Malý ďábel Gabriely Špalkové. Knižní glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením nakladatelství Pro libris (stejně jako obálka v textu)

Popisek: Výřez z obálky knihy Gabriely Špalkové Ďáblík

Knihu Malý ďábel napsala Gabriela Špalková. Ale vlastně ji nakonec pojmenovala jinak. Lépe. Stručně. Ďáblík.

Zúčastnil jsem se letos křtu té publikace v Polanově síni v Plzni a známý bohemista Vladimír Novotný vznesl i dotaz, proč „to“ rovnou nenazvala Skřítkem. Autorka odpověděla rádoby lišácky. Skřítkové nosívají špičatou čapku, aspoň se to říká, a mimo to: „Slovo ďáblík je i metafora, pane doktore.“

Gabriela Špalková: Ďáblík. Jako 74. svazek edice Ulita vydalo nakladatelství Pro libris. Plzeň 2024. Ilustrace Emma Špalková a doslov Vladimír Novotný.

V té knize píše Gabriela o procházkách, nocováních i poutích jedné současné rodiny - a silně se soustřeďuje na děti. Ty pochopitelně sleduje mateřsky, zatímco otec, ten se vždy jen mihne. A zase je někde pryč. Proč? Nevíme. I tak to ale chodí.

A metafora? On v té knize kterýsi malý ďábel vážně straší! Ale je to složitěji pojatá entita, a tak si ji děti mohou dokonce ochočovat. Potvůrka je spíš čímsi na rozhraní anděla a jakéhosi Ladova kocoura Mikeše. Mluví, myslí mu to a nestahuje do peklíčka.

Podstatou většiny z dvanácti kapitol této mikro-ságy jsou dětské objevy udělané dětskýma očima, jak je může až trochu závistivě sledovat ne tak mladá matka. Ona už si nehraje tak spontánně, vše nevidí a už vyrostla. S vlastními ratolestmi se ale může vrátit, i kdyby pouze na chvíli. Návraty časem bývají vítány. Kdo by nechtěl být s tím, co nabral za zkušenosti a vědomosti, zase desetiletým? Já ano!

Rodina, o níž se tu důvěrně píše, prožívá pohodu, ale i mírné starosti či strasti. Ale ty strasti nejsou atomové bomby, naštěstí. Je to v rovině nezáludné a jde maximálně o problém s vánoční návštěvou příbuzných, kteří jsou až moc rychle k nesnesení.

H. Ch. Andersen prý hrozně trápil Dickense, když byl u něj jednou týdny návštěvou, ale tohle je, ano, ještě horší. Příbuzní totiž zcela sami vymýšlejí a vyrábějí situace, které se stanou logickou předehrou jejich naštvaného odjezdu. Nic jim nešlo pod nos. Žili by jinak.

Ještě skvěleji jsou Gábinou Špalkovou zachyceny momenty matčiny náhlé samoty.

Stále je obklopena dětmi, stále. Tak to zná a má nejraději. Zvykla si snadno. Ale děcka přece odjíždějí (za tátou?) a najednou… se ženě vše rozpadá. Plány. Předsevzetí. Domnívala se, že bude šťastna relaxovat, odfrkne si a vydechne, zmátoří se. Vzpamatuje, nabere nových sil. Místo toho sní, a to možná až příliš, a jak to vypadá, vymyslí ďáblíka.

Nebo přišel sám?

Jsme na půdě pohádky alias fantasy? Každopádně bude tvor dobrotisko, to dáma vycítí, a dobrý bude jako živá hračka pro děti. Už se na ně těší. I on, hrůzo!

Malinko to připomíná film E. T.? Možná. A znovu do rodiny, když je komplet (byť otec zase chybí), a ta rodina okupuje starý mlýn, snad kdesi na Zbirožáku. Jenže uvnitř nejsou kola a není tam ani doktor Frankenstein. Jsou tam zato plyšové hračky. Lákadla. Válůejí se všude. Jejich království. Kde se tam vzalo?

A není to fuk? Je! Děcka už začala řádit (jako ďáblíci) a hry neberou konce. Mlýn, ale celý svět, náhle jsou jediným nádherným dobrodružstvím. Tahle kniha o ďáblících nevznikla z absence čehokoli, to je dobře cítit, ale z radosti, ze štěstí, ze schopnosti se duchem vrátit do myslí svých dětí. Já vůbec netuším, zda i otec to dokázal, ale matka tu schopnost najde.

Působivé je, že události, dobrodružství, hry a výlety líčí ta dáma silně ležérně, s klidem. Je to její lehkomyslností? Blbost. Je to díky tomu, že ji děti totálně nabily a ona, pozorovatelka i ochranitelka, ze sebe vydává bez přestání vše. A chrlí tudíž i postřehy. Žije na 100%.

Ne že by nebezpečí nikde nevystrčilo rohy, ale vypravěčka má tak mocný organizační um, že už dopředu vybudovala pro děti bariéry bezpečna. A Ďáblík? Ne, kocour to není. Spíš pes. Současně mimozemšťan. Asi. Ale prvořadě je symbol. A víte čeho? Ženské odpovědnosti za děti.

Ďáblík máti varuje, že je odkudsi sledována a že zprávu o všem podá, cha, právě on. Komu? To se neřeší. „Pořád se pídíte po tom, jak dopadne příběh, místo abyste žili!“říká jednou ten nebeský tvor a my závěrem čteme:

Podíval se na mě jako rodič na své děti a naše role se na chvíli obrátily.

Vložil: Ivo Fencl