Haiku považuji pro dětského čtenáře za naprosto ideální, říká básník Jan Zbořil

Foto: Se svolením Jana Zbořila

Popisek: Jan Zbořil

ROZHOVORY NA OKRAJI: Na pohovce Sigmunda Freuda šustí pytlíky bonbónů. Jestli tam někdy skutečně šustily, to nevíme. Jisté ale je, že z názvů básnických sbírek Jana Zbořila lze složit první větu našeho rozhovoru, v němž šustí pytlíky bonbónů plné milých básniček určených především pro dětské čtenáře. Zkrátka Honza Zbořil mne opět překvapil, jelikož se pustil na tenký led literatury a poezie pro děti.

Jan Zbořil je grafik, básník, hudebník. Vydal básnickou sbírku Skříň (Psí víno, 2010) a Pohovka Sigmunda Freuda (Petr Štengl, 2019). V roce 2024 vyšla v nakladatelství Malvern sbírka Šustí pytlíky bonbónů. V minulosti vedl redakce na webech Písmák.cz a Totem.cz. Jeho texty byly přeloženy do polštiny a francouzštiny a jsou zastoupeny v několika antologiích.

Tak Honzo, minulý rok jsme si povídali o pohovce Sigmunda Freuda a tento rok to bude o šustění pytlíků s bonbóny. Ta nová sbírka je určena především pro děti. Kde a kdy se zrodil nápad ji napsat?

Bonbóny jsem od začátku sice koncipoval jako sbírku pro děti, ale celá kniha je inspirovaná japonskou poezií haiku, která podle mě dokáže oslovit děti i dospělé velmi podobným způsobem. Proto si sbírka našla své čtenáře i mezi milovníky haiku, bez ohledu na věk. Haiku – nebo přesněji miniatury jím inspirované – považuji pro dětského čtenáře za naprosto ideální. Jsou krátké (jen tři řádky), obrazné a přístupné. Dítě se může chytit obrazu a skrze něj vnímat náladu nebo pocit.

Než jsem začal psát, zjistil jsem si, jestli už u nás nějaká sbírka dětských haiku existuje – v Česku ani na Slovensku jsem ale nic podobného nenašel. Chtěl jsem dětem nabídnout něco nového, poetiku, která tady ještě není zavedená. Ale čtenáři se nemusí bát, že by šlo o něco příliš exotického nebo nesrozumitelného. Jsou to jednoduché verše založené na náladě, zvuku nebo krátkém obraze. Nechtěl jsem napsat další konvenční knížku pro děti, ale ani příliš experimentovat.

Pro děti psali básně velikáni jako František Halas nebo František Hrubín. Psát pro dětského čtenáře ale není snadné – je to velká výzva. Co tě přimělo se do toho pustit?

Mám dvě malé děti. A když jsem jim četl básničky od současných autorů, často je to nebavilo. Byly pro ně formálně příliš složité, často nesrozumitelné. Tak jsem zkusil jít jinou cestou – cestou maximální úspornosti ve formě, která děti příliš nezatíží, ale poskytne jim dobrý odrazový můstek pro rozvinutí poetického potenciálu textu, a doufal, že to bude fungovat.

Samosebou jsem celou dobu dost pochyboval o tom, jestli jsem se vydal správnou cestou. Navštěvoval jsem školky a školy, četl dětem různé texty – jak klasické říkanky, tak svoje miniatury. Klasika fungovala samozřejmě líp. Hlavně ve školkách se děti na haiku vůbec nechytaly. Ale když jsem ke každé své básničce přidal krátký příběh, najednou začaly děti reagovat, diskutovat, vyprávět, co v básni vidí. Každé dítě si z textu vzalo něco jiného – a to považuju za hlavní sílu poezie.

A co bylo úplně nejlepší: děti pak začaly bavit víc ty moje básničky, protože se o nich dalo povídat donekonečna, kdyžto klasické říkanky se často staly po chvíli vyčerpanými. Ona je to totiž sbírka určená pro společné čtení – dítě a dospělý, ideálně rodič. Právě to sdílení, které nám dnes tolik chybí, bych chtěl podpořit. Aby si rodiče s dětmi víc povídali, víc byli spolu. Bez toho to nepůjde.

Můžeš přiblížit, co v básničkách najdeme?

Celá sbírka zachycuje dětský svět – radostný, hravý, zaměřený na přítomný okamžik a drobné detaily. V jedné básni se jelen chodí dívat k hájovně na své loňské paroží, jinde na stupních vítězů šustí pytlíky bonbónů, děti pečou špekáčky, hrají na schovávanou, válí sudy a krtek jim staví do cesty hroudy, schovávají se v psí boudě před školou, poslouchají chrápání včel, šplouchají se s vrabčáky v kaluži nebo drobí sušenky v tátově novém autě. Sbírka probouzí dětskou zvídavost a fantazii, pomáhá rozvíjet cit pro jazyk a význam. A zároveň – jak doufám – může pomoct dospělým lépe pochopit, jak svět vnímají děti.

Kdo sbírku ilustroval?

Petra Waldauf Slabá. Její ilustrace krásně vystihují ten dětsko-dospělácký charakter sbírky.

Máš pro nás malou ukázku?

Výzva

Mravenečku,

zvládneš unést

dílek čokolády?

Proč právě název Šustí pytlíky bonbónů?

Název vymyslela redaktorka Jitka Esserová z nakladatelství Malvern a myslím, že se opravdu povedl. Dětem se líbí a dobře se s ním pracuje. Původně jsem sbírku pracovně nazval Bašóviny – podle slavného japonského básníka Bašóa. Jenže moje konzultantka, skvělá autorka haiku Katka Soustružníková, mě rychle zchladila: „Honzo, to nepůjde, tvoje texty nesplňují formální pravidla haiku, a ortodoxní haikuisté tě za takový název roznesou na kopytech.“

Naštěstí se to nestalo – i lidé, kteří se haiku věnují seriózně, jsou k mým textům víceméně shovívaví. Dokonce zanedlouho vyjde pár textů z mojí sbírky ve sborníku haiku, který vždy jednou za čas vydává nakladatelství DharmaGaia – tentokrát s názvem Chmýříčka suchopýru – a ve kterém je vždycky to nejpůsobivější z české a slovenské tvorby za uplynulých několik let. 

Co si od sbírky slibuješ?

Přál bych si, aby se líbila dětem. Aby jim dělala radost – proto jsem ji psal. A kdyby se i dobře prodávala, bylo by to fajn. Ne kvůli výdělku – z toho autor stejně nic moc nemá – ale třeba by to otevřelo cestu k další knížce. Vydávání knih je dnes opravdu těžké – nevýhodné pro autory i nakladatele. Jediní, kdo na tom vydělávají, jsou knihkupci s maržemi kolem padesáti procent. Doporučuju kupovat knížky přímo na stránkách vydavatelství.

Vzpomeneš si na nějakou říkanku z dětství?

Ani ne. Nebo jsem je zapomněl. V dětství jsem poezii moc nemusel. Vadilo mi memorování básní ve škole a hlavně ty „rozbory“, kdy učitelka chtěla vědět, co tím chtěl básník říci. Podle mě to je nesmysl. Poezie nemá být o výkladu, ale o prožitku. Takže místo toho, abychom se učili rozpoznávat pocity – to, jak na nás báseň působí a proč, snažili jsme se logicky ji postihnout a analyzovat. Myslím si, že je to úplně mimo rámec toho, proč poezie ve 21. století ještě existuje.

Dnes je to možná o něco lepší – školy k poezii často přistupují méně konzervativně než dřív – ale pořád to není ono. Znám spoustu učitelů, kteří by rádi dětem přiblížili současnou poezii, ale nevědí, kde ji vzít. Pro starší děti a teenagery se skoro nic nevydává.

Proto jsem začal tvořit web Poezie pro teenagery, který by měl sloužit jako pomůcka učitelům na druhém stupni a do kterého vybírám sbírky, které by lidem v tomto věku mohly nějak promlouvat. Web zatím existuje jen v značně okleštěné pracovní verzi (ZDE), ale budu rád, pokud by se našla nějaká osvícená duše ze školství, která by pomohla s jeho dotažením a implementací do výuky. Zatím se mi to nedaří.

A co poezie pro dospělé? Píšeš dál?

Když jsem dokončil Bonbóny a konečně našel vydavatele, vrátil jsem se ke starším lyrickým textům. Mám jich spoustu nevydaných, teď je třídím a upravuju. Občas napíšu něco nového, ale už mě to netáhne jako dřív. Chci z toho udělat svou třetí – a poslední – sbírku dospělé poezie. Před lety jsem si řekl, že už nebudu psát existenciální nebo skličující texty. Je jich všude fůra a nehodlám rozmnožovat jejich množství. Snažím se psát spíš s pozitivní dikcí. Momentálně mě víc baví psaní nové knížky pro děti – krátké pohádky o lese a limonádě. Čtu svým dětem nové kapitoly před spaním a je krásné vidět, jak je to baví. Tady vím jistě, že jdu správným směrem. To mi celkem dává smysl.

Jaké máš plány na léto?

Plány bych měl velké, ale raději už moc neplánuju, protože bych se pak moc těšil a byl bych případně zklamaný, kdyby to nevyšlo. Takže tomu nechávám trochu volný průběh. Každopádně zůstávám v Čechách a doufám, že psát vůbec nebudu, a budu spíš žít.

Vložil: Jiří Kačur