Bohumil Říha nesnášel, že děti mluví nespisovně, vzpomíná Vojtěch Steklač

Foto: Se svolením Alfedus

Popisek: Spisovatel a překladatel Vojtěch Steklač

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Naše generace vyrůstala s jeho přáteli – Bořík, parta kluků z pražských Holešovic. Bořík, Čenda, Aleš a Mirek neboli pekelná třída.

Klasik české literatury pro děti a mládež. Navštívil jsem ho u něj doma v dubnovém odpoledni 22. 4. 2016 se svým synem Matyášem, abych sám sobě připomněl, jak jsem se v tom věku při čtení fantazií nabitých klučičích lapálií cítil.

Když jste začínal psát Boříkovy lapálie, měl jste nějakou zkušenost učitele, nebo co vám umožnilo vhled do světa tehdejších dětí?

Neměl. Za prvé, když jsem začal psát Boříkovy lapálie, bylo mi tenkrát jednadvacet až dvaadvacet. V takovém věkovém rozmezí, a to si pamatuji ještě, začal jsem ho psát na chalupě ve Znojmě. Bylo to tak, že jsem jako student pracoval v redakci Ohníčku. To byl takový dětský časopis pro tenhle věk, kde vycházely na pokračování rozkouskované Mikulášovy patálie od francouzského spisovatele René Goscinnyho. Mělo to u dětí velký ohlas. Skončila jim licence a nebylo už co vydávat.

Já v té době žádnou literární zkušenost v podstatě neměl, ale miloval jsem Poláčka, vždycky jsem pak říkal, že Bořík se češtinu učil u Karla Poláčka. Můj tehdejší šéf mi říkal: Hele, najdi mi něco takového, jako byly ty Mikulášovy  patálie. Proto vznikl i ten titul, aby se to tomu, jak spisovatel Goscinny svého Mikuláše psal, podobalo co nejvíc. Tak takhle vznikly Boříkovy lapálie. Pak jsem toho Mikuláše, o kterém v češtině vyšlo mnoho knížek, tak toho jsem radši číst přestal, abych se nevázal na tenhle svůj vzor. A teprve později jsem se díky pobytu v Paříži, kdy jsem poznal prostředí časopisu Hara-Kiri, který jsem v té době velice miloval, vycházel v něm klasický černý humor, tak tenhle humor jsem se snažil trochu amputovat do dětské literatury.

Proto ze začátku jsem měl veliké problémy třeba s nestorem a klasikem tehdejší české dětské literatury Bohumilem Říhou, který třeba nesnášel, že děti mluví nespisovně. No ale pak taky byl i problém, ze začátku si ti učitelé stěžovali, že to je příliš rozvolněné vyprávění, a postrádali ten mentorský prst a tak dále, takže s tím byly také vždy problémy. Nicméně to začalo v tom Ohníčku mít úspěch, a tak jsem vlastně během jedné prázdninové zakázky odstartoval celou budoucí řadu.

Ze zakázky, na kterou jsem si stěžoval, že pár stovek mi nevykompenzuje přerušenou dovolenou, tak nakonec vznikl projekt, který běžel třicet let a dočkal se i několika televizních seriálů. A musel jsem se naučit psát scénáře, to vše pro mě bylo všechno spojený s tím Boříkem. Takže i moje televizní a filmový začátky jsou spojený s tím Boříkem. Ale je to možná tak, že ten Bořík vznik vlastně tak trochu náhodou, a to se tisklo na objednávku, takže to bylo tím klasickým způsobem, jak to dřív vznikalo. Že přijde někdo, kdo později, dneska se tomu říká producent, řekne: Já bych chtěl tohle a tohle.  No a vy zkoušíte, jestli to můžete zvládnout. Jestli se chytíte, nebo ne. Ale ve mně ten geniální nápad nebyl, ten se dostavil shodou okolností z těch věcí, které jsem posbíral okolo.

Vy jste říkal, že to bylo rozvolněné. Vy vlastně v tom vyprávění občas uděláte takovou odbočku, kdy ten Bořík uvažuje, přemýšlí a vzpomíná si na různé situace. Jak jste hledal tu míru, aby to nebylo moc rozvláčné, aby to dítě bylo ještě k té knížce přikované?

Já jsem byl nucen každý týden vlastně napsat jedno pokračování a to mělo limit pěti stránek a nemohlo to být ani míň, protože to bylo na dvoustranu v tom časopisu. Takže jsem byl svázaný formátem, takže jsem vždycky byl nucen uvažovat po epizodách, to bylo vždycky o nápadu. A ty mé odbočky v tom textu jsou taky proto, aby ten nápad byl takový, že vydržel anekdotu. Ale bylo ho třeba vyplnit nějakým jiným dějem. Proto to Boříkovo přemýšlení, já jsem si vzpomněl a podobně, je tam velice často. Protože jsem si uvědomil takový ten typický základ klukovského hovoru, kdy vlastně se před těmi kamarády jakoby i vytahujete, jako já jsem zažil a já jsem tamhleto. Ale vždycky to musí být krátký, abyste ty kamarády nenudil. Nemůžete jim vyprávět ságy, to nejde prostě, a musí to být legrace. Takže jsem směřoval k téhle podstatě, jakoby jste ji chtěl vyprávět kamarádům. Takže tím i vznikl ten takový pomalý narativní přístup, že vlastně je vždycky problém udělat velký příběh v tom Boříkovi. To jsem udělal několikrát, a to vždycky na pokračování, třeba v tom příběhu jak byl Bořík slepice nebo jak měl problém s rodiči.

To si pamatuji dodnes.

Ten mám taky rád, to byl jeden z prvních, který jsem napsal a který jsme kdysi hráli jako hru v Divadle Jiřího Wolkera. Dneska je to slavné Divadlo v Dlouhé.

Kdy vás napadl školní inspektor Mišoň?

Píšu to třicet let a teď právě mám v počítači inspektora Mišoně přímo. Já jsem kdysi napsal takovou krátkou povídku Život a hrůzné skutky inspektora Mišoně. No a já jsem se k tomu textu, co teď píšu, se k tomu vracím třeba ohledně vztahu k hygieně toho inspektora a podobně. I když vím, že dneska ten školní inspektor pro děti asi už není tím, čím byl dříve.

Já si myslím, že je funkční, protože jednak jsem to testoval tady na synovi a jednak on podle mého názoru je geniální v tom, že dává čočku učitelům a dává jim tu čočku do určité míry zákeřně.

Ano, zákeřně.

A to se dětem líbí, protože mnohdy mají pocit nespravedlnosti, si to takhle překládám. Když jsem tady Matýmu četl inspektora Mišoně, tak na rozdíl od třeba jiných kapitol, kdy mi říkal, tak ale přečteme tuhle a konec, protože si už chtěl zase sednout k počítači nebo k hračkám, tak u inspektora Mišoně se bavil vždy.

Tak já o něm píšu teď celý román. Mám právě pocit, že ten Mišoň je založený na tom, nebo ty jeho příběhy, že musí vycházet od neobvyklý pointy, že ten inspektor je takový zákeřný a úskočný. Po všech těch Harry Potterech jsou na už ty lidi zvyklí. Dnes už to není jednoduchý, je to už složitější, jako kde je zlo a kde je dobro, a neustále si to přeléváme. To vidím i v těch klipových filmech. Tak bych viděl rád i Mišoně. Jako takovou televizní nebo filmovou verzi, páč to se píše hrozně vděčně.

Což by si ale žádalo počítačové triky a to není v našich podmínkách snadné zafinancovat. Například když inspektor předvádí, jak jeho tělo nevytlačuje tekutinu, a pohybuje se po vodní hladině, aniž by ji ovlivnil.

Ne, abysme si rozuměli, já ho vidím jako postavu, já ho nevidím jako v ději. Ten děj, to je jiná věc, ten může být jakýkoliv. Já ho vidím jako postavu, jako princip nepřítele, který není jednoduchý zloduch, ale je to zloduch, který má invenci, který má fantazii. Je to kladná záporná postava.

Vaše další velká postava je vynálezce.

Strýc Chrobák, no. O strýci Chrobákovi jsem teď udělal takovou velkou knížku, kterou jsem dodělal tak před půl rokem. Ten by měl snad příští rok vyjít v Albatrosu a z toho mám taky velkou radost. To je snad druhá postava po Mišoni, kterou mám tak intenzivně pod kůží. Každý kluk má představu takového ideálního příbuzného. To nemůže být táta, páč ten táta musí být taky přísný, a nemůže to už vůbec být máma, musí to být mužský vzor, a k tomu je ideální strýc Chrobák. To máte jako s babičkou. Babička byla vlastně snem o dětství, ta není realistická. To je romantický sen o dětství. A podobně já jsem měl tento záměr se strýcem Chrobákem.

Jako barvotisková pohlednice?

Ano, barvotisková pohlednice. To má právě být ta dětská literatura. Žádný jako účinky nebo pedagogicky působit a tak dále. Já jsem byl vždycky velkým zastáncem jakoby, řekněme, dětské drsné školy. A pak si myslím, že s dětmi se má mluvit jako s dospělými.

Na druhou stranu, vy tam tu poezii máte, na tehdejší dobu snad dokonce i v naprosto perfektní míře. Hrany jsou zaoblené. Například Boříkův tatínek je docela přísný, respektive má u vás docela realistické rysy. Je líný, pokuřuje si a tak dále. Což tehdy se doma mohlo, ale dnes by to byl asi maličko problém. Nicméně je realistický. Boříkův svět však má přesto oproti realitě kontury laskavější. Čemuž napomáhají i ilustrace pana Adolfa Borna.

No jedna věc je, že původně Boříci vycházeli s ilustracemi Vladimíra Renčína.

To si vůbec nevybavuji.

To byly ty začátky.

Ohníček jsem kupoval, ale vy jste tam Boříka měl ještě předtím. Asi jsem naskočil až později, jsem sedmdesátý první ročník.

To jo, já jsem začal v šedesátým sedmým, šedesátým osmým. A to jen tak mimochodem s tím Renčínem, teď vyzvali pamětníci z řad bývalých redaktorů Albatros, jestli bych se k tomu Renčínovi nechtěl vrátit. Že by další knihy mohl ilustrovat právě on. Na to jsem zvědav, jak to dopadne. Asi to zkusím právě u toho Chrobáka.

S panem Bornem ta spolupráce byla taková, že vy jste to napsal a on si to přečetl, a pak ilustroval, nebo jste si o tom povídali už v době psaní?

Ne, nepovídali. To je z dob, kdy měl zakázky vždycky, ten by na rozdíl od nás neměl čas. Ten prostě jel v podstatě. Už mu bylo padesát nebo víc let, takže vždycky dostal útlý text a byl naprosto spolehlivý. Vycházelo to napřed v tom Ohníčku, pak v časopise Pionýr, a pak se furt měnily formáty a Born byl furt v čase. Barva, černobílý, všechno stíhal.

Četl texty, nebo je jen proletěl rychloposuvem?

Born byl v takový zvláštní situaci, měl toho moc. Tam byl takový výborný grafik, jmenoval se Milan Kopřiva, který dělal spoustu krásných českých knížek a který mu vždycky jakoby předkreslil situaci nebo scénu, která by si zasloužila, aby byla na obrázku. Takže ten Milan Kopřiva jako typograf sloužil i jako předkreslovač. No a vždycky ta scéna, kterou předkreslil, tak tam byla. Takže to se mnou vlastně byla taková tvůrčí trojice.

Kdo byli autoři v Česku, se kterými jste se poměřoval?

To je zajímavá otázka, protože já jsem se k tomu dostal na základě negace. V tý době, když jsem začínal s dětskou literaturou, tak autoři dostávali body, když se jejich postavy rozváděly. Rozvody. To bylo nejčastější téma dětské oceňované literatury. Za druhý se autoři soustředili na válku, a ta už tomu našemu ročníku byla vzdálená. Taky jsem si řekl, že hlavně to, co budu psát, tak to nebude o těch traumatech dětství, třeba o smrti rodičů a tak dále.

V mých příbězích vše musí končit dobře, já jsem si pro to vytvořil pojmenování, říkám tomu dětský Hollywood. Ještě v době, kdy tady pro nás žádný Hollywood v tomto smyslu neexistoval, jsem byl naplněný představou toho pozitivna. Chtěl jsem vytvářet profesionální pozitivno. Což je něco jinýho, než třeba vytváří Troška, což nesnáším například. Říkal jsem, že v mých Boříkách se nikdo rozvádět nebude. A když tam jsou nějaký problémy rodičovský, jakože třeba, že má tatínek milenku, tak to vždycky nakonec dopadne dobře.

Poděkování: Vanessa Peštová, Sára Řádová (Střední škola mediální grafiky a tisku)

Příště: Jiří Bartoška

Vložil: Marek Dobeš