Humor nesmí překračovat konsensus člověčí slušnosti, říká Františka Vrbenská
12.01.2026
Foto: Jaroslava Pechová
Popisek: Foto z loňské Švandrlíkovy ceny
ROZHOVORY NA OKRAJI (rozhovor vznikl v prosinci 2025): Jak možná vědí někteří naši čtenáři, česká humoristická literatura má také svoji cenu nesoucí jméno prozaika Miroslava Švandrlíka. Jak dopadly její letošní výsledky, se dozvíme v následujícím rozhovoru s její spolupořadatelkou – spisovatelkou, odbornou publicistkou a knihovnicí Františkou Vrbenskou.
Kdepak se vlastně konalo vyhlášení letošní Švandrlíkovy ceny a kdo všechno na akci vystoupil, kromě vítězů?
Díky partnerství s Prahou 11, která tuto literární soutěž spolupořádá, od počátku probíhá vyhlášení výsledků Ceny Miloslava Švandrlíka na Chodovské tvrzi. Tradičně jsou přítomni zástupci městské části Praha 11 a Obce spisovatelů České republiky (OS ČR). Letos předávala ceny Mgr. Zuzana Böhmová, místostarostka pro sport, kulturu a digitalizaci, a Bc. Tomáš Magnusek, předseda OS ČR. Moderovala předsedkyně Pražského klubu spisovatelů PhDr. Olga Nytrová v doprovodu hlavní koordinátorky a obětavé pořadatelky soutěže, spisovatelky Jaroslavy Pechové. Program zpestřilo Řehečské kvarteto na čele s básníkem, spisovatelem a hudebníkem Františkem Tylšarem.
Předpokládám přitom, že kvarteto jako tradičně hrálo znamenitě, leč dorazilo jen ve 3 osobách, jak je jeho zvykem, že? Ten čtvrtý tajemný člen se zase nedostavil…
Nejenže se nedostavil čtvrtý člen, ale nedorazil ani ten třetí! Kvarteto tentokrát hrálo jen ve dvou – přesto však skvěle!
Ale nyní otázka naprosto zásadní, kdo je oním vítězem? Jakou knihou porotu zaujal a proč?
Letošní první cenu získala povídková sbírka Horory s TGM od Jana Studničky - scénáristy, publicisty, stand-up komika a moderátora. Knihu vydalo nakladatelství Czech News Center. Jedná se o chytrou, originální sbírku čtrnácti alternativních příběhů z ikonických epizod novodobých dějin naší země. Humor v Hororech s TGM představuje obranu člověka vůči lhostejnosti vesmíru k naší existenci. Vyplývá z poznání, že život je těžký a živí z něho nevyvázneme, ale smích nám ulehčí situaci. Potěší například pocta Haškovi nebo Šimkovi a Grossmannovi, stejně jako neotřelý pohled na Karla Čapka. Kromě toho se kniha těší výtečné grafické úpravě.
Horory mají řadu skvělých odezev, ač se přiznám, že jsem je zatím nečetl. Ale jakožto také masarykolog mám v „národě smějících se bestií“ tu zažitou zkušenost, že ještě v devadesátkách a nultých létech mi na přednášky o TGM chodila vážná a distingovaná česká společnost, žádající mít témata z dějin i Masaryka pojednaného s hlubokým patosem. Ale ta nám pozvolna odešla na věčnost, a když chci dnes zaujmout, už to nesmí být příliš vážné a musím tahat z rukávu též různé humorné historiky. Proto plně chápu, že i komicky laděné Horory dnes jistě táhnou víc než klasické Čapkovy Hovory…Mimochodem udělovalo se také zvláštní ocenění nebo další umístění, kromě prvého místa? Pokud ano, kdo jiný si vydobyl ostruhy a s jakým dílem a proč?
Jako tomu bylo již u minulých ročníků, vzhledem k počtu a úrovni přihlášených titulů byla udělena druhá a třetí cena, dále tři čestná uznání a jedno zvláštní ocenění, které připadlo Jiřímu Růžičkovi za román podle námětu Miloslava Švandrlíka Hrdina od Jezera Hrochů, vlastně svébytné a důstojné pokračování Mistrova Doktora od Jezera Hrochů. Druhá cena patří již jednou oceněné Ivě Hadj Moussa, která v románu Těžké duše. O čem sní stárnoucí bílí muži přináší netradiční pohled na stárnoucího metalistu a jeho střety s moderní realitou. Aleš Černý si vydobyl třetí místo díky humorně nevybíravé a parodické science fiction Na hraně apokalypsy. Čestná uznání si odnesla Lenka Hnátová za neromantický vztahový příběh Vynucených 7 dní, který potěší rovněž nápaditým uspořádáním textu, Marie Rejfová s detektivkou Jak se vaří netopýři a Vlado Ríša s fantasy povídkami Vyšehradský incident.
Všechno zní zajímavě. Pravda je, že z nabízené palety mne zaujal Hrdina od jezera hrochů, přičemž jsem upřímně zvědav, jak se panu doktorovi žije s jednou umělohmotnou hýždí, kterou mu zlomyslně přisoudil Mistr Švandrlík, takže děkuji za tip na četbu… Možná je ta hýžďo-půle z plastu odlehčená a dá se s tím nakonec i obstojně sedět, kdož ví. Nechám se překvapit. (smích) Kolik bylo celkem posuzováno knih a stály by některé ještě za letmou připomínku?
Některé knihy jsme museli vyřadit proto, že nesplňovaly základní literární nároky. Několik dalších bylo naopak výborných a vtipných, například Z Rozárčina zápisníku od Dagmar Ruščákové, ovšem byly spíše určeny pro děti. Letos jsme do finále vybrali patnáct knih, z nichž bych ráda upozornila na Příběhy z autobusu Oty Burgera, Šílenou babičku Martiny Boučkové, Drahouška na česneku Václava Fikara, Soutěž Radovana Lovčího, Z toho kluka nic nebude Zdeňka Hledače, Remo: léto s mimozemšťanem Jaroslava Bendy a Velký příběh o malém štěstí Tomáše Jirgla. Za zmínku stojí Malé dějiny valašskéj dědiny autora s pseudonymem Ondráš, jehož milý humor je založený na regionálním svérázu a nářečí.
Připomenu, že kdo by měl zájem, tak rozhovor s humoristou a rybářem Václavem Fikarem jsme nedávno prezentovali i v Krajských listech. A děkuji za kompliment k mé knize Soutěž, možná ale pro střet zájmů půjde před vydáním nemilosrdně z textu ven, kdož ví. Já v ní každopádně mimo jiné upomínal dnes už legendární „devadesátky“, ale kdykoli jsem ji prezentoval, či ji někdo četl, tak se mnou nakonec řešil výlučně jenom moji synesthésii, kterou také v knize zmiňuji – a připsal jsem tuto vlastnost i hlavnímu hrdinovi. A jen upomínám, že my synesthetici máme neobyčejně barevný svět, protože všechny hlásky, jména, věty, slyšené slovo, písně, hudba – nám přichází zároveň v barvách, o čemž jsem měl v dětství mylně za to, že to tak mají úplně všichni. Takže co prezentace Soutěže, to otázky diváků, jak barevně vidím jejich jména, příjmení a příbuzné… Františku vnímám mimochodem tmavě fialovou a příjmení Vrbenská, to čtu v elegantní a velmi příjemné středně bordové barvě… Můj redakční kolega Tomáš Koloc má stejnou „úchylku“ a možná ho tímto vyprovokuji k nějakému samostatnému článku o ní… Každopádně hbitě zpět k Švandrlíkově ceně – kdopak byl letos součástí poroty a jaká si porota kladla kritéria?
O udělení Ceny rozhoduje odborná porota navržená Obcí spisovatelů ČR, přičemž jejími aktéry nemusí nezbytně být členové OS ČR (většinou ani nejsou). Stanovená kritéria hodnotí, do jaké míry daná publikace přísluší k humoristickému žánru, nakolik je originální, kvalitně napsaná, má-li určitý přesah.
A kdopak v ní nyní zasedl?
Letos „porotcovali“ nakladatel a spisovatel Mgr. Tomáš Hejna, spisovatelka a publicistka PhDr. Františka Vrbenská a nakladatel a publicista RNDr. Zdeněk Rampas.
Nyní bych se zaměřil na cenu jako takovou. Proč nese právě jméno Miroslava Švandrlíka. Byla cíleně pojmenována po něm a k uctění jeho památky, nebo se zkrátka hledalo vhodné označení pro cenu a Švandrlík nebyl jediným kandidátem?
Spisovatel a humorista Miroslav Švandrlík (1932–2009)se řadí k nejčtenějším českým autorům. Stal se však prvním a jediným kandidátem nejen pro své rozsáhlé dílo a jeho popularitu. Významnou roli hrála skutečnost, že na Praze 11, konkrétně na Chodově, téměř celý život bydlel a tvořil.
Od kterého roku je vlastně cena vyhlašována a kdo byl historicky první vítěz? Vzpomněla byste případně též některá další jména oceněných z minulých let?
Cena M. Švandrlíka se zrodila z iniciativy překladatele, básníka a spisovatele Pavla Weigela v roce 2013. V pilotním rocezvítězila Poslední aristokratka Evžena Bočka (Druhé město, 2012). V dalším ročníku bodoval Zdeněk Svěrák s knihou Po strništi bos (Fragment, 2013). V následujících letech získali ocenění Rudolf Křesťan: Proč nemám pistoli, Ladislav Čumba: Wittgensteinova kniha faktů, Ivan Kraus: Soukromý Hollywood, Lukáš Pavlásek: Soutěž jedlíků a jiné povídky (viz foto), Dominik Landsman: Někdo mě má rád, Lucie Vaňková: Putování leklé ryby nebo Pavel Tomeš: 13! Třináct příběhů s přílohami.
Kolik zhruba ročně vyjde v Česku humoristických knih, reálně či alespoň odhadem? A kolik z nich pak bývá v průměru přihlášeno do této soutěže?
Stoprocentní statistice se vzpírá samotná povaha této kategorie. Především musíme vyřadit dětskou literaturu, byť zde bývá humor silným prvkem, ale nepočítá se do „humoru pro dospělé“, na který je CMŠ zaměřena. Česká humoristika obnáší cca 40–70 titulů ročně (často ji vydávají i menší nakladatelé, regionální autoři, publicistika). Jenže humor není marketingově „bezpečný“ žánr, rychle stárne, je kulturně specifický, špatně se anotuje a nakladatelé se ho bojí. Mnoho humoristických textů vychází na pomezí fejetonu, eseje a publicistiky, část humoru mizí v jiných „škatulkách“. Reálně tedy literárního humoru existuje víc, než kolik ho katalogy přiznávají. Ze zhruba 30-35 přihlášených knih (o některé požádáme nakladatele sami, protože se jedná o zajímavá díla) se do užšího předvýběru dostává nějakých patnáct titulů.
To si myslím, že je velni dobrá inspirace pro jiné literární soutěže. Někdy se stane, že autor zajímavého díla nenajde odvahu se přihlásit, nebo to neudělá vydavatel, a tenhle proaktivní přístup určité vytváří i spravedlivější rámec pro hodnocení, kde pak nechybí někteří vhodní kandidáti. – Už se vám někdy stalo, že by byla některá kniha vyřazena, protože vůbec vtipná nebyla a do žánru nepatřila, ale autor ji za vtipnou považoval?
Ano, už se to stalo. Smysl pro humor a představa o tom, co je žertovné, mohou být velmi individuální až výlučné. Nemusí jít primárně o chybu tvůrce samotného – zkrátka jen vnímá jinak.
Známe to asi mnozí. Míval jsem kolegu v jednom ze svých bývalých zaměstnání, byl znalcem na dějiny humoru. On se mě snažil často bavit a pořád čekal, kdy se začnu smát, a já pro změnu zdvořile poslouchal a očekával, kdy mě jeho povídání konečně zaujme něčím „úsměvuhodným“… Inu, naším osudem bylo nejspíše míjení… Existuje mimochodem v rámci posuzování také cosi jako humor za hranou, takový, který by porotci nebyl tolerován? Nebo dokonce humor politicky nekorektní? Měl by šanci projít? A kde má humor svoji hranici?
S něčím podobným jsme se v soutěži zatím nesetkali, byť jsem na podobný fenomén ve své literární praxi narazila. Politicky nekorektní humor nevadí, žijeme přece v demokracii; prošel by bez problémů, pokud by umělecky držel laťku v elementární výši. Humor má hranice, zajisté – v okamžiku, kdy přestává být humorem a překračuje konsensus vzájemné člověčí slušnosti; tím ovšem nemíním třeba vulgarity – a podotýkám, že Rabelais ani Jarry se vzdor šťavnaté dikci takového hříchu nedopustili.
Jaké podmínky byly stran soutěže stanoveny na další rok a kdo máš šanci se hlásit? A kde to může udělat?
Do naší soutěže se přijímají pouze tituly zaměřené na humor či satiru, a to v prvním vydání, opatřené kódem ISBN. Publikaci do soutěže může přihlásit sám autor nebo nakladatelství, které dílo vydalo. Knihu je třeba zaslat v elektronické podobě ve formátu pdf na mailovou adresu , případně v tištěné podobě o dvou exemplářích na adresu Umělecké Sdružení Artes, Senovážné náměstí 23/978, 110 00 Praha 1 – Nové Město s označením zásilky CMŠ. K přihlášce přiložte spojení na autora (e-mail a telefon). A to je vše. (úsměv)
Je časový limit pro odevzdání?
Cena bude oficiálně vyhlášena během února 2026 – s uzávěrkou pravděpodobně do konce května 2026. Držím budoucím uchazečům o Cenu Miloslava Švandrlíka palce!
I já držím palce všem literátům humoru v této ceně a jejím dalším kole. Nu a pokud jste, drazí písmáci, publikovali humornou knihu a nejste si úplně jisti, zda bude humorná i pro ostatní, doporučuji ji vyzkoušet v praxi třeba tak, že z ní někomu v okolí přečtete alespoň 1 kapitolu. Ověřte si ovšem pečlivě před svým experimentem, jestli dotyčná osoba je člověk, zda není hluchá, netrpí akutní bolestí zubů, nemá otřes mozku, není autistou a že vůbec rozumí česky, abyste své rozhodnutí zúčastnit se Švandrlíkovy soutěže nevzdali zbytečně a předčasně. A pokud vás z literárních soutěží čekají většinou jenom „brambory“, stejně jako autora tohoto článku, nezapomeňte na onu krásnou věc, která zpravidla každé vyhlášení vítězů doprovází, a to je raut! Vaše srdíčko bude možná mírně zklamáno, leč pan žaludek s panem mlsným jazykem vaši účast v soutěži vždy hluboce ocení… Aneb jak praví heslo nás, olympijsky laděných literátů: „Není důležité vyhrát, nýbrž příjemně nasytit chuťové buňky!“
Vložil: Radovan Lovčí