Včely na to opylování nejsou zdaleka samy, říká včelař a spisovatel

Foto: Se svolením Dr. Václav Švamberk (stejně jako dva snímky v textu)

Popisek: Dr. Václav Švamberk s nejmladším synem Václavem ve včelíně (cca před deseti lety)

ROZHOVORY NA OKRAJI: Dr. Václav Švamberk (* 17. 6. 1962, Kralovice) je dlouholetým odborníkem v oboru včelařství, bývalým předsedou tuzemského včelařského svazu a odborným spisovatelem ve svém oboru. Na Kožlansku v Plzeňském kraji rozvíjí v posledních létech projekt s názvem Májino údolí. O jeho životě, ale také o významu včel a jejich osudech v současné době, poznamenané znečištěným prostředím, si blíže pohovoříme v našem interview, v němž náš vážený dotazovaný i celkovým stylem vyjadřování rozhodně nezapře pravého vědce.

Pane doktore, začnu nejprve z jiného soudku. Po svých předcích nesete zajímavé příjmení. Má pouze místní původ, nebo jste potomkem některé z větví šlechtického rodu Švamberků?

Mám sice kromě přírodních věd pozitivní vztah i k historii, ale podrobněji jsem se genealogickým výzkumem našeho rodu nezabýval. Posledních asi 200 let mapoval můj strýc, který byl v minulém století kronikářem v Kralovicích, a sám jsem našel náhodně i další návaznost na zdroje jiných badatelů, jdoucí hluboko do středověku. Takže tato varianta existuje, protože větví bylo mnoho, i když badatelé publikující podrobně rodovou historii – zejména v nedávné době podrobně Jiří Jánský v knize Sága rodu Švamberků – přímou návaznost na některou z hlavních linií rodu nepředpokládají.

Feudální moc tohoto rodu v západních a jihozápadních Čechách ukončila třicetiletá válka, rozsáhlé konfiskace pobělohorské doby a nakonec i požár rodového hradu u Konstantinových Lázní. Tak alespoň nebylo co konfiskovat v minulém století. (úsměv) Jinak, kam lze v novodobější historii dohlédnout, jsem v přímé linii tohoto jména sedmý Václav.

Jak jste se vlastně dostal ke včelám a biologii? Byl to váš zájem již od dětství, či se ve vás teprve postupně rodil a zvažoval jste do budoucna i jiné profesní varianty?

Pocházím z venkova ze zemědělského prostředí. To formovalo můj zájem o živou přírodu a různé formy chovatelství i pěstitelství. Pamatuji domácí chov snad všeho možného hospodářského zvířectva a sám jsem se věnoval ještě na základní škole chovu holubů. Včelařství ale v naší rodině nemělo naprosto žádnou tradici. Rozhodla náhoda. V roce 1973 nastoupil na základní školu v Kozojedech učitel Maxmilián Holub z Kralovic a působil zde pouhé 2 roky. Ten mě získal do včelařského kroužku. Nedůvěra mé maminky k této formě mého zájmového vyžití –  proti mému již dřívějšímu navštěvování kroužků střeleckého a mysliveckého – byla od počátku poměrně značná a zesílila ještě poté, co mé oči po jarním sbírání roje na školní zahradě získaly na několik dnů poněkud čínský vzhled. Přesto jsem se od včelařství odradit nenechal a nelituji dodnes. Včelařství pro mě je již více než 50 let bohatým zdrojem poznání naší přírody – od obecně biologických principů života po ekologickou syntézu proměn naší krajiny.

Václav Švamberk

Dlouhá léta jste učil na plaském gymnáziu a přitom jste pravidelně psával do pražského časopisu Včelařství. Kam vás zavály profesní cesty po odchodu ze školství a proč jste se nakonec rozhodl pro změnu? Byly za tím i platové poměry českých učitelů?

Já jsem nejen učil na plaském gymnáziu (v letech 1985 – 1998), také jsem tam studoval. Po celou tuto dobu jsem i aktivně včelařil a již na gymnáziu uspěl v celostátním kole studentské odborné činnosti  –  s prací zaměřenou na ekologické vazby včel. Podobné problematice pylové pastvy včel byla věnována i moje diplomová práce na Přírodovědecké fakultě UK. Již v době svých vysokoškolských studií, včetně souběžného studia 4semestrální včelařské specializace, jsem přispíval do časopisu Včelařství – především jsem publikoval příspěvky z oblastí botaniky a ekologie. Později jsem byl i mnoho let členem jeho redakční rady a jistou dobu i předsedou redakční rady.

Po vysokoškolském studiu jsem se vrátil na Gymnázium v Plasích – na řečený „akademický vršíček“ a vyučoval tam přírodní vědy – biologii, chemii a fyziku. Čas po roce 1990 byl dobou velkých očekávání. Nejprve se mnohé splnilo. Podařilo se vybavit na svou dobu velmi moderní mikroskopickou technikou novou učebnu pro cvičení z biologie. Byly prezentovány plány na výstavbu nového pavilonu, který měl oddělit prostory gymnázia, které se stalo víceletým, od prostor základní školy. Zdálo se, že studium na gymnáziu bude přitahovat studenty s mnohostrannými zájmy, včetně zájmu o přírodu a polytechnické zaměření. V polovině 90. let se mně ale začalo jevit, že školství už není takovou prioritou. Plány na nový pavilon vzaly za své, postavila se jen nová tělocvična. Když jsem přebíral jednu třídu a viděl stav prostor, sám jsem ji ještě před začátkem školního roku s několika studenty vybílil. Časem se poměry ve společnosti i ve školství, zvláště za jednoho ministra, který později přešel na pozici ministra financí, aby skončil v evropském bankovním sektoru, ještě více vyostřily až ke stávkovým aktivitám ve školách. Velká většina studentů již také netíhla k přírodním vědám, ale hlavně ke studiu ekonomie a práv – a mnozí měli biologii, chemii či fyziku za nutné zlo gymnaziálního studia…

A tak jste školství nakonec opustil…

Vzhledem k tomu, že se mně naskytla příležitost působit ve firmě zpracovávající mednou produkci celé ČR, a následně jsem v této firmě pracoval 3 roky na pozici ředitele, rozhodl jsem se v roce 1998 školství skutečně opustit. Svého působení ve škole ale rozhodně nelituji. Poctivě prováděná pedagogická činnost nutí k důslednému uspořádání poznatků a faktů, k určité systemizaci, která vede k hlubšímu vhledu – a ten je pro mě potěšením.

Několik let jste vedl Český svaz včelařů jako řádně zvolený předseda. Jak vnímáte toto období? Co se vám z vašeho pohledu podařilo naplnit, a co se  případně nezdařilo podle představ? A jak vzpomínáte na spolkovou činnost jako takovou? Také mám za sebou různé funkce v jiné organizaci a musím říci, že spolkový život může být někdy i hodně bizarní, vyrojí se vám v něm hezká řádka různých Napoleonů, vševědů, podivínů, ředitelů zeměkoule nebo těch, kteří mají hodně slov i nápadů, ale skutky potom za nimi nenásledující téměř či vůbec  žádné… Funguje daný fenomén i mezi včelaři? (úsměv)

Neuvolněným předsedou Českého svazu včelařů jsem byl dva roky. To neznamená, že bych po toto období tento zájmový svaz vedl. Vedení (republikový výbor) je zde kolektivní a tvořené zástupci s velmi širokým spektrem a úrovní odbornosti. Projevuje se to, bohužel, často i v úrovni jednání a vystupování. Jistá část tohoto orgánu se s mou volbou, i když jí bylo dosaženo asi 2/3 většinou hlasů, nikdy nesmířila a aktivně působila velmi podobně jako parlamentní opozice. Jestliže předseda má mít odpovědnost, musí mít také silné pravomoci, a to v mém případě neplatilo. Jako předseda jsem skončil v situaci, kterou jsem vnímal jako hrubé porušení stanov. Z tohoto hlediska se mně s odstupem času jeví situace, v níž jsem se před 15 lety ocitl, opravdu jako bizarní. Podrobněji jsou události dodnes připomínány na mých tehdejších a stále dostupných stránkách.

Ale každá, i negativní životní zkušenost, když ji dokážeme správně vyhodnotit, má v sobě potenciál posunout nás dál. Tak tomu bylo a dosud je i v případě mého dvouletého působení v čele ČSV. To, jak doufám, přineslo i řadu pozitiv pro modernizaci svazu (byť si je s časem přivlastňují jiní), jako je například výběr a prosazení centrálního informačního systému ČSV, změny v systému hlášení aplikace včelám nebezpečných látek v zemědělství (prostředků na ochranu rostlin – tzv. POR), nový plemenářský program, udržení kontroly nad systémem nebezpečných nákaz včel či propagace včelích produktů v rámci aktivity „Bez medu to nejde“. Také o digitalizaci časopisu Včelařství jsem před 15 lety usiloval (marně), ale nyní je konečně realitou.

Málo známou, avšak prokazatelnou skutečností je i vyhlášení Světového dne včel (World Bee Day). Stalo se tak již v roce 2012 v Senátu Parlamentu ČR v rámci české iniciativy – Mezinárodního setkání mladých včelařů (IMYB) na základě tam přijatého memoranda, jehož jsem byl autorem. Stejně tak jsem vybral během tohoto setkání 20. květen jako konsenzus s dalšími představiteli včelařských organizací z řady evropských zemí. Teprve o několik let později právě tento den – jako dnes celosvětově přijímaný Světový den včel – prosadili Slovinci ve Valném shromáždění OSN, za což jsem upřímně rád. Tradičně aktivním Slovincům se hodila i skutečnost, že 20. květen roku 1734 je dnem narození známého včelařského odborníka z doby vlády Marie Terezie – Slovince Antona Janši. O této skutečnosti jsem při výběru a vyhlašování právě tohoto dne v českém senátu – 5 let před konečným schválením v OSN! – neměl ani tušení, a byla to tak vlastně šťastná shoda náhod.

Jinak na činnost v ČSV jsem po ukončení svého působení ve funkci předsedy zcela nezanevřel. Podílím se především na aktivitách, kde mohu uplatnit své znalosti a zkušenosti – zejména na přednáškách pro základní organizace ČSV, a to v několika tematických oborech po celé ČR, a jsem více než 40 let stále jednatelem základní organizace v mých téměř rodných Kozojedech na severním Plzeňsku, kde jsem prožil dětství. 

Včelám jste věnoval několik knižních prací. Která z nich měla mezi čtenáři největší úspěch a proč?

Často se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. To určitě neplatí obecně. V tomto případě však ano. I když ukončení mé práce v čele ČSV proběhlo za zmíněných poněkud bizarních okolností, nemohu je s odstupem času označit jako něco, co bylo jednoznačně zlé. Uvolnil se mně tím prostor pro jinou samostatnou tvůrčí činnost, bez zasahování zvenčí. Vzniklo tak od roku 2014 celkem 5 publikací věnovaných včelí pastvě, včelařské ekologii, provozní praxi pro zájmové včelaře, vícejazyčné odborné včelařské terminologii (česko – anglicko – německé) a včelím produktům a aktivitám (cvičením jógy) pro zdravý život. Nejznámější je první z nich – Včelí pastva – která se dočkala druhého rozšířeného vydání i elektronické verze. Je to publikace encyklopedického charakteru, která svým rozsahem a zpracováním vyplnila určitou mezeru na trhu.

Za jednu z knih jste byl také oceněn, a to až v Jižní Koreji. Kterak český včelař z Kožlan dojde prestižního ocenění na tak vzdáleném místě, daleko od Čech?

Všechny publikace, o kterých jsem se zmínil, vydal Spolek pro rozvoj včelařství MÁJA, v němž jsem předsedou od jeho založení. V této pozici jsem se po založení našeho spolku zúčastnil všech světových včelařských kongresů Apimondia. Na prvním z nich, právě před 10 lety, jsme se rozhodli přihlásit o rok dříve vydanou publikaci Včelí pastva, která shrnuje mé více než tři desetiletí trvající zkušenosti a rozsáhlý fotodokumentační materiál. K naší velké radosti s p. Ingrovou, která organizačně vede spolek MÁJA a publikaci redigovala, jsme získali s touto knihou v poměrně velké konkurenci desítek titulů první zlatou medaili pro ČR! Uspěli jsme i následně na Apimondii v Istanbulu, kde náš Včelařský výkladový slovník obrazový získal bronzovou medaili.

V posledních létech zdárně rozvíjíte projekt Májino údolí. Čemu tento projekt slouží a jaký má význam případně i pro širší veřejnost?       

Jak jsem se zmínil, v rámci aktivit Spolku pro rozvoj včelařství MÁJA se zabýváme publikační činností. To je jen menší část našich činností zaměřených na vzdělávací působení pro širokou včelařskou i nevčelařskou obec, včetně mládeže a školských zařízení. Provozujeme Agroenvironmentální včelařské vzdělávací centrum v Májině údolí, jak jsme pojmenovali údolí Javornice za Kožlany v okrese Plzeň – sever. Jeho součástí je i ukázkový včelín s přibližně 20 včelstvy nad údolím a mnoho druhů rostlin pro včelí pastvu testovaných v podmínkách občas se projevující mrazové kotliny. S veřejností komunikujeme prostřednictvím webových stránek www.majabee.cz

V tisku občas čteme varování o tom, co by se stalo, kdyby ze světa začaly ve větším počtu mizet včely a vůbec opylovači. Hrozí takové riziko, nebo se spíše místy v redakcích hledají senzace? A jaký význam mají včely pro člověka i  přírodu? 

Na úvod musím říci, že včela medonosná není jediným opylovatelem v naší přírodě. I v české přírodě se můžeme setkat s několika stovkami druhů tzv. samotářských včel, několika desítkami druhů čmeláků, mnoha druhy opylujícího dvoukřídlého hmyzu, brouky, motýly a jinými opylovateli. Termín opylovač, jak ví sadaři, má být užíván pro rostliny, které jsou zdrojem vhodného pylu pro opylování, například u ovocných dřevin. Nicméně vžil se již i pro opylující hmyz. Podstatné však je, že včela medonosná přezimuje ve velkých společenstvech, kdy v každém úle je již od března více než 10 000 včel, a často i dvojnásobek tohoto počtu. Ty mají rozhodující potenciál pro opylování rostlin kvetoucích především v předjarních měsících v březnu a dubnu, ale i později na počátku jara, kdy populace ostatních opylovatelů, přezimujících jednotlivě, své počty teprve zvyšují. Proto je úloha včely medonosné pro opylování zejména hromadně pěstovaných zemědělských kultur v našich podmínkách nenahraditelná.

V poslední době jsme svědky snahy o snižování úlohy včely medonosné ze strany některých ekologů a ochránců přírody, kteří se snaží zdůrazňovat vztahy potravní konkurence mezi medonosnými včelami a ostatními opylovateli. Zapomíná se přitom na to, že aktivita včelstev je velmi úměrná roční době. Po skončení jara, v němž velká většina zdrojů nektaru a pylu nedokáže být hmyzem vůbec využita, včelstva svou letovou aktivitu a sběrací činnost velmi omezují, protože pro ně není efektivní. Většina zbývajících zdrojů léta pak zůstává volná pro jiné druhy opylujícího hmyzu.

Dá se včela vůbec nahradit nějakým jiným druhem?

Z toho, co jsem právě konstatoval, plyne, že prakticky nikoli! Jsou ovšem některé speciální případy, kdy je jiný druh opylovatele efektivnější. Především to platí pro čmeláky při opylování v uzavřených nebo polouzavřených prostorách skleníků, zvláště při opylování rajčat. Čmeláci mohou být efektivnější také při opylování jetele, ale na větších plochách na tento úkol již nestačí. Z podobných důvodů nelze pominout význam včel medonosných při opylování vojtěšky, kde jsou efektivnější některé druhy samotářských včel, zejména z rodů Megachile (čalounice) a Nomia, ale ty jsou rovněž nedostatečně početné. Chov těchto samotářek je v porovnání s opylovací činností včel medonosných i v kulturách vojtěšky většinou nerentabilní.

V Číně se údajně již léta používá umělé opylování. Jak probíhá a jaké má přednosti, či naopak nevýhody?

Opylování ovocných stromů – prostřednictvím lidské pracovní síly s pylem v papírovém sáčku a štětečkem – je v Číně známé z provincie S´-čchuan. Důvodem pro tuto praxi byl extrémní pokles populace přirozených opylovatelů – zejména včel – v důsledku nadměrné chemizace v sadech. Čína je přitom včelařskou velmocí, ale některé intenzivní sady jsou vystaveny takové dávce pesticidů, že se včelaři obávají do nich včelstva přisunout. Nicméně i v Číně náklady na pracovní sílu narůstají a tato metoda bude z ekonomických důvodů dlouhodobě neudržitelná.

A vymření včel, kterým straší někteří novináři, je hrozbou, nebo ho nemáme brát vážně?

Záleží na druhu včel. Málo se ví, že jen ve střední Evropě bylo popsáno více než 600 druhů včel. U mnohých z nich v důsledku změn v krajině způsobených člověkem dochází k velkému snížení početnosti i k úplnému vyhynutí. Tento nežádoucí stav je v současné době předmětem výzkumu koordinovaného odbornými pracovišti v celé EU.

Solitérně hnízdícím včelám – tzv. samotářkám – ale pouhé zjišťování jejich úbytku nijak nepomůže. Rozhodující je a bude takové hospodaření v krajině, které přinese větší pestrost potravních zdrojů i hnízdních příležitostí pro samotářské včely a čmeláky.

Včela medonosná je jako jediný druh z mnoha druhů včelovitých v jiné situaci. Je označována za hospodářské zvíře, a ač tomu tak úplně není, protože úzké potravní sepětí s volnou krajinou a jejími potravními zdroji zůstává, je chována v optimalizovaných příbytcích – úlech a dostává se jí podpory včelařů doplňováním cukerných zásob, bránících hladovění, i ochrany před původci nemocí. Přesto jsou úhyny včelstev alarmující. I v ČR často hyne v některých oblastech po zimním období více než třetina počtu včelstev a v USA v letošním roce uhynula dokonce většina včelstev! Počty včelstev ale – zatím – celosvětově neklesají. Včelaři dokáží jejich dělením v jarním a na počátku letního období ztráty vyrovnávat. Proto včela medonosná při všech problémech, kterým čelíme a na které upozorňujeme, není tím nejvíce ohroženým druhem včel!

Co vaše rodina? Sdílejí také manželka a potomci váš  zájem o včely? Nebo jsou zájmy dalších generací Švamberků orientovány zcela jiným směrem?

V epigrafu knihy Včelí pastva jsem považoval za vhodné poděkovat učiteli Maxmiliánu Holubovi, který mně k včelařství přivedl, mému otci Václavu Švamberkovi, který mně zakoupil první úly a včelstva, a také své rodině, jež laskavě toleruje moji včelařskou posedlost. Ale abych byl upřímný a objektivní. Rodina – manželka i 3 synové – mně jsou pravidelně velmi nápomocni při náročných sezónních pracích, zejména při sklizni –  tzv. vytáčení medu, transportu nebo krmení včelstev. Jak se zájmy definitivně vyvinou, to ukáže teprve čas. J

A co aktuálně chystáte pro futuro? Ať již z oblasti nových knih, v Májině údolí či v osobním životě a chtěl byste se s tím svěřit našim čtenářům?

V Májině údolí se stále děje něco nového. Pro návštěvníky je otevřeno Medové občerstvení, kde mohou ochutnat i netradiční pokrmy a nápoje s medem. V srpnu se tradičně konal letos už pátý ročník tábora pro mládež pod názvem „Mája letí, učí děti“, doplňují se další druhy rostlin pro včelí pastvu, připravuje se podzimní rekonstrukce ve včelíně a koncem září se účastníme dalšího, v pořadí již 49. kongresu Apimondie v Kodani, pořádaného včelařskými organizacemi Dánska, Norska a Švédska. Z tohoto kongresu, včetně odborných exkurzí, budeme poskytovat průběžné zpravodajství na webových stránkách majabee.cz i v Májině skupině na Facebooku. S nejzajímavějšími poznatky seznámíme následně veřejnost na přednáškách i prostřednictvím webináře.

Osobně rád vaše stránky čtenářům doporučím. Sám je pravidelně sleduji a jako laik-nepřírodovědec se z nich dozvídám různé zajímavosti, nemluvě o hezkých fotkách z údolíčka, které člověk ocení také esteticky. Přece mi to ale nedá a přidám poslední dotaz. Našel jsem na vašich stránkách v nabídce medové pivo Vilík. V čem je chuťově jiné a jak se dá skloubit hořký mok se sladkým medem? Je to ještě vůbec pivo? A jaká zajímavá jídla se dají u vás konkrétně ochutnat? Mlsný Čech – z přirozenosti své povahy –  tuhle otázku prostě nemůže nikdy pominout…

Medová piva, jak z názvu vyplývá, skutečně obsahují med, vždy ale v podstatně menším množství (méně než 0,5 % hm.) než medoviny, které se vyrábějí vinařskou technologií zkvašením zpravidla převařeného roztoku s vysokým obsahem (vždy více než 20 % hm.) medu. Medovina – v germánských jazycích často označovaná jako medové víno (honey wine, Honigwein) – má s vínem společnou pouze technologii, nikoli suroviny. Medová piva se ale vyrábějí klasickou pivovarskou technologií rmutování rozemletého ječného sladu, který je s přídavkem chmelu základní surovinou, a med se do nich přidává v menším množství zpravidla až v závěrečné fázi kvašení, aby se neztratila jeho specifická vůně a chuť. Medové pivo proto na rozdíl od medového vína (medoviny) pivem zůstává!

V Májině údolí provozuje paní Ingrová v letním období medové občerstvení určené hlavně pro turisty procházející údolím Javornice. Nabízí převážně medové nápoje – medové pivo, medovinu, medovou citronádu – a řadu druhů zmrzlin s obsahem medu a různých druhů ovoce. Skvělou chuť má ale i chléb s máslem a místním medem a je zde možné také zdejší  med se zárukou pravosti zakoupit.

Chuťové buňky mám ve stavu nejvyšší pohotovosti, to všechno zní velmi lákavě ... Přeji, ať se i nadále daří!

Vložil: Radovan Lovčí