Víbůch. 4. povídka ze série MULTIVERCZ IV.

Foto: AI / Grok a Gemini

Popisek: Ilustrační obrázek

ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ: Jak je to dál s našimi hrdiny, Odilo Globocznikem a Päwkem? Marek Dobeš odpovídá další povídkou…

„A to strašíte tady?“

„Tady,“ přisvědčil lhostejně duch, „tady a na záchodě.“

„Proč právě na záchodě?“ otázal se dotčeně důstojník Mikys. Záchody byly chloubou jeho roty.

„Protože jsem se tam oběsil,“ odpověděl duch, a vzpomínka na tuto chmurnou událost ho vyprovokovala k dalšímu kvílení.

Důstojník Mikys se velmi polekal. Nikoliv ducha, ale představy, že bude nucen zdůvodňovat událost tak mimořádnou, jako je sebevražda v rajónu jeho setniny.

„Proboha, kdy?“ pípl slabým hlasem.

„Před sto léty,“ odpověděl duch. Tato odpověď důstojníka uklidnila. V té době ještě rotě nevelel.“

Karel Michal – Mimořádná událost

„Potřebujeme někoho, kdo ho nerozebere pouhými řečmi, ale rozlomí mu podvědomí samotnou svou existencí na rozštěp hodný Jořky s pyřkem,“ zavrčel Odilo a začal sypat jména jako náboje do zásobníku tanku Tiger. „Masaryk?“ – „Sotva by řekl sub specie aeternitatis už by Pávek začal zívat,“ odsekl Mašín. „Gott?“ – „Jednu včelku Máju už má Pávek doma a podepisovat antichartu na trojku, to by ho jen rozrajcovalo.“ Na to že většinu života prožil po útěku z totalitního Československa v USA se Josef Mašín v pražských prasoanáliích podezřele dobře orientoval, pomyslel si Odilo. 

„Žižka?“ – „Ten by mu rovnou urazil palici palcátem, nesnášel pokrytce.“ Chvíli bylo ticho. Odilo si poklepal na spánek, až to kovově zadunělo střepinou od El Alamejnu. „Někdo, kdo věřil na pravidla.“ Mašín přikývl. „A kdo je dokázal vnutit i malým rozmazleným chlapečkům.“ Podívali se na sebe, tentokrát s posvěcením obou svých světonázorů, které se jinak nesnášejí. „Jestřáb!,“ vykřikli oba. A bylo rozhodnuto. 

Čest podle Jaroslava Foglara je moderním rytířským kodexem, který staví vnitřní integritu nad vnější prospěch. Jejím jádrem je absolutní nedotknutelnost daného slova, nekompromisní pravdomluvnost a schopnost ovládat své slabosti i bez dozoru okolí. Čestný člověk podle něj nikdy nejedná zákeřně, zastává se slabších a i v největším soupeření hraje fair play, protože podrazem získané vítězství považuje za osobní prohru. Je to tichá síla charakteru, která se projevuje věrností ideálům a ochotou přinést oběť pro dobrou věc. 

Advokáta, který snad dokáže Pávka donutit, aby se zachoval čestně a z postu prezidenta pro nedostačivost morální i intelektem abdikoval, by již tedy měli. Teď už zbývalo jen to jednodušší. Použít Odilovi znalosti kvantových vlivů síly Vrilu na podvědomí vyhlédnutého protivníka. A přišoulat k němu během paradoxní fáze spánku REM. 

Když s projevem v Senátu USA spokojený Pávek konečně překonal ve své washingtonské postýlce jet lag, už tu na něj čekal Jaroslav Foglar. Jestřáb netrpělivě poklepával dřevěnou propiskou o Mladého hlasatele a brumlal si pro sebe „Další chlapec, co zabloudil?“. Pávek na něj zamžoural, přišlo mu, že muž v jeho snu má nějak rozostřené kontury. Už už se chtěl otočit na druhý bok, když Odilo s Mašínem šlápli pořádně do pedálů, dodali vrilovému zařízení šťávu, dupali na svých rotopedech jako zběsilí a Foglar se tak naplno zhmotnil. Nic už nebránilo, aby Pávek poznal, zač je toho nejen uvědomělý rudý, ale i modrý život. 

V té měkké bažině jeho podvědomí, kde se pravda nedá odříkat ze čtecího zařízení ani nechat rozeslat tiskovým mluvčím, se zjevil Foglarův duch, klidný a neústupný jako starý oddílový zákon. Pávek se s ním dal do řeči, nejprve sebejistě, pak čím dál křečovitěji, jak se snažil obhájit své pružné pravdy proti někomu, kdo znal jen jednu – že charakter není narativ, ale rozhodnutí, které se nedá outsourcovat. 

„Chlapče,“ řekl duch. 

Päwek se usmál tím naučeným úsměvem, který měl vyzkoušený na kongresech i na školních besídkách z Paláců kultury i Kongresových center. 

„Promiňte, ale já nevím, o čem mluvíte—“ 

„Nelži,“ přerušil ho Foglar. 

„Tak to PR. Chci říci pr! Jestli někdo lže, tak to je Kocáb!“ 

„Kocáb o tobě řekl, že jsi byl členem kontrarozvědky.“ 

„A to je lež.“ 

„Jakto?“ 

„Já jsem byl členem rozvědky! A hned jak mě zvolili, dal jsem si to i veřejně na stránky Hradu.“ 

Foglar se stáhl, jak kdyby si sáhl na ohradník teletníku a zjistil, že ten vůl, kterého kopla elektřina, je on sám. 

„Takže ty jsi nikdy nepopíral, že bys byl ochoten s puškou v ruce a ohněm v srdci probojovávat komunistickou diktaturu ve své zemi?“ 

„Já to těm blbcům říkal od začátku. Ale oni chtěli věřit té iluzi, která jim byla sympatická,“ uchechtl se ze sna Pávek. „Všude sme psali - Vraťme Česku řád a klid. A jaký jiný řád je spravedlivější, než beztřídní komunistická společnost?“ Chvíli se ozývalo jen spokojené chrápání a nebo to bylo trošku předržené oblíbené Pávkovo konverzační ééééé. Pak pokračoval s logikou, která Foglarovi pomalu vykroutila pero i Hlasatele z ruky. „A jaký jiný klid, než ten zajištěný nerozbornou jednotou Lidových milicí a Československé lidové armády, které jako nástroje diktatury proletariátu bdí nad ochranou socialistických vymožeností. Pouze síla ozbrojeného lidu dokáže eliminovat třídního nepřítele a zajistit bezpečný prostor pro budování beztřídní společnosti.“ 

Spokojen se svou maieutikou Pávek si potichoučku ubzdil pod peřinu. Jeho Eva to nesnášela, ale ten páprda skautská to snese. Pak mu ale opět oči chytrácky zahrkaly v REM fázi spánku a stočil je ostražitě na Foglara. Když už si vzpomněl na svou Evičku, ucítil potřebu jí taky trochu obhájit „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“ 

Ale spisovatel se nechtěl jen tak lehce vzdát. „S takovou chytristikou ale nikdy nebudeš jako Mirek Dušín.“ 

„A co když nechci být Mirek Dušín?“ vypálil Päwek. „Co když náš svět takové lidi odmítá?“ 

Duch Jestřába se usmál. Poprvé. Smutně. „Svět je nechce nikdy,“ řekl. „Ale vždycky je potřebuje.“ 

„A teď pár otázek na vás, Jestřábe,“ Pávek si ve snu poposedl a podložil si záda polštářem, „je pravda, že jste podepsal spolupráci StB a udával, jen abyste mohl řídit svůj oddíl?“ 

„Chtěl jsem být na blízku svým chlapcům,“ pípnul ztrápeně Foglar. 

„Jo, tak chlapcům… A bobříky jste jim v kalhotách lovil jen jako, že ano?“ protáhl mnohoznačně Pávek. 

A Odilo s Mašínem už jen sledovali, jak se Foglarův duch plíží jako (s)prasklá psí Bublina zpátky do Řásnovky. 

První uznal porážku Mašín. „Himbajs šůviks, Slizoun jeden Axelrodův,“ povzdychl si a přestal šlapat. 

„Olše lepkavá, říkal jsem vám, že je silný protivník,“ povzdychl si Odilo. 

„Je to fakt Heluva Goodla zkušenej kamuflážník! Budeme muset nasadit silnější kalibr,“ rozhodl Mašín. 

„Povoláme ze záhrobí bráchu!“ 

Vybrabčené cintáty:

„Jořka s pyřkem“ použit z filmu Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného, který v 50. letech působil v Československém armádním filmu a byl tehdy rovněž přidělen k Vojenské kontrarozvědce 

„To je zkušenej kamuflážník!“ použit z dílu 30 případů majora Zemana, nazvaného Kvadratura ženy, ve spolupráci s StB napsali členové komunistické strany Jan Otčenášek, Jiří Sequens st. 

„Himbajs šůviks“ použit z Rychlých šípů Jaroslava „Jestřába udavače StB“ Foglara. (v roce 1955 byl Jaroslav Foglar pod psychickým nátlakem donucen podepsat vázací akt jako informátor pod krycím jménem Šípek) 

Pavel Buksa, který pod uměleckým pseudonymem Karel Michal napsal sbírku Bubáci pro všední den, ze které je použit úryvek z povídky Mimořádná událost, jíž jsem se nechal inspirovat k této epizodě MULTIVERCZ, byl český spisovatel, scenárista a dramatik. V roce 1968 vyštván z ČSSR do Švýcarska, emigraci ale těžko snášel. Konec svého života prožil v Basileji, kde 30. června 1984 spáchal sebevraždu. 

Příště: Armageddon Päwek

Vložil: Marek Dobeš