Petr má medvěda nebo co. Pozdní nonsensová próza bouřliváka Ludvíka Vaculíka

MATURITA Z ČEŠTINY: Život prozaika, fejetonisty a publicisty Ludvíka Vaculíka vymezily letopočty 1926 a 2015.

Jak vnímáte současnou podobu maturity z českého jazyka a literatury? Je maturita potřebnou zkouškou z dospělosti, nebo jen otravným strašákem, který mladý lidem navždy znechutí krásnou literaturu? Je četba dvaceti titulů z české i světové klasiky nezbytností pro každého, kdo chce, aby ho okolí mělo za vzdělance? Nebo jde o zbytečný opruz, který sráží nadějné mladé lidi v rozletu a hloupě nahrává dýchavičným boomerům s jejich již dávno vyčpělými pravdami i překonaným pohledem na svět?

Na tyto a další podobné otázky si každý musí odpovědět sám. Naše rubrika Maturita z češtiny je určena nejen pro maturanty. Pomůže studentům, kteří v průběhu čtyřleté docházky na střední škole o knihu nezavadili, i těm, již se o slavných literárních dílech rádi dozvědí něco nového. A možná zaujme také další milovníky literatury, kteří si rádi opráší středoškolské znalosti. 

Od politické školy k disentu 

Syn tesaře, pocházejí z Brumova u Valašských Klobouk, vystudoval v druhé polovině čtyřicátých let politicko-novinářskou fakultu v Praze.

Nejprve působil jako vychovatel, potom redaktor v tištěných médiích a v rozhlase. Je autorem manifestu Dva tisíce slov (1968), patřil k prvním signatářům Charty 77. V 70. a 80. letech vedl samizdatovou edici Petlice.

Těžiště Vaculíkova díla spočívá ve fejetonistice a v prózách pohybujících se na pomezí osobního zážitku a fikce. 

Angažované začátky 

V roce 1958 vyšla v edici Knihovnička stranického pracovníka Státního nakladatelství politické literatury Vaculíkova reportáž Na farmě mládeže. O pět let později publikoval Československý spisovatel Vaculíkův první román Rušný dům.

Je to v podstatě reportáž z pražského učňovského internátu ze začátku padesátých let. Přijede tam mladý vychovatel Lysák, komunista, opravdový a zanícený. S tvrdošíjnou houževnatostí zkouší nové výchovné metody. Snaží se chlapce vyburcovat z lhostejnosti, rozvinout v nich schopnost samostatného myšlení, vypěstovat v nich nesobeckost ve vzájemném soužití…

Kniha byla ve shodě s dobovým pojetím beletrie koncipována jako didaktický obraz „života kolem nás“, souběžně ji však autor vyostřil do polemiky s bezduchými představami o výchově tzv. socialistického člověka. 

Sekyra a Morčata 

Z osudu autorova otce čerpá „politicky nekonformní novela“ Sekyra (1966). Hrdina příběhu působí jako novinář v Praze, vrací se do rodné vesnice na Moravě a ve světě založeném na tradicích, jistotách země a rodinných vztahů hledá oporu v konfliktech s byrokratickou mocí. Vzorem i oponentem je mu postava otce.

Hororový román Morčata byl nejprve publikován jako samizdat (1973), potom v zahraničí (Toronto 1977) a teprve v roce 1991 se dostal k širšímu okruhu čtenářů.

V Morčatech autor předstírá, jako by psal knížku pro děti. Je to ovšem „fígl“, důsledně používá parodické postupy.

„Oproštěný jazyk a styl – na místech, kde se vypravěč obrací ke čtenáři, zjednodušený až k parodii primitivní didaktičnosti učebnic – je právě onen fígl, kterým začal Vaculík ryze jazykovými prostředky zdolávat úskalí „vlastního života vypravěče“,“ objasňuje literární kritik Vladimír Karfík. 

Autobiografické prózy 

Autobiografické ladění má románový deník Český snář (samizdat 1981, Toronto 1983, Praha 1990). V roce 1995 vyšel svazek dopisů, dětských, chlapeckých a jinošských deníkových záznamů a dokumentů z let 1939 až 1949 Milí spolužáci!

Autobiografický základ mají také prózy Jak se dělá chlapec, Cesta na Praděd a Loučení k panně. V románu Jak se dělá chlapec Vaculík reflektuje rozchod s partnerkou a marné úsilí o udržení kontaktu se synem. V próze Loučení k panně se stárnoucí spisovatel setkává se svou poslední láskou.

 

Ludvík Vaculík (2010), foto Wikimedia Commons / CC BY 3.0, curid=40777114

Petr má medvěda nebo co 

S textem Petr má medvěda nebo co Ludvík Vaculík veřejnost seznámil na autorském čtení ve Švandově divadle, teprve potom souhlasil s publikováním v nakladatelství Meander. Neobvyklá próza se z kontextu Vaculíkovy tvorby vymyká především tím, že se jedná o jediné dílo intencionálně určené dětem, a to od autora, který se věnoval výhradně tvorbě pro dospělé (byť se v jeho díle často objevují postavy mládežníků a mladých dospělých a řeší se v něm vztahy k rodičům a autoritám vůbec).

Petr má medvěda nebo co je pohádka, literární útvar, který se realizuje uvnitř druhu epiky, a to konkrétně pohádka autorská (neboli umělá). Vaculík využívá prozaickou výrazovou formu. Svou tematikou, pojetím a prezentací vyprávěného se dílo řadí do literatury pro děti a mládež. 

Pro koho to vlastně psal? 

Matěj Matela na webu iLiteratura uvádí, že Ludvík Vaculík „nestor české moderní literatury a fejetonista … rozšířil svou bibliografii o titul pro dětského čtenáře“.

Ačkoliv to v knize není explicitně vyjádřeno, podle bohatých ilustrací a grafické úpravy (velké, dobře čitelné písmo) lze odhadnout, že pohádka je určena začínajícím čtenářům, tedy recipientům mladšího školního věku. Vhodná je také k předčítání dětem předškolního věku, nebo naopak pro čtenáře staršího školního věku, které může oslovit náročnější rozměr pohádky. Cestu k dílu si ovšem mohou najít i dospělí čtenáři, kteří by dokázali ocenit autorskou invenci a originalitu.

Tento názor sdílela i editorka Zdena Daňková, když dílo zařadila do souboru O kamnech na jižní točně, jemuž dala podtitul Pohádky nejen pro dospělé. Úsměvný a poetický příběh lze číst také jako svéráznou pohádku pro dědečky.

„Prostotou i zřetelností vět či obrazů kniha osloví i předškolní děti… Čtenář tu dostává prostor pro vlastní představivost a zároveň podnět pro hovory, případně spory s rodiči,“ soudí Daniela Iwashita, literární redaktorka a badatelka. 

Pohádka zvířecí, symbolická, nebo moderní? 

Z typických znaků autorské pohádky, které dílo naplňuje, lze uvést, že významnou roli hraje humor, uplatňuje se fantazie, imaginace, asociativnost. Kouzelný motiv – malý medvěd, který umí číst a psát – se uplatňuje jako součást každodenní reality. Vyústění příběhu nemá typicky pohádkový závěr (vítězství dobra nad zlem), etické poselství propojuje s výchovnou tendencí.

Bližší žánrové zařazení je poměrně obtížné. Mohlo by jít o pohádku zvířecí – objevuje se tu zvířecí hrdina, který ovšem neodkazuje k lidové pohádce a nemá ustálený charakter, jak tomu bývá v bajce. Významným protagonistou příběhu a nositelem děje je dítě (chlapec Petr), jehož chování nastavuje zrcadlo malému čtenáři či posluchači. Postavu „medvěda nebo co“ lze vnímat také jako symbol neuchopitelnosti, Petrovy nerozhodnosti, nejednoznačnosti ve vztahu k druhým (dědečkovi), a především k sobě samotnému.

Vaculíkův text lze číst jako úvahu o povaze hodnot, dílo pak můžeme žánrově zařadit jako pohádku symbolickou. Za civilním rázem příběhu se skrývá intelektuálně náročnější poselství, schází však poetický jazyk a oscilace mezi dobrem a zlem – obvyklé znaky tohoto typu pohádkového příběhu.

Uvažovat lze také o moderní pohádce (antipohádce), která se žánrově blíží příběhu s dětským hrdinou. Objevuje se tu pouze jediný fantaskní prvek, a tím je medvěd sám (jeho rozměry, stravovací návyky, schopnost naučit se číst a psát), příběh je zasazen do rámce současné civilizační reality. Dílo nepopírá konvence folklorní pohádky, ale spíše příběhu s dětským hrdinou. 

Kdo je dítě a kdo dospělý? 

Komično je založeno na parodicko-travestických postupech, výrazně zkarikována je především postava dědečka. Petr a dědeček jako by si vyměnili role dítěte a dospělého. Použitá situační komika by mohla odkazovat také k pohádce nonsensové, ale na rozdíl od ní dílo rozvíjí tradiční dějovou linii.

K nonsensu odkazuje i použitý druh komiky nemožného, porušující princip pravděpodobnosti. V reálném životě je nemožné, aby si chlapec koupil v obchodě medvěda, nebo je to alespoň nepravděpodobné. Medvědi v prezentované velikosti neexistují, uplatňuje se zde dětská fantazie. Dítě si ve svých představách dokáže vykouzlit medvěda, který je kombinací oživlé plyšové hračky a domácího mazlíčka.

Uplatňuje se také zásada, že „všechno je naopak“. Chlapec Petr jako by si v příběhu vyměnil roli se svým dědečkem. Je to dědeček, kdo touží po plyšovém medvědu a kdo se z něj raduje.

Naopak Petr se chová spíše jako rozumný, dospělý člověk. Tímto se také dosahuje pocitu superiority, nadřazenosti dětského čtenáře. Záměna rolí dědečka a vnoučka se projeví i ve chvíli, kdy dorazí k dědečkovu domku: „Teprve tam Petr ukázal medvědovi dědečka.“ 

Ani dospělí nevědí všechno 

Nic není nemožné – medvěd se živí zeleninou, bydlí pod postelí, na rozdíl od Petra umí číst a psát, bojí se kocoura i ježka. Hravý příběh rozvíjí úvodní nesmyslnou situaci s využitím volných asociací – zpočátku medvěd tak jako Petr neumí číst, ale protože mu Petr nedává maso, aby nevyrostl, stane se vegetariánem, pustí se do knih, tím se naučí číst a může napsat dědečkovi.

Když dětský hrdina v závěru příběhu připustí, že „Není každý děda vševěd“, dochází k naplnění nesmyslu smyslem, k poznání, ke kterému musí jednou dospět každý – žádný dospělý člověk neví všechno na světě. Kdo si něco takového myslí, je dítě. Uvědomění si reálného stavu věcí je průvodním jevem dospívání. 

Výchovný nonsens 

Nonsensová tvorba je určena převážně, i když nikoli výhradně dětem. Navzdory ujišťování nakladatele si čtenář stále není jistý tím, že Vaculíkův text je skutečně zamýšlen intencionálně dětem.

Text však vychází vstříc dětské mentalitě, nevyužívá stereotypů sentimentality ani plochého racionalizmu, objevují se v něm moralizující tendence, a to jak v jazykové rovině (autor používá výhradně spisovný jazyk bez aktualizací), tak v postavě Petra – usiluje o sebezdokonalování, vychovává medvěda nebo co. Možná „vychovává“ i samotného dědečka. 

Co sdělí titul díla 

V titulu Petr má medvěda nebo co jsou obsaženi protagonisté příběhu – Petr a medvěd (z hlavních postav chybí už jen dědeček), jedná se o titul protagonistický a větný. A už titul samotný obsahuje nonsensový prvek a signalizuje neuchopitelnost celého příběhu, dokonce i žánrového zařazení – „nebo co“. Není jisté, že Petr má opravdu medvěda, tak jako si čtenář nemůže být jistý jakoukoliv interpretací textu.

Pavlína Vimmrová uvedla v recenzi v kulturním čtrnáctideníku A2, že „z jednoduchého dětského příběhu se nakonec vyklube něco trochu jiného, protože vlastně nejde o medvěda, ale právě o nebo co“.

Neuchopitelnost přetrvává i v časoprostorovém situování. Příběh není časově zařazen. Odehrává se v místě blíže neurčeného Petrova bydliště (a to v obchodě a u Petra doma), potom ve vlaku a u dědečka. Čtenář se dozví pouze to, že dědeček je z venkova. Z příběhu se nedočteme ani to, kolik času uplynulo mezi dvěma setkáními chlapce s dědečkem. Víme pouze, že to bylo období, ve kterém se Petr pokoušel dospět. 

Petr si umí poradit 

Titulní postavou je Petr, chlapec blíže neurčeného věku, který na rozdíl od dědečka nebydlí na venkově. Vzhledem k tomu, že Petr ještě neumí číst, pravděpodobně se jedná o dítě předškolního věku. Měří asi jeden metr – „jsem hlupák metrový“.

Z příběhu se dozvídáme, že Petr má svou hlavu, a když si do ní něco vezme, dokáže nápad dotáhnout do konce – chce opravdového živého medvěda a také si ho pořídí, odmítne dědova „medvěda sice velikého, za sto šedesát korun, ale vycpaného pilinami“.

Petr se umí ovládat. Když se mu chce brečet, vzpomene si, že „není žádné děvčátko“. Dokáže být sebekritický a reflektovat dědův vztah k němu: „Já jsem hlupák metrový a můj děda, ten to ví!“ Umí si poradit i se situacemi pro dítě složitými – pořízení medvěda („Nevěděl sice, kde se prodávají, ale zkusil to v obchodě, za jehož výlohou viděl rybičky a želvy.“), péče o něj, incident se spolucestujícími ve vlaku.

V příběhu funguje spíše jako vzor než skutečné dítě, v čemž se projevuje Vaculíkův didaktizující přístup k textu. 

Dědeček je jako malé dítě 

Naproti tomu dědeček vůbec jako vzor nepůsobí. V jeho postavě se naplňuje spíše nonsensová hravost, uvolněnost, chová se takřka jako dítě – „pořád opakoval, jak je medvěd krásný“, „děda se radoval jak malé dítě“, navrhne souboj mezi medvědem a ježkem.

Dědeček se projevuje jako malé dítě a Petr ho usměrňuje, vystupuje jako dospělý ve vztahu k dětem: „Hned se sháněl po medvědovi, ale Petr mu ho nechtěl ukázat, že prý až budou doma. Celou cestu dědeček fňukal a prosil (…), ale Petr ne a neukázal. … nařídil mu, aby pěkně stál, nikam nechodil a krabičku neotvíral. Dědeček však nebyl hodný, strčil do krabice prst… aúúú, zařval. A už byl hodný.“ 

Medvěd, nebo králík? 

Nejsložitější postavou celého příběhu je „medvěd nebo co“. Podle autora je to „bílý lední medvěd s červenýma očima“. Vzhledem k tomuto popisu a při zvážení faktů, že má rád zeleninu, zvláště mrkev, kedlubny a jablka a bydlí v bedničce, se nabízí vysvětlení, že tento medvěd by mohl být ve skutečnosti králík. Dědečkovi „připomíná velkou myš, ale nemá špičatý čumáček ani ocásek“.

Petr si svého medvěda váží. Zatímco dědeček o něm soudí, že je to „divný medvěd“. Chlapec má za to, že „je malý, ale statečný a bojovný“.

Objevuje se groteskní zkreslení medvědových proporcí. Je mnohem menší, než bychom u medvěda očekávali a Petr se bojí, že „mu medvěd moc vyroste a bude chtít utéci do lesa“. Snad se tak bojí vlastní dospělosti a osamělosti, kterou přináší.

V závěru příběhu „zavřeli Petr s dědečkem bílého medvěda do jednoho kotce mezi mladé králíčky. Medvěd byl skoro tak velký jako oni, spíš menší. Byl jim dokonce jaksi podobný, jenže neměl ani tak malý ocásek, ani žádné dlouhé králičí uši. Ale cítil se tam hned jako mezi přáteli. Hned začal s nimi jíst trávu, a jak mu chutnala!“ 

Dva póly jedné osobnosti 

Příběh končí tím, že Petr s dědečkem stojí u dvířek králikárny a zamyšleně pozorují medvěda mezi králíky. Dědeček pak praví: „Nevím, je to divný medvěd!“ A Petr dospěje k poznání: „Není každý děda vševěd.“

Zoologické zařazení tohoto „medvěda nebo co“ není zjevně důležité. Petr a medvěd tvoří kontrastní dvojici. Mohou být dvěma protipóly jedné osobnosti – předčasně dospělého, přemoudřelého chlapce, který sám sebe vidí jako chytřejšího a uvážlivějšího, než je jeho vlastní dědeček, a Petrovy spontánní duše – zvláštního „medvěda nebo co“, který se ještě dokáže chovat dětsky neuváženě. Petr sám se cítí být „majitelem nehodného medvěda“. Z celého příběhu je patrné, že Petr chce co nejrychleji dospět. Tato překotná snaha o opravdickou dospělost je charakteristická pro děti věku těsně před začátkem školní docházky. 

Boj v hrdinově nitru 

Petr své dětské, živočišné já neustále někam uzavírá – do bedničky, kterou schovává pod postelí, do krabice, s níž cestuje k dědečkovi. Je mu to však málo platné.

Medvěd přelezl z krabice do chlebníku a Petr posléze našel medvěda „sedícího na kolečkách salámu, chleba byl pryč“.

Petr nehubuje medvěda, ale sám sebe, že je „majitelem nehodného medvěda, a potrestal se tím, že medvěda znovu vrazil do krabice, ačkoliv se těšil, jak mu z vlaku ukáže krajinu“.

Medvědovy spontánní projevy tak mají za následek, že Petr na sebe přejímá ještě větší díl zodpovědnosti za jeho chování a odpírá si předem plánované potěšení. Ovšem medvěd si z toho nic nedělá – „odšoupl víko krabice, vylezl a začal se procházet po sedadle vedle Petra“. Dětské a dospívající já stále svádějí boj v Petrově nitru.

Kromě třech hlavních postav se objevují také epizodní postavy: prodavač, paní ve vlaku, veliký černý kocour a ježek. 

Nejednoznačnost světa dospělých 

Příběh má pouze jednu dějovou linii. V expozici se Petr dozvídá, že mu dědeček přiveze medvěda. Následuje kolize (zápletka) – medvěd vycpaný pilinami se Petrovi nelíbí, prodá ho a kupuje si živého medvěda.

Začíná se rozvíjet konflikt: Petr se obává, že mu medvěd vyroste, a dělá vše proto, aby se tak nestalo – nedává mu „žádné maso, z něhož se nejvíc roste“. Medvěd si přilepšuje pojídáním knih a „roste, sice pomalu, ale přeci“.

Nastává krize – Petr diktuje dopis pro dědečka a vydává se s medvědem na cestu. V této fázi rozvoje syžetu dochází k retardaci děje, oddalování řešení – příhody ve vlaku představují odbočku od hlavního proudu vypravování.

Peripetie – setkání s dědečkem, který se chová jako malé dítě, a zdá se, že na medvěda žárlí, neustále zpochybňuje, že medvěd je medvěd, a navrhuje medvědův souboj s ježkem.

Rozuzlení – souboj končí útěkem ježka i medvěda, medvěd se ocitá v králikárně, dědeček trvá na svém: „Nevím, je to divný medvěd!“ A Petr dochází k poznání: „Není každý děda vševěd.“

Typický pohádkový závěr (vítězství dobra nad zlem) tedy postrádáme. Spíše přichází poznání o nejednoznačnosti, neuchopitelnosti světa dospělých. Petr přestává vnímat dědečka jako nezpochybnitelný vzor, a tím se k němu paradoxně dostává blíže. Dospívá, opouští polaritu dětského pohledu – dospělý, který všechno ví a zná, versus nevědomé dítě. 

Chlapec a starý muž 

Námětem se v tomto příběhu Vaculíkovi stává svět malého chlapce. Motivy chlapectví a stáří se tu setkávají a vytvářejí téma mezigeneračního vztahu – vedlejší téma. Hlavním tématem je vztah Petra k sobě samotnému, hledání vlastního já, jeho cesta k dospělosti – motiv medvěda, motiv Petrovy výchovy medvěda, jeho ochraňování před nebezpečími. Téma vztahu dědečka s vnukem je pojato humorně, autor se inspiruje dětskou mentalitou a přístupem ke světu, využívá především situační komiku.

Motiv chlapectví lze nalézt i v jiných Vaculíkových dílech, například v autobiografické Sekyře, vždy je však nahlížen optikou dospělého, vracejícího se po letech do vlastního dětství, když se zdá, že hrdina zabloudil, sešel ze své cesty životem.

Chlapec a starý muž v pohádkovém příběhu Petr má medvěda nebo co mají k sobě nezvykle blízko, chvílemi se zdá, že jsou vlastně oba kluci, nebo se dokonce vyměnili. Vzniká tu významová analogie – paralela. 

Uzavírající se kruh života 

V závěru oba s klukovským zaujetím sledují zápas medvěda s ježkem. Kruh života se uzavírá a hravost dětství se nachází v mentální blízkosti stáří, oproštěného od povinností dospělého věku.

Tak jako se může jevit zaměnitelnost postav Petra a dědečka, je to podobně s Petrem a medvědem. Vaculík na jedné straně poučuje, ale zároveň jako by vše vyslovené i relativizoval. Příběh tak lze vnímat jako filozofující úvahu o smyslu dětství, dospělosti a stáří, není náhodou, že autor tento text napsal, nebo alespoň publikoval až v samém závěru své dlouhé tvůrčí dráhy. 

Kdo ovládá pravopis 

Příběh je vyprávěn v er-formě, tedy ve třetí osobě jednotného čísla. Vypravěč nezasahuje do děje, pouze popisuje prostředí a vnější projevy postav.

Autor využívá chronologické kompozice – události jsou řazeny podle přirozené posloupnosti. Začátek je náhlý, konec lze vnímat jako uzavřený, i když osudy hrdinů nejsou ukončeny, mohly by následovat další situace, do kterých se dostanou Petr, medvěd a dědeček. Příběh však zakončí důležité poznání: „Není každý děda vševěd.“, které je jeho vyvrcholením – pointou.

Kompozice je přehledná, uplatňuje se v ní perspektiva dětského hrdiny.

Většina textu je tvořena nepřímou řečí vypravěče. Přímá řeč se objevuje jen zřídka a obsahuje vnitřní rýmy:

„Dobrý den, vy dobrá paní, za mne i za medvídka. Nechte toho povídání a hleďte si dobytka.“

„Jak se ten tvůj ježek bojí! Ten silák za moc nestojí!“

„Já bych zase rád chtěl vědět, kam spěchá tvůj lední medvěd!“

V dopisech, které si dědeček s Petrem vyměňují, je znát, že dědeček pravopis ovládá: „Přivezu Ti medvěda. To Ti píše Tvůj děda.“

Zato medvěd, který píše za Petra, neumí používat interpunkci a zájmeno tě uvádí s malým písmenem: „Nazdar dědo přijedu ukážu tě medvědu.“ 

Jazyk díla 

Použitý spisovný jazyk je střízlivý, všední, trochu klopotný, jako když se předškolák snaží mluvit správně. Základem je neutrální vrstva, objevují se i knižní prostředky a archaismy, např. děd, spojky nýbrž, -li, přeci, infinitiv zakončený na -ci (utéci), příčestí trpné (laskav).

Expresivní jazykové prostředky se nalézají v textu spíše výjimečně (např. brečet, fňukal, zařval), nejčastěji nacházíme zdrobněliny, např. malinkatý, medvídek, bobečky, lesíček, dědeček, čumáček, ocásek. Mnohé z těchto zdrobnělin mají souvislost s medvědovými miniaturními rozměry.

Slovní zásoba je uměle redukovaná, prostředky ozvláštnění literárního jazyka, jako jsou poetismy, neologismy, historismy, termíny, synonyma, homonyma, vulgarismy, dialektismy, slang, argot, nenacházíme.

Autor vytváří poměrně dlouhá, komplikovaná souvětí, s jakými se v literatuře pro děti obvykle nesetkáváme. V použitém jazyce lze spatřovat didaktizující tendenci díla, ale také vyjádření snahy Petra být jako dospělý.

Z tropů se objevuje personifikace – medvěd umí číst a psát (zatímco dětský hrdina nikoliv). Uvažovat lze i o alegorickém, jinotajném sdělení díla. (Zřejmě ne náhodou se objevuje zvířecí hrdina, který může odkazovat k žánru bajky.) V případě alegorie by však bylo nutné rozšifrovat klíčovou otázku: Kdo je vlastně „medvěd nebo co“ a jaká je jeho úloha v příběhu, potažmo v hrdinově dospívání, ve vztahu k sobě samotnému i okolí (především k dědečkovi). 

A co si má čtenář myslet? 

Nejednoznačnost a neuchopitelnost Vaculíkovy pohádky potvrzují také mediální ohlasy. Např. Matěj Matela na webu iLiteratura uvádí, že v próze Petr má medvěda nebo co Vaculík „demonstruje sílu dětské fantazie, vynikající nad realistickým pohledem dospělých“. Dědeček s chlapcem mají pěkný, hravý vztah, v němž se projevují známky „sympatického soutěžení – oba jsou přece chlapi, byť je dělí generace!“

„Dialogy, v nichž si jeden druhého dobírá, jsou rýmované, prosté a především vtipné a pokaždé vyvolají úsměv nejen na tváři dětí, ale i dospělých, kteří budou Vaculíkův příběh o medvědovi (nebo o čem) svým malým předčítat. Napětí v příběhu pomáhá udržovat i tajemstvím obestřená identita zvířátka, jež Petr vlastní: je to malý medvěd za 16 korun? Je to myš? Nebo co…? Na to už si musí každý, s pomocí své fantazie, přijít sám,“ domnívá se Matela.

Pavlína Vimmrová v recenzi v kulturním čtrnáctideníku A2 napsala, že „medvěd je takový, jakého chce Petr mít – statečný a šikovný. Je tedy jen na nás, jestli se spokojíme s velkým plyšovým medvědem, nebo si také raději vybojujeme vlastního malého, ale zato živého.“

Daniela Iwashita na webu Lidovky soudí: „Vtip knihy je jednoduchý: nikdo se tu nechová podle předpokládaných rolí – medvěd jí zeleninu, Petr nejde ukázat dědovi medvěda, ale medvědovi dědu, děda zas chvílemi zlobí a je za to jemně potrestán medvědem. Totožnost tohoto tvora až do konce zůstává tajemstvím i díky ilustracím, které při vší výraznosti a neabstraktnosti připouštějí „medvědí“ i jinou verzi příběhu.“ 

Slovníček pojmů 

• Alegorie (jinotaj) – druh metafory uplatněný v celém textu, o skutečnosti nepromlouvá přímo, ale zprostředkovaně
• Analogie (paralela) – obdoba
• Archaismus – zastaralé slovo nebo jeho tvar
• Asociace – spojení, při kterém jedna myšlenka (vjem, pocit) vyvolá (asociuje) druhou
• Autobiografie – životopis
• Autorská pohádka – známe autora
• Bajka – krátký alegorický (jinotajný) příběh, v němž zvířata jednají jako lidé, v závěru přichází morální ponaučení
• Děj – fikce v literárním textu, řada navzájem provázaných akcí, základem děje je příběh a události, které vycházejí ze vztahů mezi jednotlivými postavami, obvykle probíhá od expozice po rozuzlení
• Deník – forma denních či chronologických záznamů a zážitků autora, zachycuje společenský, kulturní či literární život, kterého se autor osobně účastnil
• Epika – jeden ze základních literárních druhů (vedle lyriky a dramatu), zaměřuje se především na děj
• Er-forma – vyprávění ve třetí osobě jednotného čísla
• Expozice – úvodní část díla
• Expresivní jazykové prostředky – nesou kladný nebo záporný citový příznak, promítá se do nich postoj, hodnocení a vůle mluvčího či pisatele
• Folklorní pohádka – žánr ústní lidové slovesnosti
• Chronologická kompozice (chronologický kompoziční postup) – děj postupně probíhá v čase
• Knižní jazykové prostředky – uplatňují se především v oblasti umělecké tvorby, ve slavnostních projevech, v intelektuálně náročných odborných a esejistických textech, v jazyce práva apod.; jsou pociťovány jako „vysoce spisovné“, mohou nést určitý patos a rys vznešenosti
• Kolize (zápletka) – úsek děje následující po expozici, zauzlení děje
• Kompozice – způsob uspořádání uměleckého díla
• Krize – část děje, v níž vrcholí dějový konflikt, rozuzlení
• Literární druh – lyrika, epika a drama, jednotlivé druhy se dělí na žánry
• Metafora – obrazné pojmenování založené na vnější podobnosti
• Moderní pohádka – tématem je často to, s čím se děti setkávají v každodenním životě; odbourává stereotypy
• Motiv – tematická složka díla, která se už nedá dále dělit, nejmenší částečka tématu
• Námět – látka, myšlenka
• Neutrální jazykové prostředky – můžeme je použít v různých stylech, jsou bezpříznakové a spisovné
• Nonsens – literární postup založený na využití nesmyslných prvků, případně na nesmyslném spojování slov a představ, autor často uplatňuje absurditu, paradox, grotesku nebo se inspiruje lidovou slovesností (říkadly či slovními hříčkami)
• Obecná čeština – nespisovný útvar českého jazyka používaný v běžné mluvené komunikaci, slouží k charakteristice literárních postav
• Paradox – odporuje vžitým představám
• Parodie – zvýraznění typických rysů
• Peripetie – část děje, v níž dochází k neočekávanému obratu v osudu a jednání hrdinů
• Personifikace – zosobnění, jeden z literárních tropů, neživým věcem se přisuzují lidské vlastnosti nebo činnosti, které obvykle vykonává člověk
• Pohádka – literární žánr, žánr ústní lidové slovesnosti, vypráví nereálné příběhy
• Pointa – nečekaný zvrat na konci literárního díla obvykle kratšího rozsahu
• Postava – subjekt v literárním díle, rozlišujeme postavy hlavní a vedlejší
• Próza – literatura, která není psaná ve verších
• Přímá řeč – doslovná reprodukce promluvy určité postavy, v textu je graficky uvozena i ukončena uvozovkami
• Publicistika – souhrnné označení žurnalistických projevů, cílem publicistiky je přiblížit a ozřejmit aktuální informace ze života společnosti
• Recenze – publicistický žánr, hodnotí umělecké dílo
• Reportáž – žánr umělecké publicistiky podávající informace o aktuálních událostech
• Retardace – zpomalení, zpomalování
• Samizdat – způsob amatérského vydávání knih opisováním na psacím stroji, vydávalo se malé množství exemplářů (několik desítek), šířil se především v zemi komunistického bloku, kde bylo autorům zakázáno zveřejňovat svá díla, samizdat pak představoval jedinou možnost publikování, v Československu dosáhl rozmachu v časech normalizace (70. a 80. léta 20. století)
• Slang – svébytná součást jazyka, nespisovné vyjadřování spjaté s určitým prostředím, sférou zájmů; v literatuře slouží k charakteristice postav
• Spisovná čeština – představuje reprezentativní podobu národního jazyka, která má kodifikovaná pravidla (gramatiku, pravopis, výslovnost) a slovní zásobu, používá se především při oficiálních příležitostech, v písemných projevech a při školní výuce; v běžné, každodenní komunikaci může působit nepřirozeně
• Symbolická pohádka – má velice blízko k podobenství, zabývá se lidskými problémy a poskytuje skryté mravní ponaučení; tvůrci symbolické pohádky byli např. Oscar Wilde, H. Ch. Andersen nebo A. de Saint Exupéry
• Syžet – námět, dějové schéma
• Téma – obsahová a umělecká stránka díla
• Travestie – komické nebo satirické dílo zpracovávající vážné nebo vznešené téma zlehčujícím až karikujícím stylem
• Tropy – obrazná pojmenování založená na přenášení (pozměnění) významu slov, patří mezi ně metafora, metonymie, alegorie, hyperbola, eufemismus, ironie…
• Ústní lidová slovesnost – je projevem lidové tvořivosti, patří do ní lidové pohádky
• Vyprávění – mluvený nebo psaný projev zachycující nějaký děj
• Žánr – skupina děl vyznačující se určitými společnými znaky, např. román, povídka, pohádka...

 

Zdroje: VACULÍK, Ludvík. Petr má medvěda nebo co. KARFÍK, Vladimír. In: Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře. MENCLOVÁ, Věra a Václav VANĚK. Slovník českých spisovatelů. MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. ŘEŘICHOVÁ, Vlasta a SLADOVÁ, Jana. Vybrané kapitoly z literatury pro děti mladšího školního věku. IWASHITA, Daniela. Petr má jelena nebo co? Lidovky; Ludvík Vaculík [online]. LUKEŠ, Jan. Vaculíci jsou umírnění. MATELA, Matěj. Není každý děda vševěd. Inflow: iLiteratura. Meander. A2.

 

Vložil: Vladimíra Krejčí

Maturita z češtiny, HP, Ludvík Vaculík, Petr má medvěda nebo co,