Měl jsem závislost na pobytu v knihovně, vypráví spisovatel

ROZHOVORY NA OKRAJI: Ondřej Klekner se narodil v říjnu 1976 jako (pyšný) Plzeňák v Rokycanech. Maminka sekala dříví ve Strašicích a miminko nestačila dopravit do porodnice k Mulačům. „Pak jsem rostl do výšky,“ konstatuje Ondřej Klekner, „a neustále se ptal, jak se vysloví které písmenko.“ Budoucí generace, dodejme, si možná budou pamatovat, že první věta, již k překvapení přítomných četl nahlas v ranním trolejbusu plném lidí, zněla „Mír všem dětem."

Ondřej Klekner pokládal ve veřejné dopravě ovšem i zajímavé dotazy. Třeba: „Babičko, je tohle černoch nebo cikán?" Zřejmé to v jeho očích nebylo.

Následkem onemocnění průdušek a závazku vytvořit Ondřeji idylické dětství odešla rodina ze města, i trávil mládí na venkově a mimo jiné zjistil, jaké je skákat do balíků slámy a že autobus jezdí pouze dvakrát denně. Gymnázium vystudoval, jak říká, z nerozhodnosti a pedagogická fakulta je náplastí, že neabsolvoval jednooborovou psychologii. Angličtina jako obor mu rovněž sedí a po sedmi letech ve školství a devatenácti v průmyslu opět kotví ve školství. „A jinak?“ ptá se zpovědník.

„Jeden pokus o manželství, syn. Se současnou partnerkou načínáme šestnáctý rok.“

„Přejdeme k literatuře?“

„Proč ne. První drama jsem napsal v sedmi letech na obstarožním psacím stroji a první básně jako náctiletý. Jednu otiskli v Hostu. Dvakrát jsem žádal o hodnocení veršů Jiřího Žáčka a dvakrát dostal hezké a podnětné odpovědi.“

„Lze je přiblížit?“

„Jasně. Tenkrát ještě chodily poštou dopisy, tak jsem netrpělivě trhal obálku. Pan Žáček mě neodbyl větou o potřebě praxe, naopak. Napsal, co ze zaslaných věcí se mu víc líbí a proč a doporučil mi hodně číst. Úplně jsem tehdy nechápal, proč mám číst, když chci psát, ale dnes už to vím.“

„Co jste to tenkrát vytvořil za drama? Dochovala se aspoň část?“

„Bylo to jen pár vět a stejně jsem je psal na psacím stroji asi hodinu. Jmenovalo se to Vlci a lišky a myslím, že spolu bojovali.“

„Co si představit jako devatenáct let mimo školství a nakolik to bylo/nebylo pohodou?“

„Pořád se jednalo o vzdělávání lidí, ale více či méně dospělých. Moje pozice se jmenovaly různě a ve většině případů to bylo v rámci průmyslových závodů. Pohoda to moc často nebyla.“

„Proč?“

„Lidi, kteří chodí do práce, si většinou nemyslí, že by se potřebovali v něčem vzdělávat.“

Ondřej Klekner napsal taky dvě „sady“ povídek a úspěch měla především Čajová konvice, nad kterou mu čtenáři přímo provolávali slávu a u níž předpovídali „nového Stephena Kinga“, a to v Čechách. „A to se opravdu stalo, Ondřeji?“

Přitakává. „I jinak nerozumně reagovali.“

„Avšak sám si Konvici teprve dám. Lze přiblížit, z čeho sestává a co ji inspirovalo?“

„Čajová konvice je příběh o ohrožované rodině a malé situaci, která ve velkém dokáže ovlivnit naše životy. Z příběhu prozradím jen to, že se hlavní část odehrává u rodinného jídelního stolu.“

A vedle toho napsal Ondřej Klekner dvě „novely o lidech“ nazvané Na střechách. Jde o záměrně naivní nebo naivistické příběhy - o létání a dobrodružstvích, ale i rodinných vazbách. „Přibližte je víc.“

„Prvním podnětem bylo přečtení tehdy vysoce módní Šifry mistra Leonarda. Ne snad námětem a ani ne kvalitou, ale hodně mě zaujala dynamika kratších, střídajících se částí. Čtenář má před očima víceméně všechny dějové linky najednou. Tempo neklesá tak rychle jako u knížek, kde jeden děj běží na sto padesáti stranách, aby začal druhý. Co se obsahu Na střechách týče, jde o příběh lidí se schopností létat. Na pozadí opět jde o rodinu a vztahy.“

„Co bylo dál?“

„Pokud o sobě zkusím hovořit v třetí osobě, jen řeknu, že se Ondřej rozhlížel po literárních serverech a nejmilejším se mu stala LiTerra. A ne pouze tam ho znají pod pseudonymem Andrew Maxwell.“

„Dokážete si vybavit, jak jste na pseudonym přišel?“

„Bylo mi asi čtrnáct, měl jsem touhu být světový a všiml si, jak důležité je jméno. To, jak zní, jak snadno se dá zapamatovat. I když si myslím, že i to se v běhu dějin mění. Dneska by se asi snadněji prosadil Václav Jebavý než Otokar Březina. Já přeložil Ondřeje do angličtiny a rozhodl se, že budu psát maximálně dobře. Tak to vzniklo. Andrew Maxwell. Dneska cítím, že už to ztratilo ten lesk, ale další jméno už si asi vymýšlet nebudu.“

Ondřej Klekner je i čtenář a mj. miluje knižní série. Tvoří i vlastní - o jednom soukromém očku. Frank Downer jezdí v AMC Matador a rozhazuje po okolí plnými hrstmi vtipy i záporáky. „Příhody toho pátrače se, Ondřeji, neodehrávají v Čechách?“

„Je to Amerika, přiznávám bez mučení. Asi mi to k tématu o kousek víc sedělo.“

„Zabil Frank hodně lidí?“

„Mám v hlavě víc příběhů, než už bylo o Frankovi napsáno, takže vím víc, než čtenáři, ale odpovím kulatně: snaží se zabíjení vyhýbat.“

Ne-li nejširší, aspoň širší veřejnosti bude patrně nejznámější a nejbližší Ondřejova kniha Jak se žije s gurmánkou. Jak název napovídá, je o tom, jak se žije s gurmánkou. „Tady opravdu nechci být indiskrétní a vstupovat za vámi do čínské restaurace, například, ale není nakonec gurmánkou vaše paní?“

„Je. Ale není samozvanou gurmánkou, titul získala od širšího okruhu přátel a známých díky svojí lásce k vaření a záběru znalostí a dovedností s tím spojených.“

„Sám gurmánem nejste?“

„Já sním všechno. Skoro. A neuvařím nic. Ale ještě to zkusím, slibuju.“

Ondřej Klekner píše science-fiction i horory, ale taky hudební texty, příběhy pro děti. Především ho však nepustily ani básně. „Navrhuji, abyste jednu vpravil i sem. Nemusí souviset s ničím, i když může, a může to být báseň zbrusu nová, ale klidně prastará.“

Bruslaři Bruslaři říční jsou ohrožený druh pánbůh ti pod nohy nakreslí modrý pruh mráz lepí úsměvy pod nosy tichých buků uříznou zatáčku kolena divých kluků   do prstů chlad, do očí klid se vpije u krbu pozdní večer, šálí tě nostalgie zase jsi tam, zima ti mokří vlasy na zemi bruslař sedí ale nenaříká si

 

„Děkuji. Otázka: Existují knihy nebo autoři, kteří vás inspirovali?“

„Ross Macdonald atmosférou, Dan Brown tempem, Jaroslav Seifert poetikou drobnosti, Vítězslav Nezval nenápadnou světovostí, Jaroslav Foglar klukovskou atmosférou dobrodružství, Kingsley Amis způsobem humoru. Je toho víc.“

Otázka: „Jaký máte vztah k filmům, ať nejnovějším či starým.“

„Vždycky jsem z hloubi videopůjčoven a internetu doloval staré poklady. Zapomenuté skvosty. Samozřejmě zkouknu i nové věci, člověk chce takříkajíc zůstat v obraze. Podobný princip vyznávám u knih a hudby.“

Otázka: „Jakou preferujete hudbu?“

„Řeknu pár příkladů, spíš než abych charakterizoval skupinu. T2 - No More White Horses, Fugazi - Waiting room, Musorgskij - Obrázky z výstavy, Chumbawamba - album Anarchy, Therapy? - album Trublegum. A podobně.“

Otázka: „Nakolik opovrhujete Střediskem západočeských spisovatelů? Ano, vtip, ale upozorňuji, že Středisko patrně ztrácí kancelář a dostalo se do situace, kdy už smí stačit jediná schůze ročně. Osobně pamatuji časy (1999), kdy se schůzovalo měsíc co měsíc, a to ne byrokraticky, ale tak, že každou schůzi měl jeden autor právo něco svého číst, zarecitovat anebo dovyprávět.“

„Vtip byl dobrý, nicméně opovrhovat někým nebo něčím zrovna nepatří do mého portfolia. Na schůzi jsem zatím byl asi čtyřikrát a víc jsem mlčel, než mluvil. Ale to se zlepší, stejně jako to vaření.“

„Co vás do Střediska přivedlo, případně kdo?“

„Do Střediska mě přivedla Markéta Jansová. Řekla: Ondro, tys skvěle psal, ještě než jsem se narodila, tak se k nám přidej. Nebo aspoň myslím, že takhle nějak podobně to řekla.“

„Jste v jiné organizaci/spolku, i kdyby ne literárním?“

„Někdy kolem roku 2000 jsem se spolčil s podobně potrefenými chlapci a založili jsme kapelu. Název není důležitý, případně si ho nechám do dalšího rozhovoru. Vydrželo nám to asi deset let.“

„A jinak?“

„Kdysi jsem byl organizován fotbalově, pak i karatisticky, což doufám odradí případné násilníky, ale z obojího už neumím víceméně nic. Jinak se příliš nespolčuji.“

„Uměním dělat rozhovor znamená zcela vynechat sebe. Truman Capote. Poruším to a řeknu, že jsem sběratel a vlastním vše, co česky vyšlo od zmíněného už Kinga. Máte nějaké jeho oblíbené dílo?“

„Ten citát mě zaujal, to si musím pamatovat. King? Taky jsem ho zkusil. V poslední době jeho životopisné O psaní, nejvíc mě ale asi bavily Řbitov zviřátek a Prokletí Salemu.“

„Zajímalo by mě, zda jste se s literaturou setkal už v dětství. Za toho mého to bylo běžnější. Už následující generace však žily často jinak a například bych taky rád věděl, zda i vám jako chlapci někdo vnucoval Ferdu Mravence.“

„Já měl závislost na pobytu v knihovně a domů jsem tahal takové nálože knížek, že to nešlo unést. I na návštěvách jsem dřív anebo později zaparkoval před knihovnou a nasával aspoň atmosféru z obalů. Sekora mě uchvátil především Ferdovým slabikářem. Elen se vesele veze s jelenem přes celé meze."

„Setkal jste se nějakým způsobem i s Foglarem?“

„Děkuju za ten dotaz. Mě fascinovala Stínadla a příběhy o nich, naopak Hochy od Bobří řeky jsem nepřekousl ani napodruhé. A měli jsme doma všechny originální sešity s komiksy Rychlých šípů. Ta dobrodružství mezi ohradami, v temných sklepích a studených uličkách, ten důraz na spravedlnost a přátelství mě určitě v dobrém poznamenaly a křičte si na mě, bijte si mě, mučte si mě chlebovou polívkou a stejně jsem nejšťastnějším chlapcem na světě, vždyť jsem viděl Rychlé šípy!"

„Jaký máte názor na Sherlocka Holmese?“

„Jeden z mých vzorů. Miluju. Od té doby už jenom Nero Wolfe oslovil moje srdce stejně silně.“

„Co si myslíte o verneovkách a máte nějaký vztah k mayovkám?“

„Verneovky jsem strašně chtěl číst, protože je přece kluci milují; ale mě nebavily. Nevím proč, vlastně. Mayovky, to je jiná kapitola. Snad i víc jsem hltal příběhy Kara ben Nemsího než Vinetoua. Je Kara ben Nemsí stejná postava jako Old Shatterhand?“

„Ano, to víme oba. Jaký máte názor na Cimrmana?“

„Legendární humor, legendární hlášky. Ale nemám tak najeto, abych citoval. Podobně jsem dlouho zanedbával Červeného trpaslíka.“

„Co se vám vybaví při slovech malíř a spisovatel Josef Lada?“

„Dřív jsem ho trochu podceňoval, jeho dílo pro mě bylo synonymem naivní až nucené, romantické krásy, když jsem se ale zamiloval do starých časů, už to v jeho obrázcích vidím.“

„Byl byste za nějakých podmínek s to emigrovat z této země, a kdybyste si mohl vybrat, kam?“

„Už jsme o tom uvažovali. Jen jsme s partnerkou, řekněme, v geografických preferencích neshodní. Já říkal Skotsko, ona teplé kraje. Tak nevím, ale máme kamaráda na Kostarice, tak možná by se to dalo zkusit tam.“

„Není tento rozhovor už moc dlouhý?“

„Partnerka říká, že to je moc dlouhé a někde příliš osobní či otevřené, ale nemám zkušenost a možná si nechám poradit od vás.“

„Tohle je vždycky věc názoru a mně se to navíc zdá i dostat korektní. Bohužel. To může být i chyba. A jeden musí vnímat vlastní potřebu exhibování, nebo naopak držení se zpět. Na to není rady, je to věc osobnosti a toho, jak cítí. František Čech exhiboval a to neznamená, že tvořil jen blbosti, a Salinger se celý život schovával, ale ještě to neznamená, že za tu dobu něco dalšího kloudného vytvořil.“

„Já byl vždycky bojovníkem se sebou samým. Introvert, který zpívá v punk-rockové kapele, tichý pedagog překřikující hordy mládežníků. Takže pokud je teď rozhodnutí na mě, navrhuju to ukončit, i když mě ten rozhovor docela dost bavil. A samozřejmě, pokud přijde 150 dopisů s žádostí o pokračování, nějak se určitě opět domluvíme.

Děkuji za pozvání a za milé povídání.“

 

Vložil: Ivo Fencl

Ondřej Klekner, HP, Rozhovory na okraji,