhlouběji utkvěl tento můj projev jisté hebefilie.

Co je však nejhorší? To nebezpečí, že budu už za deset let doopravdy v chomoutu. Anebo…

Vložil: Ivo Fencl