Arcanepunkový román o čtyřech sourozencích, popsala ho Jela Abasová

ROZHOVORY NA OKRAJI: Povídat si můžeme opravdu o ledasčem, ale povídat si o paromagické revoluci již tak běžné není.

Mně se to podařilo, protože jsem měl možnost oslovit Jelu Abasovou a rozebrat s ní různé aspekty nejenom té záhadné paromagické revoluce.

Jela Abasová píše fantasy, především arcanepunk a umělou mytologii, a poezii — zejména haiku. V roce 2021 se jako spolueditorka s Jitkou Ládrovou podílela na vzniku sborníku Město králů. Píše česky a slovensky. Tři čtvrtě na šílenství je jejím debutovým románem. Ze stejného světa jí dosud vyšly povídky „Kéž by se netočila“ (sborník Jiný kraj, 2023), „Jedno z tisíc očí“ (sborník Žena s drakem, 2017), „Pre uhryznutých“ (e-sborník Prokletí betaverze, 2016) a „Nameraná hodnota“ (sborník FASCINACE 6: Ve stopách kořisti, ve stínu lovce, 2017). Pracuje jako datová analytička. Miluje starý Egypt, Skotskou vysočinu a kulturu japonských gejš. Bydlí v Trnavě na Slovensku se svým psem Lomondem.

Tři čtvrtě na šílenství... většinou se říká třeba tři čtvrtě na dvě. Ten název knihy odkazuje na hravé použití jazyka, který zkroucen neobyčejným užitím dokáže překvapit tak jako nová fantasy slovenské autorky Jely Abasové. Tak proč zrovna tři čtvrtě na šílenství a nikoli třeba na sublunární nadlunárnost?

Sublunární nadlunárnost, to se mi moc líbí!

„Tři čtvrtě na šílenství“ pochází z repliky, kterou pronese jedna z postav. Použila jsem ji jako název celé knihy, protože vystihuje stav světa, ve kterém se příběh odehrává. Tedy velice vypjatý, s mnoha protichůdnými proudy, charakterizovaný bujícím pokrokem a neustálou změnou. A taky to odkazuje na moje hlavní postavy, z nichž každá se v nějakém bodě dostává do momentu, kdy se cítí jako na pokraji šílenství.

O čem tedy kniha je?

Je to arcanepunkový román o čtyřech sourozencích, kteří vstupují do dospělosti v pohnuté době nazývané paromagická revoluce. Každý z nich si v životě zvolil naprosto odlišnou dráhu, ale jejich osudy jsou spjaté. Ať už společným dětstvím, které bylo vesměs hezké a je zdrojem příjemných vzpomínek, ale jehož součástí byl i jeden kritický okamžik, který si s sebou dosud všichni nesou. A také v současnosti se jejich životy dál proplétají a ovlivňují se. Kniha je sestavena ve formě čtyř částí, kdy si postupně prožíváme příběh každého ze sourozenců. Podle jejich povahy a prostředí, ve kterém se pohybují, je i nádech příběhů odlišný. S Frozínou je to dobrodružné vědecké bádání v rozlehlém lese. S Malakaiem hon na podivuhodnou bestii na severských slatinách. S Rionem krizová situace v parním vlaku. A s Mijou takřka detektivní pátrání po vrahovi v klášteře.

 

Paromagická revoluce všechno změnila. Vědci nalezli způsob, jak propojit kouzla a techniku. Pohnula se první lokomotiva živená energií nadaných dětí. Staré způsoby byly zamítnuty, jejich zbytky použity k upevnění nových pořádků. A čtyřem dhampírským sourozencům se otevřel svět. Najednou mají budoucnost. Ač si každý z nich zvolil jinou životní cestu, jejich příběhy se dál proplétají. Frozína studuje na Královské paromagické univerzitě. Až na občasné kolize s pedagogy, způsobené její přidrzlou povahou, se jí vede dobře. Dokud se jednoho dne nezjeví její smolařský bratr Rion s velice podivným požadavkem. Frozína mu bez otázek pomůže, rodina je přece rodina. Třebaže se možná měla ptát… Vydalo nakladatelství Host (obálka s jeho svolením).

 

Arcanepunk? Už jsem slyšel o steampunku, ale o arcanepunku ještě nikoli. Jaká jsou charakteristická znamení tohoto žánru?

Arcanepunk může, ale nemusí být steampunku podobný. Často se odehrávají v podobných kulisách inspirovaných viktoriánskou érou. To je i můj případ – v mé knize najdete parní vlaky, cylindry i hodinové strojky.

Hlavní črtou arcanepunku je ale vnímání magie. Ta musí existovat společně s technikou, nebo s ní být přímo propojená. Je to různorodý žánr, takže vztah těchto dvou složek světa může být jiný u každého autora. V mém světě je magie přímo základem tamějších technologií. Používá se na spoustu věcí – od paliva pro parní vlaky až po zachytávání emoční stopy rozvášněného davu.

Dalším důležitým prvkem arcanepunku je vědecké vysvětlení nebo zkoumání magie. Tohle je u mě silně přítomné. Mí vědci – označovaní jako magici – provádějí rozsáhlé bádání s cílem porozumět magii, popsat ji a kategorizovat. Přitom využívají spoustu metod – od neinvazivního pozorování přes experimenty až po využívání znalostí přirozených použivatelů magie, tedy různých vědem a čarodějů, kteří v mém světě také existují, třebaže se v době paromagické revoluce octli na okraji společnosti.

Můžete mi uvést nějaké další autory, kteří pěstují pravě arcanepunk?

Určitě. Třeba sir Terry Pratchett a jeho Úžasná zeměplocha. První knihy z jeho dlouhého cyklu začínají v období podobném našemu středověku, ale jeho svět se postupně vyvíjí a dostává se do bodu průmyslové revoluce, kde se magické bytosti musejí vyrovnat se životem v technologickém světě.

Dalším příkladem je herní a knižní série Warcraft. Tamější svět, Azeroth, byl stvořen titány, kteří ho před dávnými věky opustili, nicméně zanechali po sobě spoustu velmi vyspělých strojů. Národy žijící na Azerothu nyní však spíše používají magii, a technický aspekt světa zůstává po většinu času skrytý.

Osobně bych jako arcanepunk označila i mou oblíbenou sérii Bartimaeus od Jonathana Strouda. Ta se odehrává v alternativní realitě velice podobné naší současnosti – až na to, že moc vládnoucích elit se opírá o démony, kteří jsou vyvoláváni a ovládáni speciálně školenými mágy. Ti nemají sami o sobě žádnou moc, prostě jen dokonale ovládají předepsané postupy.

A nakonec mi nedá nezmínit českou spisovatelku Terezu Matouškovou, která píše cyklus knih o Podmoří, světě, který bohové po přírodní katastrofě umístili hluboko pod hladinu moře a dali mu mechanické slunce.

Pojďme si popovídat o vaší další tvorbě.

Co se týče mé fantasy tvorby, tam se momentálně zaměřuji téměř výlučně na svět paromagické revoluce. Kromě Tři čtvrtě na šílenství se mu věnuji i v několika povídkách, které jsou zveřejněny v různých sbornících. Jde o povídky Kéž by se netočila ve sborníku Jiný kraj, Pre uhryznutých v e-sborníku Prokletí betaverze (který je pořád volně ke stažení), Jedno z tisíc očí ve sborníku Žena s drakem a Nameraná hodnota ve sborníku FASCINACE 6.

Kromě toho jsem napsala i jiné povídky (fantasy, zřídka sci-fi nebo zcela mimo fantastiku) různě roztroušené v dalších sbornících. Některé z nich patří ke světům, kterým bych se v budoucnu ráda věnovala, ale to je hudba opravdu vzdálené budoucnosti – až odvyprávím hlavní příběhy ze světa paromagické revoluce.

Dříve jsem hodně psávala umělé mýty. Mám ráda různé světové mytologie jako třeba egyptskou, řeckou, finskou, taky lidové pohádky a pověry. A baví mě vytvářet si vlastní mytologické systémy. Díky tomu jsem i do Tři čtvrtě na šílenství byla schopna vložit spoustu odkazů na mýty a náboženství mého světa.

Kromě toho píšu poezii. V básních taktéž hodně využívám mytologické a pohádkové prvky a kromě toho, že odrážejí různé události a pocity v mém životě, některé navíc fungují jako takové mikrosvěty, v nichž vyprávím příběhy fiktivních entit.

A samozřejmě nemohu zapomenout na haiku, kterému se věnuji již od střední školy, v posledních letech se zvýšenou intenzitou.

Tak haiku. Mohu poprosit o ukázku?

Určitě. Zrovna nedávno jsem napsala jedno, co jde hezky převést do češtiny:

pod jehličnanem nesměle přešlapují holubi z centra

 

Proč právě haiku a nikoli třeba hexametr?

Líbí se mi lehkost haiku a zaměření na přítomný okamžik, což je v ostrém kontrastu s mou fantasy tvorbou, kde často vytvářím komplexní schémata a vše musím přemýšlet do detailů. V tomhle mi haiku umožňuje tvořit tak, že si zároveň odpočinu.

Navíc mám moc ráda přírodu. Pozorovala bych ji tak jako tak – od mravenců a střídání různých druhů rostlin až po život na stromech s jejich ptačími koloniemi a veverkami, které splývají s kůrou. Teď například píšu dlouhý haiku cyklus, v němž zachycuji proměny svého okolí během jednoho roku. Začala jsem prvního ledna a vždycky každých pár dní něco napíšu.

Vy žijete na Slovensku. Kde?

V Trnavě. Je to moc hezké historické město v západní části krajiny, asi 50 km od Bratislavy.

Trnava. Aha. Tak kam bych se měl v tom městě podívat, abych si plně užil místního genia loci?

Určitě do starého města, které je ještě pořád z velké části obehnáno hradbami. Z nádraží se za pár minut dostanete na pěší zónu, která je v posledních letech doplněna o různé odkazy na naši historii. Například tu najdete malý kovový model starého města, kde si můžete prohlédnout ulice a budovy z ptačí perspektivy. Nebo značky na chodníku na místech, kudy ve středověku kráčel odsouzenec na popravu – protože Trnava jako první svobodné královské město na našem území měla spoustu výsad včetně práva zaměstnávat vlastního kata.

Cesta, kterou jsem popsala, vás dovede na Trojičné námestie s jeho monumentálním sousoším a s městskou věží, která byla postavena v čase tureckých nájezdů. Taky máme v Trnavě spoustu pěkných kostelů. Proto se jí přezdívá Malý Řím.

Jak se vám tam žije?

Dobře, děkuju za optání. Je to příjemné město. Nabízí spoustu míst, kam si jít sednout s přáteli. Míváme tady i různé kulturní akce. Má nejoblíbenější je Tradičný trnavský jarmok, který se koná každý rok v září. Taky je tu dost hezkých parků, kam vyrazit na procházku se psem, což je pro mě jako pejskaře obzvlášť důležité.

Píšete svoje knihy slovensky anebo česky?

Píšu v obou jazycích. Fantasy převážně v češtině (alespoň v posledních letech), haiku a básně zase obvykle ve slovenštině.

Co se češtiny týče, jsem samouk. Od dětství jsem vyrůstala kromě slovenských i na českých knihách a českém dabingu pohádek a filmů. Tohle ostatně není nijak ojedinělé. Spousta lidí z mé generace má dobrou pasivní znalost češtiny.

Mně se váš jazyk odmala spojoval zejména s fantastikou. Hodně mě formovali knižní Hobit a Pán prstenů a seriál Červený trpaslík. To všechno jsme doma měli v češtině. Takže jsem po vzoru svých oblíbených děl činila své první fantasy pokusy taktéž v češtině. Nutno říct, že na začátku to bylo velice špatné, ale nevzdávala jsem se a snažila jsem se poučit z každé kritiky své gramatiky, ať už od porotců literárních soutěží nebo betačtenářů. Postupně se mi povedli první publikace českých textů, a nakonec jsem ve vašem jazyce odevzdala nakladateli i svůj první román. To, že ho Host v takové podobě přijal, snad svědčí o tom, že moje čeština už má určitou úroveň, ale pořád je hodně momentů, kdy se spletu nebo kdy si chybu ani neuvědomím.

Povězte mi něco o slovenské literární scéně. Žije? Umírá?

Určitě neumírá. Naše vláda teď umělcům včetně spisovatelů hodně ztěžuje život a zhoršuje podmínky na tvorbu, ale to neznamená, že bychom přestali psát. Pořád fungují kvalitní literární časopisy jako Glosolália, Romboid, Vertigo a nakladatelství jako Skalná ruža, Modrý Peter, FACE nebo Horská lucerna, abych jmenovala alespoň některá. Z nakladatelství, co se věnují fantastice, má dobré jméno například Hydra.

Taky máme spoustu literárních soutěží jako Medziriadky, Literárny Zvolen, Krídla Ivana Laučíka, Literárna Senica nebo Literárny salón Trnava. Ty představují skvělou příležitost pro začínající autory, jak získat zpětnou vazbu a první publikace. Mně taky hodně pomohly, především co se týče poezie. (S fantasy jsem většinou soutěžila v jejich českých protějšcích.)

Jaké máte další tvůrčí a pracovní plány?

Připravuji dvě povídky ze světa paromagické revoluce. Jedna je už napsaná a prošla prvním kolem editací, tu druhou se teprve chystám psát. Díky nim zase doplním do svého světa několik střípků.

Také už pracuji na pokračování Tři čtvrtě na šílenství. Vždycky jsem ho totiž vnímala jako knihu, která má sice hlavní dějové linie uzavřené, ale s potenciálem pokračovat v osudech hrdinů. Momentálně už mám kompletně hotovou osnovu a napsaných několik prvních kapitol.

První sbírku haiku mám hotovou a jsem v procesu hledání nakladatele. Na té druhé, kterou jsem zmiňovala, momentálně pracuji. Není kam spěchat – než zase nasbírám dost haiku, může to trvat třeba několik let.

Co se týče mých dalších básní, začínám mít pocit, že už i těch by mohlo brzy být dost na sbírku. Určitě chci pracovat i na jejím dokončení.

 

Vložil: Jiří Kačur

Rozhovory na okraji, HP, Jela Abasová, Tři čtvrtě Na šílenství,