Nedržet se při zdi a začlenit do slovníku pojmy jako hrdinství, čest, zrada, dobrodružství, říká Milena Hasalová
29.12.2025
Foto: Se svolením Mileny Hasalové (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Milena Hasalová
ROZHOVORY NA OKRAJI: Milena Hasalová je básnířkou a předsedkyní Střediska západočeských spisovatelů. 6. prosince 2025 se v plzeňské Semmlerově residenci konalo slavnostní vyhlášení letošní „Polanky“. O ceně jako takové, o jejích vítězích i dalších novinkách si řekneme více v následujícím rozhovoru.
Mileno, jak a kdy se vlastně zrodila Polanova cena? Po kom je pojmenována a proč? A komu je určena?
Cena Bohumila Polana – lidově zvaná „Polanka“, nebo zkrátka „Polan“, já o ní z nějakého důvodu mluvím v mužském rodě – letos slavila čtvrt století, poprvé se udělovala v roce 2001, a to za beletrii či poezii, kterou téma nebo původ pisatele pojí se západními Čechami. Hlavní misí ceny bylo vždy zviditelnění kreativního ducha historicky výjimečného regionu. Bohumil Polan, jehož pseudonym v mém žargonu s cenou splynul, byl kritik, básník, vynikající knihovník a vedoucí plzeňské městské (tehdy veřejné) knihovny, veterán z první světové války, vlastním jménem Bohumil Čuřín. To je, myslím, dobré jméno pro kritika. Jemu možná přišlo málo vzletné pro básníka. Škoda, udělovat Čuřínovu cenu by bylo skvělé…
Nu, Čuřín je krásné české příjmení s naším originálním „eř“, leč co naděláme, když se s ním autor neztotožnil… Kolik již mimochodem proběhlo ročníků soutěže, kdo byl jejím historicky prvním vítězem a se kterým svým dílem vyhrál?
Historicky první ze zhruba pětadvaceti laureátů (to zhruba přidávám, protože se cena někdy dělila mezi dva autory) byl Josef Hrubý. Básník, který je s Plzní a krajem nerozlučně spjat, ale jeho tvorba rozhodně není jen regionální. „Polana“ získal opakovaně, poprvé za sbírku Pálení básní.
Připomněl bych, že Josef Hrubý byl za husákovské normalizace zakázaný básník a jeho díla vycházela ilegálně, tedy v samizdatu… Letos byla cena významně rozšířena o novou kategorii. Můžeš nám to přiblížit?
No ano, vždyť také nazrál čas, letos jsme poprvé ocenili i literaturu faktu. Polan má svůj vývoj, během jeho prvních let se rozdělovaly a znovu spojovaly kategorie beletrie a poezie, literatura faktu dokonce nebývala v rámci ceny výslovně zapovězená – jen je prakticky nemožné kvalifikovaně posuzovat a porovnávat básnickou sbírku a například historickou publikaci. Proto jsme měli letos dvě kategorie, dvě poroty. Mimochodem, nevoli občas vzbuzuje i fakt, že v současné době nerozdělujeme poezii a prózu. Argument, že se jedná o zcela rozdílná „média“, chápu – na druhou stranu si myslím, že lze posoudit oba hlavní proudy „umělecké“ literatury bok po boku. A že jeden laureát za literaturu krásnou dává z hlediska celkového ducha Ceny Bohumila Polana větší smysl.
Literaturu faktu vnímám (vedle poezie) jako klíčový žánr dneška. Vypravěči pravdy jsou z mého pohledu noví romanopisci. Je třeba autorů, kteří dokážou poutavě předložit čtenářům přesné, nezkreslené informace. A dát jim lidský, ryze osobní rozměr.
V dalších létech se zvažuje rozšíření o další kategorie tvůrců. Kteří to konkrétně budou?
V plánu jsou rozhodně ilustrace, možná dětská literatura. Oboje považujeme za nesmírně důležité – dětská literatura je určující pro vývoj (nejen čtenářského, ale i obecného) vkusu. Ilustrace v knihách jsou nedílnou součástí estetiky doby, knížku podle nich zvládnete plus mínus bezpečně zadatovat i bez pohledu na ořízku. A já bych moc ráda jednou vedla debatu o tom, jestli se ilustrátoři na formování „dobového looku“ podílejí aktivně, anebo na něj pouze reagují.
A do kterého data je třeba a kam své výtvory případně hlásit? To je celkem podstatná otázka pro jednotlivé autory i nakladatele stran dalšího ročníku.
Letos měla čerstvá kategorie výjimku https://zaspis.webnode.cz/cena-bohumila-polana/, příští rok vše sjednotíme – cenu pravidelně vyhlašujeme začátkem dubna, uzávěrka pro přihlášky je 30. 6. Nově je možné zaslat knížky i online, v pdf.
Kdo v soutěži bodoval letos a s kterými knihami? Můžeš nám v kostce představit oceněné autory i knihy?
Ocenění v tradiční kategorii získala Jitka Prokšová za román Náhradnice. Jitka je velmi precizní autorka, vzhledem k náročnosti tématu román psala tři roky, Náhradnice je totiž vícepohledovou sondou do surogátního mateřství, pro velmi současné a možná kontroverzní téma připravila půdu nic nezjednodušujícího příběhu single matky a bezdětného páru. Jitčin styl mi vždy připomínal nordická dramata – čistý, neukecaný, hluboký, uvědomující si křehkost naší každodennosti. A se scenáristickým potenciálem…
Milena Hasalová předává cenu Jitce Prokšové
Aleš Česal, náš „faktický“ laureát (hned za dvě publikace, Muž bez minulosti a Arigi: letec a hrdina, podnikatel a vynálezce, špion a nacista), naplňuje přesně to, o čem jsem mluvila ze začátku – je skvělý vypravěč, zároveň přistupuje k faktům zodpovědně, neohýbá je. Ale vypráví je. Nepřidává „drby“, přidává kontext, tím vytváří příběh. A Aleš vypráví příběhy veliké. A to je třeba. Je fajn nedržet se při zdi a začlenit do slovníku pojmy jako hrdinství, čest, zrada, dobrodružství.
... a Aleši Česalovi
Na jakou zajímavou akci Střediska západočeských spisovatelů bys pozvala čtenáře v novém roce 2026?
Do osmnáctého ledna mohou navštívit literárně-fotografickou výstavu Stopy/Spuren v Depo2015. Jedná se o putovní záležitost, v druhé polovině měsíce se přesune do Regensburgu, pak dále. Projekt po česko-německém pohraničí nejen cestuje, on ho hlavně mapuje prostřednictvím fotografií a kratičkých dvojjazyčných textů. Černobílé fotky a lakonická poetika vystihují drama kraje výtečně. U každého dvojjazyčného projektu tohoto typu pomyslím na časy ne tak dávno minulé, na boj za jazyk a identitu – češtinu a němčinu tu máme vedle sebe, rovnocenné. Jazyk je důležitý, slova, kterými popisujeme a označujeme svět, mají svou roli v jeho utváření. Jak znějí, jakou evoluci mají za sebou, to vše rezonuje s naší duší. V jiném jazyce to jsme a nejsme my – neseme stejnou zprávu, ale rezonuje jinak. Proto je snazší některé věci říkat v cizí mluvě. A věci jiné můžeme říct jen v mateřštině, abychom s nimi plně souzněli.
Vícejazyčné akce považuji za klíčové, zvláště v západních Čechách, odhalují kořeny toho, kdo jsme. A ukazují, že rvát se o podstatné se vyplácí. Tohle vidím jako hlavní misi současných literárních spolků – samotní autoři se mohou dnes snadno prezentovat individuálně, u autorských skupin jde o koncept. Jde o to ukázat, co psaní, literatura v našich souřadnicích znamená obecně. A větší projekty, mezinárodní a mezigenerační spolupráce, multižánrové akce a kontakt s jinými skupinami jsou esenciální.
A jaké jsou tvé osobní tvůrčí nebo knižní plány?
Já v lednu odcházím do ilegality… tedy opouštím předsednický post, po šesti letech. Čekám přeměnu z lehce vyhořelého kulturního manažera do… inu, to uvidíme. Ve středisku ještě chvíli zůstanu a dokončím načaté projekty, za které se cítím zodpovědná. Byla to mimořádně zajímavá léta, jsem za ně ráda, ale už potřebuji změnu.
Začátkem roku tohoto jsem s díky odmítla nabídku na vydání sbírky – píšu pořád, momentálně však nevidím hlubší význam v souhrnném publikování. Třeba to výhledově přehodnotím.
Které zajímavé knihy tě letos zaujaly na knižním trhu a doporučila bys je také dalším čtenářům?
Samozřejmě nemohu nepřihřát střediskovou polívčičku a nedoporučit knížku/katalog, který doprovází výstavu Stopy, a který čerstvě vstoupí na český knižní trh (i přes Středisko západočeských spisovatelů). A také jako hrdá (stále ještě) předsedkyně musím dodat, že je na místě sledovat tvorbu literárně činných Západočechů, diverzitu nabízejí velikou. Kromě Jitky Prokšové a Aleše Česala s jeho již dříve vydanými oceněnými knihami upozorním na letošní přírůstky – třeba u básníka a loňského laureáta Ceny Bohumila Polana Tomáše Krále, u mezižánrového prozaika Václava Grubera, lyrické Evy Válkové, autora laskavých miniatur Ivana Vičara; svou první prózu vydala autorka odborné literatury Gabriela Špalková, v každoročním kalendáři kratochvilného čtení, který vychází při Knihovně města Plzně, je možné pročíst dvanáct půvabných povídek od Tamary Kopřivové… no a za přečtení rozhodně stojí pěkná publikace o Alici Masarykové a jejím vztahu k náboženství a životní filosofii od jistého Radovana Lovčího (úsměv).
Děkuji Ti za kompliment. Jen kdyby velkoobchodníci knize nepřirazili tak velkou marži, zatímco nakladatel záměrně účtoval pouze náklady za tisk a vše ostatní schválně pominul, i můj honorář byl totiž jako obvykle nulový, aby celková cena díla moc nenarostla. Ale marže velkoobchodníků by byly smutným tématem nás písmáků na nějaký jiný, zcela samostatný rozhovor… Promiň mi však drobné přerušení a zvesela pokračuj!
Radost mi udělaly i dvě finalistky předloňské střediskové soutěže, Via Caroliny, která byla určena mladým psavcům – Helena Žáková a Gabriela Brázdová letos obě publikovaly, pro Gábinu to byla knižní premiéra. Útlá něžná novela Hody vyšla v nakladatelství Vyšehrad, je graficky velmi povedená a přímo rozpracovává téma, se kterým u nás tehdy soutěžila – moderní vztahy v prostředí tradic na moravském venkově. Je to napsané citlivě a bez patosu, navíc v méně běžné du-formě a z pohledu mladého chlapce. Vztahová próza je úplně mimo můj obvyklý čtenářský rank, o to víc mě těší najít v ní něco, co neplní umělé formičky zažitých vzorců. Tohle má Gabriela společné s Helenou Žákovou, která si už pár let buduje svůj románový vesmír, v němž se potkávají protivní, chybující, nekonzistentní a neokázale komplexní lidé. Helena navíc s chutí a vášní evropského nomáda zapojuje do děje zemi, ve které se román odehrává (v tom nejnovějším Skotsko a jižní Francii), je to výborná pozorovatelka. Obě autorky navíc uvádějí v (literární) život také nový archetyp „ženami psaného muže“, se kterým pracují bez zkratek, přiznávají svým hochům celou škálu emocí a nejistot. Je to zajímavý pohled mladých žen, který by měli číst také mladí muži.
V rámci čtiva pro mě typického, já čtu hodně poezii, a za sebe jako jednotlivce, individuální čtenářku bych rozhodně zvolila Meruňky z Donbasu od Ljuby Jakymčuk. Sbírka je deset let stará, teprve letos však vyšel její český překlad (v nakladatelství Fra). Formálně dějiny literatury nepřepíše, síla některých obrazů do nich ale má potenciál přidat kapitolu. Za mě čtenářská hostina, ze které vám možná nebude lehko. A to je dobře, poezie nemá být dietní!
Díky za milé povídání, přeji příjemný nový rok 2026 Tobě i naším čtenářům a připomínám, že s vítězem Polanovy ceny za literaturu faktu, Alešem Česalem, vyšel zajímavý rozhovor také v Krajských listech.cz... Aleš si prošel zdravotně velmi náročným obdobím a my mu za redakci přejeme, aby se mu v této sféře již dařilo mnohem lépe a mohl dále věnovat svůj čas namísto nemocnic rovněž své oblíbené spisovatelské činnosti, kterou – jak sami vidíme – oceňují nejenom řadoví čtenáři…
Vložil: Radovan Lovčí