Bez peněz žiješ hůř nežli pes aneb Nebývale aktuální Strakonický dudák J. K. Tyla

MATURITA Z ČEŠTINY: Jak vnímáte současnou podobu maturity z českého jazyka a literatury? Je maturita potřebnou zkouškou z dospělosti, nebo jen otravným strašákem, který mladý lidem navždy znechutí krásnou literaturu? Je četba dvaceti titulů z české i světové klasiky nezbytností pro každého, kdo chce, aby ho okolí mělo za vzdělance?

Nebo jde o zbytečný opruz, který sráží nadějné mladé lidi v rozletu a hloupě nahrává dýchavičným boomerům s jejich již dávno vyčpělými pravdami i překonaným pohledem na svět?

Na tyto a další podobné otázky si každý musí odpovědět sám. Naše rubrika Maturita z češtiny je určena nejen pro maturanty. Pomůže studentům, kteří v průběhu čtyřleté docházky na střední škole o knihu nezavadili, i těm, již se o slavných literárních dílech rádi dozvědí něco nového. A možná zaujme také další milovníky literatury, kteří si rádi opráší středoškolské znalosti. 

Já jsem z Kutné Hory... 

Josef Kajetán Tyl se narodil roku 1808 v Kutné Hoře jako syn bývalého vojenského hudebníka, který později provozoval krejčovskou živnost. Gymnázium začal studovat v Praze, dokončil ho v Hradci Králové, kde ho vyučoval Václav Kliment Klicpera. Už v průběhu gymnaziálních studií se Tyl nadchl pro divadlo.

Vysokoškolského studia v Praze Tyl zanechal. V roce 1829 odešel jako herec ke kočující divadelní společnosti. Od roku 1831 žil v Praze. Získal místo ve vojenské účtárně a zároveň se věnoval divadlu.

V letech 1834 až 1837 vedl ochotnickou divadelní společnost, jejímiž členy byli i Karel Hynek Mácha a Karel Sabina. Její působiště – Kajetánské divadlo na Malé Straně – se stalo střediskem národního života své doby. Současně s prací pro divadlo redigoval beletristický časopis Květy a řídil revue Vlastimil.

V roce 1846 se stal dramaturgem českých her ve Stavovském divadle, kde působil také jako herec, překladatel (překládal např. Shakespeara, Schillera) i autor původních her. Začal vydávat lidovýchovný časopis Pražský posel a roku 1849 Sedlské noviny.

Uplatnil se jako prozaik, básník, novinář, herec, režisér, dramaturg, kritik, překladatel a autor dramat. Stal se vůdčí osobností své generace. V roce 1848 byl zvolen poslancem říšského sněmu.

 

Josef Kajetán Tyl (1808-1856), český básník, dramatik, novinář, publicista, spisovatel, spisovatel historických románů a textař. Portrét od Jana Vilímka (1860–1938). Wikimedia / volné dílo

Pád miláčka národa 

Tyl se ve vlasteneckých kruzích těšil velké popularitě a byl označován za miláčka národa. Po porážce revoluce roku 1848 mu však bylo znemožněno vydávat časopisy. Ve Stavovském divadle se počátkem 50. let přestaly uvádět české hry a Tyl přišel o místo dramaturga.

O Tylovi se šuškalo, že vede skandální soukromý život. Jeho manželkou se stala o pět let starší herečka Magdalena Forchheimová, ovšem devět dětí měl s její o 21 let mladší sestrou Annou. Také Anna byla herečka a vystupovala pod uměleckým jménem Rajská.

Jako politicky nespolehlivý nemohl Tyl získat ani divadelní koncesi. Potají si ji pronajal a až do své smrti provozoval kočovné divadlo, které putovalo po českém venkově.

Bída a vyčerpání přivodily Tylův předčasný skon v 48 letech. Zemřel bez peněz a na vypůjčené posteli v roce 1856 v Plzni, kde je také pochován. 

Žánr: dramatická báchorka 

Nejcennější složkou Tylovy umělecké tvorby jsou jeho dramata. Nejživější částí díla zůstávají dodnes dramatické báchorky, zejména Strakonický dudák aneb Hody divých žen. Hra nesoucí podtitul „Národní báchorka se zpěvy o třech dějstvích“ byla premiérována v roce 1847.

Z hlediska žánrového zařazení se jedná o dramatickou báchorku, pohádkovou hru se zpěvy. Kořeny báchorky jako žánru sahají až do baroka. Střetává se v ní dobro se zlem. Dobro vítězí, zlo je poraženo. Jedná se o žánr lidové slovesnosti, který vyjadřuje touhu člověka po pravdě a spravedlnosti. V báchorkách vystupují nadpřirozené bytosti, které člověku buď pomáhají, nebo mu naopak škodí. Často přispívají ke šťastnému rozuzlení příběhu.

Z pohádkové inspirace vzniká v období preromantismu v první třetině 19. století vídeňská kouzelná hra neboli dramatická báchorka, Tylovou zásluhou pěstovaná i u nás.

Prvním klasikem tohoto žánru se stal rakouský dramatik Ferdinand Raimund, jehož práce se od dvacátých let dostávaly v překladech i na jeviště českého divadla v Praze.

Česká dramatická báchorka tedy navazuje na vídeňskou lidovou hru. Spojuje fantastické motivy s nejdůležitějšími otázkami soudobé společnosti. Do pevné dějové stavby bývají vkládány zpěvné složky. Děj obyčejně sleduje chybujícího hrdinu a jeho napravení. 

Zkoušeli to i jiní, až Tyl uspěl 

O napsání pohádkových her se neúspěšně pokusil Václav Kliment Klicpera. Pokus o báchorku nalezneme i u Jana Nepomuka Štěpánka. První úspěšná česká pohádková hra ale vzešla až z pera Josefa Kajetána Tyla.

Vznikla v době, kdy vzdělanci objevovali lidovou kulturu vesnice jako inspirativní hodnotu. Začali pohádky zapisovat a v lidovém duchu psát nové (Jakub Malý, Božena Němcová, Karel Jaromír Erben).

Tyl, který báchorku rozvinul, její děj umístil na venkov a úlohu nadpřirozených bytostí udělil postavám známým z české folklorní tradice (polednice, divé ženy, lesní víly). V dramatických báchorkách zdůraznil obyčejný život s jeho politicky aktuálními momenty. 

Titul díla, čas a prostor 

Strakonický dudák je víceslovný protagonistický titul, který označuje hlavní postavu díla. Odráží se v něm profese či záliba titulního hrdiny (dudák). Je uvedeno i místo, odkud pochází – jižní Čechy, konkrétně Strakonicko. Druhá část titulu – Hody divých žen – je dějová.

Čas příběhu autor blíže nezařazuje, lze předpokládat, že se odehrává v jeho současnosti na venkově někde na Strakonicku a v nespecifikované cizině. Prostor je reálný i fantaskní (pohádkový svět). Tyl děj umístil do reálného vesnického prostředí i do pohádkové exotiky Orientu.

První jednání se odehrává na českém venkově, druhé se přesouvá „do světa“, třetí se opět vrací na Strakonicko. 

Napravený vlastenec 

Švanda je synem člověka a lesní víly, miluje Dorotku, kterou si však nemůže vzít, protože nemá peníze. Vydává se proto do světa, kde se pokouší s pomocí svého sekretáře Vocilky zbohatnout hrou na dudy, které jeho matka, víla Rosava, očarovala.

Po počátečních úspěších se však dostaví problémy a Švanda skončí ve vězení. Hrdina pochopí, že štěstí může dosáhnout pouze ve vlasti. Vrací se k milované Dorotce, která mu jeho prohřešky nakonec odpouští.

Hra odpovídala vkusu lidového publika. Navazovala na oblíbené hry o polepšení hlavního hrdiny. Tyl ve Strakonickém dudákovi odsuzuje Čechy, kteří odešli za lepším živobytím do ciziny. Měli podle něj zůstat doma a pracovat pro národ. 

Nadaný hudebník, ale nestálý furiant – romanticky rozervaný hrdina 

Titulní a hlavní postavou je strakonický dudák Švanda. Jedná se o postavu typizovanou – Tyl ve Švandovi ztělesnil často se vyskytující typ českého člověka – talentovaného, citlivého, ale podléhajícího touze po bohatství a slávě v cizině.

Dudák Švanda je nadaný, upřímně citový, ale vrtkavý, furiantsky tvrdohlavý a sváděný leskem ciziny. Je ztělesněním velkého nadání českého lidu, jeho podnikavosti, nebojácnosti i hluboké citovosti. Má však i záporné vlastnosti: je nespokojen s domovem, chce zbohatnout a toto bohatství a slávu hledá v cizině.

Domov i svou vyvolenou sice miluje, ale jeho city jsou nestálé a teprve v cizině se pročistí a upevní.

Je to člověk velkých cílů, znamenitý hudebník, smělý a velkorysý. V jádře je Švanda čistý chlapec, schopný pravdivého citu, avšak mladě lehkovážný, podléhající snadno cizím vlivům, umí-li okolní prostředí využít jeho samolibosti. Švandovými osudy Tyl ukazuje, jak tato druhá složka povahy českého člověka je naší silou jen tehdy, je-li spojena s kalafunovskou věrností sobě samému, s kalafunovskou lidovou hrdostí.

Tylův dudák Švanda je typický rozporuplný romantický hrdina. Necítí se dobře v rodné vesnici, nevede se mu nijak zvlášť ani ve světě. Je to člověk nezakotvený, zbavený životních jistot. Na začátku hry se bouří proti vesnici zastoupené rychtářem. Touží však pro své a Dorotčino štěstí něco udělat, proto odchází do světa. 

Tylova ideální hrdinka – pracovitá a obětavá 

Dalšími postavami pohádkové hry jsou Vocilka, Kalafuna a Dorotka.

V Švandově milé Dorotce vytvořil Tyl jeden z nejkrásnějších obrazů české ženy, vykreslený podle ideálů 19. století. Dorotčina věrná, obětavá láska není zotročující vášní, které člověk podléhá proti své vůli, nýbrž uvědomělým bohatým citem svobodného člověka.

Tyl v Strakonickém dudákovi oslavuje typ české ženy, jako je Dorotka, tedy věrná, pracovitá a milující. Jde Švandu zachránit až k šibenici, dovede se obětovat a netouží po zisku. 

Tři charakterově odlišné mužské typy 

Nejzdařilejšími postavami hry jsou vedle Švandy také šibal Vocilka a šumař Kalafuna. V mužských postavách Tyl vytvořil tři charakterově různé typy, kterými poukazoval k národní povaze: talentovaného, ale furiantského a morálně nepevného Švandu, v němž ztělesnil představitele tvořivého českého venkovana, dále do peněz zamilovaného tuláka a příživníka Pantaleona Vocilku a lehkomyslného, ale srdečného Kalafunu s hlubokým vztahem k domovu.

Dobrácký Kalafuna a vychytralý Vocilka představují dvojici rádců, kteří doprovázejí Švandu na jeho pouti světem. Český muzikant Kalafuna je ztělesněním lidové moudrosti a věrnosti rodné zemi, je stejně věrný jako Dorotka. Vyznačuje se vyrovnaností, klidem, vrozeným nepokořitelným sebevědomím, je spolehlivý, bylo by pro něj nepředstavitelné v nouzi zradit přítele, opustit trpícího. 

Vocilka: Poníženě ruku líbám... 

Pravým opakem Kalafuny je Vocilka, jehož křestní jméno Pantaleon odkazuje k Pantalonovi z commedie dell'arte. Vocilka sám sebe popisuje takto: „Garderoba je sice – trochu sešlá; tuhle z levého šosu bude moct bejt brzo cedník – a kolena se derou na čerstvé povětří; ale vždyť máš ještě bílé rukavičky.“

Svou „světovost“ dává najevo mimo jiné i tím, že proplétá řeč výrazy cizího původu, např. „servitore, signor musicanto“, „veritabl“, „Bonžúr vespolek! Salvete, carissimi!“, „vederemo“, „ekvipáž“, „pardie“, „ambo“, „terno“.

Švandovi podlézá: „poníženě ruce líbám“, „Já dychtil už dávno po té chvíli, abych mohl svému nejslavnějšímu krajanovi tu nejhlubší poklonu udělat.“ Nebo: „Oh, milostpane, poníženě ruku líbám.“ 

Poctivost bezpáteřního mamonáře 

Vnucuje se dudákovi jako sekretář, komorník, důvěrník, přesvědčuje Švandu, že bude pro něj „pravé dobrodiní“, ačkoliv ví, že tomu tak není.

Vede vnitřní monolog o tom, zda se hodí k sekretářství: „Páh, proč by ses nehodil! Ty nebudeš první na světě, který chce něčím bejt, co není. Ono se ledaco povrchu leskne, ale vnitřku je to dým.“

Když se ho Švanda ptá, jestli je poctivý člověk, přetvařuje se: „Jak mě tu vidíte, samá poctivost; kdybyste mě zkrájel, samá poctivost…“

Je typem bezpáteřního mamonáře, který je ochoten za peníze sloužit každému a nakonec zradit i vlastní národ. Vocilka se přiživuje na kariéře zázračného muzikanta z Čech a klidně by ho obětoval vlastnímu prospěchu. 

Hra o českém charakteru 

Ve hře vystupují také pohádkové bytosti. Dodávají hře poetické kouzlo a vyjadřují starou lidovou víru, že příroda a člověk tvoří jednotu a jedinec může správně žít jen v souladu s přírodou, s domovem.

Proto je víla Rosava matkou a její mateřská láska pomáhá zachránit Švandu před svody ciziny i před jeho vlastní pýchou.

V postavách této hry jsou zobrazeny různé stránky národní povahy a Tylova dramatická báchorka byla od prvého provedení chápána jako hra o českém charakteru. 

Dudák se chce oženit 

Švanda si umíní získat bohatství hrou na dudy v cizině: „Ale já vím, co udělám. Tady do toho kozlího měchýře už ani nefouknu; ale půjdu do světa a přinesu si tisíce.“

Získané peníze mu mají posloužit k tomu, aby se mohl oženit se svou milou Dorotkou. Obává se totiž, že bez peněz ji za manželku nedostane, Dorotčin tatík mu ji nechce dát, protože je chudý.

Nic nedá na varování a radu Kalafuny: „Ty zpropadené tisíce ti zmatou ještě kolečka. Podívej se na mne; já neměl ani zlámanou grešli – hehe, když jsem si mou sedmou svátost namlouval, – máma chtěla vzít na mne koště – a já dostal holku přec. Jenom trpělivě.“ 

Zkrat v mozku: Peníze, peníze, peníze! 

Švanda si však stojí na svém: „A těm našim chlupáčům dudy už také jaksi nevoní. Pryč tedy – hejdy do světa – tam jsou tolary. Jen ty jen zatím sám tady muziku a louskej bídu sám; já budu shánět tisíce!“

Své milé se svěřuje: „Já vím, co udělám, aby se tvůj tatík na mne nesatanil… Aby mi dovolil za tebou chodit… Já vím, jak dostanu peníze! Mnoho peněz! Dnes se mi zajiskřilo v mozku a chytlo to jako v plném troudníku. Dorotko, za několik neděl budeme svoji!“ 

Kouzelné dudy a létající tisíce 

Švandova matka, lesní víla Rosava, uprosí své družky, aby daly dudám kouzelnou moc. Lesní panny její přání splní: „Líbě budou jeho dudy znít, / dokavád je bude v lásce mít; / jestli na ně ale jednou zakleje, / čaromoc jich pryč se poděje.“

Po otcově smrti se do světa vydává také Dorotka v doprovodu Kalafuny. Švanda přiznává, že slibované tisíce nemá: „… peněz jsem vydělal už dost; ale to se ti sesype všude podivných lidí, ten je muzikant, ten je komediant, ten chce to, ten ono – pak jsem musel dávat traktace – a tak mi všechny peníze zas vylítaly!“

Má však pocit, že „nynčko to půjde všechno jináč! Teď mám svého cekretáře a komorníka.“ 

Dorotka je brambora 

Dorotce se Švandův sekretář nelíbí. Dudák ji uklidňuje, že Vocilka je „od kostí dobrý chlap“.

Potom odchází „povyrazit“ princeznu, která prý je „plačtivá“. Princezna Zulika je s jeho hrou spokojena a chce si dudáka vzít za manžela.

Švanda myslí na Dorotku, ale Vocilka mu ji vymlouvá: „Ale prosím vás, nemluvte mi nynčko o té Dorotě! To je tolik, jako by mě někdo zval na bažanta a já se děkoval, – že nemůžu – že mám doma brambory.“

Má-li ho prý „Dorotka opravdu ráda, tedy se musí radovat, že dostanete princeznu!“ 

V kriminále dodudal 

Námluvy překazí Zulejčin nápadník Alamir, který dorazí i s ozbrojenci.

Švanda prohlédne až ve vězení: „Tak, teď jsem dodudal! Teď jsem v louži i s tisíci! Ach, dobře jsi měl, Kalafuno, když jsi říkal, abych zůstal doma; ale já měl zabedněnou palici. Doma jsem měl aspoň jednoho, druhého kamaráda – zde jsem padl taškářům do rukou. Tam jsem měl Dorotku – ach, na tu nesmím ani vzpomenout, sice se musím hned oběsit – nebo se aspoň vypohlavkovat. Ta holka má ke mně lásku jako hora – a já – já! – ale toho všeho je vinen ten darebák, ten Vocilka!“

Obává se, že mu chystají „lněný obojek“ a dochází k poznání: „Já měl říct: Princezno – to nejde! Ale to mě čert lákal…“

Stýská si, že nikdy nepoznal rodiče. Zjeví se Rosava a s využitím kouzelné moci pomůže Švandovi z vězení. Řekne mu pravdu o jeho původu, čímž ale poruší zákaz a je královnou víl uvržena mezi divé ženy. 

Teď teprv budu vyvádět! 

Dudák se chce udobřit s Dorotkou, ale ta mu vysvětluje, že s „nevěrníky a hejřilci“ spolky nemá.

„Teprva budu hýřit – teprve budu divé kousky vyvádět,“ hrozí Švanda, potom uteče a Dorotka si posteskne: „Děj se vůle Páně – já jinak nemůžu; jestli se nepolepší sám od sebe, – nechci mít ouvazek se zlými.“

Vocilka vyláká Švandu v noci do lesa, kde mu hodlá ukrást jeho kouzelné dudy. Dudák hraje divým ženám, které ho chtějí zabít. Když odbije půlnoc, objeví se duchové.

Švandovi na pomoc mezitím vyrazila Dorotka, která duchy zaklíná: „Ve jmenu Páně!“

Švanda je zachráněn, šťastně se shledá s matkou, která oběma mladým lidem slibuje, že jim „nový život kyne, / sladkou láskou oblažen“. 

Varování před nedostatky české národní povahy 

Námětem (látkou) pro Strakonického dudáka se stala lidová pověst o dudákovi, který hrál na očarovaný nástroj.

Hlavním tématem díla je vztah obyčejného českého člověka k domovu. Vedlejším tématem se stal vztah k dalším důležitým hodnotám lidské existence, jako jsou láska a přátelství, poctivý přístup ke všem lidem, k práci a životu vůbec (motivy).

Základní idea věrnosti rodné zemi je ve hře ustavičně konfrontována s postoji protichůdnými, určovanými především touhou po penězích. Ztělesněním takových postojů je jednak chlubivý voják Šavlička, jednak protřelý světoběžník Vocilka.

Hra je oslavou nejryzejších vlastností českého člověka, ale zároveň i varováním před nedostatky české národní povahy. 

Neuspokojená láska k ženě se změnila v touhu po zbohatnutí 

Jedním z motivů hry je konfrontace hrdiny a jeho omylů s celkovou objektivní skutečností světa. Objevují se také pohádkové motivy (např. očarované dudy). Motivy lásky Rosavy k synovi (matka pomáhá Švandu zachránit před svody ciziny), lásky starého Trnky k dceři Dorotce (má ji rád, proto nechce, aby žila se Švandou v bídě) a lásky Kalafuny k dětem vytvářejí téma rodičovské lásky.

Ovšem k nejvýznamnějším motivům hry patří milostný cit, který Švanda prožívá ve vztahu k Dorotce. Její otec mu odmítá dívku dát, protože je mladík chudý, navíc je lehkovážný a moc se mu nechce poctivě pracovat. Dudákova láska se tak promění v touhu po penězích (další motiv), které se mu mají stát prostředkem ke získání milované dívky. 

Bez peněz se nechce žít, bez peněz se utopit 

Neustálými myšlenkami na peníze se však nezaobírá pouze Švanda.

„Peníze dokážou, nač si jen pomyslíš,“ ujišťuje Šavlička a prozpěvuje si: „Peníze jsou pány světa, / dukát, to je pravý rek, a co někdy stovka umí, / to by člověk sotva řek. / Bez peněz / se nechce žít, / bez peněz / se utopit. / Bez peněz, / ach bez peněz, / žiješ hůř nežli ten pes.“

Peníze jsou důvodem, proč Trnka nechce dát dceru dudákovi. Proto, aby vydělával peníze, odchází Švanda do světa. Jako prostředek mu mají posloužit jeho dudy.

Nedbá na slova zkušenějšího Trnky: „Teď se vydělávají peníze tuhletím (ukáže na čelo) a tuhletím (ukáže ruce) – ale dudy? Máš mě snad za blázna? Můžeš jít – i ano, ale po hospodách, kde ti budou házet po krejcaru – a jinde se ti vysmějou.“ (Jedná se o podobný konflikt jako mezi současnými generacemi X a Z. Staří chtějí, aby jejich potomci studovali a pracovali. Mladí je poučují, že více si vydělají jako youtubeři nebo „modelky“ předvádějící něco jiného než oblečení.)

Peníze Švandovi přeje matka Rosava a zajistí očarování dudákova hudebního nástroje (dnes by patrně vykouzlila vysoké počty zhlédnutí), „ať se na něj každé srdce směje, / však i zlaté odplaty mu přeje.“ 

Uvař si je, upeč si je 

Švandovi se pak skutečně daří, přiznává, že vydělal dost, ale „všechny peníze zas vylítaly!“

Peníze jsou také důvodem, proč se nepoctivý Vocilka vtírá do dudákovy přízně. Chce, aby s ním šel „do kumpanie. Vy byste mohl peníze shánět a já rozhánět.“

Po penězích se ptá i Kordula, manželka Kalafuny, ten jí odpovídá s notnou dávkou ironie: „Tu jsou, stará – uvař si je, upeč si je, dělej s nimi, co se ti líbí…“

Pouze dobrosrdečná Dorotka Švandu přesvědčuje, že „nedychtila nikdy po zlatě“. 

Lidový i čertovský nástroj 

Děj posouvá kupředu také další motiv – dudy, nejprve jako lidový hudební nástroj, symbol národa, vlasti. („My tu držíme na dudy; to je poctivá staročeská muzika!“)

Rychtář Koděra vysvětluje: „I tuhle náš lid začíná už jaksi po jiné muzice uši nastrkovat; ale dokud jsem tady rychtářem já, musí se držet na dudy. A ve městech? Myslím, že by si tam také jednou mohli uši namastit dudami.“

Rosava požádá lesní panny, aby dudám vdechly „svoje sladké zpěvy, / ať tou hudbou jeho všudy, / kamkoli jen vkročí, / ztichnout smutek, bolest, hněvy, / radostná ať slza jiskří z očí.“

Bělena souhlasí: „Do jeho dud vložme / zpěvů svých kouzla: / dudy však budou jak on sám, / plné dobra i zla.“

Dudy pak skutečně zajistí Švandovi úspěch, ale stanou se také důvodem závisti a nekalých plánů vychytralého a nepoctivého Vocilky: „Ty dudy musím mít! – jen kdybych mohl dudáka dostat někam stranou – nikdo mě tu nezná – dal bych mu ťafku… a pan Vocilka by najednou byl pánem nad všechny pány. Že je to taškářství? Eh co, jen když se vyplatí.“

Ke konci se zdá, že Švanda na dudy zanevřel: „Ty dudy mě málem zavedly do posledního ze všech tanců na světě.“

Činí dudy zodpovědnými za vlastní nesprávné chování, Dorotka ho však mírní: „Napřed mysli, jaký jsi byl sám, a pak dávej vinu těm dudám.“

Švanda trvá na svém: „Tady lež, ty čerchmantský měchu a kozlíku, beztoho v tobě vězí deset starých čertů, jako ve mně!“ 

Dudy ztrácejí kouzelnou moc 

Dorotka však ví, že dudy hrály vždycky tak, jak Švanda cítil, na něm záleží, jak zahrají.

„Tak jakou, má zlatá Dorotko?“ ptá se dudák a milá mu odpovídá: „Zahraj nějakou novou, docela tichou…“

A Švanda dodává: „O nás, o tobě, a – o mamince, slyší-li nás…“

Autor přidává scénickou poznámku: „Za tiché písně jdou dopředu, mlha se rozptýlí v krásném jitru, snad na kraji polí, a za ptačího zpěvu, který doprovází píseň dud; ve výši se zjeví Lesana s lesními pannami a opodál Rosava jako divá žena. Milenci o nich nevědí, jen hudba jitra jim mluví o slavnosti této chvíle.“

Jakmile se Švanda vyrovná s temnými stránkami své osobnosti, ztrácejí dudy kouzelnou moc a stávají se obyčejným hudebním nástrojem. Rozervanost a rozpolcenost ve Švandově duši zacelí láska. Někdejší bouřlivák se srovná sám se sebou i s okolním světem, uvnitř něj i kolem něj konečně zavládne mír a harmonie. 

Lidé se vyjadřují prózou, pohádkové bytosti ve verších 

Hra se dělí na tři jednání a dále na výstupy jednajících postav. Kompoziční postup je chronologický – události na sebe časově navazují. Prozaický text je prokládán veršovanými partiemi, a to zpravidla v promluvách pohádkových bytostí.

Postavy pronášejí dialogy nebo monology, objevují se také scénické poznámky. Dialogy se skládají z replik jednotlivých postav, které spolu na jevišti promlouvají. Monolog je souvislá promluva jedné postavy, která tak odhaluje své pocity, vyjadřuje vlastní myšlenky a komentuje události. Scénické poznámky vysvětlují, kdo je mluvčím které repliky, ke komu se dramatická postava obrací, popisují gesta, mimické výrazy, pohyby nebo akce, udávají informace o dějišti. 

Další Tylovy dramatické báchorky 

Tyl se stal představitelem sentimentálního proudu českého romantismu. Ve svém díle směřoval k ideálům skromnosti a pokory a chtěl jím také sjednocovat český národ, a tím ho posilovat.

Kromě Strakonického dudáka Tyl napsal další dramatické báchorky – Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena aneb Zamilovaný školní mládenec, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky. Hry obsahují pohádkové prvky, autor se však podobně jako v Strakonickém dudákovi zabývá soudobými problémy.

Prostí lidé jsou svedeni vidinou bohatství, čímž se jako Švanda dostávají do nebezpečí, z něhož je vyvedou nadpřirozené bytosti. Nejsilnějším vztahem je tu vždy láska, která přemůže veškeré potíže. 

Lidové typy 

Protagonistou Tylovy „báchorky se zpěvy a tanci v pěti odděleních“ Jiříkovo vidění je chudý čeledín Jiřík, jenž by nejraději žil pohodlně a bez námahy. Ale jeho milá Kačenka se rozhodne zbavit ho mrzoutství a nechuti do práce.

Titulní hrdinkou pohádkové hry Tvrdohlavá žena je svéhlavá mlynářka Jahelková, která nechce dát svou dceru školnímu mládenci. Horský duch jí za to spálí mlýn a nechá ji bloudit tak dlouho, dokud si neuvědomí svou chybu.

Ve hře Lesní panna učitel Slovíčko odchází do Ameriky za chimérickou vidinou svobody, štěstí a hmotného dostatku.

Tylovi hrdinové procházejí v dramatické zkratce různými peripetiemi, které autorovi umožňují zobrazit přesvědčivě vývoj jejich charakteru. Pohádkovost scén přispívá k dramatičnosti i aktuálnosti her. 

Fidlovačka a Kde domov můj 

Kromě dramatických báchorek byly oblíbené také Tylovy hry ze současnosti. Autor vycházel z tradic obrozenského dramatu, ale nechal se inspirovat také tvorbou rakouského divadelníka Johanna Nepomuka Nestroye a dalších. Bylo mu blízké spojit výchovné snahy s komerčními cíli, Tylovo dramatického dílo však je od počátku vedeno především výchovnými tendencemi. Hry reflektovaly sociální i národnostní problémy české společnosti své doby. Tyl v nich kritizoval nadutce, vychytralé jedince, prospěcháře a odrodilce.

Těsně před Vánoci (21. prosince) 1834 byla na scéně Stavovského divadla uvedena Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Odehrává se na oblíbené cechovní slavnosti pražských ševců, jejíž název byl odvozen od pracovního nástroje, který ševci používali k fidlování, tedy hlazení kůže při výrobě obuvi. Slavnost se konala tradičně ve středu po Velikonocích. Fidlovačka se jako symbol oslav umísťovala na vrchol břízky, ozdobené věncem z jarních květů, stuhami a kraslicemi.

Hra přinesla živé scény z lidového a měšťanského prostředí a je památná tím, že na ní poprvé zazněla píseň Františka Škroupa s Tylovým textem Kde domov můj, která takřka přes noc znárodněla. Stala se českou národní a po vzniku samostatné republiky také státní hymnou. 

Dramatické obrazy ze života 

Další oblíbenou hrou byla Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce z roku 1845. Titulní hrdinka se po letech vrací do rodného městečka, kde hledá svého otce – učitele Vorlického. Marjánčin syn netuší, že jeho otcem je zeman Zápolský, sám se zamiluje do dcery hospodského Lidušky... Romantický příběh si získal srdce českého publika.

Hra Pražská děvečka a venkovský čeledín aneb Paličova dcera z roku 1847 předvádí životní příběh dcery venkovského šumaře, jenž se ze msty a zoufalství stane paličem. Titulní hrdinka se stará o osiřelé mladší sourozence a její ctnost a obětavost je po zásluze odměněna. 

Historické hry 

Tyl byl také autorem historických dramat, v nichž ovšem reagoval na soudobé sociální a politické události a problémy. Dílo Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři z roku 1848 zobrazuje potlačení vzpoury havířů na konci 15. století. Hra je oslavou kolektivu, který se postaví proti panskému útlaku cizáků, a zároveň ohlasem soudobých pražských bouří.

V roce 1848 Tyl napsal drama Jan Hus, do děje se opět promítají revoluční události z poloviny 19. století. Tyl klade důraz na Husovo úsilí dobrat se pravdy, ale také dát osobní příklad celospolečenskému hnutí. Titulní hrdina je zobrazen jako nezlomný a zásadový muž. Tylovi tolik nezáleželo na historické hodnověrnosti jako na přesvědčivosti uměleckého gesta. Ve hře chtěl co nejnaléhavěji vyjádřit národní a demokratické ideály své současnosti a revolučního hnutí.

V tragédii Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové z roku 1849 Tyl oživil tradiční námět z českých dějin 10. století, tedy z dob úsvitu naší státnosti, a to zavraždění knížete Václava, zosnovaného bratrem Boleslavem. Autor zachytil konflikty obou bratrů, zápas křesťanství s pohanstvím i vztah Čechů a Němců. 

Slovníček pojmů 

• Báchorka – pohádka
• Baroko – umělecký a kulturní směr, který vládl v Evropě v 17. a 18. století, vznikl v Itálii, charakteristickými znaky baroka jsou dynamika – snaha o vyjádření pohybu, emotivnost a velkolepost
• Commedia dell'arte – improvizovaná komedie s předem daným dějem a typizovanými postavami (sluha Harlekýn, komorná Kolombína, starý lakomý obchodník Pantalone atd.)
• Časoprostor – čas a místo děje
• Děj – řada vzájemně provázaných akcí
• Dialog – rozhovor mezi dvěma nebo více osobami, opak monologu, základní stavební prvek dramatu
• Drama – divadelní hra, text určený k předvádění na jevišti, jeden z literárních druhů (další jsou lyrika a epika), hlavními žánry dramatu jsou komedie a tragédie
• Dramatická báchorka – divadelní hra s pohádkovými motivy, v českém prostředí 19. století oblíbený žánr; na divadelní scény se dostala v překladech i původní tvorbě, populární autoři: Václav Kliment Klicpera a Josef Kajetán Tyl, děj jejich her obyčejně sleduje chybujícího hrdinu a jeho napravení
• Jednání (akt, dějství) – divadelní hra se člení na jednání, která ohraničuje vytažení a spuštění opony
• Kompozice – členění díla, drama se člení na jednání (akty, dějství) a ta na výstupy jednajících postav, které pronášejí monology nebo dialogy (skládají se z replik jednotlivých postav), objevují se také scénické poznámky
• Literární druh – lyrika, epika, drama
• Monolog – opak dialogu, souvislá promluva jedné postavy, která tak odhaluje své pocity, vyjadřuje vlastní myšlenky a komentuje události
• Pohádka – žánr ústní lidové slovesnosti, objevují se kouzelné motivy
• Postava – subjekt v literárním díle, rozlišujeme postavy hlavní a vedlejší, např. Švanda, Dorotka, Kalafuna, Vocilka, pohádkové bytosti a další
• Preromantismus (předromantismus, sentimentalismus) – vznikl jako reakce na schematický klasicismus i na chladné, rozumářské osvícení; vytvářelo ho především měšťanstvo jako nastupující třída a důraz byl kladen na citové hodnoty prostého, „nezkaženého“ člověka; preromantismus byl předstupněm romantismu
• Protagonista – hlavní postava (hrdina, klíčová postava) díla, nemusí být nutně kladná
• Próza – literatura, která není psaná ve verších
• Replika – nejmenší stavební prvek dramatu; mluvený projev postavy, který navazuje na mluvený projev jiné postavy; tím, že jedna replika střídá druhou, vzniká dialog
• Romantismus – umělecký směr 1. poloviny 19. století, kladl důraz na osobitost, bezprostřední zážitek, city a fantazii, hrdina je výjimečný jedinec, základním motivem je konflikt mezi individuem jako tvůrcem snů a ideálů a společností, v níž převládaly peněžní vztahy, jedním z hlavních témat je láska
• Scénická poznámka – vedlejší text dramatu, vše, co nemá podobu repliky; vysvětluje, kdo je mluvčím které repliky, ke komu se dramatická postava svou replikou obrací, popisuje gesta, mimické výrazy, pohyby nebo akce, které doprovázejí repliku, udává informace o dějišti
• Verš – podléhá rytmickým zákonitostem
• Výstup – jedna ze stavebních jednotek dramatu, vymezuje ho příchod postavy na scénu a odchod téže nebo jiné postavy

 

Zdroje: ČERNÝ, František. Tylova báchorka z české vesnice a dalekého světa. TYL, Josef Kajetán. Dramatické báchorky. HRABÁK, Josef, Dušan JEŘÁBEK a Zdeňka TICHÁ. Průvodce po dějinách české literatury. KALOČOVÁ, Jarmila. Průvodce literárními pojmy. LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. MACHALA, Lubomír. Panorama české literatury. MENCLOVÁ, Věra a Václav VANĚK. Slovník českých spisovatelů. MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. POLÁK, Josef. Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládež a četby mládeže. SVADBOVÁ, Blanka a Bohumil SVOZIL. Česká literatura ve zkratce. ŠUBRTOVÁ, Milena a Miroslav CHOCHOLATÝ. Slovník autorů literatury pro děti a mládež. TYL, Josef Kajetán. Strakonický dudák aneb Hody divých žen.

 

Vložil: Vladimíra Krejčí

Maturita z češtiny, HP, Josef Kajetán Tyl,