První pohádky vznikaly pro mé vlastní děti, říká Romana Suchá

Foto: Se svolením Romany Suché

Popisek: Romana Suchá

ROZHOVORY NA OKRAJI: Romana Suchá je klinická psycholožka a terapeutka. Ve svém volném čase se věnuje tvorbě pro děti – psaní knížek a cvičebnic, ale i podkladů pro didaktické hry.

Oblíbenou edici cvičebnic Pekelně snadné učení s čertíkem Kvítkem si sama ilustrovala. Knihy, které píše, se snaží obohatit o svou psychologickou zkušenost a dát jim nový rozměr. Například Léčivé pohádky pro dětskou duši využívají dětské představivosti a sugestibility pro posílení víry v sebe a vlastní schopnosti. Největší oblibě se těší právě edice knih, kde příběhy doprovází víla Mušlenka. Oproti klasické dětské beletrii mají výrazný přesah a nenásilnou formou učí děti i rodiče, jak pracovat s emocemi a jak hledat řešení některých problémů, do nichž se děti dostávají. Ke svému spisovatelskému koníčku se autorka dostala v době, kdy byla se svými dětmi na rodičovské dovolené a skládala pro ně různé básničky i pohádkové příběhy. Na začátku tedy nestál záměr psát knihy, ale oživit a zpestřit hraní s vlastními dětmi. Jak sama s oblibou říká, její knihy jsou „testovány na dětech“.

Psát knihy pro děti není opravdu jen tak. Takové knížky, vzpomeňme jen na naše dětství, zanechají v dětské duši hluboký vliv a stopy a provázejí nás po celý život. Takže je to práce náročná a odpovědná, byť mnohdy jistě také hravá. Co vás přivedlo právě k takové práci?

K psaní knih pro děti jsem se dostala přirozeně – během mateřské dovolené. První příběhy a pohádky vznikaly pro mé vlastní děti, často ve formě veršovánek nebo hravých interaktivních příběhů, které jsme si společně četli a prožívali. Byla to radostná a tvořivá doba, kdy jsem mohla spojit svou fantazii s přítomným okamžikem mateřství.

V posledních letech se moje psaní posunulo směrem k terapeutickým pohádkám. Impulzem k této změně byla má práce klinické psycholožky a terapeutky. Vnímám, jak silný vliv mají příběhy na dětskou duši – jak mohou pomoci porozumět emocím, podpořit sebevědomí, přinést úlevu nebo nabídnout nový úhel pohledu. Pohádka má mocné kouzlo, a pokud je psaná s respektem a pochopením pro dětský svět, může být skutečnou oporou i cestou k vnitřnímu klidu.

Jen tak na okraj. Jaké byly vaše oblíbené dětské knihy?

Měla jsem ráda takovou tu krásnou klasiku, která v sobě nesla nejen příběh, ale i něco hlubšího mezi řádky. Dodnes ve mně zůstalo kouzlo Povídání o pejskovi a kočičce, líbila se mi jejich snaha dělat věci "jako dospělí", ale s dětskou naivitou a láskou. Malý princ byl pro mě něčím tichým a poetickým, tehdy možná trochu záhadným, ale silně působivým. Milovala jsem i Rumcajse a samozřejmě svobodomyslnou Ronju i nezkrotnou Pipi Dlouhou punčochu. Tyhle příběhy ve mně zůstaly jako pocit – odvaha být sám sebou, přátelství, laskavost a schopnost vidět svět jinýma očima.

Těch vašich knížek je již pěkná řada. Ta poslední se jmenuje Mušlenčiny léčivé příběhy. Proč léčivé a především, jaké potíže má Mušlenka léčit?

Název Mušlenčiny léčivé příběhy nevznikl náhodou. Mušlenka je víla, která v sobě nese a ztělesňuje zdravou sebeúctu malého čtenáře. Pomáhá dětem objevovat vlastní sílu a jedinečnost, učí je pracovat s emocemi, zvládat běžné i složitější starosti, a především – rozumět sobě i druhým. Právě díky tomu má potenciál léčit – drobná i větší zranění, vztahy, nedorozumění.

Každý příběh v sobě nese určité poselství a je psaný tak, aby byl pro děti nejen srozumitelný, ale i podpůrný. Poslední knížka, která vyšla teď na jaře, je věnovaná rizikovému chování – snaží se být prevencí i osvětou. Otevírám v ní témata jako je sebepoškozování, závislosti, poruchy příjmu potravy a další obtíže, které se bohužel čím dál častěji objevují i v dětském věku. Přestože jsou těžká, věřím, že o nich má smysl mluvit – srozumitelně, citlivě a beze strachu.

Takových knih jste napsala více. S jakým záměrem jste je tvořila?

Při psaní jsem měla přání, aby moje knihy pomáhaly – těm malým, ale i těm velkým, kteří příběhy svým dětem čtou. Často se totiž stává, že právě dospělí v nich najdou něco pro sebe – porozumění, úlevu, někdy i uzdravení svého vlastního vnitřního dítěte. Příběhy promlouvají skrze obrazy a metafory, a právě v tom spočívá jejich silný terapeutický potenciál.

Přála bych si, aby víla Mušlenka a její příběhy podporovaly zdravý růst – pomáhaly dětem rozvíjet emoční a sociální inteligenci, lépe se orientovat ve světě emocí, vztahů a hodnot. Aby byly nejen hezkým čtením, ale i mostem k důvěře a otevřenému sdílení mezi dětmi a dospělými.

Vy jste si dokonce některé knihy sama ilustrovala. Jaké?

Ano, některé knihy jsem si ilustrovala sama – konkrétně cvičebnice s čertíkem Kvítkem. Součástí těchto knih byly i kouzelné karty, které dětem pomáhaly učit se hravou formou – například vyjmenovaná slova, psaní s/z, párové souhlásky nebo malou násobilku.

Co je pro mě ale úplně nejcennější – postavičku čertíka Kvítka vytvořil můj syn. Bylo mu tehdy teprve dvanáct let a mnohé ilustrace jsme tvořili společně. Dnes studuje architekturu a věřím, že právě tyto tvořivé začátky a práce v grafickém prostředí ho podpořily v hledání jeho vlastní cesty. Byla to krásná společná etapa – tvořivá, blízká a plná fantazie.

Jaké máte ohlasy a zpětnou vazbu od rodičů či přímo dětských čtenářů?

Zpětná vazba od čtenářů je pro mě obrovskou motivací. Když mi rodiče píší, že se jejich dětem příběhy líbí, že je čtou znovu a znovu, nebo že díky nim otevřeli důležitá témata, která by se jinak těžko pojmenovávala – to je přesně ten moment, kdy si řeknu, že má smysl v tom pokračovat.

Mám radost i z ohlasů od kolegů psychologů, kteří knihy využívají ve své praxi. Velmi mě potěšilo, když mi jedna kolegyně říkala, že Mušlenčiny pohádky byly doporučenou literaturou v rámci terapeutického výcviku. Také vím, že se příběhy s Mušlenkou objevují jako inspirace na odborných konferencích. Tohle všechno vnímám jako tiché potvrzení, že i poetický jazyk pohádky může mít v psychologické práci své pevné místo.

Čítávám si tu a tam, že děti trpí různými psychickými obtížemi v daleko větší míře než dříve. Máme pro tento neblahý jev nějaké vysvětlení?

Ano, je pravda, že u dětí dnes vidíme zvýšený výskyt psychických obtíží – od úzkostí, poruch příjmu potravy až po různé formy sebepoškozování. Těch důvodů je více a navzájem se prolínají. Dětská psychika je citlivá a silně reaguje na prostředí – a to dnešní je velmi rychlé, náročné, často zahlcující. Děti jsou vystaveny obrovskému množství podnětů, tlakům na výkon, srovnávání, vlivům sociálních sítí. Někdy chybí čas na opravdovou blízkost, sdílení, bezpečný prostor pro zpracování emocí.

Další roli hraje i to, že se o psychickém zdraví dnes otevřeněji mluví – a to je dobře. Vidíme víc potíží i proto, že si jich víc všímáme a jsme ochotní je pojmenovat. Mnozí dospělí dnes pracují i se svými vlastními zraněními, a tím se otevírá prostor k větší citlivosti vůči dětem.

Není to o hledání viníka, ale spíš o hledání cest – jak být dětem oporou, jak je naučit, že i těžké pocity se dají zvládnout, když na ně nejsme sami.

Jedna věc je určit důvody problémů, druhá je umět si s nimi poradit. Máte nějaký recept, který by pomohl vylepšit psychický stav současné dětské populace?

Univerzální recept asi neexistuje, ale jsou věci, které mají obrovský dopad, i když se na první pohled mohou zdát obyčejné. Děti především potřebují bezpečí – nejen fyzické, ale i emoční. Potřebují cítit, že jsou přijímané takové, jaké jsou, i s chybami, emocemi a otázkami. Že je někdo vnímá, slyší a bere vážně.

Pomáhá, když s dětmi mluvíme otevřeně a zároveň laskavě, když jim pomáháme pojmenovávat to, co cítí. Když společně tvoříme prostor, kde se mohou zastavit, nadechnout a vnímat samy sebe – třeba i skrze příběh, kresbu, hru nebo obyčejné ticho. Důležité je budovat vztahy založené na důvěře, ne na kontrole.

A v neposlední řadě – pomáhá, když i dospělí pečují o sebe. Dítě totiž velmi citlivě vnímá vnitřní svět svých rodičů. Když je v klidu a v kontaktu sám se sebou dospělý, mnohem snáz se do rovnováhy vrací i dítě.

Všiml jsem si, že dětských knih se vydává mnoho a že je zde mnoho šikovných autorů a ilustrátorů a pochopitelně také autorek a ilustrátorek, kteří se této literární oblasti věnují. To je potěšitelné, ale mám obavy, aby zde bylo také dostatek čtenářů. Dětí se rodí stále méně a navíc údajně stále méně čtou. Jak to podle vás je s tím čtením u dětí?

Je pravda, že se děti dnes rodí v menším počtu a zároveň žijí ve světě, který je doslova přesycený vizuálními a digitálními podněty. Kniha už zdaleka není jediným zdrojem příběhu nebo zábavy. Ale i přesto věřím, že čtení neztrácí svůj význam – jen se možná proměňuje způsob, jak ho dětem zprostředkováváme.

Děti čtou, když jim k tomu vytvoříme podmínky. Když jim čteme od malička, když je necháme si příběhy zamilovat, když z knihy uděláme společný rituál, blízký čas. Nejde o množství přečtených stran, ale o kvalitu zážitku. Když dítě zažije, že kniha může být útočištěm, dobrodružstvím, zrcadlem i mostem k blízkosti – pak se k ní bude vracet.

Navíc i dnes potkávám děti, které mají vztah ke knihám velmi silný. Možná jich není tolik jako dřív, ale jsou – a jsou vnímavé, hluboké, zvídavé. A to mi dává naději. Jde spíš o to, abychom my dospělí nepřestali věřit, že má smysl dětem číst – a že má smysl psát knihy, které k nim mluví srdcem.

My dva asi tu situaci nevyřešíme, ale je skvělé, že se snažíte s tím něco udělat. Jaké tedy máte další tvůrčí a pracovní plány?

V červnu dokončuji a odevzdávám nový rukopis, který se tentokrát věnuje tématu mindfulness. Je to oblast, která mě velmi zajímá a věřím, že může dětem i jejich rodičům pomoci najít klid a vnitřní rovnováhu v dnešním uspěchaném světě.

Do budoucna bych si moc přála, aby víla Mušlenka rostla společně s dětmi – aby se její příběhy postupně rozvíjely tak, aby oslovily i starší, náctileté čtenáře. Protože bude od dětství jejich blízkou kamarádkou, mohla by jim přinášet témata, která jsou pro ně aktuální, a pomáhat jim lépe zvládat náročné chvíle dospívání.

Vložil: Jiří Kačur