Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Adresář Ondřeje Suchého

Adresář Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tanec pod kvetoucími stromy, Jaroslav Seifert. Pondělní chvilka poezie

09.03.2026
Tanec pod kvetoucími stromy, Jaroslav Seifert. Pondělní chvilka poezie

Foto: Markéta Vančová

Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney

Jaroslav Seifert (1901–1986) byl básník, novinář a překladatel, jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984).

Narodil se na pražském Žižkově a už od mládí tíhl k levicovému prostředí. Patřil k zakladatelské generaci avantgardního sdružení Devětsil a podílel se na formování poetismu. Ve 20. letech vstoupil do KSČ, později byl však ze strany vyloučen a politicky se vyvíjel nezávisle. Po druhé světové válce se věnoval především literatuře. Jeho poezie prošla od avantgardních experimentů k osobní, lyricky laděné výpovědi o lásce, domově, Praze i lidské paměti (např. Maminka, Morový sloup, Všecky krásy světa). V období normalizace patřil k morálním autoritám české kultury a stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Roku 1984 získal Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel v Praze roku 1986.

 

TANEC POD KVETOUCÍMI STROMY

K těm úklonám jsem neměl vloh.
Když jiní tančili, tu těch pár chvil
byl jsem jak v chrámě neznaboh,
jenž v kropence si prsty nesmočil.

Když tančili, já kreslil horoskop,
jejž prozradila hvězda nesmělá,
ukrytá v domě, který značí hrob,
a můry vrážely mi do čela.

Když tanec ustal, klesly do trávy.
Kdo? Tanečnice, nebo křídla můr?
To nevím. Vločky, jak sníh bělavý,
polehoučku se snesly do trávy.

 

Jaro, sbohem, 1990, Československý spisovatel

 

Vložil: Marie Křížová