Nejen o misích v Africe, ale i zákulisí covidu Rastislav Maďar

Foto: Se svolením Rastislava Maďara

Popisek: Rastislav Maďar

ROZHOVORY NA OKRAJI: Procestoval téměř stovku zemí, do těch nejchudších se vrací opakovaně, aby místním lidem pomáhal k lepší budoucnosti.

„Plním si tak svůj dětský sen. Je to dar, za který jsem vděčný,“ říká Rastislav Maďar, odborník na infekční nemoci a děkan Lékařské fakulty Ostravské univerzity. Navštívil místa, kde předtím nebyl bílý člověk, a získal si důvěru lidí, kteří se běžně s turisty nesetkávají. V knižním rozhovoru s novinářkou Magdou Snížkovou, nazvaném Zachráníš-li jediného… Nejen o misích v Africe, vypráví o svých zážitcích z humanitárních cest do rozvojových zemí, o cestování a nástrahách, které na nás číhají, i o pandemii covid-19 a o dalších, jimž budeme čelit.

Doc. MUDr. Rastislav Maďar, PhD., MBA, FFTM RCPS (Glasg.) je lékař, epidemiolog a odborník na infekční nemoci, cestovní a tropickou medicínu. Po dokončení studií medicíny na Jesseniově lekárskej fakultě Univerzity Komenského v Martině působil na téže fakultě na Ústavu epidemiologie. V roce 2005 přešel na Ostravskou univerzitu, kde působil na Katedře hygieny a epidemiologie Fakulty zdravotnických studií. Od roku 2008 se podílel na rozvoji celostátní sítě center očkování a cestovní medicíny Avenier, o rok později se stal jejich odborným garantem a následněpředsedou Lékařské rady. V roce 2017 byl jmenovaný vedoucím Ústavu epidemiologie a ochrany veřejného zdraví Lékařské fakulty Ostravské univerzity a v roce 2020 byl zvolen do čela fakulty jako její děkan. Spoluzakládal a vedl Společnost prevence nozokomiálních nákaz, Fórum infekční, tropické a cestovní medicíny a Koalici pro podporu očkování.

Svůj dětský sen o pomoci lidem v chudých zemích světa si plní prostřednictvím mezinárodní humanitární organizace International Humanity, kterou v roce 2004 pomáhal zakládat, a dodnes působí v jejím vedení. Během pandemie covid-19 působil jako poradce ministra zdravotnictví ČR Adama Vojtěcha a byl pověřen vedením skupiny pro řízené rozvolňování karanténních opatření. V roce 2022 se stal vedoucím skupiny Epidemiologie a prevence covid-19 v rámci nově vzniklého Národního institutu pro zvládání pandemie (NIZP) vytvořeného ministrem zdravotnictví Vlastimilem Válkem. Za svoji činnost během pandemie byl oceněn Cenou Celestýna Opitze. Je autorem několika odborných publikací, včetně vysokoškolských učebnic a skript. Je ženatý, s manželkou Hanou má syna Dominika.

V kterých zemích jste působil jako lékař? Předpokládám, že nejvíce jich bude v Africe.

Moje první lékařská mise mě přivedla před 20 lety po tsunami na Srí Lanku. Následně jsme zřídili kliniku v hlavním městě Nepálu v Káthmándú, a nakonec se přesunuli na africký kontinent, kde jsme pomáhali v Zambii, Tanzanii, Beninu, a hlavně v Malawi, kde působíme doteď v rámci česko-slovenské nemocnice.

Co vás přivedlo až k rozhodnutí vyrazit na lékařské mise do mnohdy nebezpečných zemí? Válka, nepokoje a nebezpečné nemoci a jiné hrozby by mnohé od podobných nápadů odradily. Cítím zde nějaký silný motiv, ale těžko říci - jaký.

Když mi bylo 11 let, to byla polovina osmdesátých let minulého století, viděl jsem v televizi dokument o hladomoru ve východní Africe. Pohled na malé dítě vyhladovělé k smrti mě tak silně zasáhl, že jsem se v ten moment rozhodl, že se stanu lékařem a budu jim pomáhat. A i dnes, po více než 40 letech od toho okamžiku, to vnímám tak, že to bylo správné rozhodnutí, i když většina mých pacientů je samozřejmě tady v Česku.

O svých zkušenostech jste vedl rozhovor s paní Snížkovou. Ten také vyšel knižně pod názvem Zachráníš-li jediného.... Co mohou čtenáři od knihy očekávat?

Snažil jsem se podělit o originální emoce a zkušenosti, které jsem za ty dvě dekády zažil ve velmi odlehlých místech naší planety, kam se většina lidí od nás vůbec nedostane. Nebylo vůbec vzácné, že jsme léčili v oblastech, kde před námi nikdy nebyl bílý člověk. A navíc naši místní pacienti nikdy předtím neviděli ani skutečného lékaře. Ta kniha je taky o hodnotách, které jsou nadčasové, vyspělý svět však na ně pomalu zapomíná. Vedle zážitků z misí však knížka nabízí i řadu praktických informací pro ty, kteří cestují a na závěr poodhaluje ne moc známé zákulisí covidové pandemie.

Zamyslel jste se někdy nad příčinami, které udržují a způsobují, že stále značná část lidstva žije, a to nejenom v Africe, v naprosto děsivých životních podmínkách?

Základem úplně všeho je kvalitní a dostupné vzdělání, u něj to vše začíná. Díky tomu zaznamenal kdysi rozvojový svět v mnoha částech Asie neuvěřitelný posun a modernizaci, v Africe to však jde pomaleji. Není to beznadějné ani neřešitelné, jen se musí pomoc organizovat správně, ne tak, aby vedla k jejich pasivitě. Nakonec i o tom se v knížce zmiňuji, že existuje i špatná demotivující pomoc. Upozorňuji i na to, že pokud krize v jiných částech světa nebudeme pomáhat řešit, ale pohodlně je ignorovat, dříve nebo později se to přelije i k nám do Evropy, a to ne vždy způsobem, který bychom chtěli. A naopak, když budou mít obyvatelé chudých zemí možnost žít důstojně v místě, kde jsou doma, nebudou nikam utíkat.

Otázkou je, zda-li je vůbec možné tamější podmínky zlepšovat, aby místní měli dostupnou alespoň základní zdravotní péči. Vy již řadu let působíte v mezinárodní charitativní organizaci International Humanity. Jaké jsou její aktivity a jakým způsobem pomáhá lidem z rozvojového světa?

Nám se již přes 20 let daří s česko-slovenskou neziskovou organizací International Humanity velmi efektivně pomáhat v nejchudších částech světa se zdravotnictvím, školstvím i s rozvojem komunit. Když se to dělá dobře, stačí na velkou změnu relativně málo. K záchraně života stačí i 20 korun, tolik totiž stojí balení antibiotik. Vedle poskytování zdravotní péče platíme školné na středních školách talentovaným dětem z chudých rodin, kde stačí pouhých 150 Kč měsíčně, budujeme nové studny, poskytujeme jim kozy jako zdroj bílkovin, vzděláváme je v prevenci nemocí, podporujeme podnikání a podobně. Pomoc však dostanou jen jednou, hned od začátku dobře ví, že musí tu šanci využít a postarat se o další rozvoj svou vlastní prací.

Jaké jsou podle vás největší zdravotní hrozby ohrožující lidstvo, především právě rozvojový Jih? Četl jsem si kdesi, že mezi takové hrozby patří třeba tuberkulóza.

Rezistentní TBC je problémem i v postsovětských zemích, natož v chudé Africe. Je to jedna z nejčastějších infekčních nákaz, jejíž dopady na lidskou populace zvýraznila souběžná HIV infekce. Jejich vzájemná kombinace je v těch oblastech často smrtelná. Mezi největší hrozby však patří např. klesající proočkovanost a šíření mikrobů široce rezistentních na antibiotika, to jsou však problémy rozvinutých zemí ohrožující ty rozvojové. Chci tím říct to, že ta rizika nejsou jen jednosměrná z chudých zemí k nám, a že svět je dnes tak globalizovaný, že patogeny obletí svět za krátkou dobu. Z hlediska hrozby vzniku další pandemie se mi například nelíbí nové mutace chřipkového viru H5N1 v USA a to, co tam předvádí místní vedení rezortu zdravotnictví už výslovně hraničí s hazardem, který může tvrdě zasáhnout i jiné kontinenty.

Co považujete za největší úspěchy za vašeho působení na zahraničních misích?

V mnoha místech, kde jsme pomáhali, jsme humanitární pomoc, kdy se akutně zachraňují lidské životy, úspěšně proměnili na rozvojovou, díky které po krizi vytváříme pro místní obyvatele podmínky k důstojnému životu. Dáváme jim možnost aktivně pracovat a tím rozvíjet vlastní komunity dlouhodobě a udržitelně. To časem vede k jejich úplné nezávislosti od vnější pomoci. A současně je vzděláváme. V okolí naší nemocnice se díky tomu už nevyskytují těžší stavy dětské podvýživy ani zanedbané nemoci.

Působíte nyní někde v zahraničí jako lékař?

Jako děkan ostravské lékařské fakulty vedu instituci, která má 600 zaměstnanců a přes 2000 studentů, a to mi už neumožňuje vyjíždět na delší dobu, jak tomu bylo v minulosti. Na druhou stranu mi ta pozice dává možnost vysílat jiné kolegy a studenty. Osobně se na misi dostanu jednou ročně, většinou v období dovolených.

Jsme literární klub. Tak se zeptám na vaše oblíbené knihy.

Mám rád faktografii, historii, cestopisy, rozhovory. Měl jsem období obliby knížek Mika Waltariho. Moje číslo jedna je však jednoznačně „I am David“ od Anne Holm, která popisuje příběhy chlapce v krizových situacích.

Dostat se ke knihám či k internetu může být v mnoha zemích světa velmi obtížné, pokud se nemýlím? A navíc tam stále může žít mnoho lidí bez znalosti psaní a čtení.

Pokud dítě nemá šanci vystudovat střední školu, časem zapomene psát a taky oficiální úřední jazyk své země. Zůstane mu jen to, co používá denně, a to je kmenový jazyk. Nikdy kvůli tomu nezíská solidní zaměstnání a většinou skončí jako rolník na svém malém políčku vnímavý vůči výkyvům počasí. Před časem jsme měli projekt, kde jsme dětem půjčovali knížky i s malým svítidlem, doma totiž nemají elektřinu a přes den musí pomáhat rodičům, takže se k tomu dostanou až večer. Současně jsme jim však museli pořídit moskytiéru, aby se nenakazily malárií. Světlo totiž jak víme přitahuje hmyz.

Jaké byly vaše zkušenosti s místními? Ať již v Africe či někde jinde.

Většinou se člověk v těch nejchudších zemích světa cítí bezpečněji než v některých městech Evropy či Severní Ameriky. Na základě četných osobních zkušeností se dlouhodobě snažím vyvracet mýty, že jsou líní. Na běžné přežití se nadřou daleko více než drtivá většina lidi u nás. A pokud nejsou oni nebo někdo z jejich blízkých v kritické situaci nebo nemocní, jsou přirozeně šťastnější než mnoho lidí u nás doma žijících v nadbytku. Jsem přesvědčený, že kdyby to bylo naopak, že oni, ti chudí lidé v Africe, by byli na našem místě a my na jejich, že oni by nás nenechali nás hladovět.

Nedostali jste se na svých misích do nějakých nebezpečných situací?

Člověk si musí dávat v Africe pozor na jedovaté živočichy a hmyz přenášející nebezpečné nemoci, a pokud jde o lidi, samopaly na nás mířily jen v Mosambiku. Obecně potkáte podivná individua, závislé a kriminálníky spíše v turistických oblastech než na chudém venkově.

Myslím, že témat k povídání bychom nalezli bezpočet, ale omezuje nás rozsah naší rubriky. Takže se již pouze zeptám na vaše plány do nejbližší budoucnosti.

Naším plánem je postavit v Malawi v rámci areálu naši nemocnice porodnici a zlepšit zázemí pro personál. I proto, abychom tam mohli vysílat více kolegyň a kolegů od nás, kteří o to mají zájem a chtějí místním pacientům, ale i zdravotníkům pomáhat.

Vložil: Jiří Kačur