Krysí jméno Pávek. 6. povídka ze série MULTIVERCZ III. Čtení na pokračování
22.11.2025
Foto: AI / Grok
Popisek: Ilustrační obrázek
Dvě série povídek Marka Dobeše, které se střídaly každý víkend, budou nyní jedenkrát za 14 dní. Aby nám déle vydržely…
Kadetka vychovala z něho obojživelníka. Mluvil německy ve společnosti, psal německy, četl české knížky, a když vyučoval ve škole jednoročních dobrovolníků, samých Čechů, říkal jim důvěrně: „Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. Já jsem taky Čech.” Považoval češství za jakousi tajnou organizaci, které je lépe zdaleka se vyhnout.
Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Kapitola 14. ŠVEJK VOJENSKÝM SLUHOU U NADPORUČÍKA LUKÁŠE
Kapitola I. „Hrušovského“ nesrat
„Pitomci neschopní, to jim nebylo jasný, že sem bratři Rusové a Němci, nohou bratrskou a nerozbornou, chcimírovou, budou prostě muset vlítnout?“
Muž v dlouhém koženém plášti kráčel mokrou ulicí Klenčí pod Čerchovem. Německy krásně úderně Klentsch. Jako radiotelegrafista měl z prvního ucha sdostatek informací o shromažďujících se vojscích Postupimské smlouvy a jejich přípravách převzít vládu v Čechách. Už delší dobu bylo jasné, že i na českých hranicích by spojenci rádi umístili střely s vyvinutou dráhou letu V3 opatřené hlavicemi poctivého uralského urania.
Kovaný komunista, od roku 1964 člen Komunistické strany Československa a zároveň registrovaný agent vojenské kontrarozvědky s krycím jménem Hrušovský operující, jak každý věděl a proto se mu raději neprotivil, i když svého zcela neschopného synáčka, krysí jméno Pávek, cpal kam se jen dělo, pod záštitou sovětské GRU. Z této pozice měl samozřejmě poněkud jiné zprávy, než dosud spící obyvatelé Klentsch. Nehledě na depeše, které mu posílali po holubu buřňákovi jeho přátelé z Moskvy.
Věřil jim bezmezně. Nikdy mu nelhali. Dokonce se i kvůli jedné takové zprávě nechal rozvést, když dostal informaci, co znamená jméno jeho manželky za svobodna - Marie Mojžíšová. Nikdy by nemohl s klidným svědomím žít s někým, kdo se jmenuje po starozákonním prorokovi. On ateista a hrdý držitel Fučíkova čtenářského odznaku. Odvrhl tu modlilku, i když ho jeho malý synek zapřísahal, aby jí dal ještě druhou šanci, že si to maminka odpracuje zapalováním kostelů. Správný komsomolec druhé šance nedává.
Nyní se hnal do služby, aby přeštípl dráty do NSR a posílil naopak provoz buřňáků. Čím více teritoria zabere bota ruského vojáka, tím méně zbude na bratrské pluky německé, které dle paktu Molotov-Ribbetrop měly čistě teoreticky nárok na rovnocenný podíl českého území. Ale když jste vy pacholci hitlerovští získali Slovenský štát, a muromec Stalin ostrouhal jen Podkarpatskou Ukrajinou, musíme se my sovětští sympatizanti postarat… Kleštičky diverzačky mu v ruce nebezpečně zacvakaly.
Kapitola II. Odilo krysou archívů
Toto vše zjistil Odilo Lotario Globocnik až o nějakých padesát let později z nalezených pamětí otce svého nenáviděného protivníka, el prezidetente Pavla Petra, známého též pod krycím jménem Päwek. Jejich autor, „Hrušovský“, už byl po smrti, spokojeně odehnívajíc v malém hrobečku s rudou hvězdičkou místo křížku jako správný TV rudoarmejec, který si z gauče hrál na vojáčky. A jeho syn si hrál v té nejlepší rodinné tradici na prezidenty.
Odilo se zatetelil nenávistným blahem. Díky těmto vlastní rukou sepsaným poznámkám usvědčí starého rozvědčíka a ukáže tak v pravém světle rozvědčíka mladého. Odříkání a měsíce v přítmí archivu konečně přinesou plody. K ustřelené noze a utržené ruce z bitev evropských bojišť si tady sice ještě uhnal těžký astigmatismus, ale stálo to za to. Odilo si zamnul ruce a zrychlil práci skeneru.
Jenže když si právě liboval, že poslední svazek „Hrušovského“ pamětí mizí v útrobách stroje, rozezněla se podzemní chodba dutým rachotem těžkých bot.
„Товарищ Глобочник! Отдай сканы немедленно!“ ozvalo se hrdelní azbukou, až se otřásly stropní betonové desky studovny. Za rohem se vynořila trojice agentů GRU, každý vyzbrojen nejen pistolí Makarov, ale i pohledem, který by zastavil cirkulárku.
Odilo, s rukama ještě umazanýma od toneru, couval zpátky ke stolu. „Ja, ja, tedy chci říci да, да… počkejte, soudruzi! To je jenom kulturní digitalizace, archivní práce, kein sabotage!“
Ale GRUáci se blížili a stále dokola vyřvávali to své jediné slovo: „СКАНЫ! СКАНЫ!“
Odilo popadl štos papírů a v zoufalém gestu je vhodil do chodby. Měl štěstí. „Hrušovský“ byl i kreslířsky zdatný a z lásky ke Stalinovi si nejen vypisoval dlouhé řádky veršů rozmazané slzami oddanosti do svého deníčku, jako třeba ty od Milana Kundery v básni Italská, kterou mistr uveřejnil 1952 v časopisu Nový život a opěvuje v ní J. V. Stalina, než se zaprodal světové plutokracii a pokusil se utéci do Francie, ale také skizzoval. Často i samotného generalissima. Obrázky voždě se nyní rozlétly do okolí jako předčasný sedmnáctý listopad.
GRU grupa nemal na výběr – musela okamžitě začít létajícího Stalina pietně chytat. Kdyby jeden druhého udali, že nechali Kobu padnout, zle by se jim vedlo. To je poněkud zdrželo.
Ne však dostatečně. A už opět byli Odilovi v patách. Ten si však věděl jako starý sapér rady. I počal citovat z jedné přepsané básně Josefa Kainara.
„Když mluvil Stalin, mlčel svět.
Mlčel a vnímal, jako vnímá lán…
Když mluvil Stalin, svět vnímal jeho slova jako plodnou vláhu.“
GRU ztuhli v předepsaném postoji salutujíce do zblbnutí. A hodnou dobu se nehnuli ani o přechodník více.
Odilo využil své tělesné nedostačivosti a zmizel jim servisním výlezem na dvorek, kde už na něj čekala stará dobrá německá Škoda Rapid z předválečného konfiskátu. Motor zabublal a vzápětí si to „archivní krtko“ hasil dvoustovkou směrem k hranicím.
Kapitola III. Himmlerův smích
V Berlíně, v mramorem obložené pracovně, kde se mísila vůně záclon od značky BOSS s kolínskou inspirovanou pachem spalovacích pecí Siemens, stál Odilo v opruzoru před svým nadřízeným. Oskenované papíry z pamětí „Hrušovského“ držel sevřené v podpaží, jako by šlo o svaté relikvie.
„Mein Reichsführer,“ začal zadýchaně, „byl jsem na pokraji smrti! Ti bolševici křičeli, chtěli skeny… kdybych neměl Hitler bžungend výcvik v pohotovosti a kopírku IG Farben, už bych tu nestál!“
Heinrich Himmler vzhlédl zpod svých brýlí, nasadil pohled pavouka pozorujícího mouku, ano tak bílý Odilo po měsících strávených v podzemí skutečně byl, a pak… vyprskl smíchy.
„Odilo, Odilo… ty jsi skutečně archivní myš. Ale její inteligenci nemáš. Copak ti to ještě nedošlo?“
Himmler si přisunul k sobě list s křivolakým rukopisem „Hrušovského“ a přejel po něm prstem.
„Ten jeho syn… ten je přeci dávno náš. Dvojitý agent! Zatímco starý Hrušovský věřil v jedinou Moskvu jako fanatik, jeho potomek je na vyšší úrovni, pracuje pro obě strany – sověty i nás, třetiříšany. A co víc,“ Himmler se naklonil a šeptl skoro něžně, „počítáme s tím, že jeho děti, co má s tou politručkou, první dámou, už budou makat nejen pro nás a SSSR, ale i pro Čínu. Tahle rodina se učí rychle. To jsou ti nejlepší z Čechů, elita. To je skutečné vítězství. Čistý rodokmen tajných pokoutných služeb, vychovaný k dokonalé poslušnosti svým zahraničním pánům. Je přeci mnohem rafinovanější, když váš agent donáší více stranám. Chaos nám vyhovuje.“
Odilo zkoprněl. Celá jeho snaha, horečně vydřené skeny, zkažený zrak, ošoupané gumy…, všechno se zdálo jako nesmyslná fraška, kde herec nepochopil text a kulisy se na něj hroutí.
„Takže,“ pokračoval Himmler s úsměvem ledového kata, který otáčí dýkou v ráně, „ne že příště zase budeš dělat paniku, když se v archivu rozbliká kopírka. Teď už víš, že my nepotřebujeme jeho vzpomínky. My máme pod kontrolou jeho budoucnost - Pávkovy geny, naše Volkswageny. Vždy nás dovezou, kam je třeba.“
A Odilo, „krysa archívů“, jen poslušně přikývl. V jeho uších stále ještě zněl křik agentů GRU: „СКАНЫ! СКАНЫ!“ — teď mu to ale připadalo spíš jako zlomyslný výsměch dějin. Škleb prozřetelnosti, která vám dává najevo, jak bezvýznamní jste. Nechá vás chvíli žít v domnění, že vaše pokusy o odpor nebo dokonce autonomii uspěly. A pak vás srazí o to hlouběji do bezmoci ruka loutkovodičova. V ten moment se prostě starý frontový nácek Odilo, cítil jako typický běžný Čech.
Příště: Dezo Vs. Ezo

Vložil: Marek Dobeš