Jeho rudá vlajka byla přivázaná ke golfové holi: Nenapsané paměti Adolfa Hoffmeistera. Knižní glosa

Foto: Se svolením Albatros Media (stejně jako obálka v článku)

Popisek: Adolf Hoffmeister na obalu knihy

Adolf Hoffmeister (1903-1973) začínal s uměleckou tvorbou pod patronátem básníka Stanislava Kostky Neumanna a získal - právě před 100 lety (1925) - doktorát na právnické fakultě UK v Praze. Pak pracoval až do roku 1936 v kanceláři svého otce-právníka. Velmi cestoval a jenom v Paříži zažil od roku 1922 na padesát pobytů. Vracel se také do Ruska a už z první návštěvy vznikla knížka Povrch pětiletky. Stranil tamnímu budovatelskému rozmachu.

Roku 1934 se zúčastnil sjezdu sovětských spisovatelů v Moskvě, byl činný v Levé frontě a ve Společnosti pro hospodářské a kulturní styky se SSSR i ve Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. Před Hitlerem pak foukl do Ameriky a podnikl po Státech turné z pověření Mezinárodního dělnického řádu. Byl redaktor Hlasu Ameriky, řídil i naši sekci ve státním rozhlase USA. Od června 1948 se stal velvyslancem ve Francii, od roku 1951 profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V letech 1948-1950 se za náš stát účastnil zasedání OSN v New Yorku, v letech 48-51 měl plnou důvěru jako stálý delegát při UNESCO. Byl taky komisařem na uměleckých výstavních expozicích v Číně (1954), Paříži (1957) a v Bruselu (1958), coby šéf Penklubu nás zastupoval na kongresu v Tokiu (1957), roku 1962 byl spolu s vládní delegací ve Střední a Jižní Americe. V letech 1965-1967 pracoval jako předseda Svazu československých výtvarných umělců.

Neobyčejně všestranný muž připravoval koncem života paměti, ale příliš laxně. Proč se tomu divit. Z veřejného života byl „zničehonic“ exkomunikován a měl jak zákaz publikovat, tak zákaz vystavovat: i lepil doma v Praze nebo na chalupě koláže a kreslil. Ale psát, psát se nepřinutil.

Nebylo tomu tak vždycky, ale psaní posléze vnímal jako největší dřinu. Na stará kolena ji odmítal (navíc zakázán) podstupovat, takže paměti nenapsal, ale synové dali po letech i tak dohromady soubor materiálů včetně nikdy nepublikovaných fotografií. Vzpomínky supluje.

Adolf Hoffmeister a kolektiv: Nenapsané paměti. Ilustrace Adolf Hoffmeister. Grafická úprava Adam Hoffmeister. Ediční příprava a redakce Tomáš Vrba. Ve společnosti Albatros Media v Praze vydalo roku 2025 nakladatelství CPress v Brně. 328 stran.

Střídá se tu několik stylistických rovin, ale těžiště jsou soukromé dopisy. Ty doplňují psaní Mileny Jesenské, Milana Kundery i dalších, přičemž editor Tomáš Vrba (*1947 v New Yorku) vybíral z většího konvolutu a psal komentáře do záhlaví kapitol. Vznikla kniha pestrá, jako byl rozrůzněn život Hoffmeisterův, a například roku 1931 uveřejnil v knize Světobol fejeton Golf. Sice se to tam nedočteme, ale byl i zakladatel Golfového klubu Líšnice a zálibu si nesl žitím tak dlouho, že mohl komunistický ideolog Václav Kopecký napsat: „Sice je pokrokový, ale jeho rudá vlajka je přivázaná ke golfové holi.“

Dosti zásadní roli v Hoffmeisterově životě hrál Mánes. Už roku 1923 tu vystavoval a roku 1927 ho spolek vstřebal jako řádného člena. Roku 1930 dokončena známá budova na místě Šítkovských mlýnů a hle, Spálená 4, kde AH žil, a jejich dům Diamant jsou pár metrů odsud.

Roku 1932 vystavoval v Mánesu spolu s Dalím, Ernstem, Chiricem, Miróem, Fillou, Šímou, Štyrským, Makovským, Muzikou a Toyen. Z té výstavy si koupil rozměrné Ernstovo dílo. Pro rok 1934 připravil v Mánesu výstavu karikatur a hodně nakoupil z následující výstavy Joe Hlouchy Černošská a tichomořská plastika. Roku 1937 vedl delegaci Mánesu do SSSR a rok poté bojoval článkem Ne! za charakter svobodné tvorby, a to proti svému mentoru Neumannovi a jeho diktátu socialistického realismu. Neumanna nakreslil, jak stojí mezi hlavami popravených umělců vč. Josefa Čapka.

AH měl až příliš talentů, takže se do jisté míry vzájemně tlumily. Byl karikaturista, scénograf, překladatel, dramatik, novinový žurnalista, rozhlasový komentátor, pedagog, umělecký kritik, politický pracovník, diplomat, organizátor kulturního života a jistěže i zaujatý cestovatel. Činorodý. I ten Ferda Mravenec byl hadr.

Od strany 137 najdeme v knížce černobílé fotoreportáže Jana Lukase - z Hoffmeisterova bytu na rohu Spálené a Lazarské. Vidíme knihami obložené stěny, na jednom snímku nějakých dvacet hostů. Brdečka, Drda, Zdeněk Seydl, karikaturista Pelc, Nataša Gollová a její partner herec Vnouček…  Milena Jesenská psala Hoffmeisterovi v letech 1927-29 a vyjadřovala se mj. k manželské krizi, kterou prožíval. Asi ho milovala, ale povzbuzovala ho, aby si konečně vzal dlouholetou přítelkyni Sašu Jílovskou. „Můj milej hochu,“ vyjádřila se 2. září 1927, „mám tě moc ráda, a proto jsem na tebe hodná. Je mi jen strašně líto, že mě máš rád jen proto, že jsem na tebe hodná.“

V září-říjnu 1936 podnikl s Jaroslavem Fragnerem cestu po Spojených státech a naše kniha ji líčí skrz dopisy zmíněné už Saše Jílovské. Mimo jiné líčí AH Niagaru, Grand Canyon, Santa Fé, Los Angeles, San Francisco… Chodil i do biografů, navštívil studio Walta Disneye. Vrátil se domů a uplynulo jen pár let a z okupované Prahy (1939) už prchal do Paříže. Tam ho zavřeli do La Santé, že možná pracuje proti Francii, a střídal internační tábory. Se štěstím foukl přes Maroko do Portugalska a dlouho to trvalo, než došlápl na palubu lodi do Ameriky.

A předtím z vězení napsal: „Nelpím už na ničem, vše jsem pochoval a oželel s dosti lehkým srdcem, jen o svou knihovnu se bojím. Nechtěl bych ji ztratit. Toužím po svých knihách až tělesně: po vyrovnaných řadách svazků a tom prostředí. Je to divné. Nikdy jsem nebyl knihomol a měl bych mnoho jiných složek života postrádat trpčeji.“

Čteme i jeho básně z vězení… a posléze psaní z Ameriky. Od lednového vylodění v New Yorku jich do konce listopadu 1941 poslal mnoho matce, ale spojení ukončil vstup USA do války. Textem o druhém americkém pobytu přispěli knize Filip Šér a Martin Mejzr a přetištěno je i odvysílané interview Voskovce, Wericha s AH z května 1942, nebo jejich společná Černá čtvrthodinka ze září 1943.

Mamince se znovu ozval 16. června 1945, když bylo obnoveno telegrafické spojení přes Atlantik, a do Prahy se vrátil koncem srpna. Proč ale zacházet do dalších a dalších detailů, už jen připomenu, že jeho byt ve Spálené 4 válku přežil. Byl dílem architekta Fragnera a některé kusy nábytku navrhl Alois Wachsman. Okolní dům Diamant je vzácná kubistická památka a uvnitř ní měl AH svou ložnici-kajutu: odpovídala cestovatelské zálibě.

Výklenky bytu zaplňovaly sbírkové předměty: sošky, masky a trofeje kultur Oceánie, Afriky, Ameriky, Číny. A jak to tam fungovalo za války? Přesně nevíme, ale ve zkonfiskovaném bytě žil Jaroslav Nachtmann, konfident Gestapa, kvůli němuž zemřelo na tři sta odbojářů i vč. nebohé Mileny Jesenské.

Válka skončila Hitlerovou prohrou (měl taky iniciály AH) a dochovala se (i z pozdější doby) fascinující Kniha hostů, ve které jsou podepsáni fotograf Robert Capa, Jean Cocteau, Jean Effel, Max Ernst, Kundera a Forman, Olga Schoberová, Trnka, Voskovec, Werich, Zrzavý. Picasso i Mitterand. Zde je ale třeba přiznat, že kniha byla chvíli i na ambasádě v Paříži, když tam byl Hoffmeister velvyslancem.

V další sekvenci výpravné publikace najdeme výklad Adolfova pojetí Cesty kolem světa za osmdesát dní anebo ke sbírce sci-fi Labyrint, do které přizval řadu výtvarníků, co tenkrát často ani nesměli publikovat. „Ypsilonkový“ Jan Schmid, ale nejen on, vzpomínají, jak je AH učil na UMPRUMu, a knihu uzavírá výběr z dopisů, které dostal. Jsou třeba od Feuchtwangera (1941), Tzary (1947), Soupalta (1959), De Gaulla (1965), Milana Kundery (1969-1972) a vzpomíná na něj dramatik Edward Albee, historik František Dvořák či spisovatel Pavel Kohout. Ruská okupace 1968 mu byla bohužel zhroucením celoživotní víry, jak aspoň píše jeho syn Martin, a to víry, že svět půjde socializovat. A Martin pokračuje: „Všichni seděli u rádia, poslouchali reakce světových agentur a já jsem po hlase poznával Ondřeje Neffa, který byl někde, odkud nepřetržitě vysílal Československý rozhlas, a dodával lidem ne snad naději, ale přece jen podporu.“

Velmi decentně pojali sestavovatelé poslední Hoffmeisterovy roky, přičemž mladší syn píše: „Na konci července 1973 jsem měl dovolenou z prezenční služby v armádě. Byli jsme s otcem na chalupě v Říčkách, o jídlo a úklid jsme měli postaráno. V nedalekém městečku Rokytnice v Orlických horách měla chalupu paní Kuklíková. Každý den pilně docházela a starala se o nás. Familiérně jsme jí říkali paní Kuk, znal jsem ji od dětství, byla téměř člen rodiny, rozhodně v létě, které jsme pravidelně v Říčkách trávili. V posledních dnech otec dopsal divadelní hru, která se mu zhruba před rokem dvojjazyčně zdála. Sen si pečlivě zaznamenal, jak česky, tak anglicky. Je to temný příběh s prvky absurdního dramatu. O konci civilizace v zemi nikoho, kde jedna z mála budov, která zůstala stát, je pisoár, a o právo na jeho užívání bojuje prostitutka Urine s celým světem. 23. července přijeli hosté, otec jim vpodvečer Pissor – tak se hra jmenovala – přečetl a šel, jak bylo v poslední době jeho zvykem, poměrně brzy spát. V noci v důsledku svého srdečního onemocnění zemřel.

Paní Kuk otevřela dokořán okna světnice, kde spal, aby duše mohla odejít. Tak se stalo, doslova fyzicky jsem to pociťoval. Máma s bratrem z Prahy dorazili, jak nejdříve mohli.“

Starší syn dodává: „Když jsme dostali zprávu, že táta zemřel, zavolal jsem Ondřeje Neffa, zda by nás tam dovezl, protože jsem nechtěl řídit. Přijeli jsme do Říček, když už tam byla pohřební služba. Laskavě čekali. Bylo pozdě po poledni a pamatuji, jak neforemný, černý pohřební vůz pomalu odjížděl polní cestou k říčovskému kostelu.

Slunce mi svítilo do očí a vůz se ztrácel ve slunečním oparu… Jednání úřadů bylo bohužel nedůstojné. Ministerstvo kultury mělo velký problém s tím, že otec jakožto národní umělec měl nárok na státní pohřeb. Měli obavu, aby, jak ztvrdili, nedošlo na pohřbu k provokaci. Striktně trvali na tom, že obřad bude bez projevu. A tak proběhl mlčky, jen Karel Höger přečetl text úmrtního oznámení, které napsal Miroslav Holub. Pohřeb byl ve Strašnickém krematoriu a bylo tam obrovské množství lidí. Myslím, že všichni chápali, že táta zemřel v důsledku zklamání z prohry svých ideálů.“

Nechybí ani nekrolog Jaroslava Seiferta (28. 7. 1973) a dlouhá vzpomínka Ferdinanda Peroutky (4. srpna 1973).

Vložil: Ivo Fencl