Jizvy v nás se nikdy nezacelí, musíme je přijmout, říká autorka románů pro ženy

ROZHOVORY NA OKRAJI: Členka Severočeského klubu spisovatelů Zuzana Holčíková (*1981 v Humpolci) nedávno oslavila půlkulatiny. Vedle dalšího vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vyučovala angličtinu, věnovala se dětem v mateřské škole, pracovala jako redaktorka, zkusila, co člověk zažije ve svobodném povolání jako spisovatel. Dnes učí na základní škole.

Vydali jí zatím pět knih Zůstávám tu pro Tebe (2019), Hra na druhou (2020), Za sklem (2021), Dvě prázdná místa (2023) a Ona (2025).

Zůstávám tu pro Tebe (2019) je příběh zdravotní sestry „kontaktované" návštěvníkem z Hollywoodu. Hra na druhou líčí rok života devatenáctiletého fotbalisty Bena, který potká o osmnáct let starší Nelu. Sbírka sedmi povídek Za sklem vedle dalšího znázorňuje nerealizovatelnost „úplného“ splynutí duší. Dvě prázdná místa jsou pokračováním Hry na druhou. Knihy Zuzany Holčíkové se slušně prodávají a mají ohlas.

Naposled ti vydali román Ona. Místy až drsný…

(přikývnutí) S nejdrsnější scénou jsem se potkala ve snu. Byl to… záblesk, ale dodnes je ve mně. Živ, ač jsem si ho nikdy neprožila a nikdy bych o to ani nestála; jedna z částí je však kouskem mého osobního příběhu.

Není to ovšem nic, o čem by se už nepsalo v literatuře. A svět kolem nás, autorů, je tím nejsnadnějším námětem, lehko dosažitelnou inspirací. A výzvou pustit do příběhu víc sebe, nejít po povrchu, využívat fantazii… Té v sobě vnímám moc, až příliš, a byla bych hodně překvapená, kdybys v tomhle nesouhlasil, a netajím se tím, že jsem se při psaní této knihy několikrát rozbila. A pak se hodiny, dny, celé týdny skládala dohromady a bolelo to, ale přišla postupem času úleva.

Je ten román snad výjimka?

Je to má první a zároveň poslední kniha, kdy jsem si sama k sobě tolik dovolila, a jako jedna z mých knih se může pyšnit uzavřeným koncem. Jakým, ponecháme čtenáři.

Kterak to probíhalo s tvým nápadem, že se ta knížka bude - nespisovně - jmenovat Vona?

Složitě a je to pro mě doteď velmi citlivé téma. Název jsem poprvé ve své spisovatelské práci nevymýšlela: přišel mi na mysl dřív než samotný příběh. Každý máme minulost, každý něčím a někým poznamenanou. Lehkou, těžkou… Bez minulosti by samozřejmě nebyla ani přítomnost, ani budoucnost, a ta minulost formuje další kroky, zůstává s námi už navždy spojena a celou a skutečnou ji známe jenom sami. Jizvy, které si neseme, se nikdy úplně nezacelí, a potřebujeme je přijmout za své, abychom mohli dál. Původní podtitul téhle mé knihy zněl Vona minulost je jako jizvy, nikdy se jich nezbavíme.

Tvou tendenci psát romantické novely vystřídala tendence vrstvit před čtenáře až psychotická dramata, nemýlím-li se. Co předcházelo?

Vždycky jsem tíhla k psychologii. Hloubala v sobě. Na lidi kolem nahlížela pomocí speciálních brýlí. Dcera o mně roky říká, že jsem jiná, někdy fakt divná, abych ji citovala, a že jsem se do tohohle světa nenarodila správně.

A narodila?

Když na mě někdo mluví, nepřemýšlím v prvním momentě nad tím, co mi říká, ale proč mi to vypráví. Hledám pro jeho slova důvody a potom o sobě dost často pochybuji. Psaní takřečených romantických novel, jak říkáš (ale to označení nesnáším), mě opustilo a další knihy (Ona je prvním důkazem) budou spíš vztahovou psychologií s formou neobyčejnosti. Jak děje, tak prostředí. Nebude to romantika s happy endem, ale to se podle mého nedá s určitostí říct ani o předchozích mých knihách.

Podle tebe je, Zuzano, čas se posunout?

Ano. Je čas se posunout. Ostatně… V mém životopise nenajdeš kolonku, kde bych dlouho stála, žila a pracovala na jednom místě. Pro seberealizaci potřebuji vzruch, napětí a strach z nového. Jsem spíš introvert s vlastním světem uvnitř a potřebuji impuls k životu venku. Je to pro mě motivace.

A neobáváš se, že jsi nyní zakrojila do množiny svých dosavadních čtenářů? Nebojíš se, že ztratíš třeba i část milovníků romantických novel?

Já se nebojím, já mívám strach, jak říkával můj dědeček, a riskovat se musí, ačkoli to ne vždy vyjde. Vzrušuje mě pocit, že by to mohlo být naopak, než nadhazuješ, a že byla změna přijata kladně. Že by mohla přitáhnout víc čtenářů. A možná přitáhne, zatím se to tak jeví.

Znám autory, kteří si vyberou téma, dopředu vědí, že je prodejné. Pak na ono téma svedou neosobně vygenerovat třeba román. Ale nemělo by pravé psaní být osobnější? Nemělo by vycházet z potřeby, nemá snad maximálně souznít s osobností autora?

Dobrý čtenář prohlédne, co a kdo stojí za příběhem. Vygenerovat dnes něco umí už malé dítě, napsat knihu zvládne každý druhý pisálek, ale… Sepsat příběh, kde jednu postavu už dopředu nesnášíš a jinou naopak miluješ a dáš do toho emoce a nadšený čtenář to odhalí, je pro mě největší zadostiučinění. Mezi autorem a čtenářem tím vznikne vazba a napojení - a kdo by o to nestál? Řekni sám. Vyplatí se zariskovat.

Knihu jsi věnovala dceři. Přiznáváš její autobiografičnost? A je právě autobiografické psaní cestou k uspokojující katarzi? A čeká na konci podobného procesu vyčerpání nebo úleva?

Jak jsem řekla úleva… i výhra nad sebou. Dceři jsem tu knihu věnovat chtěla od prvních řádek, ačkoli je to příběh poněkud drsný.

A hlavní důvod?

Že ve mně - po celou dobu psaní - zrála myšlenka, jak se matka a dcera mohou ovlivňovat, jak pevné pouto mezi nimi může během života vzniknout. A naopak, jak silná a zničující může vzrůst nenávist, žárlivost, opovržení. Všechny dcery si v sobě nesou kus matky a každá matka se tak může na dceru dívat jako do zrcadla. Lze vidět a nalézt skutečnosti o sobě, které nám nemusí být příjemné, ale právě to může způsobit, že nebudeme opakovat stejné chyby.

Jak vím, nemáš rád nálepkování. Škatulkování.

A nejstupidnější nálepka je romantická spisovatelka. Sladké… až na půdu a… A je to - naštěstí - naprostý nesmysl. Škatulky a nálepky však jsou nepříjemným faktem dnešní společnosti. Buď nikam nepatříš, tak jsi nula (a nikdo), nebo naopak někam přesně zapadáš a pak se ocitáš v kleci, ze které nejde jen tak vylézt. Jsem ráda, že nepatřím tam ani tam a pořád si kdekoli razím cestu; ale i proto jsem nejspíš divná. Divná spisovatelka. To sousloví o mně vypovídá.

Lze se k sobě stavět i s extrémním pohledem „co autor, to žánr“?

Toto je - za mě - dnes překonané. Žánry se natolik prolínají a mixují, až mi z toho jde - někdy - hlava kolem. To je taky důvod, proč dnes raději sáhnu… například po Otovi Pavlovi. Syn četl zrovna nedávno jeho novelu Smrt krásných srnců - do maturitní četby. Vyprávěl mi pak ten příběh při večeři; na konci jsme oba brečeli. Jak želvy. Skutečná, čistá, osobní, identická literatura. Ani tady ale nesmím opomenout jazyk. Znovu jsem to tudíž četla, a jak je ostatně známo, naprostý skvost!

 

A ta žánrovost?

Jako dnešní autoři máme, něco na tom bude, každý už svůj vlastní žánr. Svůj rukopis, a je to nejspíš dobře. Být jiný, to znamená i být vidět, neřkuli vyčnívat.

Je literární kritika hnací motor autora, anebo lépe učí sebereflexe? Připomínám, že třeba Josef Škvorecký před kritiky opakovaně varoval a líčil, jak ho málem odradili od psaní.

Znám pár takových, kteří se z toho doslova-do písmene hroutí. Kdyby mi před deseti lety někdo řekl, že napíšu knihu a někdo cizí si ji rád přečte a ještě se bude obtěžovat se psaním kritiky, tak bych se mu akorát vysmála. Kritik je však pohon, a když je kritika fakticky podložená, je to dar, který musíme přijmout a… A pracovat s ním.

Existuje něco jako čtenářsky nepříjemné nadužívání metafor?

Co se týče užívání metafor v mých textech, vnímám od čtenářů jen samou kladnou kritiku. Neměla bych se chlubit, ale nejednou jsem byla označena za mistryni metafor. Mimochodem (a ve vší skromnosti), velmi mi ta poznámka zalichotila.

Co si myslíš o vyprávění jedné události z víc perspektiv? Někteří autoři to praktikují zdárně, ale pro čtenáře může být ta metoda až nepohodlná… a mohou se jejím následkem v příběhu ztratit.

Jak je o mně známo, píšu zásadně v ich formě. Ne že bych to jinak neuměla, ale udržuji tak krok s hlavním hrdinou i dějem. Ale v knize Ona jsem použila vypravování z pohledu vícera postav, což se setkalo s velmi kladnou kritikou. Byl to… spíš pokus, zda to na čtenáře dokážu přenést bez zmatečnosti, a jsem ráda, že se mi to podařilo.

Co je podle tebe už přehnanou otevřeností? Jsou záležitosti, před kterými raději stlačíš brzdu? Tady mě napadá, že jsou autoři, kteří neustále počítají i s dětským čtenářem (každý čtenář navíc je ostatně dobrý, řeknou), takže tomu přizpůsobují vyprávění.

O dětských čtenářích přemýšlím dost často. Chci pro ně napsat knihu. Hlavou mi běží jeden nápad. Před čím ale dost často zavírám oči a šlapu už dopředu na brzdu, jsou erotické scény. Ony jsou pořád víc a víc žádané, řekla bych, a dokonce vyžadované i od mého typu psaní, ale já je nějak neumím popsat do hloubky, kloužu jen jemně po povrchu a nesplňuji očekávané. Tady vím, že selhávám, a raději tyhle pasáže v konečné fázi nechávám čtenářově fantazii. Divil by ses, jak se to nakonec podepisuje na celkovém hodnocení knihy, a vysvětlení nemám. Jen to, že se takové okamžiky intimity mají prožívat a nelze je věrohodně vtisknout do slov.Plytké popisy tisíckrát se opakující v knihách tohoto žánru jsou - za mě - krajně stupidní, přestože bych jako autorka měla aspoň jedinkrát zatnout zuby a naplnit čtenářovo očekávání.

Je v dnešní rychlé době správné redukovat popisy? Co vůbec asi znamená „redukovaný popis“ a co je pouze náznak popisu… prostřednictvím jednoho, dvou trefných detailů?

Přiznávám, že dlouhé popisování (místností, stavení, krajin) neovládám. Tudíž je redukuji na dostačující minimum. Jedna kamarádka, věrná čtenářka prvních mých povídkových pokusů, mi řekla: Umíš v jednom souvětí vystihnout tolik, že by každá další věta byla naprosto zbytečná. A když se s takovým názorem potkáte víckrát, proč se tím trápit? Přesto jsou - samozřejmě - i náročnější čtenáři, a to mě staví před otázku, zda jít do kompromisu a zapracovat na sobě. Co mi hodně pomáhá, je samozřejmě četba, a jak říká Honzík Kameníček (skvělý spisovatel), číst, psát, číst, psát, to se jednoznačně vyplácí.

A je dobré nechávat otevřené konce? Nezjednodušuje si autor práci?

Tuhle otázku řeším spíš v sobě. Čtenářům to až tolik nevadí, ale samozřejmě: co čtenář to názor. Snovou knihou se tomu chci vyhnout a v hlavě se mi třeba rodí dva možné konce; takže to - určitě - nějak dopadne.

Kam se žene aktuální knižní svět a nač je záhodno se připravit?

Je to bohužel hodně podmíněno kvantitou, ne kvalitou, což mě trápí, a často mě to v psaní zastavuje: Mám teď opravdu dlouhé pauzy, a ač jsem už něco vytvořila, pořád mám pocit, že dnešní svět nestíhám a že značně zaostávám.

Co dnes podle tebe prodá příběh? Prodá se i sám jen tím, že je dobrý?

Za mě dnes prodává hlavně obal, vizuální stránka knihy, název a trefná anotace. Nadhodnocená propagace se často ve výsledku nepotkává s kvalitním čtenářským zážitkem, který ve vás zanechá dlouhodobější otisk. Knihy se staly spotřebním zbožím. Jejich životnost na trhu s ubíhajícím časem rychle a velmi rychle klesá… a vzápětí jedna bývá přebita stovkou dalších; zmiňme nového Dana Browna. Obrovský světový boom. Velkolepá reklama a propagace, nicméně početná skupina čtenářů nespokojena. Nehledě na řadu historických faktů v knize, která jsou čistou fabulací.

Jak moc se autorům vyplatí investovat čas do sociálních sítí?

Popravdě už nevím. Ztratila jsem se v tom. Navíc… Co si na platformách nezaplatíš, jako když není. Prosviští to tak rychle, že se nestačím otočit ve dveřích a už vnich stojí jiný autor s jinou, o den novější knihou. Občas se připomenu, něco nasdílím, ale jinak se tím už nehodlám trápit, je to žrout času i energie - a na agentku nemám. Na tu si mé knihy sotva kdy vydělají.

Vítáš umělou inteligenci?

Jak v čem a jen do určité míry. Mám spíš obavy, že to lidem dočista přerostlo přes hlavu. Je to - za mě - nezastavitelný vlak. Ta dostupnost všeho mě až děsí. Lidé hloupnou, mladí leniví. Kdo si ještě dnes dojde pro informaci do knihovny a vyčká měsíc na rezervovaný titul? Já ano, ale… Kdo další?

Máš ráda některé povídky či básně „starého“ Edgara Allana Poea? Jenom mě to tak napadlo… Co si o jeho díle myslíš?

Na stole mi leží jeho soubor povídek Černý kocour, opět synova maturitní četba. Není to můj šálek kávy. Kdysi na škole jsem četla Jámu a kyvadlo. Některé pasáže mi přišly až příliš škrcené; nicméně je to pro čtenáře hororového žánru jistě požitkářský zážitek.

Nedávno jsem synovi předčítal ze Tří mušketýrůpo dvaceti letech, kde je vylíčena anglická revoluce a poprava Karla I., a znovu jsem si uvědomil, jak je to dobré. Myslíš, že byl Dumas velký spisovatel?

To si nejde nemyslet. Byl bezpochyby výborný a první, kterého psaní živilo. Ale je taky známo, jak skončil; to ovšem už je volba každého, a to nejen známých a úspěšných.

Nedávno mě překvapil můj vrstevník, velmi inteligentní pedagog, který si ode mě na stará kolena půjčuje knihy a víc a víc čte. Navzdory tomu netušil, kdo je Meyrink. Tušíš to ty?

Též ne. O narůstajících počtech autorů není pochyb. Otázkou je, jakou životnost má jejich údajná sláva. Trvalou nebo pouze dočasnou?

Podobné mezery ve vzdělání nejsou, řekl bych, tragické… a spisovatelů bylo i je, ano, hodně. Slavných i méně slavných. Jak vlastně s odstupem vnímáš slušnou i slušivou řádku svých knih a… co bys na které měnila?

To je jako postavit dům.

Oddychneš si - a vzápětí bys začal měnit, přestavovat, stěhovat. Už nazítří bys udělal spousty věcí jinak; myslím, že je to přirozené. Člověk nemá být nikdy spokojený a ke štěstí mu musí vždycky něco chybět. Je to stejné v životě a tvorbě. Když se jednou zastavíš, už nepotřebuješ vidět, co máš za sebou, ale co je před tebou, a není lepšího pocitu než vědomí, že přijde něco dalšího a ty u toho budeš.

 

Vložil: Ivo Fencl

Zuzana Holčíková, HP, Rozhovory na okraji,