Likvidace knihovny bolí. Glosa Iva Fencla

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační obrázek

Likvidace knihoven, zvláště pak soukromých, je nezbytným článkem všeobecné brutality lidstva, u kterého zřetelně vyvstává, nakolik jsou tragédie relativní.

A ne? Ale ano! Uznávám, že pro někoho je likvidace skladu knih jen prkotina na úrovni zaparkování uvnitř parkoviště, to samé rve ovšem jinému vnitřnosti. Pomyslně. Já například zrovna (duben 2026) pomáhám redukovat (zničit) knihovnu Střediska západočeských spisovatelů v Plzni, a zatímco jeden by mě za tento hřích nejraději kastroval, jiný to samé cení. „Obětavě sloužíš!“ Jo, já sloužím. Ale komu?

V regálu úplně dole - u podlahy - jsem narazil i na úhlednou řadu děl Rudolfa Hrbka a mám natolik silný vztah ke knihám, že jsem se zarazil dokonce tady. Knihovny by měla rušit spíš nějaká lidská obluda, která ani nepřemýšlí, jinak se zaseknete každou chvíli - a čas (vymezený v tomhle případě do konce května) plyne. U soudruha Hrbka zdánlivě není co řešit, znávám, a patřičné knihovny jeho veledíla stejně pietně uchovávají, takže… se člověk snad i může stát Koniášem; ale nejsem Koniáš a úplně reálně vidíte Hrbkovy knihy náhle pohromadě a snad i zapomenete, že se většina nehnula po půlstoletí a že jejich obsah stojí z vysoké části za starou belu a je až tragicky tendenční. Pohled na komplet ve vás ovšem budí kulturní pudy. Tak jako tak. „Aspoň jako určitá kuriozita a vzpomínka to přece obstojí. Nebo ne?“

Navíc… Družina Černého pera vyšla opakovaně, zfilmovali ji a v jednom případě je na obálce sám pozdější režisér Filip Renč. Našel jsem v kanceláři Střediska obě vydání a vybavilo se mi, že mně tatínek vzal v hodně raném dětství na roh do biografu na ten film a že jsem jeho ideologičnost nevnímal. Tak jsem si tu knížku vzal, ale jinak Hrbka, byť mu nechci křivdit, nečtou dnes ani komunisté. Já se mu nevysmívám, ale je dávno „neprůchodný“ a nemám kontakt na nikoho z jeho rodiny a vím, že ty knížky někdo vyhodí, ale mně samotnému se podobný přístup příčí i v jeho případě.

U knihoven určených k likvidaci ani tak nebývá problém s konkrétními jednotlivými tituly, ačkoli také ony občas omylem „zařvou“ ve stoupě, ale je štrapác s celky. Copak Hrbek, ale například před 99 lety česky vyšel poprvé a možná naposled román Gastona Lerouxe Parfém dámy ve smutku - alias přímé pokračování slavné detektivky Tajemství žluté komnaty, a najdete-li tuhle ilustrovanou knížku v rušené knihovně, nejspíš ji bez problémů prodáte, i kdyby „za pár šupů“, ale co když rozkryjete celý konvolut u nás vydaných lerouxovek? To je úplně jiná situace a neměla by vás zastihnout nepřipraveného.

Naprosto se přitom nechci hádat a uznávám, že literární kvalita těchto dobrodružných (pak už to detektivky nebyly) příběhů s pátračem Josephem Rouletabillem klesala a klesala, přičemž už nejslavnější Lerouxův román Fantom opery je vlastně čirý brak, ale to teď nehraje roli a chci naznačit, že je cena a hodnota kompletu samozřejmě vyšší a v čase bude i dál proměnlivá. No, a teď si uvědomte, že můžete narazit ve stejné knihovně (nejspíš knihovně po někom zemřelém) na stokrát víc podobných konvolutů a některé nebudou jednoduše identifikovatelné a možná ani nepoznáte, kde začínají a kde končí; někdy se totiž jedná o témata. Příklad? Česky vyšly nějaké knihy o pirátech, a to už za první republiky, ale i za socialismu. Jsou to i překlady a někdy jsou to fakticky opisy knih už jiných, no, ale vyhoďte to, když to vidíte pěkně pohromadě a když čtete tituly ze hřbetů a... Z mého hlediska je rozdělení podobného bloku svazků takřka nemožné, a to navzdory tomu, že si dnes o pirátech už lze číst třeba na britské Wikipedii.

A když to nechcete v originále, tak jen ťuknete a ono se vám to přeloží. Anebo už bez ťukání a je taková doba (nebývala) a ve výsledku ví student z Wikipedie anebo díky umělé inteligenci víc a ví to i rychleji. A nač by tedy bylo mých „zlatých“ patnáct knih na stejné téma? Zajímá ho snad, že jednu napsal „sám“ Miloš Václav Kratochvíl a druhou Robert Charroux? Pochybuji; ale sám tyhle piráty jen tak nezvládám rozptýlit na loučce a pohřbít.

Ono to však nevadí, že jako citlivka nezvládám: Udělá to jiný sekerník za mě. Až jemu připadne rozhodnutí, které jste sami nedokázali udělat plni nostalgie a při kterém byste se třeba rozplakali.

Co víc? Navíc si představte, že je těch dvacet knih o pokladech a pirátech většinou volně rozpuštěno v celičké obrovské knihovně, do které po smrti majitele vstupujete. Anebo s koncem nějaké instituce. A proč vlastně bývají rozházené na různá místa v různých pokojích?

Protože majitel už byl k stáru bordelář v rychlíku? Možná. Ale mohlo to mít jiné důvody.

Například si třídil knihy podle vlastního intimního systému. Anebo měl natolik dobrou paměť, že si pamatoval, kde kterou družku čtivého života hned najít; a třeba jej až bavilo… si podobně čeřit-cvičit paměť. Bylo to zdravé.

Řeknete mi, že naštěstí ještě žije dost zkušených antikvariátníků a že je tohle prostě jejich věc a jistě odvedou práci, jak nejlépe umějí. Jistě. Ale někteří se vám ani neozvou a to se může stát zvláště při rozebírání specializovaných odborných knihoven.

Ale přece někdo zareaguje a obyčejně po vás chtějí seznam. Když ho nezvládnete udělat, tak máte štěstí, když přijedou, a teď myslím i na lidi z tzv. Knihobootu. Už jsou tady a trnete a hle, zaplatí prý vám formou odvozu. I jste rádi a jen je vám líto, když si všimnete, že dobrou polovinu knih rovnou vytřiďují pro stoupu.

Vy jste si taky něco vybrali a oni odjedou se zbytkem. Na hůl vás samozřejmě vzali, o tom žádná, ale nakonec jste ještě rádi, že se vůbec dostavili. Anebo nejste? Možná ne - a problém je hlubší. O dost. Jde tu o cosi osudového. O rozbití světa.

A ne? Komplet knihovny totiž tvořívá svět a napojen bývá na mozek buď jenom jednoho, nebo i dvou a více lidí. Žili v té knihovně a už věděli, kam sáhnout, a to stejně nedokáže nikdo po nich a vy se nedomrle ptáte: „Od čeho jsou, hochu, veřejný instituce? Proč si, ti volové, knihy poctivě nepůjčovali?“

Dobrá otázka - a někdo zvládá docházet do půjčovny celý život. Pokorně, znale a zaplať pánbů a lze si představit i mistra s absolutní pamětí (anebo velmi dobrou), jenž si celý život půjčuje knihy a dělá poznámky a píše deníky a tvoří na základě poznámek články a sem tam celé další knihy. Fajn! No, jenže reálně není, říkám, podobných géniů až tolik a dokonce i ta nejchytřejší esa by musela do půjčovny po čase pro něco podruhé (anebo by tam musela vysedávat) a v oné „veřejné instituci“ by knihu X jistě měli dál a permanentě, pokud by si ji zrovna plným právem nevypůjčil někdo jiný; ale čas letí jako bláznivý a život ubíhá příliš rychle, takže podobní fanatici knihy v praxi spíš skladují doma a řekl bych, že takový Umberto Eco jich vlastnil dost. Ale i on zemřel. Co se stalo s jeho knihovnou?

Nic. Asi ji má jeho rodina, kdo jiný, a všichni zemřeme a knihy připadnou právě potomkům, což mohou být a jsou vysoce inteligentní lidé, já jim to neberu, ale… Ale často jsou specialisty v úplně jiném oboru a já mám třeba syna, který zrovna teď byl na škole, kde pracuje, tzv. pedelem. Ani on není nijak hloupý, jistěže ne, avšak sběratel knih už nebude a nemám iluze o tom, co udělá s většinou mé osobní knihovny; a to není jakákoli nekulturnost oněch rodin-potomstva, to je realita.

I jenom za půl století se vztah ke knihám posunul. Přibylo jich, to je jedna věc, a přišel obrovský vliv televize a internetu. Mladá generace už netoužívá po veliké knihovně a ani to není celé. Čtoucími nikdy nebyli všichni, samozřejmě ne. Je to jen určitá skupina, jejíž velikost se každým rokem trochu zmenší, a ti druzí o nich říkají, že žijí „v bublině“, a čtenáři si jsou jisti, že v bublině naopak vegetují nečtenáři. Chci říct, že už před padesáti lety jsem samozřejmě i já existoval - spolu se svými rodiči a sestrou - v určité „bublině“ a jistěže jsme četli a sem tam nějaká kniha přibyla, ale už tenkrát bylo víc lidí, kteří podobně nežili a knihy neshromažďovali a třeba ani nečetli; jen jsem si to ještě neuvědomoval. A proč ne?

Když je člověk mlád - a plný energie, tak je optimistou s rozzářenýma očima a věru není důvod vnímat negace vlastního světa. Ty však tu jsou a obklopují vás. Na druhou stranu nechci tvrdit, že to na Zemi vždy bylo jako v tom slavném Bradburyho románu o hasičích. To zase ne a tam cítili požárníci a jejich šéfové k literatuře nenávist, že je nebezpečná, zatímco realita mimo tu knihu jest banálnější. Jaká? Většina lidí necítí ke knihám nenávist, většina je ke knihám lhostejná a zajímavý moment nastane jen v jednom případě. Když tihle lhostejní zjistí a když se jim donese, že „šly“ některé publikace cenově nahoru. A to se samozřejmě děje. Například Čtyřlístek z roku 1969 jste tenkrát pořídili za sedm korun a dnes má cenu možná stonásobnou, ale spíš ještě vyšší. Anebo práce Káji Saudka, anebo staré foglarovky a určitá jejich vydání a často záleží, jak už naznačeno, i na výtvarníkovi. A ve svém čase se malíř k té či oné knize dostal (Zdeněk Burian k Synu lovce medvědů) a ona má teď cenu prvořadě díky němu.

Knihovna bývá, a nedá se nic dělat, až jakýmsi prodlouženým mozkem bytosti, která ji používala, a tak její devastací - pomyslně - dorážíte onu obvykle už mrtvou bytost. No, a není-li ještě mrtva, tak tím hůř; ale je taky pravda, že jsem se potkal s lidmi, kteří knihy shromažďovali nutkavě a opravdu zbytečně. Vzpomínám třeba na jednoho muže, jenž opakovaně navštěvoval Městskou knihovnu v Plzni v dobách její opakované redukce a odcházel s plnými taškami - a řekl mi: „Hlavně mě, víte, nesmí zahlédnou žena, až budu procházet domů.“

Abych se ale vrátil k aktuálnímu rozebírání knihovny Střediska západočeských spisovatelů. Hodně autorů si pro výtisky svých knih samozřejmě nepřijde a vlastně se jim nedivím, oni ale nechápou, že se do knihovny během desetiletí dostaly i zajímavé přírůstky ze všech (ne)představitelných stran; a když se teď nepřijdou podívat, oni o ně přijdou. Je to škoda.

A vůbec je to hrozné ničení, ale na druhé straně… Ani ta myšlenka, že se knihovna, a to se obvykle stane u slavných osobností, zachová „jako celek“, se mi vlastně moc nezdá.

Pro toho člověka to byl soubor „kámošů“, a jak víme, jistý klasik (Chopin?) umíral a pohlédl na knihovnu: „Sbohem, přátelé!“

A není tu… a sto let jsou knihy velikána někde v zámku a… paní průvodkyně ukazuje lidem pouhé hřbety a lidé jdou a projdou. Dál. Nebylo lepší svazky - rovnou - tematicky rozdělit a rozdat? Nestačilo do zámku pověsit seznam? Anebo, jak mi teď někdo říká, je tam snad (přece jenom) i „studijní“ knihovna? Dobrá, a vše je, jak řečeno, relativní a hledisko takzvaně prostého člověka bude nutně jiné než hledisko badatelů. „Normální“ občan totiž ví, že je i oblet Měsíce úplně zbytečný… a že mají „cenu“ pouze knihy od Saudka, Váchala a Foglara. Atp. A jinak?

„Stará vesta.“ A je to i smutné divadlo a s jistotou vím jediné: Nechci stát u kontejneru na papír a vytrhávat knihy ze hřbetů, a to ani Hrbkovy.

Jenže jsem tomu blízko a i Hrabal vlastně pracoval v té Spálené ulici docela rád, že! A lisoval a četl a lisoval… A jistěže jsou akty, které si představit dovedu; asi bych uměl vyhodit spisy Antonína Zápotockého. Zrovna tak však existují akty jinačího kalibru, které zůstanou mimo mou fantazii a jež si jednoduše neumím ani představit. Tak třeba situaci, kdy někdo likviduje  verneovku; a podobně milých mi autorů znám stovky, a tak se pro jistotu a při pohledu do budoucnosti… ptám:

„Opravdu jsou nezničitelní? Zůstanou s lidstvem navždy? Zaslouží si oni to lidstvo a zaslouží si lidstvo je? - Je se vším ámen?“

To si člověk nemůže neříkat. Ale osobně věřím, že s námi zůstanou.

Vložil: Ivo Fencl