Inspirovala jsem se Hunger Games a Divergencí, říká spisovatelka

Foto: Se svolením Michaela Labáková

Popisek: Michaela Labáková

ROZHOVORY NA OKRAJI: Michaela Labáková (*28.1.1991, Plzeň) je mladou spisovatelkou ze severního Plzeňska. Žije a tvoří v Plasích, kde sepsala několik románů a pozvolna je uvádí na knižní trh. Ve svém psaní se nebojí rozmáchnout do šíře, po vzoru starých klasiků dává prostor větší popisnosti a nekrátí text na minimum, jak je dnes občas zvykem…

Míšo, co tě přivedlo ku psaní? Začala jsi s ním až v dospělosti, nebo jsi psávala už v dětství, jako to mívají někteří autoři? A měla jsi nebo máš nějaký literární vzor, který tě inspiruje?

Vymýšlet příběhy mě bavilo odmalička. Začalo to krátkými texty o Barbínách, o pár let později už jsem plnila prázdné školní sešity různými fan-fikcemi, románky, zkoušela jsem i detektivky, ale ty byly mizerné. Časem jsem zjistila, že právě romantika bude to pravé ořechové. Bývala jsem vždycky takové ošklivé káčátko, tak jsem si na papíře kompenzovala to, co ostatní holky zažívaly v reálu.  (úsměv) Co se týče vzoru… Já si hodně potrpím na autenticitu, jsem vlastně takový rebel, co musí jít vždycky proti stádu, takže se žádným jiným autorem neřídím, ba ani se nesnažím žádného napodobit. Jedu si svou vlastní cestou a prostě doufám, že si má tvorba své fanoušky najde.

Kterými cestami se ubíralo v životě tvé studium? A souviselo nějak s literární činností, nebo se spíše s touhle sférou tvého života v praxi míjelo?

Po gymplu jsem zatoužila po žurnalistice, abych mohla právě psát, ale bytostně nenávidím drby a šíření pomluv, s čímž mám novinařinu spojenou, takže jsem od toho upustila a šla studovat na pedagogickou fakultu to, co miluju – češtinu. Přidala jsem němčinu, protože cizí jazyky mě strašně baví. Po ukončení bakaláře jsem přesídlila na obor Český jazyk – Anglický jazyk v navazujícím magisterském programu, ale v tu dobu už jsme s manželem chtěli založit rodinu, které jsem dala nakonec přednost a navazujícího magistra jsem předčasně ukončila.

Teď zpětně mě mrzí, že jsem nešla na filozofickou fakultu studovat bohemistiku, tam bych se asi češtinářsky vyřádila víc. Každopádně jsem opět asi trochu proti stádu, ale na psaní mám ten názor, že na něj člověk musí mít talent, a pokud nemá, nepomůže ani X let studia, ani tisíc spisovatelských kurzů…

Tak novinařina není jen o drbech, to je to trochu příkré hodnocení, proti němuž musím lehce zaprotestovat… Mimochodem, vzpomínáš si, kdy jsi poprvé veřejně prezentovala některou svoji literární práci a co to bylo?

Já vím, promiň. Vím, že nejsou všichni takoví, ale už jen to, že bych musela nějaký takový předmět absolvovat, mě odradilo… K prezentování – ano, poprvé jsem prezentovala svou práci na gymplu – když naše úžasná profesorka češtiny, paní Kovaříková, vybrala mou slohovku jako jednu z nejlepších a donutila mě ji přečíst celé třídě. (úsměv) Jestli se to počítá. Pokud se to nepočítá, asi to tedy bylo v červnu 2023, kdy mě jedna ze současných profesorek na gymplu pozvala, ať na hodině tvůrčího psaní představím studentům svou knihu Venkov a kousek z ní přečtu. Následně studenti měli zkoušet napsat kousek pokračování, já pak vybrala vítězný úryvek a vítězka dostala výtisk Venkova jako dárek.

Před pár léty ti vyšel tvůj první román Venkov, který už jsi výše stručně zmínila. O čem vypráví a co tě k jeho sepsání inspirovalo?

Venkov je lehce dystopický román z budoucnosti vzdálené cca 100 let dopředu, kdy se společnost rozdělila na dva tábory – Venkovany, kteří se vzdali veškeré techniky a hodlají žít v souladu s přírodou, a Pokrokové, kteří se naopak vzdali přírody ve prospěch pokroku a technologií. A to bych nebyla já, abych do toho nezamotala nějakou rebelii a lásku, pochopitelně mezi Venkovankou a Pokrokovým. Aby to neměli tak jednoduché. (úsměv)

Inspirovala jsem se v tomhle případě Hunger Games a Divergencí, protože obě série miluju – hlavně ty Hunger Games. Štve mě tam ale to vzepření se systému, ty boje, to násilí… A tak jsem si napsala vlastní dystopii, kde bude v hlavní roli láska a rodinné vztahy, ne boje a umírání. Toho je v životě i tak až dost.

Rozebíráš zde také motiv rozděleného světa. Paradoxně je to téma, které se nás v postmoderní době dotýká dosti intenzivně, i v české společnosti. Co k němu podle tebe přispívá? Sociální sítě, které nás měly naopak více spojit? Nebo ztráta tolerance a nenaslouchání si? Uzavírání se do vlastních názorových či generačních bublin? … A co si s tím v praxi počít?

Myslím, že hodně přispívá to, že lidstvo jaksi ztratilo nějakou pokoru a úctu nejen vůči sobě navzájem, ale i vůči životu samotnému. Všichni všechno považují za samozřejmé, nikdo si neváží obyčejných věcí, a co mě štve nejvíc, každý chce být respektován, ale nikdo nehodlá respektovat druhé, tudíž je svět ve slepé uličce. Já sama jsem se začala před světem hodně izolovat, protože mi všechna ta lidská neúcta a faleš nedělají dobře, necítím se mezi lidmi ve své kůži a radši se uchyluji domů, ke své rodině, která je beztak to nejcennější, co člověk může mít.

Sociální sítě… Tady jsem rozpolcená. Já si osobně vystačím jen s nimi, člověk si aspoň může rozmyslet, co řekne, ale je to dvousečná zbraň – pak totiž musím občas mluvit naživo a koktám, zadrhávám se a jsem nervózní, takže vím, že si sociálními sítěmi sama škodím. A tuším, že nejsem jediná, kdo to tak má.

Mne se sociálními sítěmi vždy více propojil návrat z velkoměsta na venkov, když jsem zrovna bydlel v určitém období tady. Ale pak mne několikrát v životě šokovalo chování reálných známých, kteří byli schopni se náhle po létech rozejít kvůli tomu, koho jsem volil či nevolil, a nezatajil jsem to ani na internetu, nebo za názor zveřejněný na sociální síti, o němž bychom si v reálu normálně podebatovali. Najednou jsem byl pro ně morální odpad, s nímž už nehodlají mít do smrti nic společného. Mimochodem, proč to vždy a bez výjimky byli Pražáci a inťoši, kteří by se dali zahrnout do oné osobité kategorie nazývané „Pražská kavárna“? (úsměv) Máš to někdy také tak?

Upřímně? Mě politika vždycky neskutečně nudila, až znechucovala. Je jedno, kdo tam zrovna je – beztak se pro nás, běžné smrtelníky, téměř nic nezmění. Z tohohle důvodu nečtu zprávy, nezajímám se, kdo je zrovna ve vládě, a veškeré řeči o politice pouštím jedním uchem tam a druhým ven. Už tak mám v hlavě tisíc informací – nepřipadá mi důležité nosit tam to, kdo je zrovna chvilku aktuálně „u korýtka“.

Pokud jde o známé nebo příbuzné, kteří jsou schopní se se mnou přestat bavit jen kvůli tomu, v co věřím… Pak to nejsou kamarádi, ale pseudokamarádi, a ty v životě nepotřebuju. Raději budu mít dva tři dobré kamarády, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem, než být obklopená hromadou falešných pseudopřátel. Vždycky jsem byla outsider a klidně budu až do konce života, pokud to znamená, že budu mít v duši klid.

Žijeme v době ztráty starých jistot a lidstvo již několik let balancuje na hraně jaderné války. Jak to prožíváš ty? Jsi optimistka stran budoucnosti, nebo spíše naopak?

Těžko říct. Považuji se za optimistku a věřím, že vždycky je nějaké řešení, ale taky silně věřím v osud a v to, že pokud máme něco předepsáno, prostě se to stane, i kdybychom se postavili na hlavu. Tohle se dá ale aplikovat na život jednotlivce… Co se týče lidstva celkově, tam už se asi uchyluji k pesimismu, protože vidím, jak málo si lidi váží života, a myslím, že dokud nepřijde nějaká katastrofa nebo válka, nic se nezmění. Jsem ale zároveň matka dvou kluků a přála bych si pro svoje děti krásnou a zářnou budoucnost – a aby válku ani žádnou katastrofu nikdy zažít nemuseli!

Beru tedy věci tak, jak jsou, snažím se žít pokorný a poctivý život, a to samé učím i svoje děti. A taky aby si zachovali svou hlavu a klidně šli proti stádu, když se jim bude zdát, že se stádo ubírá špatným směrem.

Já mám občas dojem, že někteří se na válku dokonce těší, což možná souvisí s tím, že už ji část lidstva po dlouhé dekády nezažila… Ale vraťme se k Venkovu. Ten se dočkal svého dalšího pokračování v loňském roce. Napovíš čtenářům, v čem navázal na původní příběh, a v čem bude nový a jiný? A dočká se ještě dalších dílů?

Druhý díl se jmenuje Návrat na Venkov a je to závěrečný díl, tudíž jde o duologii. Druhý díl je oproti prvnímu zvláštní v tom, že jsou v něm střídavě kapitoly o Adamovi z Venkova a o Mie z města, takže se čtenáři dozví víc o životě Pokrokových. Adam i Mia skončili se zlomeným srdcem, když jejich milovaní dali přednost někomu jinému, a teď se z toho snaží vzpamatovat. A jelikož jsem velký milovník happyendů, prostě jsem musela oběma najít jejich vlastní spřízněnou duši – ostatně ve spřízněné duše věřím. Přestože vás někdy přivádí k šílenství. (úsměv)

Zároveň ses pustila do další románové řady. Kde vyšla a o čem vypráví?

Zatím ještě nevyšla, teď se čeká na oznámení data vydání prvního dílu. Bude se jednat o trilogii s volnou návazností a vyjde v nakladatelství Cosmopolis někdy v průběhu roku 2026. Abych vysvětlila tu volnou návaznost – každá ze tří knih bude psána z pohledu jiného hrdiny nebo hrdinky, ale všechno se odehrává v jednom fiktivním městě, tudíž na sebe hrdinové budou postupně narážet a jejich osudy se všemožně propojí. Hlavně třetí díl propojí ty dva předchozí. Opět bude hlavním tématem romantika, ale jelikož si potrpím na složité mezilidské vztahy, nikdy u mých knih nebudete nacházet JEN romantiku. Vždycky tam budou i témata zahrnující přátelství, rodinné vztahy, traumata z dětství…

Lákají tě coby prozaičku také jiné literární žánry?

Ano, láká mě fantasy a romantasy. Před pár lety jsem zkusila jedno rozepsat, ale jelikož jsem perfekcionistka a nemám ráda nelogický děj, potřebovala bych na promýšlení a popisování tamějšího světa mnohem víc volného času a klidu, a ani jedno jakožto pracující máma dvou dětí nemám, tudíž jsem to vzdala a vrátila jsem se zpátky do svých zajetých contemporary kolejí.

Ty jsi v praxi ženou dvou profesí. Které to jsou?

Pracuji na plný úvazek jako úřednice na městském úřadě a jako „vedlejšák“ mám korektury knih. Jasně že aspoň jedna z mých prací se musí týkat knih. (úsměv)

Jak se ti vlastně daří kloubit psaní s dvěma profesemi a ještě péčí o rodinu? Něco málo už jsi naznačila výše… Odhaduji správně, že když usedáš k psaní a žhavíš klávesnici, tak manžel právě uvádí v činnost automatickou pračku nebo žehličku? Aneb jak se v Česku žije ženám-spisovatelkám? A jak tvé psaní zvládá rodina?

Daří se mi to horko těžko. Připouštím, že někdy toho mám až nad hlavu a proklínám se, do čeho jsem se to uvrtala, že musím dělat tisíc věcí, a ještě častěji propadám pocitům viny, že nezvládám všechno tak, jak bych chtěla. Hlavně jako máma – trvám na tom, že děti jsou to nejcennější, takže se jim snažím věnovat ve všech směrech, jak nejlíp můžu, i když už občas sotva nacházím energii. Jenže úřad znamená peníze pro rodinu a korektury zase to, co mě baví a naplňuje, tudíž se nechci vzdát ani jednoho. Bylo by ale krásné moct dělat jen to, co mě baví, a mít z toho dostatek peněz do rodinného rozpočtu…

A psaní? Upřímně – píšu jen po večerech, když už děti spí a když je všechno hotové, takže určitě to nefunguje tak, že já bych žhavila klávesnici a manžel tu musel místo mě lítat a obstarávat domácnost. To určitě ne. Opravdu píšu, jen když mám trochu volného času. A hlavně musím mít nějakou inspiraci, bez té se psát ani nedá. Když mi múza nesedí na rameni, ani se nenamáhám k psaní usedat, protože stejně bych to později smazala.

Rodinu tudíž moje psaní téměř vůbec neovlivňuje. Maximálně manžel bývá ve dny, kdy mám zrovna „slinu“ na psaní, trochu nabručený, že se místo jemu věnuji počítači. (úsměv)

Sama žiješ v malé obci. Ovšem máš ze studií zažitý pobyt také ve velkoměstě. Proč ses rozhodla raději pro život na venkově a které výhody, ale i nevýhody ti to přináší? A myslíš, že spisovatel žijící mimo Prahu i metropole má v reálu stejnou šanci se zviditelnit také společensky, jako ve velkoměstském prostředí?

Pro život na malém městě jsem se rozhodla hlavně kvůli dětem – chtěla jsem, ať vyrůstají obklopení přírodou, a ne betonovou džunglí. Nehledě na množství aut a různých individuí… Čím jsem starší, tím víc sním o životě úplně mimo civilizaci, někde na samotě u lesa, obklopená jen veverkami. (úsměv) Pochopitelně má ale malé město i své nevýhody, jednou z nich je to, že člověk musí kvůli všemu vyjíždět do většího města.

Autoři z Prahy nebo z Brna to mají jednodušší v tom, že můžou uspořádat různé křty a jiné akce pro své knihy a mají jistotu, že aspoň pár lidí dorazí. Já bych měla strach, že na malé město si nikdo dělat zajížďku nebude, a právě z tohoto důvodu jsem ani pro jednu ze svých knih nepořádala žádný oficiální křest. Jsem ale obrovský stydlín a stresař, takže nemůžu říct, že bych toho nějak zvlášť litovala. Kdo moje knihy číst chce, ten je číst bude – s křtem, nebo bez něj.

Máš vůbec čas na jiné koníčky mimo literární tvorbu?

Jsem milovník počítačových her, konzolových her a deskovek, prostě nerd. (úsměv) Když se tedy cítím přehlcená písmenky, dávám přednost hrám, a jelikož „paříme“ celá rodina, jsou hry všeho druhu i naším největším rodinným tmelem. A když mám dost i her, vždycky je tu malování podle čísel.  

Copak si mám představit pod „malováním podle čísel“?

No, jelikož mě strašně baví malování, ale výtvarný talent jsem po své mamce rozhodně nezdědila, přesídlila jsem na takový malý podfuk. Jde o obrazy, ve kterých je spousta výsečí s kódy, přičemž každý kód znamená jinou barvu. Součástí balení těchhle obrazů jsou právě i barvičky a štětce, takže člověk maluje podle návodu konkrétními barvami konkrétní výseče. Vznikne z toho nádherný, ručně malovaný obraz, který působí dojmem, že vlastně maluju strašně hezky.

Mimochodem, jaké jsou tvé osobní či literární plány do budoucna? A nebude přece jen nějaká příležitost pro čtenáře tě napřesrok někde osobně potkat?

V současnosti si v literárním směru nejvíc přeji znát konečně datum vydání prvního dílu výše zmíněné trilogie, aby už byl přístupný pro veřejnost. Pak pochopitelně aby se líbil čtenářům, a v neposlední řadě si přeji i to, aby mi „umetl“ cestičku k vydání dalších rukopisů, které jsem už stihla při čekání na vydání dopsat.

Osobní plány? Jsem šťastná tak, jak jsem, i když je to někdy fuška, ale vlastně mám všechno, co je v životě důležité – hodného manžela, dvě zdravé děti, střechu nad hlavou, duši dítěte a dostatek snů, aby mě to zabavilo do důchodu, takže když všechno zůstane v osobní rovině tak, jak je to teď, budu nejšťastnější.

Kde by mě mohli čtenáři potkat? Občas se objevím na nějaké knižní akci, jako je Svět knihy nebo Festival knižních závisláků, ale jinak si opravdu cením svého klídku a domácí pohody. Takže největší šance mě potkat je v případě, že se chcete stavět v okolí Plas.

Děkuji za rozhovor.

Vložil: Radovan Lovčí