Jak to doopravdy bylo s tajemnou Jorikou. Odpovídá Ivo Fencl

Foto: Se svolením Ivo Fencl (stejně jako obálky knížek v galerii)

Popisek: Ivo Fencl s knihou Columbo a já

ROZHOVORY NA OKRAJI, FOTOGALERIE: Ten je dobře znám čtenářům Krajských listů jako jejich dlouholetý přispěvovatel a recenzent s velmi širokým, ba až renesančním polem témat. Loňský rok mu přinesl žeň v podobě několika nových titulů s neotřelým obsahem, o kterých si s ním nyní pohovoříme.

Ivo, ty jsi vloni obohatil knižní trh hned o čtyři tituly. To je docela hodně i na spisovatele, jako jsi ty, ale zdá se, že část z toho jsou díla v obnoveném vydání – např. „Styky s Jorikou.“ O čem vyprávějí a kdo je tajemná Jorika, která se objevila v minulosti hned v několika tvých knihách?

Když mi bylo pětačtyřicet, psal se rok 2010 a má partnerka byla pět let mrtvá. Synovi, kterého jsem s ní počal, bylo deset. Pracoval jsem u bezpečnostní agentury, která už neexistuje, a hlídal Západočeské muzeum. Nejprve nadšeně… A začínalo mě to zrovna nudit, když tam přijeli dva milenci. Ne že bych spal, ale probudili mě. To, jak vstoupili a žádali ode mě klíče od muzejní kavárny, sice líčím právě v úvodu románu Styky s Jorikou, ovšem stejně si říkám, že to bylo intenzivnější, než jsem uměl zachytit. Několik let pak tu kavárnu vedli a já se nejprve zamiloval do ní, ale vlastně do nich obou. Kniha líčí tento vztah a miliony mých snů. Někdy se to tak semele, ale má to i háček. Kdyby se vztah naplnil, asi bych velmi rychle přestal dělat své záznamy; jenže to byl nenaplněný vztah. Nebo se pletu? Definice naplněných a nenaplněných vztahů je sporná, protože v těch naplněných často posléze přijdeme o iluze.

Knihu jsem vydal ve druhém desetiletí tohoto tisíciletí dvakrát, ale skrze Kosmas je opravdověji v distribuci teprve tohle třetí vydání, které jsem přepsal. Možná se to nemá dělat, tak třeba Lustigovi jeho přepisy vyčítali, ale tady to stálo za to! Snad ještě mohu říct, že se dneska stýkám pouze s mužskou částí toho páru, což je prima chlap. I Jorika je možná prima žena, ale je na to takové sousloví, takže ho užiju. „Vypadla mi z oka.“

Čili tato kniha je skrytá novinka. Je tam dokonce uvedeno, že jde o první vydání.

Další novinkou z tvého pera je dílo „Malý tygr, malé peklo“. Čím překvapíš čtenáře v této próze?

Máte doma v kleci tygra? Následkem toho možná, kdopak ale ví, zažíváte přiměřeně velikanánské peklo. A máte doma jen obyčejného kocourka? Pak nebude peklo natolik výrazné a možná zůstane leda předpeklím. V knize „Malý tygr, malé peklo“ nejde o Indii ani Bengálsko a nejde výslovně o tygry. Hrdinou je spíš černý panter, anebo vlastně kocour. Pluto. Má rád svou paní a sleduje ji občas až na konec obrovské zahrady, kam si dotyčná chodí pošetile číst povídky Edgara Allana Poea, a to včetně Černého kocoura. Chodí si číst ke staré, roubené studni, v jejímž chřtánu se bohužel, a to ona ještě netuší, občas cosi pavoukovitě hne. Jednou zase přijde letní bouřka a za noci… Zkrátka a dobře, přijde víc než předpeklí.

O co v knize jde? Už v dětství mě zarazilo, že se kočky nakonec ztrácejí. Nevím, jak je to dnes, ale tenkrát se většina těch, které jsme doma chovali, vypařila. Což znamená, že jsem nikdy neuviděl mrtvolu. I napadlo mě, že unikají umřít do jiné dimenze, a podobná myšlenka je ošetřena právě knihou „Malý tygr, malé peklo“ a vine se k ní myšlenka druhá: co by se semlelo, kdybychom na kočičí trik se schovávačkou přišli? Rozutíkali bychom se, my, lidé, postupně do druhého světa a za svými domněle zesnulými kočkami, oněmi malými tygry? Nu, a CO… bychom v té zóně spatřili?

Hele, Ivo, něco na tom bude. Kočky rády chodí umírat samy. Ale, safra, kde jsou pak jejich mrtvoly? Ono to zní banálně, ale i tajemně, to podle toho, z jakého úhlu pohledu se podíváme. Svoji logiku to má a taky mě napadlo, že se snad dovedou anihilovat až do poslední buňky… Zcela vážně: Jak to mizení zdůvodňují chovatelé koček, to asi v knize nenajdu, což? Nebo taky? (úsměv)

Je tam jenom, jak to mizení zdůvodňuji já, ale použil jsem pouze náznaky. Proč? Podívej, je neskutečně populární Tolkien a opakovaně i česky vychází atlas jeho Středozemě. Jeho autorka je kartografka a vytvořila mapy a plánky. Tolkien svůj svět propracoval do mrti, ale to jsem nechtěl. Přeju si, aby si věc vysvětlil každý za sebe, a závěrečná část knížky je proto napsaná formou nesouvislého deníku z cesty jiným světem. Jsou to úryvky plné záhadných zámlk. A připadalo mi, že kdybych všechno vykonstruoval, ztratila by knížka o té dívce své kouzlo.

A pokračujeme od jedné záhady ke druhé. Další tvé dílo se nazývá „Jednou kousnutý, dvojnásob plachý“. Tady se nám objevili upíři. A předpokládám, že i lov na ně. Takže, otázka zní: Jak na ně?

Jak se ničí upír (či upírka), ví dnes každý. Je to notoricky známo a chápou to už malé děti. Méně se ví, že se vyskytují i neobvyklé metody. A to? Například vampýra zmenšíte a následně uvězníte v láhvi – jako džina z arabských pohádek. Vtip? Snad. Trochu. Ale když se zaberete do studia mytologie, zjistíte, že se vampýři dokonce zmenšují i sami. Je to záludné a hodívá se jim to. Jsou o tom ale jen letmé zmínky a vždy se od věci sype pryč. Proč, je jasné: upír jako trpaslík se stává burleskně směšným.

To, že se umí změnit v mlhu a všelijaká i celkem malá zvířata? V pořádku. Ale zahradní trpaslík nebo obyvatel cukrářské rakvičky? Ne, ne, to nepůjde.

Upír, a to je také pravda, vegetuje zvláštním způsobem a po svém, asi jako květina, a nejinak upírství berme. A upír taky představuje čisté zlo, které je třeba vyplít, a tím, že útočí „ze všech stran“, útočí někdy i jaksi zevnitř z nás. A je to pak stejné, jako byste neustále bojovali vší vlastní vůlí sami se sebou, a ne, hrabě Dracula si nikdy nenechá vnutit jakoukoli taktiku a umí využít každou skulinu vaší strategie. Už se domníváte, že jste ho dobili a tohle „shnilé jablko“ jste rozšlápli, a přece je úhoř: vyklouzne – a zneužije vás. Bez sebemenších skrupulí. A co hůř, zničí i všechny vaše blízké. V knize „Jednou kousnutý, dvojnásob plachý“ je tudíž prezentována představa, že ho musíme i pilně zaklínat.

Je to taková fantasmagorie a tváří se vážně, ale jedná se o parodii, což na konci pochopí každý následkem zobrazení hrdinova spřátelení se s kardinálem Vlkem a dokonce i jejich komunikace s papežem. Autorovo alter ego je Vlkem vyzváno, aby spolupracovalo s českou katolickou církví atd. Popravdě, musel jsem to při definitivním přepisu trochu ohladit, protože by si Duka a spol myslili, že Vlka a katolíky urážím. Ale já proti nim nemám nic. Naopak.

A když se posuneme dál, k románu „V nitru Kamerunu“, co nás čeká? Napovím, že jednou z bytostí tam vystupujících je africká mgva…

Ano, mgva je obrovská šelma, šedě zbarvená, a to jméno se dá přeložit jako „požírač lidí“. Vy mi možná teď říkáte, že neexistuje, a kdyby žila, vědci by ji dávno měli a prozkoumali. Možná to je pravda, možná ne, a změňme na chvíli perspektivu a uvědomme si, co vlastně dobrého vykonala příšera Nessi, fiktivní, pro skotské jezero Loch Ness. A mgva, ta se sice nedřela pro pitomý turistický ruch, ale zase se stala ikonou fotografické firmy Canon. Je to dávno, ale stalo se. Chtěli sérii uměleckých fotografií „mizející divočiny“ a tenkrát se jednalo o plně automatizovaný model přístroje T90, kterému na Zemi nesmělo konkurovat nic. Aby byla tudíž nadvláda Canonu jasná, muselo být vytvořeno foťáčkem zachycované zvíře, které ale jinak, a co na tom záleží, neexistovalo. Fotograf či kameraman ho však prý zachytil, nebo takřka, a realitou zůstává, že Canon najal tým fotografů specializovaných na divočinu a vyslal ho na jihovýchodní břeh jezera Tanganjika. Lvi v té oblasti nežijí. Proč? Protože se nepohybujeme v „Tarzanovi“. Lvi dávají přednost savaně, zatímco onen břeh je porostlý „ohavnými“ pralesy, a lev se jim vyhýbá, což je přirozené. Ale snědí patrioti měli či mají jiné vysvětlení. Lvi byli prý vytlačeni z pralesů dravějším konkurentem. Mgvou. A ta „uvnitř“ zůstala, i bojte se, bojte. Hú!

A lze její existenci doložit ještě nějak jinak?

Fotograf Mitsuaki Iwago se ničeho nebál a tvrdil, že stopy té bestie našel a že byly větší než běžné šlépěje lva. Proč je tedy nevyfotografoval? To se neví, ale existují svědectví a ve svých knihách o těch svědcích opakovaně hovoří i Vojtěch Sláma, Jaroslav Kopřiva, Ivan Mackerle a Ludvík Souček (a viz jeho „Velké otazníky“ a román „Bohové Atlantidy“). Anebo Jaroslav Mareš (a viz jeho „Po záhadných stopách“, str. 49).

Krátce odcituji právě inženýra Mareše, protože Součka už citoval každý: „Jedním z nejvíc publikovaných svědectví je útok na vesnického policistu při noční obchůzce, jehož napolo sežranou mrtvolu našli ráno zachránci hlouběji v pralese. Svědectví podal zloděj ukrývající se ve stínu jedné z chýší. V sevřené pěsti mrtvého byl chomáč šedých chlupů, které nepatřily žádnému známému zvířeti, a známa jsou i svědectví anglických lékařů, kteří ošetřovali těžce raněné. Dvě z šelem prý zaútočily rovnou na celou četu pohraniční stráže tanzanské armády a vojáci se rozprchli v hrůze, jako když do nich střelí, a to aniž sami užili zbraní. Jeden těžce raněný zůstal ležet a dalšího mgvy odvlekly a už ho víc nikdo nespatřil.“

Tolik Jaroslav Mareš. Ale jedním dechem konstatuje, že expedice Canonu neprokázala nic. Jen se vyvrbila legenda, že se (přece) povedla jedna fotografie. Ale… mizerná. Mgva je tam vidět jen zezadu, stojí na kraji pralesní světliny s pootočenou hlavou a snímek je tmavý. Šelma stála v protisvětle. Rozhodně to nedokumentovalo dokonalost kamery, a tak se propagační oddělení Canonu rozhodlo dát film do trezoru, než se povede lepší fotka. A pak… ho tam asi zapomněli. Nevím. A lepší fotka taky nepřišla. Zkoušeli jste ostatně někdy fotografovat v temné džungli obří potvoru s šedou srstí? Byl by to oříšek i pro Jima Corbetta.

Někteří zoologové se domnívali (či ještě domnívají), že je mgva poddruh lva, co se (přece jen) specializoval na život v pralese, tj. proti všem zvyklostem. Přizpůsobil se vzhledově a chováním a samci postupně ztratili hřívu: šedá barva odpovídá příšeří. Anebo jsou i jiné teorie o tom, co mgva mohla být, a v pleistocénu žila podobná giga-kočka Panthera fossilis, asi o třetinu větší než největší sibiřský tygr. Ptejme se: co když v malém počtu přežila? Uznávám, že to moc pravděpodobné není, ale když jsem byl mladší, strašně rád jsem hltal dobrodružné romány a ani jsem nevěděl jak, a zničehonic jsem seděl pod jabloní ve Starém Plzenci a smolil do velkých školních sešitů (je jich šest) vlastní román o krvavých lovech na mgvy. A správně jsem to měl nazvat „V nitru Tanganjiky“, ale to zní hůř.

To souhlasím, Kamerun zní lépe…

Psaní o soubojích s Nezdolnou mgvou mě každopádně strašně bavilo a postupně jsem vymyslel šest volně navazujících dílů, ve kterých ji skupina lovců opětovně hodlá jak lapit, tak odstřelit. Ale vždycky se něco semele a Božím dopuštěním přibývá mrtvých lovců. Mgva je má na svědomí a jindy i jenom její mládě.

Ale kniha už jednou vyšla. Co tě vedlo k novému vydání?

První se nedostalo do distribuce a víceméně jsem ho rozdal. Roku 2025 se tudíž chopil stejného krváku nakladatel Krist (a Kosmas) a je tu s nadsázkou vyprávěný román o „bestii všech bestií“, jejíž kůži by rád položil před krb posedlý jí Samuel Rockefeller, který všechny výpravy „do nitra Kamerunu“ financuje. A proč Rockefeller? Kdysi jsem se dočetl, že byl jeden z Rockefellerů opravdu sněden v džungli, i když ne mgvou, ale lidojedy. I v mém románu kanibalové řádí a k tomu bílí bandité, které vede Gego, zloduch zloduchů a figura silně připomínající Stevensonova pana Hyda. Je však lidským vtělením mgvy a jakousi její parafrází a čtenář má rozhodnout, která zrůda je, olé, krutější zrůda. Určitě člověk. On je nejnebezpečnější šelma, jak už vyjádřila jedna klasická povídka ve dvacátých letech dvacátého věku. Ta, v níž LIDI na svém ostrůvku zabíjí Rus Zaroff!

Dílo o Kamerunu má celkem tři části, pokud se nemýlím…

Ano. Jmenují se Tichá smrt pralesa, Šedý démon a Netvoři džungle, přičemž nejraději mám ústřední část, kde mgva uniká z lidské pasti, neslyšně sleduje armádu lovců a dokonce dokáže vyhrát boj s celou vojenskou pevností. Ne vždycky jsem se při psaní ovládl, takže velké kočce občas fandím. Už se stalo. A máme doma dvě: Čertíka a Šeďuru. Obě milujeme, ale často vidíme, jak brutálně mučí a vraždí myši. Nosí je až na koberec – a jindy ptáky. Jednu myšku jsem nedávno dokonce našel rozdrcenou v sedací soupravě v kuchyni a možná jsem ji dorazil sám. „A proč by tohle nemohla mgva praktikovat ve velkém?“ říkám. „A není to kočičí přirozenost, je to přirozenost mgev. A tak nechť mgva sežere lidí maximum, než ji klepnou, ale klepnout ji musí, to by jinak nebylo výchovné.“

Souhlasím…

Už jiná věc je, že si jednou načrtnuté a propracovávané postavy oblíbíte a nechcete o ně přijít, a tak jsem zařídil, aby umírali většinou různí bezvýznamní poskoci. No, ale i někdo hlavní musel skapat a los padl na londýnského policejního inspektora z Yardu Barry Harrisona. Já vím, že prozrazuji moc, ale klid, neumírá ani zdaleka až na konci, už někde uprostřed. A trochu si to zasloužil, anžto dal Scotland Yardu vale, zradil policajtskou práci, hnal se fanaticky v Rockefellerových službách děsuplným Kamerunem a ještě byl zamilovaný do Joriky, která tu taky vystupuje. A patří mezi tři figury, které stoprocentně nezemřou. Další je Jakub Pašek, jehož jsem s Jorikou potkal právě v Muzeu, a provází ho neuvěřitelné štěstí. Dnes žije v Plzenci (to není fikce) a je vypravěč většiny těchto příběhů. Dobrodružství se mu lepí na paty.

A Jorika je v knize o Kamerunu emancipovaná a s to být, aniž to vadí, v týmu. Nepotřebuje ohledy mužů a chvíli to dokonce vypadá, že lidským alter egem mgvy není Gego, nýbrž ona-princezna.

Rockefeller je pouze fiktivní příslušník známé dynastie a chtěl jsem postavit na hlavu některé běžné a nepěkné pohledy na ni. Je tedy statečný a skromný… (není to strýček Skrblík) a nikoho nikdy nenechá na holičkách. Chová se jako chuďas a parťák a je vášnivý lovec. A jako pravý gentleman nikdy ani špitnutím nikomu nepřipomene, že vše hradí. Zkrátka a dobře, Sam se chová víc jako Poslední Mohykán než jako miliardář, a teprve když jsem první verzi svého běsnění dopsal, začal jsem přemýšlet, nakolik jsem původní; a vybavily se mi dvě knihy, které se v mém textu odrazily. Jde o romány „Tarzanův návrat“ a „Černý korzár“ a napsali je Burroughs a Salgari. A tak jsem jim svou knihu úvodem (oddaně) připsal a připojil i dva citáty. První jsem si vymyslel, ale druhý je skutečný.

A jak znějí ony výroky?

„Byl mág a napsal: Proklet buď tisíckrát každý cizinec bílé pleti, co se vetře mezi liány s úmyslem udolat mgvu. Ano, je zrůda, která v tichu a bez přestání zabijí, ale… Ale nechtěli to tak bozi?“ Z „Tisíce a jedné noci“…

A ten druhý, nefiktivní citát?

„Domorodé státy byly stvořeny Prozřetelností, aby nám opatřily malebnou scenérii, lvy, tygry a dlouhé popisy. Ale ve skutečnosti jsou temnými kouty plnými nepředstavitelných krutostí a dotýkají se z jedné strany už moderních železnic a z druhé ještě dní Haruna-Al-Rašída.“ Rudyard Kipling: „Muž, který chtěl být králem“.

Ivo, a co chystáš pro tento rok 2026? A zapojí se opět nějakou měrou i tvůj umělecky nadaný syn, který už ti namaloval dvě obálky?

To si zatím nechám pro sebe. Syn se věnuje spíš koncertování, tuhle vystoupil s Radůzou, a má práci na ČVUT, kde ještě dokončuje doktorandské studium, ale pokud vím, už tam snad má i kancelář. Chybí mi ty časy, kdy byl mladší a já mu směl číst a číst. Mám seznam knih, které jsem mu odmalička četl, a to i ještě za života jeho maminky, která zemřela, když mu bylo pět, ale zapomněl jsem zaznamenávat přečtené povídky. Těch bylo taky moc a především se jednalo o ty strašidelné. Strašně rád jsem mu rovněž vyprávěl, ale to je u mě obecná vlastnost, že pábím. Asi tím něco kompenzuji a pamatuji si, že jsem s tím začal v devíti letech ve školní třídě a cestou ze školy domů. Nikdy už jsem pak nebyl tak populární!

Děkuji za rozhovor. Nechť se ti nadále daří!

Vložil: Radovan Lovčí