Ezo Vs. Dezo. 6. povídka ze série MULTIVERCZ III. Čtení na pokračování

Foto: AI / Gemini

Popisek: Ilustrační obrázek

Marek Dobeš dnes přichází s pokračováním své série MULTIVERCZ III.

„Vůči Bruselu lokajové a mezi sebou si pozvyrážíme zuby.“ poslední slova neznámého vojína z Řásnovky 

„Poslouchaj Odilo, když už sem do Berlína tim festovnim kvaltom vážili cestu,“ Reichsführer Heinrich Himmler si posunul brejličky na kořen nosu, „nechtěli by se s náma vypravit na Wewelsburg. Budeme tam s pár správnejma kolíkama přibírat do čornýho řádu pár dalších novejch chábrů, kádrů. Vy si to za svoje zásluhy z tej rychty v Normandii už dávno špendýrujete, není-liž?“ 

Odilo vypnul hruď, až mu titanová destička po průstřelu pravé plíce zachřestila. 

„Ja wohl, meine Reichsführer!“ 

Po pár minutách už seděl v oblíbeném sudetoněmeckém automobilu, tedy volkswagenem vyráběné Škodovce, a uháněli na sever říše. Himmler pohybem ruky vypnul Wagnera linoucího se ze spojeneckého reproduktoru Sony a důvěrně se ke svému spolujezdci naklonil. „Odilo, voni žijou v tom už zase recht německym městě, Praga, není liž? A určitě tam v nějakejch těchlectěch podřadnejch povoláních festovně makaj český bílý, jak černý, není liž?“ 

„Občas nějakého toho čehůna potkám,“ přitakal Odilo a podvědomě se tak přizpůsobil Himmlerovu Bairisch dialektu. 

„A co, jak na tebe ty cajzli působěj? Sou to vážně takový lochec bestie? Nebo sme je už dokázali vychovat po našimu? Zvolili si přece toho bejvalýho komundíru Pávka, co teď hákuje pro Říši. Skočili mu na to, že si to vodfachal a dobrovolně ho poslali vládnout na Hrad starých králů nad městem. To už ukazuje jednoznačně, že se podvolili. Že sme z nich ty nezkrotný husity vymlátili, není-liž?“ 

Odilo se nadechl. „České dějiny se opakovaně odehrávají v ´středoevropském koridoru´, kde malé státy často nejsou subjektem, ale objektem dějin. Komunisty dlouho protežovaný zlatý chlapec, komoušský škrabák Milan Kundera, tento úděl popsal jako ´unesený Západ´, kdy střední Evropa – sevřená mezi impérii – jen zřídkakdy určuje vlastní hranice i osud; z toho pramení pocit bezmoci a obranné strategie spíš kulturní než mocenské. Polemiku s ním vedl synovec toho vašeho kamaráda z Barrandova, nějaký Václav Havel. Ten tuto zkušenost převádí do pojmu ´moc bezmocných´: tlak vnější moci a ´života ve lži´ plodí konformitu, ale i tiché, rozptýlené vzepření, které má limity, pokud není spojeno s institucemi a spojenci za hranicemi. Znělo to dobře, kdyby pak netleskal NATO za bombardérdování Jugošky… Ale co, rozflákali to tam Srbům, takže keine problemo…“ 

Himmler si přetřel brejličky jemným klůckem, na kterém se skvěl vytetovaný nápis Karel Hašl- Odilo si vzpomněl, že podobný viděl u toho mlaďasa Heydricha a marně přemýšlel, co má znamenat ten nápis –er, Matthausen. Pak pohlédl ostře na svého pasažéra. Kůžička zaskřípěla názvukem - Ta naše písnička česká. 

„Čéče, voni mi tu začínaj bejt sentimentální. Jak kdyby jim na těch čecháčcích záleželo? Takže když to shrnu, voni viděj Böhmen dějiny, že by se daly shrnout jako Hra o trůny, ale bez trůnu a bez draků. Kde špatný komparzisti hlídaj kulisy, zatímco hlavní postavy, například já, režírujou tu z Vídně, tu Moskvy nebo idealisimo primisimo aus Berlin. Vybombardovat Berlín nedokážou, tak si navzájem vyčítaj, kdo špendýroval víc pozornosti našich plamenometčíků k jejich Ležákům.“ 

Himmler se zasnil, před očima mu defilovali mrtví a poněmčení. Pak suše dodal: „Reinhard by se asi handrkoval, když mu tahali třísky z prdele.“ 

„Dovoluji si podotknout, že i tohle zmákli typicky ponašimu - parašutisty si pučili z Anglie. Proto se většinově drží osvědčeného receptu – vylévat si zlost na vlastních,“ připojil svůj koment snaživě Odilo. 

„Tož to, Odilo, máte pro změnu zase jednou recht. Podivejte se na toho Dobesche – až my jednou najdeme tu díru, ze který vysírá, Matthausen mu bude malej - jak kope do našeho Päwek. Že nemá na Hradě co kuchtit, že je to výsměch dějin, s takovou minulostí v sídle českých králů. A přitom chlopisko Päwek dokonale reprezentuje náturu těch böhmisch korouhviček.“ 

Při vyslovení krycího jména Pavla Petra Odilo maně zaskřípěl zuby, což si jeho nadřízený vysvětlil jako souhlas. 

„Jak říká Vůdce, ´Ti nejlepší už padli.´ Nuž, podařilo se nám betelně vyrubať ich elity a nejčko zóstala enem tahle poddajná chamraď. Musím se zmínit Josífkovi Goebbelsů, aby o tom Pávkovi natočil nějaký ten oslavný týdeník! Něco jako Der ewige typische Czechische oblude.“ 

Zase ten Päwek. Odilo si začal vyčítat, že se nechal strhnout k upřímnosti. Zaťal pevně zubní náhrady, které měl vyrobeny z nevystřílených nábojnic od Buzuluku a uchýlil se k mlčení. 

Zbytek cesty proběhl pak v předpokladatelném duchu. Himmler básnil o starodávných tajemstvích Germanie, teorii věčného ledu, Hohlweltlehre, energii Vrilu, která prý pramení z hlubin Země a dává sílu těm, kdo jsou ho hodni. "Vril," řekl, "je klíčem k naší budoucnosti. K árijské nadvládě." Globocnik mlčky poslouchal, ale v duchu si říkal, že tyhle ezo kecy jsou přesně tím důvodem, proč se museli spojit s Ruskem. Alespoň někdo stojící oběma nohama na zemi za parťáka při snaze ovládnout svět, být musí. Hlava v oblacích je hezká věc, ale v důsledku je vždy zásadní otázka, kolik kaťuší sjede z pásu ve čtverci času. Srp a kladivo proti květince protěže a dobře neštrychované runě na klopě. Strčte si, vy gaučoví náckové, ty svoje kecy za klobouk. Kdo prošel ohněm Arden, ten ví… 

Naštěstí cesta uběhla rychle. Když se Himmler dostal někam k původu Thule, sthulil se Odilo do prenatální polohy a usnul spánkem spravedlivého Überucabrtaného mensche. 

A o několik Hörbigerů později. 

Nyní stál Odilo Lotario Globocnik, Jr. na nádvoří hradu Wewelsburg. Byla už tma, a barák vypadal jako kulisa z hororu toho amerického čichače lepidla, Davida Lynche. Runy SS na věžích svítily, jako by někdo omylem zapojil vánoční osvětlení. Uvnitř čekala parta chlapů v černých uniformách, co vypadali jak fanoušci black metalu na výletě. Podzemní sál byl osvětlený pochodněmi, což bylo cool, dokud si Odilo neuvědomil, že tam není klimatizace. Uprostřed stál oltář a hluboko na jeho dně se leskl jakýsi energií jiskřící krystal, který měl být vrilovým expresem do jiné dimenze. Himmler začal poskakovat na jedné noze okolo jámy a zpívat něco, co znělo jako karaoke verze starogermánských zaklínadel. 

Odilo začal přemýšlet, co tam vlastně dělá. Jediný, kdo tu měl nějaká bojová zranění, byl totiž pouze on sám. Tak čím si ti rybízci v uniformách se smrtihlavem, hajlující nábožně každému Himmlerově slovu, zasloužili přijetí do řádu? Jeden kariérista a überlepševik vedle druhého. Tam jsme to dovedli, mír škodí psychickému rasovému zdraví. To už jsme snad měli na to Rusko radši zaútočit, to by nás aspoň trochu zocelilo, pomyslel si Odilo. Ale pak si uvědomil, že Himmler už zase hovoří o Vrilu a o něm samotném a pochopil vše. Byl tam jako testovací králík. Nikdo ze zúčastněných dosud pramen Vrilu ještě na vlastní kůži nevyzkoušel. První měl být on, Odilo. Došlo mu, jak naivní byl jeho přístup. Ti ezo maniaci potřebovali nějakého dezoláta, na zkoušku vlivu Vrilu na člověka. A válečnými útrapami omlácený Odilo pro ně byl doslova a do lomeného Schwabacher písmene tím nejvhodnějším dezo materiálem. Ezo našlo dezo. 

„Oh Scheiße.“ 

A už letěl.

Příště: Wir schaufeln das.

Vložil: Marek Dobeš