Fejeton Až umřu byl vespodu paklíku. Čítanka Ludvíka Vaculíka
28.04.2026
Foto: Se svolením Městská knihovna v Brumově-Bylnici
Popisek: Ludvík Vaculík
KNIŽNÍ GLOSA: Takzvaná Vaculíkova čítanka pro začátečníky a mírně pokročilé, poprvé vydaná letos na jaře, zahrnula texty Ludvíka Vaculíka (23. 7. 1926 - 6. 6. 2015) sepsané během takřka osmdesáti roků, a totiž let 1939 (sic) - 2015.
Někomu se to bude zdát překvapivé, ale svazeček úplně cíleně ignoruje politiku, neobsahuje jakékoli politicky zbarvené úvahy, nevypráví se uvnitř o čemkoli, co by se jakkoli vázalo k potřebě detailněji se vyznat v české historii, a jak jeden ze sestavitelů svazku Jan Vaculík přiznává (zatímco zůstává jedním z tří autorových synů, dalším ze kterých je taky Ondřej Vaculík, stojící nyní v čele české sekce PEN klubu), prvotní účel Čítanky bylo vygenerování podkladu pro literární soutěž dětí a dospívajících pořádanou u příležitosti sta let uběhnuvších od narození Ludvíka Vaculíka, přičemž zde byla snaha o nejširší možný rozptyl „témat, stylů a žánrů“.
Publikaci otvírá povídka pro děti Petr má medvěda nebo co, psaná „asi v roce 1970“ a knižně poprvé zveřejněná až roku 2008. Z roku 1976 pochází následující pohádka O třech pachatelích, vydaná prvně v Ivanem Klímou pořádaném Uzlu pohádek (1978), což byla kniha dělaná díky objednávce západoněmeckého nakladatelství Blanvalet, ale když ji Klíma zasílal přes železnou oponu, ocitala se opakovaně v drápech StB; jinak by vyšla minimálně o rok dřív.
Vaculíkova čítanka pro začátečníky a mírně pokročilé. Výběr z textů Ludvíka Vaculíka z let 1939-2015. Sestavili Jan Vaculík a Milan Samek. Ilustrace Jan Vaculík. Zjara 2026 vydala Městská knihovna v Brumově-Bylnici ve spolupráci s nakladatelstvím Burian a Tichák v Olomouci. 122 stran.
Úvodní část Čítanky uzavírá fejeton z Lidovek (2002) O papouškovi a kočičce a ze sedmice fejetonů dalších (včetně textu Jaro je tady z roku 1976) sestává druhá část Brumoviny: všechna povídání se tu týkají autorova rodiště alias Brumova.
Třetí oddíl, pojmenovaný Kniha indiánská, začíná autentickými deníkovými záznamy z doby, kdy bylo „Vaculdovi“ teprve třináct (1939), a jedním nespoutaným „indiánem“ je míněn i tehdejší „tata“ rodiny, což navíc dokládá přiřazený úryvek z románu Český snář, datovaný 21. května 1979 a „poctivě“ se s odstupem čtyřiceti let vracející k „indiánskému“ období života.
Čtvrtou část knížky nazvali sestavitelé (druhým je Milan Samek) Nepotřebuji televizi!, a to dle - úvodem zařazeného - fejetonu z roku 1967. Objevil se ve Filmových a televizních novinách, kde směl Ludvík Vaculík tenkrát publikovat pouze pod šifrou, a to s ohledem na svůj předchozí buřičský projev na Čtvrtém sjezdu Svazu československých spisovatelů.
Taky další přítomné texty (Opravdu nepotřebuji televizi a Nejpádnější důvod proti) pocházejí z času masovějšího „nástupu“ televize, kdy se v Čechách vlastně ještě dost nové médium definitivně zmocňovalo veřejného prostoru, ale ne oblasti Vaculíkova bytu, anžto televizi neměl.
Věnovaný jí oddíl obsahuje také „paranoidní“ povídku Obrana bytu, napsanou roku 1979 a knižně ještě nikdy nezveřejněnou! Je uveden větou: „Nastala doba, kdy Josef čekal přepadení jejich bytu každou noc.“ Oč jde? O jakousi desperátsko-anarchistickou fantazii vytvořenou v reakci na šikanu ze strany policie i tehdejších státních orgánů, přičemž není bez zajímavosti, že zatímco vlastní Obrana bytu je textem hloubavým, druhá verze zužitkovaná v Českém snáři působí akčně. V Čítance najdete obě.
Pátý oddíl „Kdybych byl ministrem…“ je uvedena fejetonem Převzetí ministerstva z ledna 1968 a volně navazují ještě texty Černé dny na ministerstvu, Mezi námi ministry a Odchod z ministerstva. Reálné politiky se možná překvapivě vůbec netýkají, a jak Jan Vaculík podotýká, celá jejich čtveřice spíš ukazuje, proč se Ludvík Vaculík skutečným ministrem státi nemohl, a to dokonce ani po roce 1989!
Předposlední část Čítanky rovněž nezklame a sestavena je z výjimečně zdařilých textů Vítězství nejskvělejší (1969), U nás na Moravě (1988), Šla nakupovat (Lidové noviny 2015) a Až umřu (Lidové noviny 2015). Až umřu měl Ludvík prý napsáno deset let a postupně ve třech verzích a celý čas byl fejeton „až na dně“ pod štůskem nevyřízených záležitostí na jeho pracovním stole.
V té první variantě byla pohřební řeč svěřena evangelickému faráři Janu Šimsovi, v předposlední z května 2010 už je zmiňován katolický duchovní Jaroslav Vinklárek.
„Četli jsme si verze všecky nahlas těsně po tatově skonu, kdy se jeho duše ještě vznášela někde pod stropem, a dost jsme se nasmáli,“ přiznává Jan Vaculík. „Hlavně těm změnám.“
Až po delší době našli i verzi z 1. dubna 2013: kajícnější, leč méně vtipnou, takže tady zveřejněna není a Čítanku místo toho uzavírají první stránky thrilleru Morčata (1970, samizdatově 1973), uvedeného až překvapivě nevinnou větou „V Praze žije přes milion lidí, které bych tu nechtěl vyjmenovávat.“
Už jen závěrem ocituji loni zesnulého Ivana Klímu (14. 9. 1931 - 4. 10. 2025), jak Vaculíka vylíčil právě před půlstoletím (1976), kdy bylo Ludvíkovi padesát: „Bydlí hned naproti Veletržnímu paláci. Ten předloni vyhořel a byl to snad největší požár za posledních deset let v Praze. Pan Vaculík se na oheň samozřejmě díval a tvrdil mi, že dlouho hasil jeden jediný požárník a ostatní jen pobíhali okolo a něco sháněli. A že by se tomu byl býval divil, kdyby se už dávno neodnaučil čemukoli se divit.“
Vložil: Ivo Fencl