Klatí Plutokrati. 2. povídka ze série MULTIVERCZ IV. Čtení na pokračování

Foto: AI / Grok

Popisek: Ilustrační obrázek

Marek Dobeš pokračuje v sérii Multivercz a na úvod si vybral citát od Václava Havla: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Panoval slunečný srpnový den, kdy se Odilo Globocnik, Jr., ten notoricky známý rakouský esesák s historií, která by zaplnila několik norimberských soudních síní, kdyby ovšem Německo prohrálo válku a nikoli jen utrpělo nevýhru, procházel parkem National Mall. Pevným krokem to střihnul okolo Washingtonova památníku a s uspokojením si uvědomil, že budoucí pilíř politiky USA zdědil své první otroky již v jedenácti letech. Sňatkem s Marthou Custisovou se následně jejich počet na jeho plantážích značně zvýšil. Na konci svého života jich vlastnil na panství Mount Vernon přibližně 317. Škoda jen, že to bílí slovanští negři se nám tak vymkli z naší herrenrassekontrol… 

Vyhnul se Lincolnovu památníku, protože nikdy neměl rád pokrytce a hnusil se mu způsob, jakým prezident v průběhu války o nezávislost cinknul emancipační proklamace ve stylu HHhH – Hnul, jí jak se mu Hodnotově hodilo Hodně, když posunul cíl války z pouhého zachování Unie na boj za svobodu černých. 

Falešná transcendence, to bylo něco, co se Odilovi z celé jeho duše poctivého nacistického bojovníka prostě hnusilo. Skutečný muž se nemá vymlouvat na vyšší úradky boží v zájmu svého zboží. Jakmile je politický akt vydáván za opodstatnitelný morálním posláním, jde o vyhýbání se odpovědnosti za své reálné a proto vždy méně ušlechtilé motivy. V posledku se to vždy vymstí. Odilo ještě cítil otlačená kolena, jak povinně poklekl za spásu duše sv. Floyda při příletu do této údajně svobodné země. 

Maně si vzpomněl na toho hošíka, co mu kdysi u Havlů na Barrandově přehodil do klína Deutscher Staatsminister für Böhmen und Mähren, Karl Hermann Frank, když mu to blond buclaté stvoření počůralo jeho Höherer SS- und Polizeiführer (HSSPF) kaťata. Jak se to jen…? Ve svém komunikátoru Der Stürmer AI si našel jeho jméno. Váša? Tak nějak. O mnoho let později napsal tu brožuru - Versuch, in der Wahrheit zu leben: Von der Macht der Ohnmächtigen. Jak to bylo v češtině – moc bezmozkých? Tak nějak. Jisté je, že oba, Havel i Odilo v v dějinném souboji prohráli a oba s jediným a týmž mužem. Odilovi se udělalo nevolno. Copak to nikdy neskončí?! 

Odilův nacistický pohled říkal prakticky totéž, co Havlův disidentský. Kde Odilo pohrdal slabostí - přiznejme si, že chceme moc a zdroje.  Tam Havel pohrdal lží - politik má být autentický a nelhat o motivech. Odilovi jako příslušníku panské rasy dávalo odůvodnění   brutálně upřímné „Síla je právo.“ Smějící se bestii Havlovi naopak autentická mravnost „Pravda a láska.“ Jejich společný nepřítel byl jasný - pokrytecký měšťák plutokrat, který když vraždí a utiskuje, nezapomene se u toho pomodlit a oběti poučit o lidských právech. Kde slova o svobodě slouží k zotročení ducha. 

Shrňme si ten paradox asi takto - oba trpěli alergií na politický sirup, kterým američtí plutokraté polévají své krvavé steaky. Zatímco Odilo by ve vaší zemi slezl z tanku a vrazil vám nůž do žeber svůj Ehrendolch s pokřikem „„Meine Ehre heißt Treue“ a tím, že prostě potřebuje váš životní prostor, americký senátor vám ho tam vrazí s citátem z Bible a fakturou za osvobození. A Havel? Ten se vás se vší svou hranou naivitou pokusí ulechtat „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ k smrti sotva seskočí ze své koloběžky. Pro oba byl vrcholným hnusem onen „misionářský komplex“, kdy plutokrat přeci nikdy nevraždí pro zisk, on provádí „humanitární bombardování“ nebo „chirurgicky přesný zásah ve jménu civilizace“. (Naštěstí Odilo Havla v jeho pozdějším prezidentském období neznal, což ale neznamená, že se s ním v některém svém multidobrodružství v budoucnu názorově nestřetne, a nemohl díky tomu sledovat jeho otočku, s jakou začal prosazovat americký pohled na svět, aniž by přiznal, nakolik silně vyměnil jedno vazalství za druhé. Jinak by si totiž uvědomil, že je nejen hodně Wagnera v Hitlerovi, ale také pozdního Havla v Pávkovi a to přeci nemůžeme ani jednomu z našich hrdinů, Havlovi ani Odilovi, udělat…, pozn. aut.) 

Turista Odilo se na své první washingtonské cestě zastavil až v šeru chodby Kapitolu, kde se prach z historických bitev mísil s vůní čerstvého leštidla na nábytek. Jeho pohled upoutal nezvyklý pohyb u jednoho z výklenků. Dvojice zřízenců v bílých rukavičkách, s tichou efektivitou připomínající personál v luxusním sanatoriu, právě snášela z podstavce bronzovou bustu toho rozcuchaného dramatika s věčně nakřivo uvázanou kravatou. Havel vypadal v tom kovu nějak vyčerpaně, jako by ho tíha všech těch „pravd“ a „lásek“ v prostředí, kde se obchoduje s vlivem a zbraněmi, nakonec udolala. Na jeho místo, s milimetrovou přesností a bez jediného zaváhání, dosedla tvář jiná – hladce zastřižená bradka, s pevně řezanou čelistí a pohledem, který neuhýbal, protože za ním nebylo žádné zneklidňující „proč“.

Odilo si prohlížel tu novou akvizici, bustu, a v koutku úst mu zacukal stín zděšení. Pochopil, že pro americké plutokraty je tento „Pávek“ mnohem cennějším zbožím než jeho předchůdce. Zatímco s Havlem se museli zdržovat intelektuálními tanci a předstírat zájem o metafyziku lidských práv, aby mu udělali radost, tato nová akvizice byla ideálním rozhraním - dokonalý voják, který nepotřebuje výkladový slovník k tomu, aby pochopil, co znamená „splnit úkol“. Havel byl pro ně vždycky trochu podezřelý amatér, který se mohl v záchvatu svědomí začít stavět na zadní, pamatovali si, jak doporučoval rozpouštět NATO a rušil zbrojovky na Slovensku, mluvit o něčem nepraktickém jako je duše. Tento nový byl esencí jejich vlastního systému – disciplinovaný, předvídatelný a vnitřně prázdný přesně tak, aby se do něj daly nalít libovolné noty. Odilo s mrazivým úšklebkem sledoval, jak Havel putuje do skladu mezi staré harampádí dějin, zatímco nová bronzová maska poslušnosti se v záři reflektorů Kongresu leskne jako nejnovější model zbrojního systému, který sice svědomí, ale o to lépe se na dálku zacílí.

Odilo by při pohledu na Päwka rozvzpomněl na svůj starý stalingradský třas. Tihle Američané mu nepomohou. Zatímco Havel se do své role „humanitárního prezidenta“ alespoň upřímně protrpěl a své vnitřní rozpory maskoval intelektuálním barokem, Pávek už nic nemaskuje – on je čistou funkcí. Je to dokonalý produkt téhož ptydepe. Pávek si Havla osvojil nikoli skrze jeho pochybnosti, ale flanel, převzal z něj tu nejhorší veteš – moralizování jako zástěrku pro prosté plnění cizích zadání. Je to „život v pravdě“ přeformátovaný do powerpointové prezentace pro Pentagon. Kde Havel aspoň občas znejistěl nad tím, zda se nestává loutkou dějin, Päwek stojí v pozoru před každým pokynem, jako by to byl jeho vlastní nápad, a s hřejivým úsměvem prodává národu cizí zájmy jako vrcholnou národní ctnost. Je to havlovské „jako by“ dotažené k absurdní dokonalosti. Tváří se, že vede zemi, zatímco pouze bezchybně recituje noty, které mu u klavíru podkládají ti stejní plutokraté, před nimiž Odilo s Havlem kdysi, každý ze svého břehu, pociťovali ono mrazení v zádech.

Zřízence Havlovu bustu balili do bublinkové fólie jako nepovedený suvenýr z výprodeje. Ten chudák si pořád myslel, že ty řeči o pravdě a lásce jsou scénář, který píše on. Netušil, že jen připravuje půdu pro tebe, profesionálního dabéra cizích replik, pomyslel si Odilo.  

Máš tu správně zastřiženou bradu, ten správný druh prázdna v očích, do kterého si tihle pánové v oblecích mohou promítat nákupní seznamy zbrojovek. Havel byl jako staré rádio, co občas chytalo rušivé vlny svědomí, ty jsi optický kabel – čistý přenos dat z bodu A do bodu B, bez rizika, že bys cestou něco pozměnil, to bys nad tím musel přemýšlet. Havel jim nutil morálku jako lék, co chutná po pelyňku, ty jim servíruješ bolehlav jako sladký sirup, po kterém skvěle svědomí. Jsi jejich nejlepší investice – prezident, který je tak moc nad věcí, až se vytratí cokoli podstatného ze země pod ním.

Odilo se naklonil k bronzovému uchu busty, která voněla kovem jak nová nevypálená nábojnice a zamumlal do něj: „Takhle se to dělá, chlapče. Žádné zbytečné otázky, žádné filozofické etudy u piva. Prostě stát v pozoru, dokud ti neřeknou, že můžeš v rámci jejich demagokracie vydechnout. Ale já ti povím, že dokud se Odilo jmenuji, tak neustanu. A jednou se to dozví celý svět! Král Lávra má oslí uši, král Lávra je má!“

S těmi slovy opustil Kongres. V očích ho pálily slzy bezmoci. Chutnaly po yperitu smíšeném s pelyňkem. 

Příště: Päwek a nové šaty

Vložil: Marek Dobeš