Dlouhá souvětí a inspirace Kafkou. Nobelovka pro maďarského spisovatele s židovskými kořeny

Prorok temnoty a postapokalyptických vizí. Tak bývá označován László Krasznahorkai, čerstvý laureát nejprestižnějšího světového ocenění. Jednasedmdesátiletý maďarský prozaik se stal 122. držitelem Nobelovy ceny za literaturu. Jeho tvorba je hluboce zakořeněná ve středoevropské literární tradici. Inspiroval se autory jako Franz Kafka, Robert Musil či Isaac Bashevis Singer. Ocenění převezme v prosinci ve Stockholmu.

László Krasznahorkai (*1954) proslul svým náročným, kontemplativním stylem, dlouhými souvětími a tematikou apokalypsy, bezvýchodnosti a duchovní krize. Jeho díla jsou často považována za výzvu pro čtenáře, ale zároveň za hluboce estetické a filozofické výpovědi o lidské existenci.
Švédská akademie ocenila jeho „působivé a vizionářské dílo, které uprostřed apokalyptického teroru znovu potvrzuje sílu umění“. Krasznahorkaiovy prózy se vyznačují absurditou, groteskním přeháněním a hlubokou introspekcí. Akademie vyzdvihla také jeho schopnost propojit evropskou literární tradici s vlivy z Číny a Japonska, které dodávají jeho dílům meditativní tón.

Na cestě mezi Budapeští, Berlínem a Japonskem

Čerstvý nobelista se dlouhodobě pohybuje mezi Budapeští, Berlínem a Japonskem. Ve svých knihách spojuje evropskou existenciální tradici s východní meditativní filozofií. Jeho prózy se vyznačují dlouhými, rytmicky stavěnými větami a hlubokým ponorem do nitra postav i civilizace.

Autor bývá často označován za „posledního velkého modernistu“ – spisovatele, který navazuje na Franze Kafku, Roberta Musila a Samuela Becketta, ale zároveň přináší jedinečný pohled na duchovní krizi současného světa. Mezi své oblíbené autory, u nichž čerpá inspiraci, řadí také Isaaca Bashevise Singera.

V současnosti Krasznahorkai žije převážně v Berlíně. Toto město mu poskytuje prostor pro soustředěnou práci i kontakt s mezinárodní literární scénou. Berlín je známý svou otevřeností vůči umělcům a intelektuálům, což z něj činí ideální prostředí pro autora, jehož tvorba se pohybuje na pomezí filozofie, literatury a kulturní reflexe. Krasznahorkai zde nejen píše, ale také spolupracuje s překladateli, účastní se literárních festivalů a rozvíjí své zájmy o východní kultury, které se často promítají do jeho děl. Život mimo Maďarsko mu umožňuje psát bez tlaku domácího literárního prostředí a zároveň reflektovat středoevropskou zkušenost z odstupu.

V exilu nachází nejen tvůrčí svobodu, ale i prostor pro hlubší kontemplaci, kterou jeho díla vyžadují. Maďarsko se rozhodl opustit kvůli touze po klidu, nezávislosti a možnosti tvořit bez kulturního či politického tlaku. Berlín mu poskytuje anonymitu i přístup k mezinárodnímu literárnímu prostředí, což je pro autora s tak univerzálním záběrem ideální. Jeho odchod z Maďarska není politickým protestem, ale spíše osobní volbou – jak sám naznačil v několika rozhovorech, potřebuje „vnitřní ticho“, aby mohl psát. V jeho textech se často objevuje motiv vykořenění, putování a hledání smyslu mimo známé hranice, což odráží i jeho životní styl. Krasznahorkai se netají tím, že ho více než národní identita zajímá univerzální lidská zkušenost. V tomto smyslu je jeho exil pokračováním literárního hledání, nikoli útěkem.

Krasznahorkai se stal teprve druhým maďarským spisovatelem, který získal Nobelovu cenu za literaturu – po Imrem Kertészovi (2002). Jeho ocenění je nejen uznáním pro maďarskou literaturu, ale i pro postmoderní a experimentální prózu, která často stojí mimo hlavní proud. Dílo čerstvého laureáta rezonuje zejména v německy mluvících zemích, ale díky překladům se dostává i k českým čtenářům. V době, kdy literatura často podléhá komerčním tlakům, je ocenění pro Krasznahorkaie jednoznačným gestem, které Nobelův výbor učinil směrem k hluboké, náročné a angažované tvorbě.

Realita je nádherná a strašlivá zároveň

Tvorba Lászlóa Krasznahorkaie je výjimečná svou jazykovou náročností, filozofickou hloubkou a temnou vizí světa. Jeho styl lze charakterizovat jako hypnotický. Tvůrce se rád vyjadřuje v dlouhých souvětích, která čtenáře vtahují do proudu vědomí postav i vypravěče. Větná struktura připomíná barokní rétoriku, texty působí jako nepřetržitý tok myšlenek, úvah a obrazů.

„Lidé tvrdí, že jsem uvězněn ve svých větách. Ale to není to pravda. To realita je vězení, ze kterého se psaním snažím uniknout. A věta je pro mě jediný nástroj, který mi může pomoci se k realitě přiblížit. Věta není vězení, ale nástroj, kterým se snažím ukázat, co je tahle realita zač, jak je nádherná a strašlivá,“ uvedl László Krasznahorkai před šesti lety v rozhovoru se spisovatelem Adamem Thirlwellem pro časopis The Paris Review.

Žánrově se Krasznahorkai pohybuje na pomezí apokalyptické literatury, existenciální filozofie a kulturní reflexe. Jeho díla často zobrazují rozklad společnosti, duchovní prázdnotu a hledání smyslu v chaotickém světě. Postavy bývají vykořeněné, osamělé, pohybující se v prostředí, které je jim cizí nebo nepřátelské. V raných dílech se děj odehrává v komunistickém Maďarsku, později se přesouvá do univerzálnějších kulis – například do Japonska, Číny nebo Itálie – kde autor zkoumá duchovní a estetické otázky v globálním kontextu.

Krasznahorkaiho dílo lze charakterizovat jako postmoderní. Prolíná se v něm katastrofický tón s momenty transcendentní krásy. Schopnost zachytit absurditu existence, často s ironickým odstupem, autorovi vynesla srovnání s Franzem Kafkou i Thomasem Bernhardem.

Díla jako Satanské tango, Melancholie odporu nebo Seiobo tam dole tvoří vzájemně propojenou síť, která není jen souhrnem jednotlivých románů, ale komplexním literárním vesmírem.

Vesničané pod parou a tvrdé vystřízlivění

K autorovým nejvýznamnějším dílům patří prvotina Satanské tango (Sátántangó). Románový debut odehrávající se v rozpadlé maďarské vesnici, strukturovaný jako dvanáct kroků tanga, zobrazuje bezútěšnost, manipulaci a duchovní rozklad. Dílo je vyprávěno v pomalém tempu, rytmizovaný text čtenáře vtahuje do světa, kde čas ztrácí význam a realita se rozplývá. Není divu, že filmový přepis od Bély Tarra trvá přes sedm hodin.

Román vydaný v roce 1985 představuje stěžejní dílo maďarské literatury konce 20. století. Svému tvůrci okamžitě zajistilo mezinárodní věhlas a srovnání s autory jako Franz Kafka nebo Samuel Beckett. Kniha je zasazena do izolované a zchátralé vesnice v maďarské pustě, kde obyvatelé v době těsně před pádem komunistického režimu prožívají totální morální i fyzický rozklad. Hlavním tématem se stala univerzální zkáza, beznaděj a deziluze, postavy příběhu uvízly v bludném kruhu cynismu a alkoholu a jsou naprosto neschopné vymanit se z tíživé, prázdné existence.

Celý děj je vystavěn na očekávání spásy spojené s návratem dvou domněle mrtvých podvodníků. Charismatický Irimiáš je cynickým manipulátorem, pro obyvatele se přesto stává mesiášskou postavou slibující nový začátek. Román v metaforické rovině vypráví o selhání kolektivních ideologií a o zklamání, které musí nevyhnutelně následovat.

Strukturálně je dílo uspořádáno do dvanácti částí, jež kopírují kroky tanga – šest dopředu a šest zpět, což podtrhuje pocit uvíznutí v sebedestruktivním a cyklicky se opakujícím tanci beznaděje. Pro Krasznahorkaiův styl je charakteristické využívání extrémně dlouhých, složitých souvětí, která se táhnou často přes celé stránky a vytvářejí hypnotický, hutný a ponurý rytmus. Toto formální mistrovství společně s temnou vizí konce jednoho světa činí ze Satanského tanga nejen literární, ale i filmový klenot.

Román o kolapsu civilizace

Filozofický román Melancholie odporu (Az ellenállás melankóliája), vydaný v roce 1989, vypráví o strachu, manipulaci a moci. Velmi silně v díle působí motivy exilu a vykořenění. Město, v němž se děj odehrává, je mikrokosmem rozkladu, pasivity a strachu. Postavy se pohybují v prostoru, který je jim sice geograficky blízký, ale psychologicky cizí. Tato odcizenost připomíná autorovu vlastní zkušenost s životem mimo rodnou zemi – ne jako útěk, ale jako způsob, jak se dívat na známé věci z nové perspektivy.

Román přináší temnou, absurdní a filozoficky hutnou vizi společenského kolapsu a morálního rozkladu. Dílo je zasazeno do bezejmenného, zimou a apatií paralyzovaného maďarského města, jehož skličující atmosféru naruší příjezd tajemné a gigantické atrakce. Patří k ní obrovská, morbidně vycpaná velryba i záhadný, charismatický Princ. Příběh je sledován prostřednictvím několika postav, každá z nich reprezentuje jiný aspekt selhávajícího lidství. Osudy postav se proplétají v atmosféře blížící se katastrofy.

Valuška, nevinný a prostoduchý mladík pracující jako posel, reprezentuje v knize morální kompas. Jeho marná snaha o laskavost zůstává v ostrém kontrastu s okolní temnotou, a proto je odsouzena k záhubě. Naopak paní Eszterová, vlivná a zahořklá žena, se snaží sjednotit místní občany k očistě města, avšak její snaha rychle sklouzává k manipulaci a touze po totalitním chaosu. Protipólem je její manžel Organista Eszter, intelektuál, který se skrývá doma a marně hledá dokonalost a řád v čistotě hudby. Jeho únik je však neustále narušován vnějším světem.
Nejdůležitějším tématem románu je kolaps společnosti a nástup kolektivního násilí. Rozvášněný dav, zbavený smyslu života, podléhá Princovu vlivu a pouští se do plenění, ničení a lynčování. Román vyznívá jako temná meditace o podstatě zla, masové psychóze a pádu civilizace. Melancholie v názvu odkazuje na hluboký smutek a beznaděj existence, zatímco odpor odráží jak marný pokus Valušky o zachování morální integrity, tak i destruktivní násilí davu.

Kniha je opět napsána pro Krasznahorkaie typickým stylem dlouhých, složitých souvětí, která vytvářejí hypnotický a apokalyptický rytmus díla. Autor v textu zkoumá křehkost společenského řádu a snadnost, s jakou může lidstvo sklouznout ke zkáze. Melancholie odporu se dočkala filmové adaptace od Bély Tarra pod názvem Werckmeister Harmonies (2000).

Kniha jako zenová hádanka

Kritici dále oceňují novelu inspirovanou japonskou literaturou, jíž autor dal dlouhý název Od severu hora / Od jihu jezero / Od západu cesty / Od východu řeka. Ten se v maďarštině dokonce i rýmuje.

Kontemplativní literární miniatura, která poprvé vyšla v roce 2003, se odklání od středoevropské tematiky a ponořuje se do světa japonské estetiky a filozofie. Děj se odehrává na jihu Kjóta, kde vedle rychlostní silnice stojí klášter. Toto zvláštní místo se stává cílem putování hlavního hrdiny, vnuka slavného prince Gendžiho. Hrdina se vydává hledat ideální zahradu, o níž se říká, že ji „dvakrát nikdo neviděl“, což je zároveň motto knihy a klíč k jejímu hlubšímu významu.

Text je opět silně symbolický, meditativní a stylově úsporný. Na rozdíl od Krasznahorkaiových rozsáhlých románů zůstává tato kniha krátká, zato ale nabitá významy. Autor zde pracuje s motivem cesty jako duchovního hledání. Fyzický pohyb krajinou slouží jako metafora pro vnitřní proměnu. Jazyk zůstává precizní, rytmizovaný, a přesto plný tajemství. Čtenář je veden k tomu, aby zpomalil, vnímal detaily a přemýšlel o neviditelném řádu světa.

Kniha se podobá zenové hádance – neklade důraz na děj, ale na atmosféru, ticho a prostor mezi slovy. Struktura připomíná kruhové putování, cíl není důležitější než samotná cesta. Krasznahorkai ukazuje, že i v minimalistickém formátu dokáže vytvořit dílo, které rezonuje hluboko v čtenářově mysli.

Mezi šílenstvím, mystikou a hledáním smyslu

Dílo Válka a válka z roku 1999 bývá charakterizováno jako román o posedlosti, historii a touze po univerzálním příběhu. Je jedním z nejambicióznějších a nejtemnějších románů Lászlóa Krasznahorkaie. Děj se pohybuje na hranici mezi šílenstvím, mystikou a zoufalým hledáním smyslu v chaotickém světě. Hlavním hrdinou je archivář Korin, který se rozhodne opustit svůj život v Maďarsku a odcestovat do New Yorku, aby tam zveřejnil tajemný rukopis, jenž podle něj obsahuje klíč k univerzální pravdě. Je posedlý myšlenkou, že tento text musí být zachován pro budoucnost, jeho cesta se tak stává jak fyzickým putováním, tak duchovní poutí.

Román je opět psán typickým krasznahorkaiovským stylem, pro který jsou charakteristická dlouhá souvětí bez odstavců, využití proudu vědomí a jazyková naléhavost. Text působí jako nekonečný monolog vtahující čtenáře do Korinovy mysli plné úzkosti, posedlosti a touhy po vykoupení. Válka a válka není jen příběhem o jedinci, ale i alegorií o lidské civilizaci zmítající se mezi destrukcí a nadějí. Rukopis, který Korin nese, je sám o sobě záhadný. Vypráví o čtyřech tajemných mužích. Putují dějinami, stávají se svědky válek, katastrof a zázraků, jejich osud zároveň zrcadlí Korinovu vlastní cestu.

Krasznahorkai v díle zkoumá témata jako posedlost, izolace, smysl dějin, ale i otázku, zda lze vůbec najít univerzální pravdu. Román je hluboce filozofický, zároveň však emocionálně vyčerpávající. Jeho síla spočívá v tom, že nutí čtenáře zpomalit, ponořit se do textu a čelit otázkám, které si běžně neklade.

Krása je tam, kde ji nikdo nehledá

Kniha Seiobo tam dole (v maďarském originále Seiobo járt odalent), vydaná v roce 2008, představuje jednu z nejkomplexnějších a nejvíce filozoficky zaměřených prací čerstvého nobelisty. Soustředí se na téma krásy, umění a posvátného v moderním světě. Dílo je spíše volným cyklem silně propojených příběhů než tradičním románem s jednotnou dějovou linkou. Autor v textu zkoumá nepolapitelnost a prchavost dokonalosti.

Příběh sleduje japonskou bohyni Seiobo, Královnu matku Západu, která se vrací do smrtelné říše, aby hledala záblesky dokonalosti. Nachází je v nejrůznějších uměleckých a duchovních dílech z celého světa – od středověké ikony přes italskou renesanční malbu. Vydává se za nimi do Japonska, Číny, Itálie či Španělska.

Každá kapitola je jako samostatná meditace o kráse, řádu a duchovní transcendenci. V jedné z pasáží Krasznahorkai píše: „Krása je tam, kde ji nikdo nehledá, a trvá jen tak dlouho, dokud se jí nikdo nedotkne.“ Tato věta vystihuje autorův vztah ke světu – pozorovat, ale nezasahovat.

Charakteristickým znakem tohoto románu je jeho strukturální uspořádání. Každé ze sedmnácti kapitol (příběhů) je přiřazeno číslo z Fibonacciho posloupnosti (1, 1, 2, 3, 5, 8, 13 atd.). Tato posloupnost, jejíž poměry se objevují v přírodě a umění, metaforicky odráží snahu knihy o pochopení podstaty krásy a ideálních proporcí.

Také jazykový styl je pro Krasznahorkaie typický. Tvůrce využívá extrémně dlouhé, složité a pečlivě prokomponované věty, které se často táhnou přes celé stránky a vytvářejí hypnotický a naléhavý rytmus. Dílo je v podstatě literární apologetikou velkých uměleckých a duchovních artefaktů v době, která je posedlá vědou a technologií. Klade si základní otázky: Co je krása? Jak velké umění přetrvává? A je člověk schopen snést pohled na dokonalost?

Do angličtiny román přeložila Ottilie Mulzetová. Do češtiny kniha zatím převedena nebyla.

Maďarská beznaděj v českém překladu

Krasznahorkai jako jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších maďarských prozaiků si svou pozici ve světové literatuře vydobyl díky jazykové síle, existenciální hloubce a náročným, často celostránkovým souvětím. Jeho knihy byly přeloženy do angličtiny, němčiny, francouzštiny, španělštiny, polštiny, bulharštiny i japonštiny. Ačkoliv se v rodném Maďarsku proslavil už svou prvotinou, k českému čtenáři se jeho temná vize lidské beznaděje dostávala pozvolna.

Česká recepce Krasznahorkaiových děl započala vydáním jeho románového debutu, kultovního Satanského tanga (Sátántangó). Kniha, která je sugestivní výpovědí o zkáze a beznaději obyvatel opuštěné vesnice v maďarské pustě, vyšla v překladu Simony Kolmanové. Vypravilo ji nakladatelství Host v roce 2003. Toto dílo, jež posloužilo jako předloha pro sedmihodinový film režiséra Bély Tarra, představilo českému publiku autorův jedinečný styl.

Druhým v Česku uvedeným titulem se stal román Od Severu hora / Od Jihu jezero / Od Západu cesty / Od Východu řeka (Északról hegy, Délről tó, Nyugatról utak, Keletről folyó). Mladá fronta ho vydala v roce 2008, opět v překladu Simony Kolmanové. Toto dílo se již tematicky odpoutává od maďarské krajiny a zasazuje děj převážně do Asie.

Do slovenštiny byly převedeny tři stěžejní romány. Melanchólia vzdoru (Az ellenállás melankóliája, 1989) vyšla v roce 2020 v překladu Gabriely Magové. Sbírka textů a rozhovorů Svet beží (Megy a világ, 2013) byla vydána v roce 2024, znovu v překladu Gabriely Magové. Satanské tango vyšlo v roce 2023 v překladu Tímey Krekovič Beck.

Překlad Krasznahorkaiovy prózy představuje mimořádně náročný úkol. Autor je známý svou opulentní rétorikou. Nekonečně dlouhá souvětí se táhnou přes celé kapitoly, neustále mění perspektivy a přitom si uchovávají vysokou prokomponovanost a rytmus. Převést tuto složitou, ale rytmicky precizní strukturu do češtiny vyžaduje dokonalou znalost maďarského originálu a zároveň mistrné zvládnutí češtiny.

Překladatelka Simona Kolmanová je klíčovou postavou české recepce Krasznahorkaie. Její práce je zásadní pro uchování autorova specifického stylu a „hmatatelnosti“ bytí, které se ve složitých, ale plynulých větných konstrukcích skrývá.

„Krasznahorkai má specifické větné vyjadřování, často používá hodně dlouhých souvětí. Není výjimkou, že věta končí až na konci kapitoly. Je to velice specifický tok jeho myšlenek a událostí. Čeština takhle dlouhá souvětí neunese, ale nelze to rozčlenit na více celků. Takže to lze vyřešit třeba středníkem,“ vysvětluje Kolmanová, docentka maďarské literatury na Filozofické fakultě UK.

Její překlady otevírají domácímu čtenáři cestu k dílu, které je navzdory své náročnosti považováno za prorockou vizi budoucnosti střední Evropy a za hlubokou sondu do univerzální beznaděje a chaosu moderního světa.

Věta přes celou kapitolu

Ukázka z českého překladu knihyOd Severu hora / Od Jihu jezero / Od Západu cesty / Od Východu řeka dokládá, jak nekonečně dlouhá jsou Krasznahorkaiova souvětí:

VI
Souprava dráhy Keihan, v níž cestoval vnuk prince Gendžiho, nebyla ještě v dálce vidět, ačkoli do jejího příjezdu zbývala už jen necelá minuta. Na peronu zastávky nikdo nečekal, ani výpravčí zatím nevyšel ze služební místnosti budovy, dřepěl uvnitř, a sleduje elektrickou tabuli ukazující trasy jedoucích vlaků, právě zaznamenal do služebního sešitu, co bylo třeba; venku na peronu nikdo, jen slabý vánek, který několikrát provanul před nádražní budovou a na poslední chvíli uklidil, aby tam nezůstal ani nejnepatrnější vlásek nebo spadlé smítko tabáku, a všechno sfoukl z dlažby peronu, aby všechno očistil před tím, jehož nohy se pak budou dotýkat této dlažby; všeho všudy jen tento občasný vánek, nic jiného, a v rohu budovy, na pravé straně, dva těsně vedle sebe postavené, nebo spíš vedle sebe zapomenuté chatrné nápojové automaty, jejichž lákavá světýlka pomrkávala, napijte se horkého nebo ledového zeleného čaje, napijte se horké nebo ledové čokolády, napijte se horké polévky s algou nebo ledového nápoje z miso, červené mrknutí na jednom z nich znamenalo horký, modré mrknutí na druhém studený, bylo možné si vybrat, zářivá světýlka ukazovala stiskněte a pijte – a ten zcela vlahý, jemný, sametový vánek, aby bylo všechno skutečně co možná nejčistší, až vystoupí.

VII

O něco výše, nedaleko dřevěného můstku klenoucího se nad hlubinou, ale na protější straně, stál uprostřed prázdné mýtiny obrovský strom ginkgo. Mezi mnoha nepatrnými uličkami tvořila tato mýtina v podstatě jediný volný prostor, avšak i ten byl jen tak velký, aby umožnil dávnému stromu existenci, aby mu dodal dostatek vzduchu a slunce, jakož i sílu rozprostřít pod zemí své kořeny. Všechny ostatní rostliny ve stoupajících ulicích čtvrti Fukuine patřily něčemu a někomu: byly majetkem, okrasou, ozdobou, úzkostlivě střeženým a opatrovaným pokladem daného rodinného domku, jejich rozkvetlé nebo pučící větve se vykláněly z malinkých čistých dvorků, věčná zeleň jejich korun se vynořovala podél střešních okapů skrytých vrátek nebo svůj chladivý klid nechávala tušit za pravidelně se opakujícími a pro oči kolemjdoucího nepřetržitě omamně vibrujícími mezerami laťkového plotu, jedině on, strom ginkgo, nepatřil ničemu a nikomu, stál sám na mýtině, jako kdyby ani nebylo možné, aby byl s něčím spojen, aby k něčemu vůbec patřil; podoben nezkrotné, divoké, nebezpečné bytosti stál vyvýšen vysoko nad všechny budovy, střechy a stromy, jeho koruna už byla v nezvykle raném mírném jaru úplná a svěží, vzdychající ve vlahém větru, s větvemi o desetitisících zvláštních vějířovitých listů, připomínajících spíše uprostřed zlomené srdce, on, strom ginkgo, mající za sebou nezměřitelnou, strnulou hloubku geologického vývoje Země, strom, jenž strpí na silném kmeni jen papírové proužky z provazu šimenawa a u paty kmene ke straně přirostlý divoký, hustý keř cesmíny – byl tedy jediný, jenž vyčníval z tohoto klidného světa a který byl vidět i odtamtud zdola, jako nějaká věž, protože všechno ostatní se takřka vzájemně schovávalo, jeden dům skrýval druhý, jedna ulička zase tu další vzadu, a jedině on, tento mohutný a mezi ostatními rostlinami hrozivě cizí a nevyzpytatelný strom ginkgo se tu tyčil a nedal se skrýt, jako by se sem dostal bezprostředně z temné doby křídy před sto milionem let, odkud pocházel, takže si ho musel všimnout i ten, kdo se zezdola díval vzhůru, zezdola, od stanice, když se po příjezdu, hledaje správný směr, rozhlížel kolem dokola.

Od úspěchu k ještě většímu úspěchu

László Krasznahorkai patří mezi nejvýznamnější současné evropské autory a ještě před získáním Nobelovy ceny za literaturu nasbíral řadu prestižních ocenění, která potvrzují jeho výjimečné postavení ve světové literatuře. Už v roce 1983 mu bylo v rodném Maďarsku uděleno Stipendium Zsigmonda Móricze. Následně na sebe upozornil i v zahraničí, když v roce 1993 získal Bestenliste Prize v německém Baden-Badenu za román Melancholie odporu, jenž mu otevřel dveře k evropskému čtenářstvu. V témže roce obdržel i cenu žebříčku Südwestrundfunk.

Dalším významným oceněním jeho tvorby byla Kossuthova cena, udělená v roce 2004 za mimořádný přínos maďarské kultuře. Tato cena se v Maďarsku předává jen několika osobnostem za generaci. Fakt, že ji Krasznahorkai získal, svědčí o hloubce a trvalé hodnotě jeho díla.

Zásadním momentem v autorově literární kariéře byl zisk americké Best Translated Book Award, kterou obdržel hned dvakrát po sobě: nejprve v roce 2013 za překlad Satanského tanga a poté v roce 2014 za román Seiobo járt odalent (Seiobo tam dole). Tím se stal prvním autorem v historii, který tuto cenu dostal dvakrát.

Mezinárodní Man Bookerovu cenu (Man Booker International Prize) získal v roce 2015 za celoživotní dílo. Porota ocenila jeho vizionářský styl. National Book Award (USA) za překladovou literaturu dostal v roce 2019 za román Návrat barona Wenckheima domů (Báró Wenckheim hazatér, 2016), který americká kritika označila za jedno z nejpůsobivějších děl desetiletí. Všechna tato ocenění ukazují, že Krasznahorkaiova próza, vyznačující se jazykovou náročností a filozofickou hloubkou, dokázala překonat jazykové i kulturní hranice a oslovit čtenáře po celém světě.

Dlouhé záběry a hypnotické tempo

Spisovatel László Krasznahorkai je neodmyslitelně spjat s filmovým světem. Ve spolupráci s proslulým maďarským režisérem Bélou Tarrem se podílel na adaptaci několika svých klíčových děl. Snímky inspirované Krasznahorkaiovou prózou se vyznačují podobnými znaky jako jeho psaní: dlouhými záběry, pomalým, hypnotickým tempem a hutnou, apokalyptickou atmosférou, která zkoumá filozofickou hloubku lidské beznaděje a chaosu.

K převodu Krasznahorkaiových děl na stříbrné plátno se režisér vyjádřil: „Neadaptoval jsem jeho romány. Objevil jsem jeho knihy a následně jsem porozuměl jeho úhlu pohledu a prostě jsme se našli. To, jak se díval na svět, bylo podobné mému přístupu. A proto spolu pracujeme. Nikdy se nebavíme o filmu, nikdy se nebavíme o umění, bavíme se vždy jenom o životě.“

Nejznámější a nejoceňovanější filmovou adaptací je Satanské tango (Sátántangó, 1994), natočené podle stejnojmenné románové prvotiny. Snímek je proslulý svou extrémní délkou přesahující sedm hodin a také bezútěšným zobrazením opuštěné maďarské vesnice. Podobné zneklidňující téma nese i film Werckmeisterovy harmonie (Werckmeister harmóniák, 2000), adaptace románu Melancholie odporu (Az ellenállás melankóliája). Snímek vypráví o tom, jak příchod tajemné atrakce (obrovské velryby a postavy zvané Princ) do malého města spustí vlnu společenského šílenství. Krasznahorkai se podílel také na scénáři filmu Londýnský muž (A Londoni férfi, 2007). Šlo o volnou adaptaci novely Georgese Simenona, v menší roli se objevil i český herec Miroslav Krobot.

Vrcholem spolupráce obou osobností maďarské kultury a zároveň přinejmenším dosavadním završením Tarrovy filmové tvorby se stal snímek Turínský kůň (A torinói ló, 2011), k němuž Krasznahorkai napsal scénář. Vznikla sugestivní filozofická meditace o úpadku a konci světa. Všechny společné snímky jsou považovány za stěžejní díla moderní kinematografie a představují vizuální a emocionální zrcadlo Krasznahorkaiovy literární vize.

Skrývaná židovská identita a jméno podle hradu na Slovensku

László Krasznahorkai se narodil 5. ledna 1954 v Gyule ve východním Maďarsku, nedaleko rumunských hranic. Jeho otec György Krasznahorkai působil jako právník, matka Júlia Pálinkás byla úřednicí sociálního zabezpečení. Zdánlivě obyčejný původ skrýval utajovanou identitu, která spisovatele formovala. Krasznahorkai je totiž poloviční Žid. Rodové kořeny mu otec odhalil až v chlapcových jedenácti letech. Během éry rostoucího antisemitismu ve 30. letech 20. století se spisovatelův dědeček rozhodl pro zásadní krok a změnil rodinné příjmení z původního, židovsky znějícího Korin na Krasznahorkai.

Jméno bylo odvozeno od názvu hradu Krasznahorka vára, ve slovenštině Hrad Krásna Hôrka, jenž se nachází nad obcí Krásnohorské Podhradie nedaleko Rožňavy v Košickém kraji. Hrad ze 14. století je dnes slovenskou národní kulturní památkou, v minulosti se ale nacházel na území historického Uherska.

Spisovatel ke svému neobvyklému příjmení uvedl, že s tím původním by jeho dědeček pravděpodobně nepřežil. Potlačený židovský původ, léta utajování a vědomí, že přežití rodiny záviselo na popření vlastní identity, zanechaly v Krasznahorkaiovi hlubokou stopu. Nezvyklá zkušenost se odráží v jeho tvorbě, v níž dominuje téma tísnivého hledání smyslu uprostřed apokalypsy.

Rodinnou historii Krasznahorkai zmiňuje i v románu Válka a válka z roku 1999. Autor propůjčil původní jméno své rodiny Korin protagonistovi díla, osamělému archiváři. Tímto gestem symbolicky začlenil skrytou identitu vlastní rodiny do svého fikčního světa, vzdal jí tak hold a zároveň ji proměnil v univerzální metaforu nutnosti přežití navzdory nepříznivým okolnostem. Sám Krasznahorkai své dílo do jisté míry vnímá jako pokračování židovské literární tradice svědectví o extrémních situacích.

Rodinné kořeny Lászlóa Krasznahorkaie tak představují určitý klíč nejen k pochopení jeho osobního příběhu. Jsou také zdrojem temné, avšak hluboce humanistické vize, která mu vynesla jedno z nejvyšších literárních ocenění.

Prostředí, v němž Krasznahorkai vyrůstal, nebylo jen kulisou obyčejného dětství, ale také budoucím rezervoárem témat, která později rozvíjel ve svých románech. Vztahy v rodině, zkušenosti s různými životními etapami a proměnlivost lidské psychiky se v jeho textech promítají jako motivy odcizení, duchovní krize a hledání smyslu.

Spisovatel byl dvakrát ženatý a má tři dcery, které se vydaly různými profesními cestami. Ágnes se stala herečkou. Drama a herectví také vyučuje. Hrála například ve filmu Bez dechu. Dcera Kata se věnuje filmové režii a jako historička umění a kurátorka působí v Centru pro humanitní vědy a uměleckou výměnu v komunistické Evropě.

Navzdory výjimečným rodinným kořenům zůstává Krasznahorkai pevně zakotven v maďarské tradici, ale jeho tvorba má univerzální přesah. Prolíná se v ní středoevropská melancholie s východní filozofií, což je patrné i z jeho pozdějšího zájmu o buddhismus a japonskou kulturu. Rodinné kořeny László Krasznahorkaie nejsou jen biografickým detailem – jsou klíčem k pochopení jeho literárního světa, v němž se rodí fascinace úpadkem, spiritualitou a touhou po hlubším poznání lidské existence.

Medaile, diplom a miliony

Slavnostní předání Nobelovy ceny za literaturu, kterou László Krasznahorkai získal za rok 2025, se bude konat ve výroční den úmrtí Alfreda Nobela, tedy 10. prosince. Ceremonie tradičně probíhá v Koncertním sále ve Stockholmu za přítomnosti švédského krále.

K ocenění patří nejen prestižní medaile s portrétem vynálezce dynamitu a zakladatele ocenění Alfreda Nobela, ale také diplom s odůvodněním udělení ceny a finanční odměna, která se v posledních letech pohybuje kolem 11 milionů švédských korun (přibližně 950 tisíc eur). Laureát se také zúčastní řady společenských událostí, včetně slavnostní večeře v Královském paláci, kde se setká s členy švédské královské rodiny. Měl by i přednést projev na půdě Švédské akademie.
Celý týden kolem 10. prosince je ve Švédsku vnímán jako oslava vědy, umění a humanismu. Krasznahorkai se převzetím ceny zařadí po bok literárních velikánů, jako byli Gabriel García Márquez, Toni Morrison nebo Olga Tokarczuk, a jeho dílo bude navždy spojeno s jedním z nejvyšších uznání, které může spisovatel obdržet.

Rushdie i Murakami opět ostrouhali

Maďaři si již druhé Nobelovy ceny za literaturu nesmírně cení. Mnozí vyjádřili hrdost nad tím, že se jejich země opět dostala do centra světové literární pozornosti. Na sociálních sítích se objevují příspěvky, které oceňují Krasznahorkaiovu odvahu psát o temných stránkách existence, jeho jazykovou preciznost i schopnost zachytit atmosféru středoevropské melancholie. Někteří čtenáři připomínají, že jeho styl není snadno přístupný, ale právě v tom spočívá jeho síla – nutí čtenáře zpomalit, přemýšlet a ponořit se do hloubky textu.

Také literární kritici reagovali vesměs pozitivně. Ocenili, že Švédská akademie tentokrát upřednostnila kvalitu před popularitou a vyzdvihli konzistentnost Krasznahorkaiovy tvorby. V komentářích se často objevovalo srovnání s Franzem Kafkou, Robertem Musilem nebo Thomasem Bernhardem, což jen potvrzuje autorovu pozici mezi (středo)evropskými literárními velikány. Někteří kritici však poznamenali, že ocenění přišlo pozdě, a posteskli si, že jiní favorité jako Salman Rushdie či Haruki Murakami zůstali opět bez ceny.

Maďarský premiér Viktor Orbán na sociální síti X (dříve Twitter) napsal: „Maďarsko vítá svého druhého laureáta Nobelovy ceny za literaturu! Gratuluji Lászlói Krasznahorkaiovi k Nobelově ceně! Nechť žije maďarská literatura! Maďarsku sláva!“

Gratulace přichází navzdory tomu, že Krasznahorkai je známý svým kritickým postojem k politickému dění v Maďarsku a k režimu Viktora Orbána. Obecně je považován za spisovatele, který se ve své tvorbě i ve veřejných vyjádřeních distancuje od současné vládní politiky. Nobelova cena pro Krasznahorkaie je však v Maďarsku vnímána jako kulturní triumf, který přesahuje hranice literatury a dotýká se národní identity.

Zdroje: MLA style: Press release. NobelPrize.org. Nobel Prize Outreach 2025. Fri. 10 Oct 2025; iLiteratura; Český rozhlas; Aktuálně

 

Vložil: Vladimíra Krejčí

László Krasznahorkai, Nobelova cena, HP,