Zemřela nejstarší spisovatelka Česka, potomek generála Laudona, Marta Mokrá

Foto: Se svolením Radovana Lovčího

Popisek: Marta Mokrá letos

NEKROLOG: 4. 4. 2026, před 9. hodinou ranní, odešla na věčnost spisovatelka Marta Mokrá z Brna. V moravské metropoli se 10. 2. 1921 narodila a prožila zde více než 105 let svého života. Po mamince, jak se prý tradovalo v rodině, pocházela ze šlechtického rodu Laudonů (slavného generála Laudona jistě není nutno čtenářům představovat). Tatínek byl legionář a po válce československý voják z povolání. Za prvé republiky tedy rodina patřila k tehdejší střední třídě, mohla si dovolit i vlastní kuchařku a služku. Martin tatínek ovšem zesnul ještě před válkou, maminka se nervově roznemohla a za druhé světové války o ni Marta musela pečovat.

Byla moderní, vzdělanou a mladou emancipovanou ženou. Po válce se dočkala splnění svého snu, studia práv. Podařilo se jí najít uplatnění v advokacii, ale špatný kádrový původ vedl k tomu, že se nemohla stát nositelkou právního doktorátu (titul JUDr.), a protože při prověrkách za normalizace odmítla vynucovanou tezi o bratrské pomoci sovětské armády i dalších vojsk několika států Varšavské smlouvy ze srpna 1968, musela advokacii zcela opustit. Vysněná profese soudkyně ji tedy minula. A tak jí nezbylo, nežli se v civilním zaměstnání živit jako mzdová účetní. Při vší smůle to však byla ještě relativně dobrá volba, jiným v jejím postavení nemusela být dovolena dokonce ani kancelářská práce. Nijak jí v praxi neprospívala ani blízkost ke straně lidové. 

Spisovatelka v mladším věku, foto archiv Radovana Lovčího 

Se svým přibližně stejně starým manželem, technikem podniku Ferrona Oldřichem Mokrým, který zemřel okolo svého 80. roku věku, také v důsledku horšící se cukrovky, sice prožila vydařené manželství, ovšem to nebylo obdařeno potomky. Naplnění ve svém životě nalezla v zahradničení v domku v Líšni, který si s mužem opatřili, a v literární tvorbě. Ta ji fascinovala již od dětství. Různé texty psávala už jako dítě. Svoji první báseň prý vytvořila ještě coby žačka čtvrté třídy občanské školy. Odvrácenou stránkou její tvorby byl ovšem fakt, že svým stylem nezapadala do ideologického rámce, který si žádal minulý režim. A tak psala po celá desetiletí takzvaně do šuplíku. Je autorkou desítek knih, které však existují pouze ve svázaných strojopisech či v rukopisech. V tom sdílí podobný jako osud jako např. pozoruhodná autorská dvojice Bohuslav Machek a Marie Dolejší z Karlovarska, kteří jsou autory velmi čtivě podaného románu o podnikateli Mattonim, většina jejich tvorby ovšem zůstala nevydána a je uložena jen v archivní podobě.

Marta Mokrá publikovala ve svém životě čtyři knižní díla, teprve ve vyšším věku a s účinnou podporou přátel, kteří ji pomohli některá z nich oficiálně vydat. Pod pseudonymem Ella Ritterová zveřejnila v roce 2011 v Čs. spisovateli historický román „Zrazená královna“ o královně vdově Anchesenamon, jež byla manželkou egyptského faraona Tutanchamona. Roku 2019 jí vyšla mírně horrorová poéma „Havran“, inspirovaná dílem Edgara Allana Poea, která je smyšleným příběhem o tragické lásce z básníkova života. Dílo s ilustracemi Stanislava Sedláčka publikoval brněnský nakladatel a knihkupec Šimon Ryšavý. Týž nakladatel ji v roce 2021, kdy slavila svoje sté narozeniny, vydal zábavnou novelu „Dlouháni“ o dvou mládencích z Komína a Modřic, kteří oba měří dva metry, sestěhují se do společného bytu a prožívají různé humorné příhody. Kniha vyšla v době vrcholícího covidu, jenž se Marty Mokré kypící relativním zdravím do vysokého věku nijak zásadně nedotkl, a nakladatel ji vydal záměrně, aby prý v neveselé době přinesl trochu optimismu do tehdejší společnosti.

Čtvrtou Martinou knihou, která představuje vrchol jejího literárního díla, je mysticky laděný román „Poutník“. Ten vypráví fiktivní příběh Ježíše, jenž přežije své ukřižování a odchází s několika nejbližšími přáteli dožít zbytek svého života do Indie, kde už prožil část svého mládí a byl zde duchovně školen. Příběh je inspirován východní tradicí, podle které Ježíš neboli Juz Asaf skutečně dožil zbytek svého života na území dnešní Indie, kde má v Kašmíru dokonce svůj údajný hrob. Obsah díla je pozoruhodný nejen hloubkovými psychologickými ponory do nitra hlavních postav, nýbrž zvláště tím, že přináší mnohem tolerantnější podobu Ježíšova odkazu, než kterou přinesli někteří jeho pozdější interpreti v podobě dílčích apoštolů. Martin Ježíš je hluboce tolerantní člověk, který často marně mírní fanatismus a tvrdost svých následovníků. Má laskavý vztah k ženám, které bere jako sobě rovné osobnosti a odmítá snahu o jejich společenské snižování. Své léčitelské schopnosti používá ku prospěchu všech, ať již doma či na cestách po dalších krajinách, jimiž putuje do Indie. Má vhled do věcí budoucích a těžce nese, že se v jeho jménu bude jednou na zemi zabíjet a jak někteří jeho žáci pozmění či správně nepochopí jeho původní odkaz. Současně se vnitřně vyrovnává se zradou části svých přátel, vyloučením z jeruzalémské a vůbec židovské společnosti i traumatem z ukřižování. To nečekaně přežil v bezvědomém stavu, kdy jeho tělo od Piláta Pontského včas vykoupili jeho druzi na čele s Josefem Ariamatejským, a s pomocí lékařů se mu pokusili vyléčit rány a udržet jej za každou cenu při životě, což se nakonec úspěšně podařilo.

Není oficiálně známo, že by se Marta Mokrá hlásila k některému církevnímu či duchovnímu společenství, jehož by byla řádnou členkou. O vydání „Poutníka“ projevila nakonec zájem brněnská Unitarie, do jejichž řad náleží Martina dlouholetá přítelkyně a opatrovnice Věra Zůdová a dále ing. Pavel Sedlák, statutár unitářů v Brně. Ten vedle několika dalších osob sehrál vůbec nejzásadnější roli při realizaci vydání této Martiny knihy, přičemž je na Brněnsku a okolí dobře znám také jako hudebník z tělesa Musica Regina, jež účinkuje na různých dobročinných akcích. Kniha, na jejímž zrodu participoval i autor tohoto nekrologu, vyšla v létě roku 2025 a oficiálně byla připomenuta na křtu v pobočce Mahenovy knihovny v Líšni 10. října 2025. Představitelé knihovny poskytli prostory zdarma, akci na místě dokumentovali novináři několika předních deníků i zástupci obvodního úřadu z Líšně. Literární křest, který jako hosté navštívili také spisovatelé Petr Pilát či Ondřej Hýsek, vedla duchovní a výtvarnice Jarmila Plotěná a knihu oficiálně pokřtil moravský právní historik a bývalý poslanec, docent Jiří Bílý.

Její vydání bylo tak trochu závodem s časem, kdy panovaly obavy, aby se autorka vydání zdárně dožila, byť její zdravotní stav tehdy opravňoval spíše k optimismu. Křest se konal za její osobní účasti a byl navštíven i hosty z řad širší veřejnosti, část jich musela dokonce stát ve vedlejší místnosti. Akce byla pokládána za prezentaci pravděpodobně nejstarší žijící české, respektive moravské spisovatelky, která letos v únoru oslavila již své 105. narozeniny.

Martě Mokré byla nabídnuta možnost zápisu jejího díla do české knihy rekordů. Odmítla. Hýřila optimismem a domnívala se, že stále neřekla své poslední slovo. Vyjádřila se, že by do své smrti ještě ráda vydala alespoň pětici knih, ne méně. A na zápis rekordu bylo z jejího pohledu stále příliš brzy! Plánovala prý s námi pobýt alespoň do svých 110 let. S ohledem nejen na věk, ale i oční onemocnění, kdy už nerozeznávala bližší okolí, bylo jasné, že jde více o spásné přání nežli reálný výhled, leč její vůle byla důsledně respektována. Na setkání se čtenáři dokonce rozvíjela vizi svého dalšího románu, který se měl odehrávat na Marsu, přičemž ji po dlouhá léta fascinovala tzv. marťanská tvář, sice později vědci vyvrácená, také díky dalším úhlům pohledu, z nichž byla fotografována, nicméně poskytla inspiraci řadě tvůrců sci-fi i milovníkům záhad a tajemství. Taktéž Marta Mokrá snovala svůj literární příběh o jakési vyspělé marťanské civilizaci, jemuž mínila dát literární podobu a tvar. Fyzické síly už ji k tomu ale nestačily.

Marta Mokrá patřila k osobám, do jejichž osudů nepříznivě zasáhl minulý režim. Přesto měla relativní štěstí, na rozdíl od jiných, a s pomocí dobrých přátel se jí podařilo některá svá knižní díla vydat v nových poměrech a dojít určité satisfakce v polistopadovém období, i když své další blízké oblasti, která ji neméně fascinovala, právu, musela dát nedobrovolně vale a ve vysokém věku už se určité věci nedaly vrátit zpět ani napravit. Byla opakovaně vyzývána k sepsání pamětí. Odmítla. Zvykla si vyjadřovat se prózou a své životní zkušenosti ukryla do prozaického díla „Hvězdy pro starého muže“, bezmála šestisetstránkového románu, psaného mezi roky 1991 a 1992, který již bohužel zůstal nevydán.

Za úspěchem druhých často stojí v pozadí další přátelé, příbuzní či blízké osoby. A nejinak tomu bylo v Martině životě. Mimořádný dík zasluhuje především její věrná přítelkyně Věrka Zůdová, penzionovaná zdravotní laborantka rovněž z brněnské Líšně a sama se blížící svému 8. křížku, která své kamarádce a sousedce obětavě věnovala léta života a pečovala o ni ve svém rodinném domku, aby osamocená a bezdětná Marta nemusela dožívat v některém sociálním zařízení. V posledních měsících se však péče o Martu s ohledem na její horšící se zdraví již natolik zkomplikovala, že bylo nezbytné převézt ji do Ústavu sociální péče pro zrakově postižené v Brně-Chrlicích, kde se její život 4. 4. 2026, o velikonoční Bílé sobotě, uzavřel – právě v době, kdy si část společnosti připomíná ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše, jemuž spisovatelka věnovala svůj nejzásadnější román. V jeho závěru už bohužel nejen neviděla, ale přestala i slyšet a fakticky ztratila kontakt s okolním světem. Smuteční rozloučení se zesnulou se konalo tento pátek 10. 4. 2026 v 8 hodin ráno ve Velké obřadní síni krematoria města Brna.

Vložil: Radovan Lovčí