Jak se máte? A co doma, dobrý? Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením Jana Hnízdila (stejně jako obálka knihy v textu)

Popisek: Jan Hnízdil se svým psem Skipem, který už okusuje kosti na věčnosti

V minulém týdnu se mi u postele uvelebily tři knihy, které jsem si, já už jsem takový, rozečetl všechny.

První od Jana Hnízdila Jak být zdravý v nemocné společnosti. Hned vedle ní se usadila kniha Hledání dobré smrti. A poslední, pro naši dobu a náš geopolitický prostor velmi hříšná kniha Porážka Západu s podtitulem Krize ekonomiky, kultury a náboženství. Žádná beletrie, všechno přísun informací často děsivých, někdy léčivých, ale všechny se zásadními, tzv. aha momenty.

První se u mě usadil pan Hnízdil. Z České lékařské komory vyobcovaný lékař, který léčí tělo přes duši. Ne, špatně řečené. Taková slova páchnou léčitelstvím s jejich mastičkami a olejíčky, za kterým je často více touha po penězích nebo po moci, než dar od boha léčit. Rakovina jde přece léčit i povidly. Když stojí deset tisíc a dá se jim dostatečně přesvědčivá etiketa, vyléčí i mrtvého. Cynické zneužití děsu z předčasného umírání, děsu ze smrti, mám neodbytný pocit.

Jan Hnízdil ve své knize Jak být zdravý v nemocné společnosti ukazuje svou zkušenost s výsledky psychosomatického léčení. Nešokuje, neukazuje zázraky, nemanipuluje, jen na přímých zkušenostech s pacienty vysvětluje, že velké množství zdravotních problémů jsme si uhnali sami vlastním rozumem, který v dnešní době doháníme ke krajním mezím. Stres, spěch, nezdravý způsob života, rychlá, nezdravá jídla, udržování nezdravých zvyků nebo vztahů.

Při čtení jsem sám zažil pár oněch aha momentů (do budoucna snad i zásadních), kdy mi došlo, jak sám sebe a čím trestám, v čem žiju, co mě požírá a užírá. A na to konto nesměle začal problémy ukryté někde hluboko řešit. Třeba, snad se dohrabu toho, abych je vyřešil a ráčil se ve světě zachovat o pár týdnů navíc.

Fascinoval mě odlehčený tón knihy, milý, hladivý, který mi připadal až léčivý. Ne v ezoterním léčitelském duchu (kdyby tam takový duch byl, knihou mrštím do mlází). Ale takový přirozený, jako když k člověku přijde víc člověk než lékař, přesto umí ukázat na bolavé místo a říct – ty se musíš vyléčit, ne, nepředepíšu ti zázračnou pilulku, ale donutím tě zamyslet se nad sebou a zahlédnout tu nepřebernou spoustu problémů, které záměrně zaháníš do podvědomí ze strachu je řešit. Protože to ony ti způsobují nemoc, bolest, přibližují tě do rakve.

V knize několikrát zaznělo, jak se české (a asi i západní) zdravotnictví staví k psychosomatické léčbě. Pošetile, řekl bych. Někteří lékaři psychosomatiku berou jako součást léčby, většina jí pohrdá jako pavědou. Snad i proto, že na léčení takovým způsobem v průmyslově postaveném zdravotnictví s farmaceutickými společnostmi zacílenými na zisk to ani jinak nejde. A snad skutečně nejde, když žijeme ve společnosti stresu a (ú)spěchu a kdy se chceme zdravotních problémů zbavit rychle. Tak rychle, abychom zítra ráno mohli zase proběhnout píchačkami a usilovně pracovat na dalším zdravotním kolapsu.

Psychosomatická léčba je ovšem zdlouhavá, musí být naplněná trpělivostí, to nám s naší společností moc neštymuje. Lékař musí nemoc pochopit tím, že pochopí samotného pacienta a jeho život. Něco takového je v našem zdravotnictví, kde je lékařský podstav, vyloučené.

Sám jsem to zažil několikrát, když jsem pobyl se svými infarkty v nemocnici. Lékař má na člověka pět minut. Sám jsem náznak člověka částečně zažil při mém posledním pobytu v nemocnici, kdy mi dělali bypass (no jo, až takhle daleko jsem to dopracoval). Korzovalo kolem mě spoustu lidí. Převázat, zkontrolovat kanyly, kouknout na jizvu, rehabilitace… Zněly jen věty typu - zvedněte ruku, teď to píchne, dýchejte zhluboka, teď nedýchat. Všechno to bylo profesionální, rozhodně profesionální, rychlé, efektivní, prospěšné situaci a mému rozkuchanému stavu, ale člověk tam mezi těmi povely nebyl jediný. Nebyl totiž čas na člověka.

Ale přišla ke mě jedna stážistka, sedla si ke mně k posteli a povídá – jak se máte? A co doma, všechno dobrý? A jak jsem tam tak ležel, rozkuchaný, bolavý až na půdu a bojavý z toho všechno řezání a zašívání, tak mě ta její otázka donutila otočit od ní hlavu a spolknout ten ohromný vzlyk, co se mi sám od sebe vzpříčil v krku a chtěl ven, ale já se ho bál vypustit. A tak jsem jí jen zahuhlal nějakou frázi o tom, že děkuju za optání a vzlyk si ukryl někde hluboko, mezi další problémy, které bují jako nádory a začnou se třeba někdy hlásit o slovo a o skalpel.

A vlastně i to jsem cítil z knihy pana Hnízdila. Takové lidské - Jak se máte? A co doma, dobrý?

Je důležité u svého boku někdy objevit člověka s dobrými otázkami a porozuměním. Jen u toho asi není dobré ten vzlyk vždycky polykat.

Jak tak koukám, k dalším dvěma knihám jsem se ani nedostal. Nevadí, ony se promítnou do mých dalších textů. Nic jiného jim nezbude. Stejně jako té od pana Hnízdila. Stala se mou součástí.

Vložil: Štěpán Cháb