Rukopisy končily v šuplíku, ale nelitovala jsem, říká autorka 13 knih

Foto: Se svolením Lenky Chalupové

Popisek: Lenka Chalupová

ROZHOVORY NA OKRAJI: Co tak si udělat výlet na Hanou? Olomouc, Holešov anebo Přerov či Lověšice anebo Dluhonice. Jistě by se nám k tomu hodil nějaký turistický průvodce, ale možná bude lepší obrátit se na někoho místního. Třeba na spisovatelku a novinářku Lenku Chalupovou, které právě vyšel román Když se trhá nebe, jehož děj je umístěn právě na Přerovsko.

Lenka Chalupová je novinářka a spisovatelka, absolventka žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Je držitelkou Ceny Olomouckého kraje za literaturu. Narodila se v Přerově, kde dosud žije se svou rodinou a pracuje jako tisková mluvčí města. Na svém kontě má řadu úspěšných románů. Velký ohlas u čtenářů vzbudila především trilogie z válečných a poválečných let na Přerovsku: Kyselé třešně, Páté jablko a Svatojánské ořechy. Pod nakladatelstvím Motto vydala román Když se trhá nebe (2025), který se taktéž odehrává v Přerově a okolí. Zajímá se o literaturu, divadlo, film, výtvarné umění – a kulturu v celé její šíři.

Nejdříve bych se rád zeptal na váš poslední román.

Právě dorazila na knižní pulty moje třináctá kniha s názvem Když se trhá nebe. Čtenáře zavede do let 1937 a 1938 – do předválečného Přerova a Čekyně, kde tehdy působila Ozdravovna Charlotty Masarykové pro neduživé děti. V centru dění stojí rodina židovského továrníka Huga Rosenbauma, který žije se svou ženou Juditou a tchyní Kornelií na Žerotínově náměstí a je posedlý touhou po dědici, jenž by jednou převzal jeho fabriku na umělecký nábytek. Jenže čas plyne a vytoužené dítě stále nepřichází – Hugo proto začne spřádat plán. Vůbec si přitom nepřipouští blíží se hrozbu války a podceňuje i antisemitské nálady ve společnosti.

Román vznikl nejen na základě mé fantazie, ale také díky studiu dobových a archivních materiálů. Některé příběhy ukryté v knize tak nejsou zcela smyšlené. Děj navíc doplňují autentické zprávy z tehdejšího přerovského deníku Obzor, které pomáhají vykreslit atmosféru předválečné doby. Příběh se uzavírá v roce 2024, kdy byly na Žerotínově náměstí v Přerově poprvé uloženy kameny zmizelých na památku židovských obyvatel, kteří se už po válce navrátili domů…

Část vaší tvorby je spojena s Přerovem a jeho okolím. Vy odtud patrně pocházíte?

Jsem Přerovanka tělem i duší, i když moje rodina tu nemá kořeny. Tatínek pochází z Němčic nad Hanou, maminka ze Staňkova u Chlumu u Třeboně. Právě tam se táta coby voják seznámil s mojí mámou. Vzali se v roce 1966 a společně se přestěhovali do Přerova, protože oba našli práci v Přerovských strojírnách. V roce 1970 se tu narodil můj bratr, a o tři roky později jsem přišla na svět já. Ačkoliv se rodiče do Přerova přistěhovali, město se stalo i jejich srdeční záležitostí. Jsme patrioti – Přerov nás spojuje už čtvrtou generaci. Má bohatou historii, malebná zákoutí a jedinečnou atmosféru. Ať jsem kdekoliv, vždycky se těším zpátky domů.

Někdy se muselo stát něco zásadního. Něco, co vás přivedlo až k vaší literární tvorbě.

Už od dětství mě provázely tři velké zájmy – kreslení, čtení a psaní. Psala jsem si hlavně pro sebe: zaznamenávala zážitky, zkoušela povídky i básničky. V osmnácti jsem se poprvé pustila do psaní románu – a skutečně jsem ho dokončila. O dva roky později vznikla další kniha, ale ani jednu jsem tehdy nikomu nenabízela. Věděla jsem, že se potřebuji „vypsat“, získat zkušenosti a najít svůj styl. Rukopisy končily v šuplíku, ale nelitovala jsem toho. První knihu jsem vydala ve svých jednatřiceti letech. Dnes je mi dvaapadesát a na kontě mám třináct vydaných titulů. Psát pro čtenáře je pro mě radost i výzva – a stále mám chuť tvořit dál.

Nejenom vaše trilogie Kyselé třešně, ale také nový román se odehrává na Přerovsku. Vychází jeho děj ze skutečných událostí?

Do jisté míry ano. Kniha Kyselé třešně, která otevírá celou trilogii, se odehrává v Přerově v letech 1944 a 1945. Příběh je sice fiktivní, ale zasazený do reálných historických a místních kulis. Obsahuje skutečné události, které se tehdy ve městě odehrály – od bombardování v roce 1944, přes Přerovské povstání, kdy se místní obyvatelé 1. května jako první v republice postavili proti nacistům, až po tragédii na Švédských šancích, kde bylo v červnu roku 1945 zavražděno 267 nevinných karpatských Němců.

Kyselé třešně byly mým prvním románem, který se věnoval pohnuté historii 20. století – a netušila jsem, že si mezi čtenáři získá takový ohlas. Volně na něj navazuje Páté jablko, které přenáší děj do konce čtyřicátých let a přibližuje období znárodnění. Závěrečný díl trilogie, Svatojánské ořechy, se odehrává v padesátých letech a tematizuje kolektivizaci na venkově. Všechny tři knihy mají své kořeny v Přerově a každá z nich se odehrává i v jedné z jeho místních částí – v Lověšicích, Předmostí a Dluhonicích.

A jsme v Lověšicích a jsme v Předmostí a Dluhonicích. Tedy místech spojených s vaší trilogií. Proč právě tato místa a nikoli jiná?

U Lověšic to je jasné – právě tato vesnice je neoddělitelně spjata s tragédií na Švédských šancích. Masakr, který patří k nejtemnějším kapitolám poválečných dějin Československa, se odehrál v noci z 18. na 19. června 1945 na kopci zvaném Švédské šance. Vojáci 17. pěšího pluku československé armády tady brutálně zavraždili 267 civilistů – převážně karpatských Němců, Maďarů a Slováků, kteří se po válce vraceli ze severních Čech domů na Slovensko. Mezi oběťmi bylo 120 žen, 75 dětí a 72 mužů. Muži z Lověšic byli tehdy přinuceni v noci vykopat masový hrob – a to trauma v obci zůstalo dodnes…

Předmostí jsem si pro Páté jablko vybrala proto, že kdysi šlo o bohatou hanáckou vesnici s rozlehlými grunty. Dnes je její původní charakter téměř zapomenut – v osmdesátých letech zde vyrostlo rozsáhlé panelové sídliště. Do Předmostí jsem zasadila románovou rodinu sadařů, kteří těžce nesou poválečnou politiku a nedokážou se smířit s tím, že přijdou o půdu, na níž po generace pěstovali ovoce. Kniha se věnuje složitým rodinným vztahům, které nakonec vyústí v tragédii.

A u Svatojánských ořechů byly pro mě Dluhonice jasnou volbou. I tato vesnice bývala bohatá a hanácky hrdá, lidé si tu takříkajíc „viděli do talířů“. V příběhu jsem tu „vystavěla“ tajemný svatojánský dům obklopený letitými ořešáky, který místní považují za prokletý. Čtenáři, kteří knihu znají, už vědí, proč se o něm říkalo, že přináší neštěstí…

Jen tak na okraj. Je v Lověšicích něco zajímavého k vidění?

Lověšice jsou vesnicí, která svým klidným rázem nijak nevybočuje – a právě v tom tkví její kouzlo. Najdeme tu typické hanácké domy, těsně přiléhající jeden k druhému, jak se kdysi šetřilo s půdou. Dominantou návsi je barokní kaple Panny Marie z roku 1732, která je památkově chráněná a dodává místu duchovní atmosféru. Čtenáře bych však ráda pozvala k hlubšímu rozjímání na nedaleké Švédské šance – na místo, které je navždy poznamenané tragédií z června 1945. Na vrcholu kopce dnes stojí kovaný kříž, dílo uměleckého kováře Jiřího Jurdy. Jeho prostřílený kov symbolizuje krutost a násilí, které se tu před osmdesáti lety odehrálo, zatímco trnová koruna připomíná utrpení a nevinnost obětí. Je to silné memento, které nutí k zamyšlení nad lidskostí.

Vy jste napsala také několik detektivek nebo-li chalupovek, které se vyznačují zcela osobitým stylem. Proč jste se pustila zrovna do detektivek?

Mám ráda psychologické příběhy s detektivním přesahem. Ráda je čtu, sleduji v televizi – a samozřejmě i píšu. Tajemné pozadí a nečekané rozuzlení se objevuje ve všech mých knihách, včetně těch historických. V poslední době jsem se od detektivního žánru trochu odklonila, ale těším se, až se k němu ve své tvorbě opět vrátím. Napětí, psychologie a lidské osudy – to jsou témata, která mě nikdy nepřestanou bavit.

Tak si říkám, jaké důvody by mne mohly přimět k tomu, abych navštívil třeba Přerov. Čím je Přerov a jeho okolí pozoruhodné?

Přerov, rozkládající se na březích řeky Bečvy, je město, které si zaslouží pozornost nejen díky své bohaté historii, ale i kvůli přírodě. Dominantou města je přerovský zámek, v jehož prostorách sídlí Muzeum Komenského. Právě Komenský, Učitel národů, tady působil a jeho odkaz je v Přerově dodnes živý. Centrum města zdobí malebné Horní náměstí s domy z 15. století, půvabná je i část pod hradbami, která si zachovala historický ráz. Skutečnou chloubou Přerova je park Michalov – zelená oáza s fontánou, vzácnými dřevinami, květinovými kompozicemi a skleníkem plným středomořské vegetace. Milovníci přírody ocení také ornitologickou stanici, největší svého druhu ve střední Evropě. Nabízí nejen expozici ptactva, ale i záchrannou stanici pro zraněné živočichy. Právě o tomto místě jsem psala ve svém psychologicko-detektivním románu Ptačí žena.

Hanácké nářečí je pro návštěvníky z jiných částí republiky důvodem ke shovívavému pousmání, ale nepochybně je součástí našeho kulturního a jazykového dědictví. Používá se ještě?

Ano, hanácké nářečí se stále používá, i když v Přerově už spíše výjimečně. V knize Páté jablko jsem text místy proložila hanáckými výrazy – a čtenáři to ocenili, zvlášť ti ze vzdálenějších krajů, pro které to bylo něco neobvyklého a autentického. Když jsem psala Svatojánské ořechy, objevila jsem, že se v Dluhonicích dříve používalo takzvané čuhácké podřečí – okrajová, ale velmi zajímavá forma hanáckého nářečí. Tuto jazykovou zvláštnost jsem pak zakomponovala i do příběhu, protože dodává textu zajímavost s odkazem na místní kolorit.

Můžete mi uvést nějakou pěknou ukázku hanáčtiny?

Stréc nese klobók a burnus, teta klebetník, zhlavec a žufan. Na okně mají zašlé firhaňky.

Hezké... Jak trávíte léto?

Strávila jsem nádhernou dovolenou s rodinou v rakouských Alpách – obklopeni horskou přírodou jsme si užili klid, pohyb i společné chvíle. Kromě toho podnikáme výlety, chodíme na procházky a nově i jezdím na koloběžce, kterou jsem si nedávno pořídila. Ve volném čase ráda čtu a momentálně se věnuji psaní dalšího románu.

Vložil: Jiří Kačur