Inkluze má smysl, pokud je ve třídě maximálně 10 % takových žáků, říká autorka učebnic

Foto: Se svolením Jana Tomšíková

Popisek: Jana Tomšíková s vnučkou

ROZHOVORY NA OKRAJI: Jana Tomšíková je nejen pedagožkou, ale také propagátorkou nových vzdělávacích metod. V Plzni je známa i jako komunální politička Pirátské strany, přičemž za svou specializaci pokládá zvláště školskou sféru. O portfoliu jejích hlavních aktivit si prozradíme více v následujícím rozhovoru.

Jani, co tě vlastně přivedlo k učitelské dráze? Měla jsi například nějaké rodinné vzory? Nebo to byla tvoje vlastní volba? A které předměty jsou tvojí hlavní aprobací?

Děkuji za otázku. Pocházím z vesničky Milevo na Tachovsku, do školy jsem chodila do Kladrub. V první třídě jsem se zamilovala do své paní učitelky a od té doby jsem chtěla být jako ona. V rodině nikdo pedagogem nebyl, ale dcera už jde v mých pedagogických šlépějích. Já mám ráda matematiku a ona má zas v oblibě jazyky.

Na část života ses učení vzdala a působila jsi jako redaktorka učebnic u několika nakladatelů v Plzni i Praze, pokud se nepletu. Co tě v praxi přivedlo k takovému rozhodnutí? A zanechala jsi na některých dílech také autorskou stopu, nebo ses striktně držela role redakčního supervizora?

Učila jsem v Černošíně, pak ve Stříbře na „Gagarince“ – celkem 12 let. Všude jsem byla spokojená, ale jako učitelka jsem se ve výuce začínala trochu nudit. Chtělo to posun, něco nového, a to přišlo. Přestěhovaly jsme se do Plzně, kde jsem po čase zkusila konkurz na redakční práci. Byla jsem vybrána jako odpovědná redaktorka učebnic matematiky.

Ano, na několika titulech jsem za těch dvanáct redakčních let zanechala i svoji autorskou stopu. Bylo dobře, že nakladatelé vybírali do pozic redaktorů učitele z praxe; představovalo to vhodné spojení teorie s praktickými zkušenostmi.

Redaktořinu jsem se musela naučit rychle. Imprimovala jsem (připravovala pro tisk) třeba i pět učebnic či pracovních sešitů ročně. Člověk měl na starosti celý projekt: od tvorby řady přes setkávání s autory, vyhledávání konzultantů, ilustrátorů a pilotujících učitelů až po spolupráci s ministerstvem a vyřizování doložkových řízení. Poté následovala práce na interaktivních produktech a komunikace s oblastními prodejci o tom, jak dostat danou řadu k žákům. A v tu samou chvíli už běžela práce na dalším ročníku.

Pokud vím, byla jsi přímo či nepřímo spojena s několika zásadními projekty. Jedním z nich byla i genetická metoda, kterou kdysi propagoval mj. Josef Kožíšek, básník a pedagog, autor „nesmrtelné básničky“ Polámal se mraveneček. Na čem je genetická metoda založena a proč se vám zdálo zajímavé ji znovu uvést v život?

Genetická metoda čtení je založena na hláskování, zatímco analyticko-syntetická na slabikování. Každá má své přednosti a každému dítěti vyhovuje něco jiného. Také záleží na tom, jak metodu pojme vyučující. Hlavní je na dítě nespěchat a přivést ho k lásce ke čtení. Když jsem se po 12 redakčních letech vrátila do praxe, zjistila jsem, že pro prvňáčka existuje obrovské množství materiálů, v nichž jsem se ztrácela i já. Ke slabikáři se natěšený prvňák dostává až po motorických cvicích a živé abecedě, někdy v listopadu.

Mám celý život štěstí na pracovité lidi. Protože jsem byla napojena na mnoho šikovných autorek a jiné nakladatelství stálo o knihu se Čtyřlístkem (ilustrátora pana Němečka), vymyslela jsem tento projekt. Skloubila jsem práci autorky L. Syrové s učitelkami z praxe, spoluautorky byly i z Plzně. Vznikl tak krásný Slabikář se Čtyřlístkem, který dostává prvňák ihned první den. Zahrnuje pár stran živé abecedy a pak „jede“ chvíli genetickou metodou pomocí velkých tiskacích písmen. Poté se obě metody propojí a dítě si samo vybere, jak se mu lépe čte. Na toto skloubení jsem opravdu pyšná. Obrázky Čtyřlístku děti motivují, nosí si časopisy a pan ilustrátor se dokonce s mými prvňáčky osobně setkal.

Dalším tvým projektem je Hejného matematika, respektive učebnice profesora Hejného, z nichž mnozí rodiče znají postavu dědy Lesoně. V čem je tato metoda podle tebe lepší než ta klasická? Čím tě oslovila?

Profesor Hejný je génius, který převzal štafetu po svém otci a vytvořil systém schémat, v nichž děti vycházejí z vlastních zkušeností. Na ty pak systematicky nabalují další učivo. V prostředí „u Lesoně“ jde o práci s veličinou zapsanou ikonicky, nikoliv číslem, čímž se budují základy pro budoucí chápání rovnic. Problém bývá v tom, že rodič s tímto postupem není seznámen. Když jim pak na třídní schůzce ukážu, jak to funguje, reagují skvěle. Nesmíme rodiče z procesu poznávání vynechat! Každý rok dělám pro zájemce seminář a bývá plno. I dospělí odcházejí nadšení. K šíření této metody mě oslovilo i vedení Pedagogické fakulty v Plzni, kde již druhým rokem spolupracuji na prezentaci metody budoucím pedagogům.

Určitě chválím, že se fakulty snaží angažovat lektory z praxe. Nejhorší je prostředí ryzích akademiků, kteří nepustí praktika mezi sebe. Jak se tato metoda v Plzni dál rozvíjí?

Mám velkou radost, že si tuto formu výuky osvojilo několik plzeňských škol. Metoda podporuje hledání souvislostí a samostatné myšlení. Cílem je ukázat, že matematiku lze učit i jinak – způsobem, který přináší radost z objevování. Líbí se mi, že mezi studenty fakulty se objevili i moji bývalí žáci, kteří touto metodou prošli na prvním stupni. To je pak radost spolupracovat. Můj současný žák čtvrtého ročníku, Ondra Peroutka, vyhrál v prosinci 2. místo v Logické olympiádě organizované Mensou Česko.

Hodně se debatuje o inkluzi. Mezi učiteli jsem nepotkal mnoho jejích zastánců. Byl to dobrý krok, nebo je třeba ji revidovat? Často slyším stížnosti na hluk ve třídách, nízkou kvalifikaci asistentů nebo agresivní chování některých dětí.

Inkluze má podle mého mínění smysl, pokud je ve třídě maximálně 10 % žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Máš-li k ruce šikovnou asistentku, lze to zvládnout. Mnohdy je ale takových žáků ve třídě více a každé dítě vyžaduje individuální přístup. Učím ve třídě, kde ostatní žáci ty s odlišnými potřebami chápou a kolektiv je úžasně sehraný. Pomáhá nám i předmět etická výchova, který máme na naší církevní škole po celou dobu docházky.

Ty sama nejsi zastánkyní klasického známkování. Co bys ráda změnila v oblasti hodnocení po systémové stránce?

Jako předsedkyně Školské a vzdělávací komise Rady města Plzně prosazuji slovní hodnocení, se kterým mám za devět let jen ty nejlepší zkušenosti. Děti i rodiče sledují reálný pokrok bez ohledu na srovnávání s ostatními. Potřebujeme žáky motivovat k celoživotnímu učení. Pokud dítě už při nástupu do školy čte a počítá do sta, proč by mělo ustrnout? Musí mít prostor se posouvat dál.

Minimálně u prvních a druhých tříd bych slovní hodnocení zavedla plošně. Zjistila jsem však, že z 15 670 žáků plzeňských základních škol je slovně hodnoceno jen 416 dětí, převážně cizinců nebo dětí s poruchami učení. V té době hodnotily prvňáky slovně pouze dvě státní školy (1. ZŠ a Tyršova ZŠ). Oproti tomu soukromé školy tuto možnost nabízejí běžně. Podle dlouhodobého záměru je v plánu hodnotit slovně nižší ročníky napříč Českem, tak hurá do toho! Naše škola spolu s Černickou ZŠ uspořádala seminář pro vedení státních škol a účast byla hojná.

Jaké vidíš další problémy v českém školství a jak na ně reaguje současná vláda?

Problémem je počet dětí ve třídě. Jako redaktorka jsem zažila, jak se ministři střídají jako na běžícím páse. Navážeš spolupráci, on něco přislíbí a pak ho vymění. Člověk pak přestane věřit a říká si: „Nechte nás hlavně učit.“ Rámcový vzdělávací program jsme si už za ta léta osvojili, dá se v něm najít mnoho dobrého. Vše závisí na osobnosti učitele a přístupu vedení. Určitě se ale musí myslet na nepedagogické pracovníky a patřičně ocenit jejich práci, než nám odejdou do soukromé sféry.

Co tě vlastně přivedlo k Pirátům a jak se ve straně oslovujete?

Když vypukla kauza s diplomy na právech v Plzni, angažoval se v ní aktivista Martin Marek. Říkala jsem si, že ho v tom nemůžeme nechat, a tak jsem se přes aktivisty dostala k politice. Poté mě oslovil Lukáš Bartoň. Zdálo se mi, že to má smysl. Věřím, že stále dělám užitečné věci. Oslovujeme se jmény a většinou si všichni tykáme. Ve svých padesáti jsem se rozhodla, že se budu věnovat především lidem do 7 a nad 70 let – tedy těm, kteří pomoc potřebují nejvíce.

Co se vám v Plzni a na kraji povedlo a co se naopak nedaří?

Považuji si toho, že jsem byla garantem pro tvorbu Dlouhodobého záměru vzdělávání Plzeňského kraje do roku 2028. Jinak jsem spíše komunální politik, zastupitelka na Doubravce. Momentálně s naším lídrem Pavlem Bosákem pomáháme s prodejem rozhledny Chlum městu Plzni, aby si zachovala přírodní ráz. Pavel je velmi aktivní, podařilo se mu zavést transparentní pravidla pro developery nebo kontribuce při prodeji městských pozemků. Také se intenzivně zabýváme výstavbou dostupného bydlení.

A co celostátní situace? Poškodila vás kauza digitálního stavebního řízení?

Máš pravdu, spolupráce na různých úrovních občas drhne. V Plzni jsme ale „kmotry“ snad úspěšně zabrzdili. Já se soustředím na aktivní činnost v terénu, například v TJ v Červeném Hrádku. Uvědomuji si, že bez spolupráce to nejde. Ivan Bartoš dělal v rámci svých možností to nejlepší. Výsledek nebyl ideální, ale tak to u velkých změn zaběhnutých pravidel bývá.

Předloni jsi vydala knihu o svých předcích. Překvapila mě v ní určitá syrovost – uvádíš i nepříjemné vlastnosti příbuzných. Jak na to rodina reagovala?

Tu knihu psal život. Možná jsem někde malinko „ustřelila“, ale tak jsem si to pamatovala z vyprávění tety Boženky. Když zemřela, uvědomila jsem si, že moje maminka je poslední ze šesti sourozenců a že je třeba ty vzpomínky zachovat.

Bylo fascinující zjišťovat nové věci – třeba že maminčina rodina žila v pohraničí půl roku pod jednou střechou s Němci v míru. Nebo že transport mého tatínka ze Zakarpatské Rusi vypravil až Stalin a babička po návratu našla dědečka s jinou, těhotnou ženou. Babička ji vyhnala a zůstala. Ohlasy na knihu jsou pozitivní, tety plakaly dojetím nad starými fotkami. Podařilo se mi ji doručit téměř 60 lidem z rodiny přímo pod stromeček.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Cesta ke změně v učení vede přes kvalitní učební materiály, kde se spojí teoretici s praktiky. Až mi bude nějaká učebnice chybět, možná se do toho zase pustím osobně.

Když jsem se vrátila do školy, zjistila jsem, že děti stále sedí na tvrdých dřevěných židlích. Navrhla jsem proto podsedáky ve tvaru zvířátek dědy Lesoně, které ušila chráněná dílna. Děti si je samy vybarvují a využíváme je i při počítání. Vznikla tak moje kreativní dílna „První stupeň“. Radost mi dělá prostě to, že mohu být u tvorby dětí.

Vložil: Radovan Lovčí