Pravidla prasopisu, I. povídka ze série COVID WARS IV. OMDUDSOSOBO. Čtení na pokračování

Foto: AI / Grok

Popisek: Ilustrační obrázek

Je sobota, a tedy čas na dalšího Marka Dobeše a jeho povídku.

„Cinepur se omlouvá Kateř Tureček za použití dřívějšího jména v textu „Zákon lásky pro všechny", který vyšel v čísle 162.“ (Facebook oznámení) 

Šlo to dobře. Neřkuli skvěle. Dokud jsem si já trdlo neprdlo. Ale k tomu později. Nyní jsem s čerstvou bramborovou plackou v ruce kráčelo k mému prvnímu přijímání. Mělo jsem čerstvé pověření k výkonu zodpovědné funkce OMBUDSOSOBO. Správně tedy OmbudsOsobO, ale nebuďme hnidopyšní. Bylo jsem a budu OMBUDSOSOBO. Rozhodčí, finální kapka v moři, vyplazený jazýček váhavé spravedlnosti. Mezi obviněním z nEUvropské činnosti a neodvratnou likvidací delikventů jsem stálo jen já samo. Na mém nyní od smažených bramborů umaštěném palečku jsem mělo zavěšeno finální rozhodnutí.

A všechny dotčené hologramy to dobře věděly. Lísaly se k mým kotlýtkům jak mopslíci a očičkama plnýma naděje se vpíjely do mého prstíku. Jediný pohyb mým palcem rozhodl o tom, zda se vrátí zpět do vazby nebo půjdou před pomyslnou popravčí četu a budou navždy vymazány z dějin cartridgí a harddisků povolené paměti lidstva. 

Jmenuji se Já. Respektive JÁ/ONo/ONaNo/To/OBUDSOSOBO, předsedající Tribunálu Současné Správnosti, pobočka Všude a VždyVšechno a hned. Jsem nebinární, názorově fluidní a morálně pevné jako… třeba jako želé. Jsem partyzán frutarián. Mým úkolem je jednoduchý proces: přezkoumávat minulost optikou přítomnosti tak dlouho, dokud z ní nezůstane nic, co by se dalo pověsit na zeď bez omluvné cedulky. A protože cedulky jsou mikroagrese vůči lidem, kteří neumějí číst, posílá náš soudní tribunál všechny provinilce rovnou před popravčí četu. Symbolicky. Administrativně. S platným razítkem usměvavé vykastrované kočičky. V případě obzvláště silného provinění dvou, lízajících si navzájem… rány.

Tribunál sídlí v bývalém muzeu. Předchozí expozice nazvaná „Historie lidstva“ prošla logickým vývojem. His je základ slova, které překládáme jako jeho. Tedy cosi zcela cis zvráceného. Nahrazení „Dějiny lidstva“ ale též nevydrželo dlouho. A bylo zrušeno, protože slovo dějiny implikuje děj, a děj implikuje protagonisty, a protagonisti bývají problematičtí. Teď tu máme jen prázdné vitríny plus jediný  funkční exponát: gilotinu na hologramy. Lidi už nedekapitujeme, jsme přece humánní. Stačí zařídit ztrátu reputace, vyhnání z digitální vesnice a vzdají to sami. Ale vůči hologramům postupujeme nemilosrdně. Kazit mládež nám nebudou, pacholci blištiví, hist-heretičtí.

První na řadě v dnešním projednávání je nějaký tenhleten Winston Churchill. Nikdy jsem o něm neslyšelo. Ale dezolát je to prvotřídní. Přichází, doutník v čuně, tváří se, že tohle už zažil, nadřazený starý bílý cis muž. Tak takové my rozhodně dnes nepotřebujeme! Obžaloba je čtena monotónním hlasem, který nám certifikovala samotná komise pro hlasovou neutralitu: imperialismus, rasové výroky, bengálský hladomor. Churchill se nadechne k obhajobě, ale přerušíme ho: „Pozor, bílý supremacisto, nemenstruující osobo, obhajoba nepatří mezi privilegia vítězů. Ti až dodnes psali dějiny. A vy jste jedním z nich. Zeptám se jednoduše: „Vyhrál jste druhou světovou válku?“ Nadechuje se a blábocá cosi o krvi, potu a slzách. Pche, to známe všichni, co jsme podstoupili branding v rozkroku. Odpovíme si samo: „Vyhrál, takže smůla.“ Soudní zřízenec na mne pohlédne. Zvedám pomalu ruku. Sir Winston má těžkou nadváhu a zbytnělá játra alkoholika. To je mi částečně sympatická kombinace viditelného a skrytého handicapu. Mohlo by jít o polehčující okolnost. Invalida se společnosti vždycky hodí. Předstírám proto, že váhám. A už to tam padá. Paleček. Razítko. Hologram putuje k likvidaci, hlava s doutňasem dodoutná v kontejneru „Kontroverzní – směšný odpad“. Publikum tleská. Někdo pláče. Někdo onanuje nad vlastní hodnotovostí, jiný to streamuje. Já stíhám obojí.

Další na pořadu dnešního dne je Kryštof Kolumbus. Kolonialismus, genocida, zotročování. „Objevil jsem Ameriku,“ zkouší to na nás. „Objev je krádež s PR,“ odpovím. Popravčí četa v podobě grantové komise mu odebere svátek, sochy a jméno. Zbyde mu jen anonymní pondělí v říjnu. To je horší, než smrt. Publikum přivezené sem Gretobusy z celé země se dobře baví. Mají to naordinováno místo odporného tělocviku a tak si to užívají.

Kdesi v publiku zašustí sáček smažených brambůrků. Zrovna teď. Velká chyba. Předsedající soudce zvýší hlas. Řve hlasem levím, až mu sliny stříkají, jak při komunikaci s lamami. „Kdo přivezl ty hlízy do Evropy? Nevíte?! Není divu, že jsou původní oblastí výskytu  poddruhu S. tuberosum andigenum podhorské a horské oblasti And v dnešním Peru, Kolumbii a Bolívii tak zchudlé. Kulturní přisvojení toho nejodpornějšího typu. „Konzument erteplí, to je zrádce humanity!“ Porota jako jeden už hlasuje pro popravu. Všichni se opět otáčejí na mne. Na chvíli zazmatkuji. Nevšimli si mého bramborového dechu? Snad ne, vždyť přeci jak příklad psa, co jitrničku sežral varuje, já svou placičku zbaštilo neviděno. Paleček. Razítko. O jednoho nehodného člena studentstva v sále méně. Konečně se vynález Dr. Josepha Ignace Guillotina trochu protáhne, do lidské krkavice zakousne. Šiška provinilce končí v koši.

Jsme výkonný tribunál. A odteď to bereme historicky pěkně popořadě. Přicházejí zakladatelé USA. Jefferson se snaží citovat Deklaraci nezávislosti, Washington provokativně mlčí. Otrokářství. Rozpor mezi ideály a praxí. Říkali jste jim negři, v češtině dokonce historicky, i po druhé světové válce, byl výraz negr používán jako synonymum ke slovu černoch, bez negativní konotace, například v románu Turbina naturalisty Karla Matěje Čapka-Choda. Kam bychom přišli, kdybychom měli měnit každé slovo z našich čítanek jen proto, že si někdo usmyslí. Kam by k tou přišli cikáni nebo homosexuálové… Nebojte, i na takto uvažující zločince dojde. S Chodem a Josefem Ladou si to vyřídíme u tribunálu příště. Nelze říci, že by se obhájci nesnažili, na to, že v rámci inkluze studovali práva jen dva týdny mají překvapivě pádné argumenty. Váhám. Nebo to alespoň dobře předstírám. Můj paleček se chvěje v nerozhodné křeči. „Byla jiná doba,“ zkouší to sprostí obvinění. „Ano,“ souhlasím, „a proto vás soudíme až dneska.“ Paleček. Razítko. Školy přejmenovány, sochy přemístěny do depozitáře, kdokoli z archivářů půjde okolo, povinně na ně udělá dlouhý nos a odfrkne si morální nadřazeností. Plivat přísně zakázáno, uhlíkovou stopu sliny si dovolit nemůžeme.

Král Leopold II. ani nedostane prostor. Kongo mluví samo. J. K. Rowlingová přijde s hůlkou, ale kouzla tu nefungují, pokud nejsou inkluzivní. Dr. Seuss přinese kočku v klobouku, klobouk nemá certifikát kulturní apropriace. Všichni končí stejně. Popravčí četa je unavená, ale spokojená. Máme splněno.

V přestávce natáhnu ruku pro kávu. Bezkofeinovou, možno konzumovat bez pocitu viny, je Fair trade. Pak ucuknu. Dojde mi, že pravlastí tohoto ovoce je africký kontinent, konkrétně Etiopie. Porota prořídne. Postupně ukazuji prstem na kolegy, dávám jim dýchnout. Z koho je cítit čeleď pražených mořenovitých rostlin, jde pod čepel. Přemýšlím, jestli to děláme správně. Pak si vzpomenu na směrnici - pochybnost je forma spoluúčasti. Děláme. Jsme OBUDSOSOBO ideál.

Na konci dne zůstanu v sále samo. I uvědomělí studenti už opustili hlediště. Paklík s hologramy pro dnešek vykydlen. Zvědavě nahlédnu do úkolů pro zítřek. Mám svou profesi rádo. Co když se rozhodnu příště přeci jen dát někomu milost. Miss Finska Sarah Dzafceová. Hezká holka. Cha, ty pudeš. Do toho krčku se ostří hezky zkousne. Dobře ti tak, nemáš ho mít, milá ségra, bratru pětkrát štíhlejš, než já. V tvém případě missko zlatá neboubelatá váhat nebudu. Rozkoší z věcí příštích se má pylorická záklopka orgasmicky zazmítá. Dokonce neudržím svěrač a můj řitní pepíček zlehka pípne. Nevšiml si toho někdo? Opatrně se popidloočku zpod svých tukových záhýbků rozhlédnu.

Prázdné vitríny se lesknou. Vzduch je čistý. No, čistý… lehce se jím šíří jemný odér mnou natrávené bramborové placky. Ale to je už minulost. Nikdo mi jí nedokáže. Najednou se rozsvítí kontrolka. Sirény začnou řvát jako pominuté. Plynový senzor pod mým křeslem mne zradil! „Přezkoumání předsedající osoby“. Zasměju se. To je přece absurdní. Já jsem současnost. Jsem měřítko. Jsem OmbudsOsObO.

Studenti se vrací, nová porota se agilně hrne do sálu. Kde ji tak rychle schrastili? Obžaloba je krátká. Morální absolutismus. Symbolické násilí. Agrese na bramborách. Neschopnost kontextu. Chvíli nad sebou přemýšlím. Paleček se chvěje. Pak ale idea zvítězí nad hmotou. Pošlu samo sebe před popravčí četu. Razítko. Hlavička OmbudsOsObO padá do koše. Moje hlavička. Publikum tleská. Někdo pláče. Někdo honí, každý streamuje.

A zítra? Zítra přijde nový Veřejný ochránce práv, nezávislá instituce, která chrání občany před nesprávným jednáním úřadů, státních orgánů a institucí, nebo před diskriminací. Ještě uvědomělejší. Ještě fluidnější. Ještě žůžověželéněžnější OmbudsOsObO. A předsednické křeslo, to jediné, co zbylo, už má pro něj, jí, ťo, ně, něně připravenou cedulku. Pěkně pravopisně nadepsanou. Omluvnou.

V textu prožito:

Kateř Tureček: Nebinarita mi odpověděla na mnoho otázek. Můj vztah k filmu se změnil

Razítko s kočičkou umožnilo vstup do Laterny Magiky na zasedání OF. To je pro ilustraci, jak dokáže sebelepší dobrá vůle zmutovat, když se začne zhlížet sama v sobě. Viz kniha Timothy Garton Ash - Rok zázraků: Svědectví o roku 1989 ve Varšavě, Budapešti, Berlíně a Praze 2009.

ČT24: Romské hnutí nechce ve školách kocoura Mikeše, je prý rasistický

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/romske-hnuti-nechce-ve-skolach-kocoura-mikese-je-pry-rasisticky-203431

„Miss Finska Sarah Dzafceová přišla o svou korunku krásy. Na veřejnost se totiž dostala fotografie, na které si zkřivuje oči do šikmého tvaru. Její gesto bylo interpretováno jako zesměšnování Asiatů a organizátoři soutěže krásy se ve čtvrtek na tiskové konferenci za její gesto omluvili a informovali, že titul jí bude odebrán. Pravice se Dzafceové zastává.“

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/miss-finsko-sarah-dzafce-rasismus.A251215_093819_zahranicni_kvel

Pylorická „záklopka“ požita z knihy John Kennedy Toole - Spolčení hlupců

Editorstvo by rádi uvedlo na pravou míru zavádějící tvrzení odhalené heretické ombudsosoboy z úvodu ve věci brambor. Slovy Gemini AI: Striktně vzato, pravý frutarián (vitarián zaměřený na plody) brambory nejí. Důvodem je základní filozofie frutariánství -konzumovat pouze ty části rostlin, jejichž sběrem není rostlina poškozena nebo zabita. Proč brambory do frutariánství nepatří? 1. Likvidace rostliny: Brambor je hlíza (podzemní zásobní orgán). Abychom brambory získali, musíme celou rostlinu vytrhnout ze země, čímž ji zahubíme. 2. Definice plodu: Frutariáni jedí plody v botanickém smyslu – tedy to, co vzniklo z květu a obsahuje semena (jablka, rajčata, okurky, ořechy). Brambor není plod, ale modifikovaný stonek. 3. Tepelná úprava: Většina frutariánů preferuje syrovou stravu. Syrové brambory jsou špatně stravitelné a obsahují solanin, takže se musí vařit, což odporuje principům přísného vitariánství. (komunikační dodatek rubové srany karty senzora Foltýna I.: při vaření vzniká uhlíková stopa) Co tedy frutarián jí? Frutariánská strava se skládá z: Sladké ovoce: Jablka, banány, pomeranče. Plodová zelenina: Rajčata, okurky, papriky, dýně, cukety (botanicky jsou to plody). Ořechy a semena. Bobule. Shrnutí: Pokud někdo jí brambory, pravděpodobně se označuje spíše za vegana nebo vegetariánaFrutariánství je mnohem užší směr zaměřený výhradně na plody, které „rostlina sama dává“. Zajímá vás, jaké další potraviny jsou ve frutariánství povolené, nebo uvažujete o změně jídelníčku? (komunikační dodatek rubové srany karty senzora Foltýna II.: buď frutarián, nebuď svině, neubližuj bramborám).

Dodatek I.: správně se píše OmbudsOsobO a jeho posláním v civilním životě je bdít nad doržováním pravidel komunity

Dobytek II.: slovo „kotlýtka“ ze seriálu Sex ve městě se již dle nadzřízení OmbudsOsobO nesmí používat, jde o bodyshaming, za který hrozí zbavení občanských práv druhé stupně. Dále by se správně mělo místo pylorická „záklopka“ psát pylorický „svěrač“. Autor knihy již potrestán nebude, u překladatele by se to možná ještě stihnout mohlo.

Vložil: Marek Dobeš