Foglar stále překvapující. Knižní glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Bohoušek.cz (stejně jako obálka sborníku v článku)

Popisek: Hrob Jaroslava Foglara

Letošní Sborník věnovaný Jaroslavu Foglarovi už má číslo 13. Přitom… Ta třináctka nebyla spisovateli výslovně posvátná, ale jeho oddílu Hochů od Bobří řeky ano. Souvisí to s bobříky, kterých sice už dnes existuje šestadvacet, ale původní, známější počet, jak byly roky a roky „loveny“, je třináct.

Třináctka našla taktéž další role. Právě do třinácti sekund měli kluci oddílu umět nastoupit, například, a „nakonec se to s třináctkou zvrtlo,“ přizná Foglar sám, „a vážený byl ten, kdo s ní měl něco společného. Například se narodil třináctého nebo přijel na výpravu elektrikou, která měla v čísle vozu třináctku.“

Pomyslně dokonce adoptovali tramvajový vlečňák 1313 a vzájemně si referovali, na které pražské trati ho kdy zahlédli. „A když se nám někdy podařilo do něj hromadně nastoupit na konečné v Radlicích - při návratu ze schůzky -, neznalo naše nadšení mezí. K údivu průvodčího a cestujících, pro které byl vlečňák jako vlečňák.“

Uvnitř a nade dveřmi se nacházel štítek s číslem 1313 a kluci si na něj pověrčivě psali první písmena jmen. Posléze došlo na odstavení onoho vozu, avšak oddíl získal štítek z vozovny a slavnostně ho připevnil na stěnu klubovny. Dětinství? Ano. Hříčka? Jistě. Ale taky ukázka dětské tradice a snad i cosi „shora“. Vždyť pak Foglara překvapilo, že zrovna onen člen oddílu, co štítek odmontoval, se odstěhoval do domu… číslo 1313.

Foglarovský sborník číslo 13 připravili Pavel Šíma, Luboš Trkovský, Dr. Petr Vyleta a Jiří „Pedro“ Zachariáš. Spoluautory jsou Jaroslav Foglar, Jaroslav Šebek, Tomáš Prokůpek, Jan Machálek, Roman Šach, Miroslav Škvára, Vladimír Nezkusil, Milan Krejčí, Milan Kubr, Martin Izera, Jiří Kabelka, Jan Trojan, Břetislav Boháč a Zdeněk Chlubný. Ilustrovali mj. Jiří Filípek, Jiří Petráček a Pavel Čech. Vydal „Kruh přátel odkazu Jaroslava Foglara“. 76 stran. 2025.

V novém sborníku najdete mj. Šachův text o - Foglarem vymýšlených - soutěžích pro časopisy Mladý hlasatel a Vpřed, přičemž se nedá nevnímat, že skrz ně pilně generovalreklamu na vlastní knihy Záhada hlavolamu, Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje. Vedle (očekávatelného) utkání ve vyjímání ježka z klece byly to i velmi dnes pověstné hry Po stopách Alvareza a Zlaté údolí. A četné další.

Kreslíř Jiří Filípek je ve sborníku autorem vzpomínky na - loni zesnulého - kolegu Jiřího „Oskara“ Petráčka (1941-2024) a Pavel Šíma připravil rozhovor se spisovatelem Petrem Hugo Šlikem, autorem knižního pokračování Chaty v Jezerní kotlině. Albatros nabídl Šlikovi, že „smí“ napsat pokračování kterékoli z foglarovek, a on si vybral tuhle a vytvořil v druhém dílu figuru ideálního učitele přezdívaného Kipling. Pobavila mě následující Šlikova slova:

„Přiznávám, že jsem netušil, jak silný vztah mají Foglarovi čtenáři k jeho dílu a kolik jich je. Všechno mi to začalo docházet teprve během psaní a celé jsem to pochopil, až když knížka vyšla. Nevím, jestli bych měl odvahu se do její tvorby pustit, kdybych věděl, jakou bouři vyvolá.“ A Šlik říká, že přesto existuje ještě druhá foglarovka, již by možná rád dokončil. I když stejným dechem dodává, že není „na pořadu dne“.

Chce dát prý příležitost i dalším, aby… Aby si „mohl vylámat zuby taky někdo jiný“. Ze „sekundární foglarovské literatury“ má pak Hugo Šlik nejraději (knižně vydaný) komiks Pavla Čecha O Červenáčkovi.

Břetislav Boháč přispěl sborníku článkem Sto let od narození „ostravského Foglara“ Karla Líby (1924-2000). Následuje i text k pětadevadesátinám Miloše Zapletala, což je obdivuhodný frajer a jistěže nejlegitimnější z Foglarových následovníků. Typický uzavřeností.

Když jsem měl onehdy čest vyměnit s ním aspoň pár vět, zdůraznil, že by nestačil tolik vykonat nebýt zázemí a oddanosti jeho ženy Evy. Pomáhají mu i dcera a zeť. Zapletal nemá rád popularitu a jakékoli zvýrazňování, ani telefon snad nevlastní a chrání si soukromí.

Adresu dával lidem vždycky ukrutně nerad, je rozený introvert a nerad jezdí i městskou hromadnou dopravou. Zato vždycky rád chodil. Původně byl učitel tělocviku a autorovi článku Romanu Šantorovi se žertem podepsal Bonaparte. Stejně jako hrdina jedné z jeho knih přitom prohodil: „Povídal jsi, že sbíráš podpisy slavných osob?“

Ohledně Foglara se stalo nejmohutnější Zapletalovou zásluhou, že opsal jeho oddílové kroniky. Uměním bylo už ty svazky z Foglara dostat! Zapletal to zvládl už roku 1979 a na přepisu pracoval několik let. Průklepy Foglarovi odevzdával. Zcela Zapletala chápu. Bál se, že by kroniky (od každé existuje jen jeden originál) mohly dojít úhony.

Po převratu připravil díky tomu úsilí hned několik knižních výborů z kronik, ale dal dohromady i další knihy mistrových textů. Knihu her, knihu textů z oddílových časopisů, knihu sestavenou z rubriky Bobří hráz. A generoval, to je jisté, tímto způsobem X nových foglarovek. Napsal o Foglarovi i zajímavou knihu, ve které není zcela nekritický. Vadí mu například, že Foglar mnohdy nevycházel s odrostlými členy oddílu.

Zapletalovou vlastností je nepoddajná otevřenost a upřímnost, kdy není absolutně zvyklý na servítky. Ale disponuje schopností vás chápat. Je unikát. Dobře se mimo to zná s další legendou Miloslavem Nevrlým a byl to Zapletal, kdo Nevrlého, který by jinak jen chodil přírodou, ponoukal ohledně psaní. Jako už Foglara. Traduje se, že Foglar napsal druhý díl Hochů od Bobří řeky pod Zapletalovou kuratelou.

„Počkám ještě do podzimu, a když nezačneš, tvrdě si na Tebe došlápnu,“ píše spisovatel spisovateli, jak doloženo. „Půjdu po vás hezky zvostra, poroučím se, šedá Kostra. Tak to stojí v jedné Tvé kronice. Snad bychom mohli uzavřít sázku. Ty se pustíš do Hochů a já do Mořského vlka. Kdo knížku do roka nenapíše, půjde k druhému do otroctví. Sejdeme se každý měsíc a ukážeme si…“ Atd. Stalo se. Už koncem let osmdesátých.

Další autor sborníku Martin Izera se - na prostřední dvoustraně - věnuje speciálním číslům Mladého hlasatele (1935-1941), která jsou čtyři, přičemž se žádné neváže k posledním dvěma ročníkům. Zdeněk Chlubný pojednává o tom, co se Albatrosu nepodařilo ohledně návratu Foglara; ale zdá se, že to celkem vyšlo. Foglar měl, podotýká Chlubný, v sobě rozpor.

Byl grafoman - a současně rozhodnut zničit soukromé diáře. Nakonec se zachovaly. Chlubný má za to, že kniha z nich sestavená vyjít neměla. Považuje ji za „takřka nečitelnou“. Nejsem toho názoru.

Ale je pravda, že v ní Foglar mj. píše (příklad): „Byl jsem v kině.“ A nedodá ani, zda se mu film líbil, natož co byl vůbec zač. - Ohledně tří Červinkových pokračování Foglarovy Stínadelské trilogie soudí Chlubný, že tu chyběly oponentura redaktora a „pročištění textu“.

Extrémně zajímavá je studie dr. Vylety Jestřábovy neznámé válečné přednášky. Právě Petr Vyleta, jehož si vážím, ovšem svého času měl oprávněné námitky proti referencím, jimž sborníky číslo po číslu podrobuji, a nebudu zde jeho stať zbrkle analyzovat. Navzdory tomu…

Neumím pominout jeden fakt. Foglar měl trauma z veřejného vstupování a nikdy je nepřekonal. Co víc, problém u něj představovaly i telefonáty. Sice podstoupil ve třicátých letech léčbu u MUDr. Fischera - v Jeseniově ulici na Žižkově -, ale neúspěšně.

Fischer, jmenovec pozdějšího Foglarova dvorního malíře, byl, podotýkám, logoped.

Je to překvapující, ale Foglar si doma nacvičoval dokonce vyprávění, která na výpravách, ale vždycky teprve v příhodnou dobu, nonšalantně dával k dobru. Celoživotně se radši vyjadřoval písemně a i výchovu raději vnímal na papíře. „Rozprava“ mu neříkala skoro nic. A přednášky? Ani ony. Zaznamenal si: „Prožívám hrůzy, které slovy nemohu ani vypsat!“

Roli hrál, pravda, i aspekt, že byla války. Za ní to Foglarovi pomáhalo a vyhnul se přednáškám na výcvikových táborech Kuratoria. I v padesátých letech snáz vydržel nátlak StB. Ano, přednášky psal horlivě a moc rád, ale přednesli je často jiní.

Ve sborníku zaujme i Šantorova studie Školní práce o Jaroslavu Foglarovi. Jde o práce bakalářské, diplomové a rigorózní (www.theses.cz). Vznikaly od roku 1968. Asi první napsal Jiří Padevět, otec dnešního ředitele nakladatelství Academia a úspěšného spisovatele, a jmenuje se Mladý hlasatel a jeho působení na mládež.

Foglar, připomenu, opravdu věřil, že časopis vycházel na jeho popud. Je to ale přehnané a Padevět vyzpovídal prvního šéfredaktora Bohumila Mencáka.

Hodně je o Foglarovi v rigorózní práci Olgy Bezděkové Kreslený seriál v českém prostředí (1975) a její sekvenci o Rychlých šípech prosadila (1981) i do sborníku Knihovna (číslo 11).

Psychologický rozbor Foglarovy výchovné metody patří diplomce loni zesnulého Jiřího Mrvy, která se jmenuje Vliv literatury pro mládež na formování osobnosti (1986), a krátce před převratem se do práce Žurnalistická tvorba spisovatele Jaroslava Foglara pustil Slavomil Janov. Ještě kratší chvíli před Listopadem byla oceněna i práce Michala Přibáně (dnešního vědce) Případ Foglar včera a dnes. A desítky dalších prací následovaly, ne vždycky se ale vrhají do zrovna hloubky. Jsou povrchnější a Roman Šantora vyzdvihuje především deset let starou diplomku Michala Peroutky Veřejné obrazy Jaroslava Foglara a jeho díla.

Další ze statí sborníku Mrzutý klouček je obzvlášť překvapivá. Dokazuje, že na nejstarší dosud známé Foglarově fotografii (omylem datované 1910) spisovatel nikdy nebyl. Potvrzuje to malovaný hrnek v popředí snímku a reprodukcí pohlednice A. L. Salače, ale i vlastní Foglarova poznámka v deníku z 3. 4. 1950, kdy si od bratra z Letné přinesl balík pohlednic s dotyčným, asi tříletým chlapcem.

Foglarův bratr měl, podotkněme, vydavatelství pohlednic, na jehož založení Foglar přispěl významnou částkou; ale roku 1949 byli podnik nuceni zlikvidovat. Jak to chodilo. Ano, je to šílené, ale ta fotografie s hrnečkem se mezitím co Foglarova podobenka už dostala do slušné řádky vysoce seriózních publikací!

Nesmírně detailní je článek k osmdesátému výročí vydání netypické foglarovky Když Duben přichází a v dalším z textů se vedle Foglarových nesnází se čtenářskými kluby rozkrývají nesnáze s „návodností“. Existuje mj. příběh Rychlé šípy v podzemí a jako dítě jsem ho četl z celého seriálu první. Dokonce jsem se domníval, že se bude v podzemí (hurá) odehrávat celý zbytek tlusté kreslené knihy, jenže již obrácení první strany mě vyvedlo z omylu. Nejednalo se však ani tak o tenhle příběh, vadilo cosi jiného. Nesnází bylo lovení bobříků a třináctiletý Jaroslav Hlaváček z Vršovic slezl odpoledne 7. prosince 1940 do kanálu ústícího k podzemí Botiče. Tělo vytáhli pozdě v noci úplně jinde - v hlavním kanalizačním sběrači v Bubenči. Chlapec uklouzl, vykřikl a utopil se, proud ho strhl do stoky.

„Na trudné pouti proplulo tělo nešťastného hocha pod celou Prahou,“ zveličil to 9. 12. „r“ v Poledním listě a chlapcův gymnaziální profesor Hradil na pohřbu zdůraznil, že žák „nepřišel k tragickému konci z rozpustilosti nebo neukázněnosti“, ale v přesvědčení, že „podle návodu“ prokáže odvahu a statečnost. Foglar se věru zapotil a je dochována spousta stran s výstřižky a jeho dovětky: koláž, která má dokázat, že Hlasatel naopak dělá hodně pro výchovu a bezpečnost. „Ctěné ředitelství!“ napsal redakci přesto jistý Hynek Šulc. „Zasluhovali byste pár facek za toho študenta Jardu Hlaváčka! Přerazím kluka, jestli mne ještě přijde pro 50 hal za ten Váš lumpácký časopis, neb kazíte mládež! Lituju, že jsem mu to dovolil! V úctě…“

Náš sborník se závěrem věnuje plzeňské budově nakladatelství Kobes (Husova 4), které vydalo několik skvělých prvních foglarovek, a to poté, co synové nakladatele - vodní skauti Bohumil a Karel - přesvědčili tátu. Ve sborníku je celá fotoreportáž z návštěvy budovy, která je dnes v rukou německého majitele.

Závěr sborníku patří slovinskému Foglarovu spolupracovníkovi Sašovi Dobrilovi (1922-1992), schopnému výtvarníkovi a spoluautorovi komiksu Pim a Red. Ale především je věnovaný pohledu na osobnost a dílo Pavla Čecha, dalšího solitéra a magického výtvarníka, scénáristy a spisovatele.

Autorem textu o Čechovi je expert na komiksy Tomáš Prokůpek.

Vložil: Ivo Fencl