Sonny Boy: Charismatický, ale průměrný herec Al Pacino. Knižní glosa

Foto: Se svolením nakladatelství Universum (stejně jako obálka v textu)

Popisek: Al Pacino: Sonny Boy

Al Pacino je - podle mě - sympatický chlap… a průměrný herec. Teď jsem ho urazil, ale chci tu říct, že jednička není. Navíc… zkusil nedávno i jinou práci a vydal objemné vzpomínky, což by nezvládl bez Davida Itzkoffa.

Nevyloučil bych, že právě jemu knihu částečně nadiktoval. A hodně práce měl i editor, jímž je jistý Scott Moyers. Oba muži sice jsou zmíněni, ale pouze ve finálním poděkování. „Dohnal bych kohokoli k šílenství, ale Scott a Dave to se mnou nevzdali,“ tvrdí Pacino. „Psaní není mým mateřským jazykem a potřeboval jsem maximální pomoc; dostalo se mi jí.“

Al Pacino: Sonny Boy. Přeložil Tomáš Piňos. V edici Universum vydala Euromedia Group. Praha 2025. 288 stran a 32 stran příloh.

A jistě nelže, když vzpomíná, nakolik byl osamělé dítě. Anebo asi do sedmi let. Otec odešel, matka ho předala prarodičům… Tehdy trávil hodně času v biografech a herci se mu stávali náhražkou přátel. Hovořil s nimi v duchu a hrál si na ně, napodoboval je a ještě netušil, že bude mezi ně patřit.

Později pro něj hodně udělal Charles Laughton. Tento homosexuální umělec Pacina miloval a vždy mu zdůrazňoval, jak je výjimečný. Je možné, že to mladému herci zvedlo sebevědomí. A nezdá se to vždycky, ale herci podobnou psychickou podporu velmi často potřebují. Nejsou to nikdy stoprocentní tvrdolíni. Nejsou kmotry.

V dubnu bylo Pacinovi už pětaosmdesát. Narodil se na Manhattanu (1940) a má italské kořeny: oba jeho prarodiče byli Siciliáni z Bronxu, ale původně až z Corleone.

Když se stal Al mladíkem, začal brát kurzy u Charlese Laughtona. Už zmíněného. Nebylo to nic soukromého, ale oficiální Herbert Berghof Studio. Od roku 1966 byl i u známého Lee Strasberga a roku 1967 mu dali divadelní cenu. Následoval pokus o úspěch na Broadwayi a opět bodoval: měl charisma.

Nemuselo mu přesto nic pomoct, ale… Ale byl obsazen do role překupníka narkotik ve filmu Panika v Needle Parku (1971); tady si ho všiml režisér Francis Ford Coppola a obsadil Pacina do adaptace bestselleru Kmotr (1972) od Maria Puza. To obsazení byl malý zázrak a došlo k němu božím přičiněním i protekcí. O tutéž roli usilovala esa: Nicholson, De Niro či Robert Redford. Snad i Delon měl šanci. A Burt Reynolds a Warren Beatty. Všichni pohořeli.

Co překvapivějšího, i producenti a studio zuřili; jen Coppola stál při mladém herci. Ten se o to víc strachoval, že něco pokazí, a podle mého názoru skutečně není hercem od Boha, kterému vše padá do klína. Má a měl jen boží štěstí.

Následovaly zajímavé příležitosti ve snímcích Strašák (1973), Serpico (1973) a Psí odpoledne (1975) a roku 1983 vznikla nová verze klasiky Zjizvená tvář. Je to brutální, složitě komponovaný film, kde Pacino - bez debaty - podal pozoruhodný výkon. Jeho postava se vyvíjí a napomohla tomu i režie, samozřejmě. Maně si vybavuji dlouhou scénu u bazénu: když Pacino vkráčí do obrazu, ještě nemá žena na lehátku ani páru, co bude, a netrvá to víc než pár minut a dáma… je na hrdinově straně, připravena ho milovat a zradit i manžela. Je až šokující, jak silnou energii tu Pacino vyzářil.

Žil jako starý mládenec, to je pravda. Ale později se nechal slyšet, že právě při natáčení Zjizvené tváře byl silně zamilován a vracel se k lásce vždy po natáčení domů.

Nedlouho po začátku tento film obsahuje opravdu drsnou scénu, kdy gangsteři rozřežou jednoho otravu ve vaně zaživa motorovou pilou. Není to sice přímo vidět, ale moment je natolik nečekaný a šokující, že vrhá zvláštní stín na zbytek příběhu. A přinejmenším díky těm chvílím, kde stříká krev, daleko víc oceňujeme nesmírnou Pacinovu odvahu; byť je posléze už jen odvahou střílejícího šílence.

Velmi se mi líbí i jeho film Moře lásky (1989).

Je to příběh zamilovaného pátrače, kterému brání v patřičném rozletu homosexuální vraždy. Popravdě, i Pacino by se na roli gaye hodil, a kolikrát byl nějakým gayem v životě a v Hollywoodu osloven, by nespočítal. Moře lásky není, pravda, nijak homofobní film, ale taky tak byl interpretován. Přesto funguje a utkví vám scéna, kdy si Pacino kupuje boty, a prodavačka je - patrně - nejkrásnější bytostí ze všech kosmů. Jen pro tu scénu stojí za to film vidět.

Osobně mám pocit, že jako herec potřeboval zestárnout, a že jsou dva Pacinové. Ten z Kmotrů i řady pozdějších, často nijak zvlášť úspěšných filmů, a ten „devadesátkový“, kdy konečně shrábl Oscara za Vůni ženy. Tato předělávka italské předlohy Pacina předvedla jako slepce a vojáka - a role mu sedí. Hraje, pravda, jako vždycky hodně, hodně sebe, ale to nevadilo u Ala nikdy. Ve filmu jsou jen dvě nezapomenutelné scény. V jedné tančí tango v restauraci, v druhé řídí - poměrně rychle - auto New Yorkem, než je zastaven policií, aniž naštěstí kohokoli zabil. Jeho postava koketuje se sebevraždou, ale film končí líbivým happy endem. Mnozí dodnes nedají dopustil na původní italskou verzi.

Je to už třicet let (1995), co natočil režisér Mann neuvěřitelnou střílečku-gangsterku Nelítostný souboj, kde proti sobě postavil Pacina a De Nira. A nezapomenutelnou roli hraje i Val Kilmer. Je to šílený film, kdy nevěříte, že jsou bandité schopni všeho toho, co provádějí při lupu i ve válce se strážci zákona. Ale jsou, a vše, čemu se ani věřit nechce, je natočeno věrohodně. Neumím si v roli Pacinově představit vhodnějšího herce.

Co následovalo, je často na diskusi. Proč? Problém je v tom, že Pacino asi zůstává až moc stejný. Hraje sám sebe - a dělá to z toho důvodu, že všichni chtějí vidět Pacina, jak hraje sám sebe. Je to v pořádku? Nevím. Například film Test (2003) podle mě hodně, hodně selhává.

Pacino hraje školitele nových adeptů pro CIA kdesi v Langley a od začátku ho hraje poměrně nevěrohodně. Zdá se, že chodí přiopilý, anebo jaksi medvědovitě, a motá se opakovaně okolo svého hlavního adepta a jeho lásky. Tu označí za spící ruskou agentku, načež následuje zcela nepravděpodobný zvrat. A snad neřeknu moc, když prozradím, že se Pacino na konci nechá rozstřílet. Scénář moc pravděpodobný není.

Roku 2019 ho Tarantino obsadil do Tenkrát v Hollywoodu a jistě neudělal chybu. Pacino má úvodem dlouhou, ukecanou scénu; není pro něj typická, a popravdě, na jeho místě si dobře lze představit Christophera Waltze, herce několika předchozích tarantinovek.

Pacino je Herec, ale především osobnost, což ho paradoxně brzdívalo. Je neopakovatelný a máme pocit, že nemusí hrát, když nemá chuť: že mu stačí být. Je to jen pocit? Nevím. A tak mě velmi překvapilo, nakolik výše zmíněné role náhle PITVÁ ve svých vzpomínkách.

Měl jsem ho za víc intuitivního herce, přece jen, a vida, pokouší se dostat do role chlapíka, který měl kariéru promyšlenou. Tak to ale nebylo.

Vložil: Ivo Fencl