Samet byl na můj vkus až příliš sametový, říká plzeňská spisovatelka

ROZHOVORY NA OKRAJI: Gabriela Špalková je rovněž novinářkou, spojenou s různými denními i speciálními periodiky (např. Opera+, Divadelní noviny, Musical-opereta, Loutkář). Často je to ona, kdo zpovídá lidi okolo, ale tentokrát se sama ocitne v opačné roli – tedy v pozici osoby zpovídané. Gabriela je významnou tváří kulturní scény v Plzni, recenzentkou a znalkyní divadla, literárně hudební pořady a koncerty připravovala pro multioborový festival Smetanovské dny či pro Středisko západočeských spisovatelů a byla i spolutvůrkyní každoročně pořádaného Plzeňského literárního festivalu (PLIF).

Gábino, ty jsi vystudovala učitelství češtiny a dějepisu na univerzitě v Plzni. Co tě dovedlo právě k této volbě? Mělo na ni nějaký vliv např. rodinné prostředí?

Můj hlavní zájem byl vždy spojen s literaturou a hudbou a uměním jako takovým. Nepochybně za to mohou geny a rodinné zázemí. Moji rodiče, oba učitelé, ba i prarodiče, tíhli k hudbě a literatuře, měli jsme velmi bohatou knihovnu, četli jsme doma prakticky neustále. Maminka hrávala na klavír. Pamatuji si, že jako dítě jsem měla zvlášť ráda Smetanovu Louisinu polku, maminka hrála a já k tomu tancovala. Když jsem ji později hrála na klavír sama, měla jsem pocit, že jsem dosáhla určité životní mety 😊.

Ale tatínek se také zabýval hudbou, že…

Tatínek hrával na housle, zároveň byl velký sportovec a významně ovlivnil rozvoj lyžování v Plzni a na Šumavě. Oba rodiče doma hodně zpívali, výborně malovali a kreslili, oba mimochodem výtvarnou výchovu studovali. Hodně jsme chodili do divadla a na koncerty, oslovila mě především opera, fascinovala mě. Když jsem se během studia na gymnáziu rozhodovala o svém budoucím povolání, měla jsem celkem jasno – chtěla jsem být také učitelkou.

A Plzeň byla studijně jasná volba…

Ano. Rozhodla jsem se pro místní Pedagogickou fakultu, prioritou bylo pro mne studium českého jazyka a literatury. Ráda bych také bývala studovala výtvarnou či hudební výchovu (soukromě jsem se učila od dětství hrát na klavír a studovala jsem sólový zpěv). Ale v té době se „výchovy“ vyučovaly jen na základních školách a já jsem chtěla učit na střední. Proto jsem se nakonec rozhodla ke studiu dějepisu, byť jsem věděla, jak ideologicky je jeho výuka zatížena. Tajně jsem ovšem doufala, že budu moci učit především češtinu a v případě dějepisu budu schopna k daným historickým událostem přistupovat tak, abych nešířila komunistickou ideologii nebo se jí v rámci možností vyhnula. Utvrzovalo mě v tom vědomí, že moje maminka, učitelka prvního stupně ZŠ, to dokázala – když se například hovořilo o osvobození Plzně.

… což byla ve své době náročná ekvilibristika. Pravdou je, že pamatuji učitelky ze základní školy, které určité události odvyprávěly v žádaném ideologickém rámci, a jiné tak stručně, neosobně a bez nadšení, že bylo jasné, jakou jim v realitě přiznávají důležitost...

Revoluce přišla naštěstí včas. A já jsem byla ráda, že jsem si dějepis zvolila. Studium historie na fakultě nově založené Západočeské univerzity mi hodně dalo a vzpomínám na řadu osobností, které jsem měla štěstí na přednáškách zažít. Dějepis mě začal skutečně bavit až díky nim a systému vysokoškolského studia. Už to nebyly jen suché letopočty jako na základní a střední škole. Historie bez ideologie byla napínavá, dobrodružná a neuvěřitelně živá. A velmi poučná! Naučila jsem se také pracovat s prameny, seznámila se s archiváliemi a prací s nimi. A naučila jsem se dávat si věci do souvislostí a analyzovat je.

Na vysokou školu jsi nastoupila na podzim 1989, ještě před pádem minulého režimu. V podstatě patříš ke „studentům revoluce“. Pokládáš se za jejího aktivního účastníka? A jak jsi vůbec tuto dobu v Plzni prožívala?

O tom by se dalo mluvit dlouze a vydalo by to na samostatný článek… Poslouchali jsme doma Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, tudíž o událostech na Národní třídě jsme se dozvěděli záhy. Vzpomínám na studentské setkání u kolejí na Borech těsně po 17. listopadu, kde starší studenti fakulty hovořili ke studentskému shromáždění. A pozdější představitel stávkového výboru na snahu jednoho z „kovaných“ zástupců pedagogického sboru, který tam byl zřejmě vyslán, aby uklidnil situaci a vykládal, zjevně ve stresu, cosi o svrchovanosti vlády, suverénně zvolal: „Tato vláda je špatná!“ Bylo to neuvěřitelné a skvělé!

V té době jsem byla na demonstracích na náměstí – pamatuji si např. vystoupení Martiny Samkové, ta byla ostatně i u těch kolejí. Chodila jsem do Velkého divadla na setkání s občany, pamatuji si na herce Pavla Pavlovského, který setkání moderoval, dirigenta opery Ivana Paříka, který při nich pravidelně hrál na klavír.

Současně jsem se zapojila do dění na fakultě. Byla jsem řadový „student revoluce“, „pěšák“, který pomáhal, kde se dalo, nikoliv člen stávkového výboru. Mojí výhodou bylo, že jsem uměla psát na psacím stroji. Přepisovala jsem tedy letáky, prohlášení, která jsme rozváželi a vylepovali po Plzni a po okolních vsích. V té době vznikl časopis Plzeňský student, s nímž jsem spolupracovala. Pamatuji si i na různé akce – například jsme před KV KSČ přinesli košťata a transparenty s nápisy, třeba „Kdo si neumí zamést před vlastním prahem, tomu musí pomoci studenti“.

A revoluce vás zavedla i do hlavního města…

Ano, pamatuji si také na cestu do Prahy. Když jsme šli po nábřeží pod okny Václava Havla s transparenty „Plzeň zdraví Prahu“, volali jsme „Ať žije Havel!“. Z oken tehdy vyhlédla Olga Havlová a mávala nám. Byla to neuvěřitelná doba plná kvasu, doba nadějí, porozumění, vnitřní síly. Doba, kdy člověk hmatatelně cítil dějiny. Byla to doba, kdy to vypadalo, že něco tak obludného, jako je totalitní systém a konkrétně komunistický totalitní systém založený na závisti, nenávisti a třídním boji, je už nezvratně poražen, mrtev a že se už nemůže nikdy vrátit.

K revoluci patřilo též převlékání kabátů. Z konformních nebo režim dříve podporujících osob se někdy náhle stávali jeho razantní odpůrci či přímo oběti. Někteří marxisté- leninisté se i v Plzni přeškolili na evropské kulturní historiky nebo specialisty v regionální historiografii a v odborné dráze pokračovali dál. Jak ses smiřovala s touhle situací – jako občanka, Plzeňačka, historička i účastnice listopadového převratu?

Těžko. Ti nejhorší partajníci vesměs, jestli se dobře pamatuji, z fakulty zmizeli. Z těch, co zbyli, jsme si dělali legraci a nebrali je vážně. Převážil celkový vjem, že země je opravdu svobodná a v ústavě už není zakotvena vedoucí úloha KSČ. Nicméně považovala jsem tehdy a stále to považuji za zásadní chybu, že nebyla zakázána Komunistická strana Československa. Byl to důsledek sametu, který byl ovšem na můj vkus příliš sametový. Zlo a špatnost nebylo jasně a důsledně označeno a vymezeno. Nebylo tedy možné se s ním jasně vypořádat a důsledky toho si nese naše společnost do dnešních dnů.

Zklamu tě, někteří se na plzeňskou univerzitu časem vrátili, dva takové jsem poznal osobně… Ale vraťme se k tobě! Proč ses nakonec namísto kantořiny rozhodla dát přednost novinařině?

Na gymnáziu jsem o žurnalistice uvažovala, ale v té době se o žurnalistice, jak ji chápeme dnes, nedalo moc hovořit. Šance, že bych pracovala jako kulturní redaktorka, nebyla velká. Navíc dostat se na katedru žurnalistiky bylo extrémně obtížné vzhledem k nezbytnému dobrému kádrovému profilu. A učitelkou jsem být chtěla.

Nicméně při studiích na Pedagogické fakultě ZČU jsem začala spolupracovat s Plzeňským deníkem a spolupráci jsem prohloubila během svého pedagogického působení. Učila jsem dva roky. V Plzeňském deníku se pak uvolnilo místo a já jsem na něj nastoupila. Když jsem už měla děti, spolupracovala jsem externě několik let s plzeňskou Mladou frontou Dnes. Ale učila jsem velmi ráda, bavilo mě to. A přiznám, že jsem si někdy říkala, a vlastně si to říkám i dnes, jestli jsem jako učitelka nemohla udělat pro mladou generaci a pro společnost víc než jako novinářka. 

Vnímala bys nějaké podstatné rozdíly mezi žurnalistikou 90. let a tou dnešní?           

Rozhodně. Rozdíl je naprosto zásadní už jen vzhledem k existenci sociálních sítí a AI. Jestliže dříve noviny poskytovaly v podstatě všeobecný přehled, kdy si čtenář listující novinami musel všimnout i témat, která jej primárně nezajímala, dnešní mediální svět a svět sociálních sítí separuje nás čtenáře do uzavřených názorových a zájmových bublin. A samozřejmě tu je zásadní problém dezinformačních webů. To je obecný vývoj. A pak je tu „náš český rybníček“.

Co vnímám v našich médiích jako velmi špatný jev – to je extrémně narůstající vliv PR. Výsledkem toho jsou automaticky přejímané tiskové zprávy bez kritického pohledu, nebo zprávy označené jako „PR“, ale umístěné mezi jinými zprávami tak, že „PR“ není zřetelné. Týká se to jak komunálních zpráv, tak kulturní sféry. Vnímáme a přijímáme v důsledku toho podprahově hodně věcí, což ovlivňuje náš úsudek. V době, kdy komerční televizní a rozhlasové stanice zahlcují diváky a posluchače nekomplikovanými pořady a mediálním „spotřebním“ zbožím, jako by se zdravý kritický pohled vytrácel.

Nezávislá zpravodajská média v posledních několika měsících čelí bezprecedentnímu politickému tlaku. Stačí se podívat na aktuální situaci v České televizi – některé osobnosti spojené s kritickou žurnalistickou odcházejí, nyní odešel Václav Moravec, který dvacet let držel vysokou laťku kultivovanosti a vyváženosti politické diskuse. I za této situace ale stále máme skvělé zpravodajské weby s výbornou investigativní žurnalistikou, které jsou skutečnými „hlídacími psy“ demokracie. Ale jejich pozice je v posledních měsících čím dál tím těžší a obávám se, že nejsou tak slyšet, jak by měly být. Jejich vina to ale není. Je to vina celé společnosti. 

Tak já jsem byl třeba s nestranností ČT do té míry a léta nespokojen, že jsem jako divák už dávno přesedlal k Primě, kterou výrazně preferuji. Mimochodem nějakou dobu ses věnovala lokálnímu zpravodajství. Pamatuješ třeba i nějaké kolizní momenty a případy, kdy ti např. někdo vyhrožoval či si s tebou chtěl vyřídit účty i soukromě? Nebo jsi takovéto kauzy na Plzeňsku naštěstí nemusela zažívat?

Naštěstí ne. Pracovala jsem jako radniční zpravodaj a psala o komunální politice, ale pamatuji si jen běžné názorové střety, nic dramatického. 

Dnes jsi známou tváří (nejen) plzeňské žurnalistiky, a to především v kulturní sféře. Které oblasti v rámci kultury jsou ti nejbližší a jsou tvojí největší srdeční záležitostí. A proč?

Děkuji… Píši o divadle a hudbě. Nejbližší z kulturních epoch je mi jednoznačně „dlouhé 19. století“ a pak středověká literatura. Jistě v tom také sehrál roli profesor Viktor Viktora, který přednášel na katedře českého jazyka a literatury PF ZČU obě tyto oblasti.

19. století mě ovšem přitahovalo vždy, je inspirativní a nám, byť žijeme ve století 21., je velmi blízké. Vysvětlím to na příkladu Elišky Krásnohorské, výjimečné osobnosti naší nejen kulturní historie. Je vnímána jako člověk 19. století. Ale ona zemřela až v r. 1926! A proč je její osoba symbolická? Zřejmě jako jedinou osobnost v naší historii ji ocenil jak rakouský císař, tak československý prezident. Získala stříbrnou medaili za občanské zásluhy od města Prahy (založení prvního dívčího gymnázia ve střední Evropě), císař František Josef I. jí udělil zlatý Záslužný kříž s korunou, po válce T. G. Masaryk jmenoval Elišku Krásnohorskou jako první ženu řádnou členkou České akademie věd a umění a v r. 1922 u příležitosti jejích 75. narozenin jí Karlova univerzita jako první ženě v historii udělila čestný doktorát filozofie.

Jak je vidět, 19. století je nám blíž, než si myslíme. Ještě dnes můžete hovořit s lidmi, kteří znali osobnosti, jež datem narození patří ještě do 19. století. Takové propojení generací mě fascinuje a dokládá, jak živá dnes tato doba je.    

Jsi autorkou knihy Bílé stopy na českém Západě. O čem kniha vypráví a chystáš třeba nějaké její pokračování?

Bílé stopy vznikly na základě publicistických článků o historii lyžování na Plzeňsku, Železnorudsku a Domažlicku, které jsem psala pro Mladou frontu Dnes. Vždy jsem se zájmem a napětím poslouchala vyprávění svého tatínka Jaroslava Laciny o počátcích lyžování, jak začínal lyžovat v Plzni, jak získal své vůbec první lyže, jak stávaly u Plzně skokanské můstky, o tom, jak se jezdilo na Špičák, jak Šumava vypadala před válkou a po ní. Chtěla jsem jeho vzpomínky zaznamenat a jsem nesmírně ráda, že se mi to podařilo. A spolu s tatínkovými jsou v knize i vzpomínky dalších pamětníků, také jeho přátel lyžařů, citace z dobového tisku, do té doby nikdy nepublikované informace a řada unikátních historických fotografií jak z městského archivu, tak ze soukromých rodinných archivů. Publikace zpracovává historii lyžování na Plzeňsku, Železnorudsku a Domažlicku od jeho počátků až do období krátce po pádu komunistického režimu.

 

Ale tvým cílem původně nebyla jen historická kniha, že?

Když jsem knihu dopsala, plánovala jsem zpracovat lyžařské příběhy beletristicky, takové „veselé příhody lyžařské“. Ale už na to nedošlo. Vlastně to pořád vnímám jako svůj dluh vůči tátovi… Snad se mi někdy podaří ho splatit.

Další knihu jsi věnovala festivalu Smetanovské dny v Plzni. Můžeš nám ji přiblížit?

Historii multioborového festivalu Smetanovské dny jsem se věnovala vlastně od té doby, co jsem začala pracovat jako novinářka. A jako divák a posluchač jsem je zažívala po celou dobu jejich existence, i když v době prvního ročníku mi bylo deset let. Zrod, koncepce a zcela mimořádný první ročník festivalu i počiny následující dekády jsou fascinující. V době normalizace vznikl na západě Čech unikátní festival se sympozii, kde se mohlo svobodně diskutovat! A protože se mi zdálo, že se na historii festivalu a osobnosti spjaté s jeho zrodem zapomíná, rozhodla jsem se, že u příležitosti 40. ročníku jeho historii zpracuji. Historií Smetanovských dnů se nikdo nikdy nezabýval, nebyla zpracována ani útržkovitě.

Jak a kde jsi získávala informace?

V Archivu města Plzně jsou z části zachovány materiály, ale není jich mnoho. Nicméně jsem zde našla některé programy a fotografie, které se staly významnými prameny pro knihu, postupně jsem se dostala i k materiálům ze soukromých archivů osobností, které stály u zrodu festivalu, či umělců, kteří se ho během let účastnili.

Můžeme některé jmenovat?

Hovořila jsem se zakladateli festivalu: s jeho iniciátorem, tehdejším dirigentem opery DJKT v Plzni Ivanem Paříkem – byla to jeho myšlenka, že má v Plzni existovat festival, jenž by připomínal Bedřicha Smetanu, který měl k Plzni významný vztah. Setkávala jsem s dalšími zakladateli a spolutvůrci unikátní festivalové idey, především s prvním dramaturgem festivalu, muzikologem Milanem Pospíšilem, dále s muzikoložkou Martou Ottlovou, která letos na jaře bohužel zemřela, s historikem umění Romanem Prahlem.

Musela jsem samozřejmě projít kompletní zpravodajství od r. 1979 ve všech periodikách, odborném i denním tisku. Bylo tedy třeba ledacos uvést na pravou míru, což samozřejmě vyžadovalo další ověřování a konzultace s účastníky, organizátory a se samotnými umělci. Byla to náročná, dlouhodobá, ale radostná práce. Teď se blíží půlstoletí existence Smetanovských dnů a ráda bych při této příležitosti vydala pokračování, či zkrácenou a doplněnou verzi stávající publikace.

A nesmíme zapomenout ani na prózu. Loni ti vyšla v edici Ulita, vydávané Knihovnou města Plzně, novela Ďáblík. O čempak vypravuje?

Inspirací byla poněkud surrealistická černobílá kresba mé nejstarší dcery, vysokoškolačky Emmy, studentky výtvarné výchovy. Její kresba představovala zvláštního tvora připomínajícího… nu zkrátka ďáblíka. Ten se stane   součástí jedné rodiny, s níž prožije jeden rok. Příběh vyprávím z pohledu matky tří dětí, s nimiž Ďáblík prožívá jako jejich parťák dobrodružství. Ďáblík přitom mimoděk zkoumá život lidí, něčemu rozumí, něčemu méně, naslouchá. A také hodnotí. Víc bych neprozrazovala… Snad jen to, že knížka je souborem dvanácti povídek navzájem obsahově i tematicky propojených. 

 

Patříš také k čelným tvářím Plzeňského literárního festivalu neboli PLIF. Mohla bys ho v kostce představit těm, kteří se s ním třeba doposud míjeli?

Akce festivalu se zabývaly literaturou a historií v souvislosti s Plzeňskem, reagovaly též na významná výročí. Na podobě Plzeňského literárního festivalu jsem se podílela naposledy v roce 2023, připravovala jsem literárně hudební pořady s předními umělci DJKT v Plzni a přednášky o literatuře s renomovanými historiky a literáty.

Ze kterého pořadu PLIFu máš ty osobně největší radost? A který přinesl zatím největší úspěch?

To je těžko říci… Pořadů i přednášek bylo více. Měla jsem radost, když se podařil literárně hudební pořad TGM vzpomíná s Pavlem Pavlovským, Monikou Švábovou, Radkou Sehnoutkovou a s prof. Ivanem Paříkem u klavíru, který s námi spolupracoval jako hudební dramaturg nejen v tomto, ale i v dalších pořadech. Moc ráda jsem měla pořad Putování Kryštofa Haranta s týmiž osobnostmi a s Daliborem Tolašem, který už bohužel není mezi námi a bez nějž si pořad neumím představit… Ohlas měl taktéž pořad o Elišce Krásnohorské nebo o překladech operetních libret. Měla jsem radost, když se podařilo zorganizovat přednášky literárního vědce prof. Viktora Viktory, ředitelky Lobkowiczké knihovny Mgr. Soni Černocké, či cyklus přednášek historika PhDr. Jana Štěpánka, které jsme doplňovali tematickými hudebními vstupy. Snad jsem na nic nezapomněla…

V Plzni před léty vyrostlo nové moderní divadlo. Už jsem ho ukazoval řadě hostů, převážně vzdělaných historiků, kteří mne přijeli navštívit do Plzně, a všichni mně bez výjimky gratulovali k novému hypermarketu! Plánovaná budova Západočeské galerie, kterou ale současný primátor a zastupitelstvo v dříve doporučované lokalitě budovat nechtějí a věc se opět stala otevřenou, působila navenek dosti podobně. Přestavba historických budov v oblasti plzeňského Pekla přináší další kostku, která tam podle mne zapadá asi „jako pěst na oko“… Nebo jsme jen konzervativní hnidopichové a naše kritika podle tebe není na místě? Jak to vidíš ty jako historička?

Jsem především ráda, že památkově chráněná část Pekla bude náležitě zrekonstruována a nezřítí se, však to s ním řadu let nevypadalo vůbec dobře. Ovšem architektonické řešení střední části – „Zlatou kostku“ – vnímám minimálně jako diskutabilní. Střední část se stává dominantou, historické budovy s cennou architekturou vedle tohoto rádoby opulentního spojovacího článku zanikají – alespoň podle předloženého vizuálu. A řešení nového koncertního sálu s černým pochmurným interiérem v žádném případě nepovažuji za šťastné. Nicméně tento návrh zvítězil… Nové divadlo je v řadě aspektů dosti problematické, oceňuji ovšem, že ředitel DJKT Martin Otava je chce řešit, že také dokázal objevit jeho přednost a využívá interiérů pro atraktivní výstavy renomovaných výtvarníků.

Ať moderní objekty vnímáme jakkoliv, nezapomeňme, že Plzeň přišla v poměrně nedávné historii o významné kulturní stavby. Jako citelnou ztrátu v kulturní infrastruktuře Plzně vnímám stržení starého německého divadla, zničené kino Hvězda a především drastickou přestavbu Alfy na Americké třídě, při níž vzala za své původní podoba historického Waldekova sálu, v němž měla světovou premiéru kantáta Svatební košile od Antonína Dvořáka. Tyto zásahy už jsou nevratné. Co by však bylo možné ještě zachránit, je Komorní divadlo. Objekt je významnou součástí plzeňské kulturní historie. Velmi bych si přála, aby se našly instituce, které by mohly a chtěly investovat a vrátit jej Plzeňanům alespoň tak, jako se jí nyní vrátí památkově chráněné části komplexu Pekla.  

Souhlasím se smutkem nad architektonickými ztrátami v Plzni, ba daly by se jmenovat ještě další…. Odbočím dál. Jsi maminkou tří dětí. Jak se ti daří kloubit práci, tvorbu a péči o potomky?

Psávala jsem po nocích, to se mi teď už moc nedaří… Ale děti už nejsou děti, nýbrž mladí lidé, dcery studují v Praze, syn je středoškolák, takže přes den zbývá času o něco víc.

A jaké jsou tvé osobní a tvůrčí plány do budoucna?

Jeden, vlastně dva jsem už prozradila. A další? Mám šuplík plný námětů, postřehů a rozepsaných povídek a také pohádek, které jsem si vymýšlela, když byly děti malé. Třeba se mi podaří napsat na základě toho knihu, sbírku povídek či pohádek a vydat ji.

Nechť se ti v tom úspěšně daří!

Děkuji!

 

Vložil: Radovan Lovčí

Gabriela Špalková, Rozhovory na okraji, HP,