Kateřina Surmanová se vrátila do pohraničí a ke starým křivdám

Foto: KrajskéListy.cz

Popisek: Zjevení

RECENZE: Přiznávám, že mě přídavné jméno „mysteriózní“ spíše děsí. Nemám rád literaturu, která dlouhé stovky stran buduje napětí jen proto, aby se nakonec ukázalo, že za vším stojí noční můra, tříhlavá bestie nebo duch lesního pána z Bimbácova.

Právě proto jsem si nikdy příliš nerozuměl s tvorbou Stephena Kinga. Snad s výjimkou Osvícení. A podobně jsem si původně zařadil i Kateřinu Surmanovou. Z omylu mě ale vyvedl její román Šepot z lesa z roku 2022, který vyšel v nakladatelství Kalibr. Byl vynikající. Následující prózy Zvedá se vítr a Tři sekery mě už tolik nezasáhly, její nejnovější práce Zjevení je však opět úplně jiná.

Přitom právě anotace mě vrátila na začátek této recenze. Znovu jsem se obával, že budu číst o přeludech uprostřed skal a lesů. Posuďte sami: „O noci, kdy se skautům ve Slavkovském lese zjeví pohřební vůz, zemře tamtéž za nejasných okolností významný německý podnikatel. Proč se vracel do staré vlasti? Koho nebo co hledal? Jaké tajemství chránil, co ukrývá obraz bílého jelena a kam vede seznam záhadných jmen?“ Kdybych nebyl zvědavý, možná bych román vůbec neotevřel. Tajemno mi totiž většinou vadí. Mám rád fakta.

O to víc autorku chválím, protože její próza má k přepjaté mysterióznosti překvapivě daleko. Kateřina Surmanová si vytyčila velmi náročnou cestu, po níž už řadu let úspěšně kráčejí Karin Lednická, Kateřina Tučková, Alena Mornštajnová nebo Jiří Hájíček. Vypráví silný příběh jedné významné rodiny, jejíž osudy jsou rozkročeny mezi Německo, Rakousko a Československo, od období před druhou světovou válkou až po éru Václava Havla. Vše cílí na karlovarskou obec Prameny v jižní části Slavkovského lesa.

Do jisté míry mi román připomněl Český snář Ludvíka Vaculíka, jen v mnohem příkřejší, ostřejší a přímočařejší podobě. Nejpodstatnější ale je, že kniha vychází z reálných historických kulis. Vnuk se vrací do Československa, aby pátral po osudech své rodiny. Místo pochopení ho čekají narážky, zášť, zloba i závist. Přesto se nevzdává a postupně oslovuje sousedy, pamětníky i další postavy své životní anabáze, aby odhalil dědečkovo tajemství.

Do toho vstupují retrospektivní pasáže, v nichž nejvýrazněji rezonuje nacismus a atmosféra pohraničí. A protože jsem na toto téma přečetl obrovské množství literatury, musím uznat, že Surmanová přesně ví, co dělá. Práce v archivech, ať už online nebo fyzických, musela být mimořádně náročná. O to víc oceňuji, jak přirozeně jsou historické informace zakomponovány do děje. Čtenář možná jednotlivé pasáže „jen“ přečte, aniž by si uvědomil, kolik práce stálo vytvoření každého odstavce. Neviditelná práce je bohužel vždycky ta nejnáročnější.

Velkým plusem je i samotná stavba textu. Děj neustále pohánějí dialogy, zatímco historické souvislosti autorka odhaluje prostřednictvím popisů a retrospektiv. Jde o dvě odlišné polohy, které spolu fungují překvapivě harmonicky.

A kdo stále váhá, tomu doporučuji alespoň první kapitolu. Vrátí vás do dětství, připomene strach z neznáma i atmosféru Foglarových příběhů.

Kniha působí jako souběžné, přitom velmi lineární vyprávění o věcech, na které bychom neměli zapomenout.

Hodnotím 85 procenty.

Vložil: MBA Jan Holoubek