Kdyby došlo ke globální katastrofě, na Novém Zélandu by se dalo přežít, říká spisovatel a cestovatel

Foto: Se svolením Petr Nazarov (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Petr Nazarov

ROZHOVORY NA OKRAJI: Petr Nazarov (* 13. 4. 1966, Švihov) žije na Plzeňsku, ale za svůj život procestoval nemalou část světa a své zážitky zachytil v celé řadě knih. O jeho cestování, životě i tvorbě si více povíme v následujícím interview.

Cestovatelství a spisovatelství jsou dva zásadní atributy tvé osobnosti, Petře. Je to něco, co tě nějak provázelo již od dětství? A měl jsi nějaký vzor v rodině či mezi příbuznými? Anebo ses k obému propracoval samostatně a vlastním vývojem?

Už jako dítě jsem hodně snil o dalekých krajích. Fascinovaly mě knihy cestovatelů a mořeplavců – stačilo otevřít stránku a hned jsem byl v úplně jiném světě. Hodně jsem četl třeba o plavbách po oceánech, představoval jsem si, jaké to je vydat se za horizont a objevit něco nového. Tyhle sny mě provázely odmalička a staly se součástí mého vnitřního světa. Postupem času ta touha po nepoznaném narůstala, až jsem uskutečnil svoji první dalekou cestu.

Jsi držitelem východoevropského příjmení. Odhaduji správně východoslovanský původ tvých předků?

Můj dědeček pocházel z Donské oblasti, a jelikož byl donský kozák, musel po ruské občanské válce opustit svoji zemi, až skončil po několika letech tady u nás.

Co jsi vystudoval, Petře, a čím se živíš profesně? Nebo se ti daří uživit se psaním knih a přednáškami o nich?

Vystudoval jsem gymnázium v Plzni na Mikulášském náměstí, ale po škole jsem se díky životním okolnostem všelijak protloukal, než jsem začal dělat masáže, které dělám již 25 let. Učil jsem dříve také angličtinu, dělal výškové práce, pracoval u stěhováků atd. Až v posledních dvanácti letech dělám besedy a píši knihy.

Jednu ze svých knih jsi věnoval cestování po jižní Africe. Které země jsi v tomto regionu navštívil a odkud sis odnesl asi nejsilnější zážitky?

Navštívil jsem Jihoafrickou republiku, Lesotho, Svazijsko a Namibii. Každá z těchto zemí má svá specifika, ale kdybych měl zmínit jen některá zajímavá místa, tak to určitě budou Dračí Hory, krajina kolem vesnice Semonkong v království Lesotho, Wild Coast v Jihoafrické republice a západní část Svazijska.

Další cestopis jsi věnoval Novému Zélandu. Jaké dojmy sis přivezl z téhle vzdálené země? Mimochodem, kdyby došlo k jaderné válce na planetě, spekuluje se, že by se možná dalo přežít právě tam….

Na Novém Zélandu jsem strávil více jak dva roky života a opravdu na mě zapůsobil. Na jedné straně ohromí divoká, místy až neskutečně krásná příroda – zasněžené vrcholky Jižních Alp, fjordy, zelené pastviny plné ovcí, ale i sopky a gejzíry. Na druhé straně je to země, kde lidé žijí poměrně klidně a s velkým respektem k přírodě, což se krásně potkává s tradicemi Maorů. Člověk tam cítí jistou čistotu – jak v krajině, tak v životním stylu.

Do jisté míry chápu, proč se říká, že kdyby došlo k nějaké globální katastrofě, právě Nový Zéland by mohl být místem, kde se dá přežít. Je to relativně izolovaná země, daleko od hlavních mocenských center, a zároveň soběstačná v potravinách i v energii. Voda je tam čistá, půda úrodná a populace není obrovská. To všechno možná působí, že by v případě nejhoršího měl Nový Zéland lepší šanci než většina jiných částí světa.

V jiném cestopisu popisuješ svoji cestu z argentinského Buenos Aires na proslulou peruánskou horu Machu Picchu? Jaké nejsilnější dojmy si neseš z jihu Ameriky?

Pro mě bylo nejsilnějším zážitkem na cestě po Jižní Americe setkání s paraguayskou dívkou Liz. Několik let jsem ji podporoval prostřednictvím charitativní organizace, která pomáhá chudým rodinám a dětem bez rodičů. Zpočátku pro mě byla jen jménem a fotografií v dokumentech, posléze pár řádky v dopisech. A když jsem ji konečně mohl opravdu potkat, podat jí ruku a vidět tu obrovskou vděčnost v jejích očích, nesmírně mě to zasáhlo.

Druhým důvodem, proč jsem se vydal do Jižní Ameriky, byla má dlouholetá touha spatřit na vlastní oči Machu Picchu a jezero Titicaca. Machu Picchu pro mě odjakživa představovalo symbol dávných civilizací, záhadu ukrytou vysoko v horách, kterou jsem znal jen z fotografií a knih. Jezero Titicaca zase v mých představách vystupovalo jako magické místo na hranici Peru a Bolívie. Stejně silně na mě zapůsobily i další přírodní divy – nekonečné solné pánve Salar de Uyuni a mohutné vodopády Iguazú.

A co ti osobně dává do života cestování?

Cestování mi do života přináší spoustu radosti nejenom z objevování nových míst a kultur. Každá cesta je pro mě jako otevření nové životní kapitoly, která mě učí vnímat svět jinýma očima. Posiluje moje sebevědomí, protože pokaždé, když překonám nějakou překážku nebo nejistotu, utvrdí mě to v tom, že zvládnu víc, než jsem si myslel. Zároveň rozšiřuje moje vědomí – ukazuje mi, že svět není jen to, co se nám denně prezentuje doma, ale nespočet způsobů, jak žít, myslet a cítit.

Velkou hodnotu pro mě mají i vizuální vjemy – krajiny, fauna i flóra, architektura, barvy, světlo. Někdy stačí jediný západ slunce, aby mi zůstal v paměti na celý život. Ale kromě krásy vnější si z cest odnáším i něco vnitřního – klid, respekt, pokoru a vděčnost. A také si více vážím domova – až návrat po cestě mi často ukáže, co všechno pro mě znamená.

Velkou roli hrají i setkávání s lidmi. Mnohá přátelství nebo krátká setkání, která by se doma nikdy nestala, ve mně zůstávají již navždy zapsaná. Na cestách také čas plyne jinak – člověk je víc „tady a teď“, protože je nucen být pozorný, reagovat na nové situace, otevřít se okamžiku. A možná právě proto se mi zdá, že život na cestách je plnější a intenzivnější.

Setkával se na svých poměrně odlehlých cestách také s českými krajany a byli ti nějak nápomocni?

S českými krajany jsem se setkával překvapivě často, i na poměrně odlehlých cestách. Bylo to v Austrálii, na Novém Zélandu, v Rusku, v USA, Argentině, Paraguayi nebo třeba v Jihoafrické republice. V Austrálii žije obrovská česká komunita a s některými lidmi z ní jsem dodnes v kontaktu. Většina krajanů, které jsem potkal, mi byla v určité chvíli nápomocná – někdo poradil, jiný nabídl nocleh a další se podělil o kus svého příběhu, který se pro mě stal inspirací či motivem do některé z mých knih. Setkání s našinci v cizině pro mě měla vždy zvláštní kouzlo.

Jaké bys měl po mnoha létech zkušeností s cestováním praktické rady pro čtenáře, kteří by se chtěli vydat v podobných stopách? Čemu by ses dnes určitě vyhnul, a co se ti naopak při cestování osvědčilo za fígle, pokud to tedy nebereš coby vlastní originální know-how, jež si chceš nechat pouze a výlučně pro sebe…

Kdybych měl dnes dát praktickou radu, určitě bych se vyhnul cestovním agenturám a organizovaným zájezdům. Věřím, že opravdové cestování začíná tehdy, když vyrazíte na vlastní pěst – bez strachu, bez zbytečných jistot, které nás spíš brzdí než chrání. Samozřejmě to vyžaduje trochu odvahy, ale právě v tom spočívá kouzlo. Člověk se ocitne v situacích, kdy musí spoléhat sám na sebe, a tím roste. K odvaze je vždy potřeba i kousek důvěry – důvěry v to, že věci nakonec dobře dopadnou a že i v těžkých chvílích se objeví někdo nebo něco, co nám pomůže. Neznamená to spoléhat se slepě na štěstí, ale mít v sobě klidné přesvědčení, že svět kolem nás není nepřátelský.

Na cestách jsem mnohokrát zažil, že právě ve chvílích, kdy se zdálo, že je problém neřešitelný, se objevil člověk s radou, někdo nabídl přístřeší nebo se prostě stalo něco, co celou situaci obrátilo k lepšímu. A právě tato důvěra dává odvaze pevnější základ – díky ní se člověk odváží udělat první krok i do neznáma. Důležité je také být otevřený a cestovat s pokorou a respektem – k místům, lidem i přírodě. Když k nim přistoupíte bez předsudků a s úctou, většinou se vám to vrátí v podobě pomoci, přátelství a nezapomenutelných zážitků. Cestování není jen o mapách a itinerářích, ale hlavně o lidech a náhodných setkáních.

Jeden z tvých přátel tě z legrace na internetu označil za playboye, lva salónů a degustátora vín, který se ale proti dřívějšku nějak „změnil“. Má pravdu?  

Jako asi většina lidí, i já jsem prošel nějakým „vývojem“. Časem jsem zjistil, že mě dřívější způsob života spíš vyčerpává, než naplňuje. Všechno to povyražení, pozornost a lesk neměly dlouhého trvání. Najednou jsem začal víc vnímat, co se děje kolem mě – přírodu, klid, obyčejné chvíle, které jsem dřív přehlížel. Je to možná i díky tomu, že jsem spoustu času strávil s několika původními národy v různých koncích světa. Dnes se raduji z maličkostí: ze západu slunce, z rozhovoru s přáteli, z ticha lesa nebo ze zvuku moře. Naučil jsem se mít respekt k životu, k lidem i k věcem, které mě obklopují. Už nehledám, co mi život dá, ale spíš přemýšlím, co já můžu dát jemu a ostatním. Nejsem už ten, kdo potřebuje být středem pozornosti. Jsem klidnější, vyrovnanější a vděčnější. A i když jsem prošel velkou změnou, nevnímám to jako ztrátu, ale jako cestu – cestu k jednoduššímu a opravdovějšímu životu. 

Ve tvém posledním cestopisu líčíš své putování okolo Česka. Co ses při téhle cestě dozvěděl o svých spoluobčanech či našich zemích a co to dalo tobě? Jak bys shrnul přínos této své tuzemské cesty?

Moje poslední kniha je především sbírka příběhů, okamžiků a zážitků, které se mi během cesty kolem Česka přihodily. Každá taková cesta je jedinečná a každý si v ní může najít to své. Pro někoho může být putování kolem Česka o překonávání sebe sama, o testování fyzických i psychických limitů. Pro jiného je ale taková cesta něco zcela jiného – příležitost zpomalit, nechat se unášet okolní krajinou, zažívat okamžiky naplno, bez ohledu na to, jak dlouho to potrvá. Je to o nasávání atmosféry, o setkání s lidmi, o zázracích přírody, o klidu a o tom, že každé zastavení má svou hodnotu.

Já osobně patřím spíše do té druhé skupiny. Cesta kolem Česka pro mě nebyla o poměřování výkonů, o snaze být nejlepší nebo nejrychlejší, ani o porovnávání s kýmkoliv jiným. Pro mě bylo důležité, abych si tuhle cestu užil v radosti a pohodě. Přál jsem si, aby každý den na stezce byl příležitostí být v souladu se sebou samým i s okolním světem. Chtěl jsem mít čas zastavit se tam, kde mě něco zaujme, a nespěchat, když cítím, že chci zůstat na místě o chvíli déle.

Tento přístup mi dovolil užít si cestu naplno, prožít ji jako celek, vnímat její kouzlo ve všech detailech. Zároveň musím uznat, že k tomu přispělo i počasí, které mi většinou hrálo do karet. Jasná obloha, vesměs příjemné teploty a jen minimum dnů, kdy jsem bojoval s deštěm nebo větrem, to vše podtrhlo tu radostnou náladu, se kterou jsem kráčel krajinou.

Daří se ti cestování kloubit s rodinou a partnerským životem? A co tvoji blízcí? Nebojí se o tebe? Nebo naopak někteří cestují s tebou?

Skloubit se dá spousta věcí, pokud je mezi lidmi vzájemné porozumění a respekt. Samozřejmě, dříve se o mě bála moje maminka – zvlášť když jsem mířil do vzdálených nebo méně známých koutů světa. To bylo přirozené, a já to chápal. V posledních letech ale cestuji často s přítelkyní a to celé cestování posunulo do jiné roviny. Sdílené zážitky mají úplně jiný rozměr, člověk se učí dívat na cestu i očima toho druhého a díky tomu je radost z objevování ještě větší.

Když bude mít někdo zájem koupit si některou z tvých knih, kam jej odkážeš?

Moje tituly se dají zakoupit prostřednictvím oficiální distribuce, takže jsou dostupné ve většině knihkupectví. Knihy prodávám také na svých besedách anebo se dají objednat na e-mailové adrese .

A co chystáš nového ve svém osobním i literárním životě a kde tě případně mohou potkat tvoji čtenáři?

Ve svém osobním životě toho chystám ještě opravdu hodně. Co se literárního života týče, tak mi právě vyšla kniha Pěšky kolem Česka 2 – putování severní stezkou a dokončuji zároveň další knihu Doteky domova a moudrosti 2. Čtenáři mě mohou potkat hlavně na Přešticku, kde se teď nejvíc vyskytuji, ale samozřejmě také na mých besedách.

Výborně. I za celou redakci držíme palce a přejeme úspěch nově se rodícím knihám. Zvláště ti děkuji za milé a poetické povídání. Ale ještě přece jen navážu otázkou. Dokončuješ knihu Doteky domova a moudrosti 2. Co je toto přesně za žánr? V daném případně nejde o cestopisy, skrze něž jsi veřejně znám asi nejvíce. Komu je tento typ knihy určen? Přibliž nám je, prosím!

Knihy Doteků jsem začal vydávat spolu se svou čtvrtou cestovatelskou knihou. Jde o edici, která obsahuje vždy sto motivačních citátů od známých i méně známých autorů, doplněných sto fotografiemi z mých cest – nejen po světě, ale i po naší vlasti. V první knize Doteky přírody a moudrosti jsou fotografie přírody z různých koutů světa, zatímco druhá kniha Doteky domova a moudrosti je věnovaná především přírodě a krajinám z České republiky.

Vložil: Radovan Lovčí