Nebe je v tobě, ty je však v sobě nehledáš, a proto je míjíš, je motto autorky Knížek o zvířatech

ROZHOVORY NA OKRAJI: Dana Raunerová (*5. 4. 1955) je známou osobností kulturní scény nejenom na Plzeňsku. Mnoho let působila také jako pedagožka různých typů škol, mimo jiné proslulého plzeňského Zámečku. Věnuje se rozmanité škále umělecké tvorby, kterou předváděla i na výstavách ve vzdáleném zahraničí. Povídání s ní je roztomile poetické a nepostrádá duševní hloubku a moudré životní postřehy.

Paní Dano, dnes žijete v malé obci na severním Plzeňsku. Ale vaše kořeny jsou spjaté s jiným krajem. Jste chebskou rodačkou, nemýlím se? 

Ano, mým rodištěm je Cheb – a místem dětství a dospívání pak Františkovy Lázně. Bylo to překrásné období života v laskavém a na vjemy bohatém, inspirativním prostředí, kde se dosud snoubí příroda a půvaby lázeňského města. V padesátých a šedesátých letech, tedy v období raného dětství, to bylo místo, kde příroda prostupovala městem mnohem intenzivněji. Život zde byl v mnohém srovnatelný s životem na venkově. Skloubení přírody a městských prvků – divadlo, kino, letní kino, školka i škola, Lidová škola umění, honosný společenský dům…! To vše v nevelké lokalitě a navíc lázeňská atmosféra s prameny, mikrovláčkem, lodičkami na rybníku Amerika, ale i nedalekými lesy plnými hub, ostružin a malin… To bylo a dosud je jedinečné až geniální. 

To nejen zásadně formovalo a utvářelo mou osobnost, ale nastavilo taky vysoko laťku mého toužení – toužení po nalezení obdobného prostoru k životu, když jsem Františkovy Lázně opustila, v logické snaze dospívajícího se osamostatnit. 

Byla jsem dítě bezproblémové, tak trochu samotářské. Zahrádky kolem domu byly plné krás a laskavých tajemství, což podněcovalo mé přirozené sklony k tvoření a vnímání světa jako nekonečné krásy. Spousta květin, záhonů, louka s potůčkem, na dohled parky s voňavými rododendrony, šeříky, jasmíny… Permanentní kontakt s přírodou a současně laskavé prostředí maloměsta. 

To je krásné a poetické vyznání rodnému kraji... Byli mimochodem členové vaší rodiny také nějak výtvarně činní, nebo jste touto cestou kráčela jen vy? 

Přestože v rodině nebyl nikdo, kdo by se zabýval byť jen okrajově výtvarnem, bylo kreslení a všeliké tvoření pro mě základem trávení volného času, samozřejmě vedle spousty her s dětmi ze sousedství na dvorech našich domů. Absolvovala jsem ale i 6 let hry na klavír, což bylo v té době samozřejmostí. Pro mě to nebyla příliš vášnivá aktivita, ale mnohé mi to dalo – mimo jiné první zkušenosti s veřejným vystupováním, ale i obratnost, a to nejen prstů, schopnost soustředění, nahlédnutí do oblasti „vážné hudební tvorby“… Zato navštěvování výtvarného oboru na ZUŠ v Chebu – malba, keramika, fotografie – to bylo to pravé, čím jsem naplno žila od svých cca deseti let. Musila jsem si to ale vyprosit, protože ježdění do 6 km vzdáleného Chebu mi bylo dovoleno až v tomto věku. 

Kdo vás po výtvarné stránce asi nejvíce ovlivnil, jako pedagog či jako činný umělec?

Tady asi nevyslovím žádné jméno, i když skvělá paní učitelka Raitmayerová z chebské Lidové školy umění je pro mě nezapomenutelnou. Pedagogická fakulta v Plzni a její výtvarní pedagogové mi dali zase dobré základy v kresbě i v malbě… 

V Plzni jste učila na několika školách. Na kterou z nich vzpomínáte nejraději a proč?

Ještě před nástupem na základní školy v Plzni jsem byla dislokována na ZŠ do Lubů u Chebu. A je to možná právě tento první rok mé pedagogické praxe, na který vzpomínám nejraději. Bylo to náročné – jak na dojíždění do práce z Františkových Lázní, tak i tím, že to byl první rok s velkým závazkem. Já a další čerstvá absolventka Pedagogické fakulty jsme byly po letech první aprobované síly v oboru český jazyk a výtvarná výchova na této škole. Skvělá paní ředitelka i učitelský sbor nám byly oporou a my jsme skutečně „jely“ na maximální otáčky. Děti byly v mnohém jiné než dnes. Třída fungovala jako parta. „Hra na žáky a učitele“ byla dotažena k dokonalosti s dávkou vtipu i ohleduplnosti a úcty. Pak jsem strávila půl roku ve Stodě. V Plzni ta situace už byla jiná, hektičtější. Dvě ZŠ – na Chodském a Husova – ve třídách někdy až ke čtyřiceti žákům. Učila jsem především český jazyk. Bylo to poměrně náročné, ale vzpomínky jsou krásné i na toto období. Pak ZUŠ a posledních 20 let byl mým působištěm SSUPŠ Zámeček. 

Tak Zámeček je v Plzni vyhlášená a renomovaná značka kvality, to jen dodávám pro místně neznalé čtenáře… Sama máte široké tvůrčí portfolio. Čím vším se ve své tvorbě zabýváte? Všiml jsem si, že mimo jiné i tvorbou loutek…

Ano, lákalo mě vždy tvoření obecně v různých oborech. To je prý astrologický rys beranů. Chtěla jsem zpívat, tancovat, kreslit, modelovat, fotit, hrát divadlo… Mnohé se nevyplnilo, k mnohému jsem přičichla, jiné jsem okusila víc. Nakonec mě víceméně shoda okolností a náhod dovedla do divadla Alfa, kde pracoval po léta ve funkci vedoucího dílen můj manžel. Touha vyzkoušet si spolupráci na výtvarném zpracování inscenace – scénografii a loutek – se naplnila poprvé díky kamarádovi Bohuslavu Holému, herci divadla Alfa, který režíroval inscenaci Haló, Jácíčku! od Daisy Mrázkové, a následně díky režiséru Tomáši Dvořákovi (Když se čerti rojili, Sněhurka, Čert tě vem!, Ovčí babička). Jednou jsem měla tu čest spolupracovat i s Daliborem Bártou na jeho muzikálu pro děti Muzikantská pohádka pro malou scénu Divadla J. K. Tyla. V současné době mi je ctí se po dlouhé době opět díky Petru Borovskému do Alfy vrátit v rámci spolupráce na představení Pohádka do dlaně, která měla večerní premiéru 21. listopadu. 

Jak jste se dostala k ilustracím knih?

I to bylo jedno z lákadel, které mě neodbytně vábilo. Ale příležitostí nebylo příliš – několik básnických sbírek, několik učebnic pro ZŠ s nakladatelstvím Fraus. Usoudila jsem, že si nejprve musím sama napsat texty, které budu moci ilustrovat. Začalo to vlastně katalogem k výstavě, kterou pořádala Západočeská galerie ve Výstavní síni 13 v Plzni k mým padesátinám. Tam jsem si řekla, že přeci nebudu jen mlčenlivým výtvarníkem a napsala jsem několik desítek drobných lyrických textů, za které jsem byla odměněna cenou časopisu PLŽ (Plzeňský literární život) za prózu. Spousta jiné činnosti, především pracovní, mě ale od psaní těchto textů pro dospělého čtenáře odvedla na poměrně dlouhou dobu. Ale já doufám, že po těch 20 letech dozrává čas k pokračování. 

Vydáváte léta zavedenou řadu dětských knížek z vlastní produkce a s vlastními ilustracemi. O čem vyprávějí a kolik dílů již vyšlo? A kdo do nich píše texty?

Později jsem se právě začala soustředit na psaní textů, především veršů pro děti. Všechny spojuje tématické zaměření na zvířata. To téma ale samozřejmě je jen odpichovou rampou pro nastínění modelů chování a vztahů v lidském soužití a také s výzvou k úžšímu vztahu k přírodě, jejíž jsme součástí. Verše byly původně věnovány naší dceři, která se narodila 1989, tedy v roce změn na politické scéně světa. Nazvala jsem je jednoduše Knížky o zvířatech. 

Knížky se těší pozornosti učitelů, ale i samotných dětí na prvním stupni ZŠ, ale i v mateřinkách. Dostávají se k nim i jednotliví zájemci, a to náhodně, na základě „tiché pošty“, ale i díky mé neutuchající snaze je šířit do světa osobně – po vzoru obrozeneckého pátera Vydry. Velkou zásluhu na vydávání Knížek má Plzeňský kraj, který přispívá v posledních letech na jejich tisk, za což i touto cestou moc děkuji. 

Třetí vydání – to je znak úspěchu a skvělé zavedenosti knih na trhu. Jak probíhají kontakty s vašimi čtenáři? 

Odhadem je už ve světě cca 11 000 výtisků, a to je nejen radostné, ale i zavazující. Jezdím s Knížkami na besedy s dětmi předškolními, ale především školními. Mluvíme o nás lidech, o tom, co potřebujeme k životu, jací bychom měli být a jak souvisíme s přírodou. Děti jsou vnímavé a mnohé souvislosti světa si uvědomují snad i samozřejměji než dospělí. Z 60 textů /z celkového počtu 330/ se zrodily písničky, které též už žijí svým životem a já je dál šířím právě prostřednictvím besed. Jejich autory jsou čtyři muzikanti pracující pro plzeňská divadla – Michal Vaniš, Jiří Tarantík a Dalibor Bárta. Přidala se k nim i plzeňská rodačka – kytaristka Milada Karez. Knížky jsou pro mě nástrojem pro šíření citlivosti a povědomí, že bez laskavosti, soucitu, empatie, schopnosti komunikovat a potlačit v pravé chvíli své ego, bez pocitu zodpovědnosti, korunované konkrétní snahou být funkční a organickou součástí nejen lidského společenství, ale přírody jako celku, nelze v harmonii a v souladu s celkem přírody existovat.

Zde bych ráda citovala pár vět z recenze sedmého dílu Knížek od literární teoretičky doc. PaedDr. Ladislavy Lederbuchové, Csc.: Autorčin postoj je nekompromisně ekologický, svým významem a smyslem překračuje estetické konvence mnohem razantněji než metaforická ekvilibristika jiných současných autorů. Knížka o zvířatech 7 je vtipná, zábavná, krásná. Je poselstvím, že život na Zemi je tvořen společenstvím všech živých bytostí a lidé mají výjimečný dar komplexně hodnotit své postavení v něm, a tím i úkol společenství jako celek chránit, neboť ohrožením tohoto celku je ohrožen i jejich vlastní život. Poezii Dany Raunerové pro děského posluchače a čtenáře a její výtvarnou knižní prezentaci považujeme za výjimečný autorský počin nemající v kontextu současné české poezie a knižní produkce obdobu, zasluhující obdiv a uznání. 

 

Jak se vám daří jako samonakladatelce? Přináší to nějaké výhody?

Otázka je trefná, ale odpověď není jednoznačná a ani nebude návodná pro ostatní autory, kteří jsou jistě obratnější v jednání s nakladatelstvími. Jsem autorkou textů, ilustrací i grafické úpravy Knížek o zvířatech. Zatím jen tisknout sama neumím. (úsměv) Tisk svěřuji v posledních letech lokální tiskárně v sousedství České Břízy, v Záluží. Je to už dlouhodobá a spolehlivá spolupráce. No a distribuci si obstarávám sama – viz mé zmíněné cesty po knihovnách, školách anebo trzích, či prezentace v rámci mých výstav či jiných aktivit. Naposledy to bylo v Chotíkově při příležitosti otevření Poplužního dvora. V Knížkách dávám prostor inzerci Dětskému centru Plzeň, se kterým dlouhodobě spolupracuji, a na oplátku prezentuji Knížky i na Benefičních večerech pro toto zařízení, které probíhají v Masných krámech. První ročník byl před lety v mé režii. Proběhl v oddací síni Magistrátu a vystupovali na něm i herci divadla Alfa, a to právě s texty z prvního dílu. 

Tento můj způsob distribuce bude výhodou do té doby, dokud budu vládnout tělem a budu schopna řídit auto a budu cítit sílu a radost ze setkávání se s dětmi a jejich pedagogy, knihovníky... Přece jen 30 let pedagogické praxe mě zocelilo a dalo mi to oprávnění. Až to bude jinak, uvidíme. Třeba skutečně dojde na doporučení od paní Lederbuchové, abych udělala výběr top-textů a vydala je v jedné publikaci. Pak už to třeba bude v péči nějakého nakladateství. Ale do té doby, doufám, ještě přivedu na svět díl devátý a desátý. Mám ráda zaokrouhlená čísla. (úsměv) 

Která kniha z vaší řady je nejnovější či se chystá k vydání?

V loňském roce vyšel v prvním vydání díl osmý a letos ve třetím rozšířeném vydání díl druhý. Oba tyto díly i jejich „sourozence“ dokonale představily veřejnosti – v rámci mé tříměsíční výstavy v nádherných prostorách Mariánské Týnice, v bývalém refektáři – děti ze šesti základních škol regionu Plzeň-sever – z Kozojed, Kralovic, Pernarce, Třemošné, Horní Břízy, ale i z Čisté. 

Podnikáte také řadu výstav, zvláště v letošním roce. Která se aktuálně plánuje a kde vás mohou potkat naši čtenáři?

Ano, je to tak. Kalendář mi připomněl, že čas letí, sedmdesátka zaklepala na dveře a v dubnu tohoto roku radostně vstoupila. Výstava v Mariánské Týnici tedy byla vlastně připomínkou, že tu stále jsem a výtvarně tvořím. Další výstavu mi přímo „na klíč“ zorganizoval kamarád Pavel Janouškovec v půvabném historickém objektu v Pardubicích. I ta už je minulostí, stejně jako dvoudenní výstava v nádherně rekonstruovaném prostoru Poplužního dvora v Chotíkově. Sedmého listopadu jsme zahájili v G4 v Chebu – v útulném prostoru jeho klubu – komorní výstavu mých obrazů a kreseb, která bude trvat cca do Vánoc. No a v příštím roce v dubnu mě čeká výstava v překrásném historickém areálu v Chomutově. Přesné datum poletí do světa co nevidět. Výstavy příliš neplánuji, protože nabídky za mnou tak nějak samy přicházejí, a tak myslím, že to nebude jediná výstavní aktivita v roce 2026. 

Vystavovala jste rovněž na různých místech v zahraničí. V kterých nejvzdálenějších destinacích to bylo a jak na to vzpomínáte?

Jediná sólová výstava proběhla před cca 30 lety v Salzburgu. Ostatní zahraniční prezentace byly vždy v rámci nějaké skupiny – např. ve španělské Zaragoze, popř. v bangladéšské metropoli Dháka. Nejdál se dostala má tvorba do soukromých sbírek v USA a v rámci soutěže o poštovní známku, kdy jsem získala 3. cenu, se dostaly mé návrhy i do Japonska. No a vlastně vzpomínám, že jeden můj keramický objekt putoval i do Jihoafrické republiky. Několikrát jsem vystavovala v německém příhraničí – v Regensburgu, Géře, Wündsiedelu, ale i v rakouském Linzi nebo ve slovenské Snině či v maďarské Pécsi.

 

Kdyby se chtěl někdo seznámit podrobněji s vaší tvorbou, existuje nějaký váš katalog s jejím souhrnem? A měla byste nějaké filozofické motto, jímž byste dovedla charakterizovat svoji tvorbu nebo váš přístup ke světu?

Katalogů není příliš. V rámci výstavy v Západočeské galerii vznikl poměrně výpravný katalog – Nebe je v tobě. V rámci výstavy v Univerzitní galerii v Plzni vznikl jiný s názvem Nadechni se a leť! U příležitosti výstavy v klatovské galerii U bílého jednorožce pak další sešit-katalog. Všechny budou jistě k dispozici v galeriích, ale budou k nahlédnutí zprostředkovaně i na mých webových stránkách www.raunerova.cz , které se tímto zavazuji co nejdřív zrekonstruovat. Jejich původní podoba je ale stále funkční. 

Poslední dva katalogy vznikly letos u příležitosti výstav v Mariánské Týnici a následně pak v Pardubicích. Motto pro výstavu ve výstavní síni 13, Zpč. Galerie v Plzni ke mně přišlo doslova samo. Je to citace myšlenky Angela Sillesia: Zastav se! Kam běžíš? Nebe je v tobě, ty je však v sobě nehledáš, a proto je míjíš. 

Motto, které jsem použila do 5. dílu Knížek o zvířatech má delší dovětek: Jsme se zvířaty součástí živého organismu Země. Vše souvisí se vším. 

„Přeji nám lidem, abychom v sobě posílili schopnost vcítění se do jiných živých bytostí a soucit s nimi, abychom byli schopni nadhledu nad souvislostmi našeho světa, abychom si byli vědomi toho, že nejsme sólo, ale že vše kolem nás se nás dotýká, že se vším souvisíme fyzicky i duševně, že jsme s celou planetou jedním unikátním živým organismem. Jak my ublížíme, bude nám ublíženo, jak vyšleme hněv, strach, nenávist, lhostejnost, vrátí se nám stonásobně. Jak vyšleme lásku a soucit, jak budeme tvořit krásu a harmonii jakýmkoliv způsobem, vrátí se nám to plnými náručemi. Vše se vším souvisí!“ 

Na penzi žijete s rodinou v České Bříze. Co vás symbolicky zaválo právě sem? A máte pokračovatele ve svém uměleckém snažení také mezi potomky, nebo ti si kráčejí jinou cestou? 

Konec dobrý, všechno dobré! Úsloví, které by nemělo vyznít nějak fatálně, protože se na skon ještě s dovolením nechystám, ale chci tím říci, že se mi splnil sen žít co nejblíž přírodě v regionu, který zase ale není opuštěn civilizací. Tedy je to vlastně navázání na můj život ve Františkových Lázních s určitou obměnou. Za kulturou se musí kousínek víc popojít, popojet. A snad i právě proto se snažím mnohé aktivity – např. výstavní – tu a tam přenést i na naši zahradu a do našeho domku, popř. navštěvuji ZŠ a kulturní akce i s Knížkami o zvířatech a zúčastňuji se, co nejvíc mohu, kulturního dění především právě v našem regionu Plzeň–sever. 

Manžel je fotograf, který se věnuje krajině a její minimalistické podobě. Dříve byl součástí seskupení Měkkohlavých a vystavoval. V současné době fotí jen sobě pro radost. Co se dotýká nějaké mé rodinné predispozice pro tvořivé aktivity, nemám zřetelných předchůdců v úzké ani široké rodině. Ale můj táta Jihočech, vlastenec a milovník české historie a jeho bratři byli nadšenými rodinnými „dopisovateli“ (psali si veledlouhé dopisy, které svědčily o literárních předpokladech celé rodiny). Stejně tak i hudební sluch a talent se v široké rodině vyskytuje poměrně hojně. Výtvarnu se ale nevěnoval a nevěnuje cíleně v rodině nikdo, jak už jsem zmínila. Jen strýček František nakreslil jednou „kápličku“ v rodné vsi Chabrovice a tímto činem se zapsal do paměti rodiny. 

Jediným naším potomkem je dcera, a ta je zaměřena spíš na sociální oblast. Tak je zřejmé, že jsem v tom výtvarném nasměrování v rámci rodiny sama. O to víc se musím snažit a nepovolit v předávání zkušeností dál i mimo rodinný klan. Vždyť to vychází i z mého motta, že všechno a všichni souvisíme. 

Máte kromě psaní a umělecké tvorby čas na další koníčky?

Pro nás je důležité žít bohatou realitou světa co nejblíž přírodě, která je zdrojem všech potěšení pro zrak, sluch, čich a celé tělo a tím i naší životaschopnosti, energie a chuti do života. Proto taky došlo k našemu „útěku“ z města na venkov. Jsme tak v úzkém kontaktu s hlínou, kterou si nosíme na botách do chalupy, se stromy a jejich listím, které se na kompostu zase v hlínu mění, s trávou a hemžením v ní, s oblohou a jejími proměnami…

Snažíme se, aby ten kontakt byl co nejužší a co možná nejvíc empatický, ohleduplný a moudrý. To je můj největší koníček a k tomu pozorování přírody, procházky spojené s poznáním, s houbařením, zaznamenáváním viděného... Svět podle našich představ si tvoříme i v naší zahradě. Je bohatá na stromy a keře a mírně tajná zákoutí, a tak je ideálním prostředím pro různou žoužel, které je umožněno s námi tento prostor v bezpečí obývat.

Teď se právě budou ukládat ke spánku ježci a my budeme čistit ptačí budky a instalovat krmítka pro ptáky a…Je toho hodně, co nás může naplnit štěstím z toho, že patříme k vyvoleným, kteří mohou tu chvilku života tady na Zemi pobýt a být něco platní při tvoření harmonie světa. Měli bychom se snažit ze všech sil nebýt jen pouhými konzumenty! 

Nedávno jste navštívila Ameriku. Jaké dojmy si odsud odnášíte?

Ano, díky dceři, která už deset let žije v Kalifornii, se moje cestovatelská odvaha vzedmula tak, že jsem poprvé v sedmdesáti letech usedla se zlomkovitou znalostí cizích jazyků do letadla a spolu s ním zdolala Atlantik i celou šíři amerického kontinentu tam i zpátky. Přes tři týdny pobytu v prostředí, které jsem do té doby mohla vnímat jen zprostředkovaně, mě jistě obohatilo. Minimálně jsem se postavila na roveň populace, které nedělá cestování planetou křížem krážem problémy. 

Tak nějak jsem tedy tou cestou jemně odhodila ostych a dodatečně dospěla. Posílila jsem prostě své cestovatelské sebevědomí.  Viděla jsem spoustu přírodních krás Kalifornie, ale potkala se i s mnoha lidmi, kteří byli vstřícní, milí a komunikativní. Měla jsem např. možnost pozorovat lidi, kteří spolu se mnou cestovali místní autobusovou linkou číslo 29 na Huntington Beach po Beach Boulevardu – dvě hodiny jízdy tam, dvě hodiny zpět. Nebyli to lidé z místní většinové populace, která vyjíždí autem „přímo z ložnice“, ani turisté. Byli to ti méně zaopatření a já. Veřejná doprava je zde levná, protože se počítá s tím, že ji využívají právě ti chudší, dost často i bezdomovci. Byl to prožitek, který byl současně i jakousi soukromou sociologickou sondou. Vedle angličtiny tu zněla logicky i španělština, druhý úřední jazyk té oblasti. Bez problémů. 

Hodně těch spolucestujících jsem si udržela v paměti. Stali se součástí mého života a já se o to víc stala světoobčanem snad i s rozšířeným pochopením jejich strasti i radostí. V tom je cestování důležité. Tak teď už jen doladit znalost nějakého světového jazyka! Ačkoliv i bez toho si můžeme při dobré vůli porozumět! Empatie je mocná! 

A jaké jsou vaše osobní či tvůrčí plány do budoucna?

Mým základním plánem je žít, a to v takové kondici, která nezadá příčinu, abych byla na obtíž, ale naopak mi umožnila být k užitku nejen svým nejbližším, ale světu vůbec. To je přece povinností každého živáčka na této neuvěřitelně krásné planetě. 

Děkuji za krásný rozhovor! Nechť se tak stane!

 

 

Vložil: Radovan Lovčí

Dana Raunerová, Rozhovory na okraji, HP,